Graffiti

TAKI 183

Moderní dějiny tohoto fenoménu se začali psát zhruba před třiceti lety, což je ovšem, s přihlédnutím k rychlosti s jakou se generace writerů střídají, skutečný pravěk. Mytologie praví, že někdy v 60. letech minulého století žil na 183. ulici města New York mladík jménem Demetrius, řečený též TAKI, jenž se živil jako pěší doručovatel zpráv a zásilek. Při jedné z pochůzek zaznamenal tento vnímavý potomek řeckých přistěhovalců nápis JULIO 204, vyvedený sprejem na zdi domu. Když si ověřil, že číslo za jménem odpovídá číslu ulice, na níž se právě nachází, nebylo pro něj obtížné pochopit jednoduchý smysl poselství. Brzy, možná už příští den, se vydal do zaměstnání vybaven sprejem, jímž na první roh nastříkal svou odpověď: TAKI 183. Legendární tag byl na světě a s ním přišel do města i nový druh zábavy, umění a životního stylu
TAKI nebyl prvním writerem, ale podepisoval se v ulicích s takovou vervou, až se sami obyvatelé začali o záhadu zajímat: "Co sakra znamená TAKI 183?" Vysvětlení přinesly v rozhovoru The New York Times, z teenagera Demetria se rázem stala celebrita a stovky jeho následovníků se začali řídit prvním pravidlem graffiti - piš své jméno!

Situace brzy vypadala asi takto: Okny studentské kavárny, umístěné naproti garážím městských autobusů, sledovala pozorně ulici početná parta mladíků, jež se v pravidelných intervalech vrhala ven, aby svými tagy zbombardovala vše, co právě opouštelo bránu depa. Poté se všichni navrátili ke svým stolkům, vydýchali adrenalin a trpělivě čekali na výjezd další linky.
Do módy tak přišly i vlaky podzemní dráhy a jiné dopravní prostředky, efektivně šířící "vzkazy" do všech částí města a počátkem 70. let se na scéně objevil další antihrdina, SUPER KOOL 223, autor prvního "piece". Místo v historii si vysloužil prostou výměnou trysky spreje a i když se dnes legendy různí v tom, zda na plechovku nasadil širší trysku od čistícího prostředku na trouby, holící pěny nebo bůhví čeho, jisté je, že tato technologie umožnila writerům rychlé a plynulé pokrytí velké plochy. Experimentování s tvarem a velikostí písma mohlo začít, pravidlo číslo dvě znělo: Buď kreativní, vytvoř si vlastní styl. Pojednat whole car, tedy celý vagón metra, se poprvé zdařilo FLINTOVI 707 a respekt mu náleží i za použití náročné techniky 3D. O tři roky později (1976) se na kolejích konečně objevila souprava složená z jedenácti vagónů, kompletně pokrytá motivy americké vlajky. Policie měla plné práce s dokumentováním, pracovníci metra s čištěním a CAIN, MAD 103 a FLAME ONE mohli jít klidně spát - právě dosáhli až na hvězdy sprejerského nebe.

Není zcela jisté, nakolik byla ruka poslíčka TAKIho vedena sociálně-politickými motivy, ale faktem je, že každé správné kulturní hnutí vzniká z potřeby vymezené se společnosti. Cesta graffiti se od počátku prolínala s vývojem hip-hopu, jenž byl temnou a pohrdavou odpovědí mladých obyvatel černošských ghett na nablýskané, bezobsažné křepčení v disko klubech. Obrovského potenciálu ulice jakožto pódia, galerie či tribuny pro "hlasy zdola" si povšiml také student výtvarné školy Keith Harring, jehož geniálně jednoduchý styl dostal na kolena i uměleckou kritiku. Popularita otevřela tomuto sympatickému obhájci práv všech možných outsiderů cestu do médií, která ho pasovala do role mluvčího celé graffiti scény. Tato situace měla, kromě jiného, za následek i vznik pravidla číslo tři: buď angažovaný!

Pro americké představitele vlády, stále ještě otřesené zkušeností s hippies, Černými Pantery a levičáky vůbec, se nekontrolované psaní a malování ve veřejném prostoru stalo hrozbou, již si za žádných okolností nehodlali nechat přerůst přes hlavu. Výsledek represivních opatření: milióny dolarů utopené ve vývoji chemikálií, které sice hravě rozpustily barvy, ale zároveň přivodily zdravotní potíže zaměstnancům, cestujícím, i dětem ze školy umístěné nedaleko obří "myčky na vlaky". Graffiti se přesunulo zvenku dovnitřku souprav, kde cestující obtěžovalo vlastně ještě víc. Údajný writer Michael Stewart byl za nevyjasněných okolností zabit policií. Přestalo jít o hru, část graffiti umělců zvolila legální cestu a přijala azyl ve zdech galerií a soukromých sbírek.
Tvrdé jádro, jenž se původní koncepce odmítlo vzdá, si ústa writera HAZEA povzdychlo: "Je velmi vychytralé nazývat graffiti uměním, protože graffiti vzniklo mimo systém, kdežto umění systém má. Když dáte graffiti do galerie, je to jako když dáte zvíře do klece."

