Jdi na obsah Jdi na menu

    Historie obce Domoušice

Název obce, která se až do 18. století nazývala Domašice, pochází od vlastního jména Domaslav, po domácku Domaša. V roce 1325, listinou vydanou v bavorském městě Münnerstadtu, pověřil král Jan Lucemburský své služebníky Chvala a jeho syna Dětřicha, aby znovu vysadili obec zákupným právem. Z toho je zřejmé, že Domoušice (nebo také Domaušice) existovaly už dříve.

Před husitskými válkami získal obec klášter sv. Jana na Ostrově u Davle a v roce 1420 ji císař Zikmund zastavil Jaroslavovi a Plichtovi ze Žerotína za pomoc proti husitům v bitvě na Vítkově. Ve druhé polovině 15. století drželi Domoušice Kolovratové (až do roku 1460), po nich je převzal křivoklátský hejtman Jiří Bírka z Násilé. V letech 1599 až 1627 spravovalo obec Nové město pražské ve prospěch špitálu sv. Alžběty, poté je vlastnila kapitula chrámu sv. Víta na Pražském Hradu. Po Bílé hoře byl majitelem vsi děkan svatovítské kapituly, a to skoro 150 let. V roce 1771 dostaly domy v Domoušicích poprvé popisná čísla. Domoušice jsou spojeny i se selskou rebelií z roku 1775, kdy se domoušičtí poddaní postavili na odpor proti děkanu Janu Augustovi Kneislovi, který na nich vyžadoval neprávem robotní povinnosti.

V letech 1783 a 1784 založil tehdejší majitel V. J. Paul v blízkosti zámku jižně od Domoušic vesnici Filipov, která časem s Domoušicemi splynula, dodnes se ale udržel název pro toto část obce s  dvaceti domy, postavenými v roce 1785. Filipov vznikl na místě, kde se říkalo „Na staré vsi“, pravděpodobně tedy v místech, kde stávaly původní Domoušice.

Majitelé Domoušic se změnili, počátkem roku 1802 je koupil baron Jakub Wiemmer z Wiemmersberka. Od 7. prosince 1802 patřily Domoušice rodu Schwarzenberků do 31. října 1930, po nich převzal zbytky velkostatku a lesy stát. Za Schwarzenberků sídlila v zámku lesní správa jejich velkostatku a byl tu umístěn i lesnický archív s mnoha plány lesů v této krajině (dnes v archivu v Třeboni).

O dějinách Domoušic napsal brožuru farář a historik František Štědrý. Období let 1840 až 1881 zachycují zápisky Jana Piherta, cenné zejména pro historii chmelařství. Ostatně, v Domoušicích bylo v roce 1929 rovných 134 pěstitelů chmele, tedy nejvíc v celém Lounsku. Nejstarším spolkem v obci byli hasiči, založení roku 1877 za starostování Vojtěcha Kutnera, v roce 1886 následovaly hned dva ochotnické spolky Hollar a Tyl a roku 1895 Sokol. V roce 1907 byla v obci založena kampelička.

Domoušice byly v minulosti takřka výhradně českou obcí. V roce 1921 zde žilo 96 % Čechů. V obci byla i relativně silná židovské komunita – ve stejné době se zde k židovství hlásilo 18 obyvatel. Zajímavostí je, že v roce 1930 bylo v Domoušicích napočteno nejvíce koz ze všech obcí celého Lounska, přesně 280. Nejvíce obyvatel měly Domoušice (někdy též Domausice) za války - v roce 1940 zde žilo 1097 obyvatel ve 212 domech. V obci tehdy prosperovalo 16 obchodních živností.

Domoušice leží patnáct kilometrů jihozápadně od Loun, průměrná nadmořská výška je 415 metrů. Bývaly ještě po válce skutečným centrem Podlesí. Jejich význam ale pomalu klesal a tím také počet obyvatel.

Barokní zámek v obci pochází z počátku 18. století, obydlen byl už roku 1714 a v první polovině 19. století byl renovován. Sloužil jako správní budova a pro byty vedoucích úředníků a zaměstnanců domoušického statku, patřícího tehdy církvi. Památkové ochrany požívá celý zámecký areál: kromě budovy č.p. 1 i sýpka, hospodářský budova a zahrada. Zámek po roce 1990 měnil majitele, v roce 2000 jej koupil anglický podnikatel.

Kostel sv. Martina stál již ve 14. století, jeho nynější barokní podoba pochází z úprav v polovině 18. století. Zákon jej chrání včetně zvonice a ohradní zdi. Za zmínku stojí i kaple (na návsi a u hřbitovní zdi) a bývalé hradiště nad "Ručičkami". Na počátku století byly v okolí obce učiněny nálezy prehistorické osady s kamennými a kostěnými nástroji a střepinami nádob.