Historie graffiti u nás

Prvním průkopníkem graffiti u nás se stal krátce po revoluci ostravský MANIAC, který se svým graffiti artem dokonce úspěšně odmaturoval a pokračoval na pražské AVU. V hlavním městě položily začátkem 90. let kvalitní, časem potvrzený základ partičky CSA, CSB, TCP či NNK, první skutečný piece prý vytvořil RAKE. Nejstarší generace writerů tvořila v relativně idylických podmínkách - příslušné instituce neměly se zásahy do veřejného prostoru ještě žádné zkušenosti, tudíž se v depu metra, na nádražích a betonových zdech docela dařilo. Motivy těchto tvůrců, pocházejících často z prostředí uměleckých škol a pokoušejících se využít ulici coby sdělovacího prostředku s pravidlem "na historické památky a budovy ne!", se logicky lišily od těch, se kterými braly do ruky spreje jejich newyorské vzory. První porevoluční léta v České republice se přece nesla v duchu naděje, optimismu, svobody a víry v budoucnost, tedy zcela opačnými pocity, než jakými oplývali američtí writeři. Přestože kapitalismus se u nás zajel rychle a i pro bílého teenagera z dobré rodiny se tudíž nějaký ten legitimní důvod k nespokojenosti najde, cením si upřímnosti slov bývalé writerky Lely Geislerové: "Já to mám jinak. Vůbec nikdy mě nebavilo riskovat. Mne bavilo bejt venku. U vody, když svítí sluníčko. Mít na to celej den a malovat si", k čemuž VLADIMIR 518 dodává: "To je jak u koho."

Graffiti a street art díla mohou být vším, čím jejich autoři chtějí - vypointovanou legráckou, upozorněním na sociální či politické téma, nebo "jen" estetickou hrou. Právě pestrost, spolu s kouzlem neopakovatelnosti a tvůrčí svobodou, limitovanou pouze osobní zodpovědností autora, považuji na graffiti a street artu za přínosné. Zkoumání motivů k tvorbě raději nechávám na samotné ulici, jen ta totiž spravedlivě a s konečnou platností rozhodne, kdo z těch, kteří si na ní troufají vystavovat, zůstane a kdo skončí, protože prostě nemá feeling a do smrti zůstane toyem

Není zcela jisté, nakolik byla ruka poslíčka TAKIho vedena sociálně-politickými motivy, ale faktem je, že každé správné kulturní hnutí vzniká z potřeby vymezené se společnosti. Cesta graffiti se od počátku prolínala s vývojem hip-hopu, jenž byl temnou a pohrdavou odpovědí mladých obyvatel černošských ghett na nablýskané, bezobsažné křepčení v disko klubech. Obrovského potenciálu ulice jakožto pódia, galerie či tribuny pro "hlasy zdola" si povšiml také student výtvarné školy Keith Harring, jehož geniálně jednoduchý styl dostal na kolena i uměleckou kritiku. Popularita otevřela tomuto sympatickému obhájci práv všech možných outsiderů cestu do médií, která ho pasovala do role mluvčího celé graffiti scény. Tato situace měla, kromě jiného, za následek i vznik pravidla číslo tři: buď angažovaný!

Pro americké představitele vlády, stále ještě otřesené zkušeností s hippies, Černými Pantery a levičáky vůbec, se nekontrolované psaní a malování ve veřejném prostoru stalo hrozbou, již si za žádných okolností nehodlali nechat přerůst přes hlavu. Výsledek represivních opatření: milióny dolarů utopené ve vývoji chemikálií, které sice hravě rozpustily barvy, ale zároveň přivodily zdravotní potíže zaměstnancům, cestujícím, i dětem ze školy umístěné nedaleko obří "myčky na vlaky". Graffiti se přesunulo zvenku dovnitřku souprav, kde cestující obtěžovalo vlastně ještě víc. Údajný writer Michael Stewart byl za nevyjasněných okolností zabit policií. Přestalo jít o hru, část graffiti umělců zvolila legální cestu a přijala azyl ve zdech galerií a soukromých sbírek.
Tvrdé jádro, jenž se původní koncepce odmítlo vzdá, si ústa writera HAZEA povzdychlo: "Je velmi vychytralé nazývat graffiti uměním, protože graffiti vzniklo mimo systém, kdežto umění systém má. Když dáte graffiti do galerie, je to jako když dáte zvíře do klece."