Na katastru Domoušic se nalézá důležitá pozoruhodnost: „kounovské kamenné řady“. Leží takřka přesně na rozhraní okresů Louny a Rakovník, na náhorní plošině Rovina (526 metrů). Jde o geologicko – archeologickou zajímavost, které už byl věnován nejen článek. Kamenné řady tvoří nepravidelný čtyřúhelník, rozdělený kamennými řadami do přibližně pětimetrových pásem. Nachází se zde téměř čtrnáct úplných řad, nejdelší má délku 450 metrů. Vysvětlení jejich vzniku je stále nejasné: nejčastěji se kamenné řady uvádí jako vymezení původních polností, častěji se však hovoří o pravěké astronomické „observatoři“, jakémsi kalendáři. Umístění některých řad totiž signalizuje letní slunovrat, zůstává ale otázkou, zda nejde jen o poznání na úrovni dnešních vědomostí. Skutečný účel této zajímavé památky tak zůstává trvale neodhalen. Zbytky kamenných řad připomínají s určitou dávkou fantazie slavné řady menhirů v bretaňském Carnaku, snad i proto se jim někdy říká „Český Carnac“. Zajímavosti nejen o kamenných řadách, ale také o přírodě Rovin přibližuje naučná stezka, která má na dvou kilometrech jedenáct zastávek s informačními tabulemi. Začátek neučné stezky je asi 300 metrů západně od nádraží v Mutějovicích u osamělého stavení poblíž silnice na Kounov. Naučnou stezku vybudovali hlavně ochránci přírody z okresu Rakovník a stezka byla slavnostně otevřena v červnu 1987. Kromě kamenných řad se některé zastávky naučné stezky věnují geologii, botanice, zoologii, zemědělství a lesnictví Džbánska.

Na Rovinách stojí též stará barokní myslivna, kde býval vydatný pramen velmi dobré vody, která zde pramení právě ve výšce přes pět set metrů. Panská myslivna má popisné číslo, přidělené z Domoušic. První známým hajným byl v letech 1670 až 1704 Jan Daninger s manželkou Alžbětou. Myslivna je nejvyšším obydleným místem Lounska. Za myslivnou stával prastarý buk, u kterého se v létě tančívalo a byl zde i kuželník.

Asi kilometr severně od kamenných řad, nedaleko hájovny, leží halštatsko – laténské hradiště ze starší doby železné (750 až 400 let před Kristem). Valy, široké až deset metrů a zachované místy až do třímetrové výšky, chrání bezmála osmihektarovou plochu. Severozápadní opevnění hradiště už neexistuje vzhledem k pozdější těžbě opuky. Na základě archeologického výzkumu byly zjištěny zajímavé doklady o násilném zániku hradiště. Pod Rovinami se v 19. a 20. století těžilo také uhlí. V polesí Rovina nedaleko Domoušic stával až do roku 1918 mohutný smrk. Byl 50 metrů vysoký, obvod kmene 424 centimetrů. Po poražení dal 14,5 krychlového metru dřeva.

Kilometr západně od řad po modré turistické značce stojí barokní kaple sv. Vojtěcha z počátku 18. století, k níž se chodívalo procesím z okolních obcí. Podle pověstí zde svatý Vojtěch kázal křesťanství pohanským Lučanům, udatným bojovníkům. Ke kostelíku se váže pověst – když byl Vojtěch českým biskupem, nechtěli ho prý Čechové poslouchat a proto odešel do Říma, kde byl dva roky. Po tu dobu v Čechách ani nekáplo, nastala neúroda a hlad. Do Říma byli proto vysláni poslové k Vojtěchovi s prosbou, aby se vrátil do Čech. Šlechetný biskup se dal uprosit a vracel se do vlasti. Po dlouhém bloudění Evropou došli do Čech. Prošli celou zemi a stanuli na Rovinách. Biskup poklekl a začal se modlit, stejně tak jeho průvodci. Po chvíli se na obloze ukázaly první mráčky a za chvíli začalo pršet. „Celá příroda pookřála a obyvatelstvo ve vroucí vděčnosti pronášelo prosby díků Bohu, který na přímluvu světcovi seslal kýžený déšť. Na poděkování vystavěn na tom místě kostel svatého Vojtěcha, který dodnes stojí, jsa oblíbeným poutním místem celého šírého okolí,“ psal v roce 1930 Jeronym Šubrt. Vojtěch z rodu Slavníkovců žil v letech 956 až 997, svatořečen byl v polovině roku 999. Kaple sv. Vojtěcha je prostá barokní stavba. Do okolí kostelíka lokalizovali historici zaniklou středověkou ves Rychleby.

V Domoušicích se jako v jedné z nemnoha obcí Lounsku dařilo loupenictví – těžbě tříslové kůry pro koželužny. V obci se narodili: v roce 1915 voják Václav Bergman (letec zahraničního odboje ve Francii a Velké Británii, po únoru 1948 v emigraci ve Velké Británii, opětovně přijat do R.A.F.),  chmelař Karel Osvald (1899 – 1948 Žatec, vedoucí výzkumní pracovník českého chmelařství, autor několika československých chmelových odrůd), hudební skladatel Josef Pihert (1845 – 1911 Praha, propagátor české hudby v Chorvatsku, zakladatel hudební školy v Praze) a v roce 1884 malíř Josef Vaic (autor obrazů starých památek v Praze a Plzni).

U kostela v Domoušicích stávalo podle pověsti sedm lip. Byly prý z doby, kdy se verbovali mladí muži na vojnu. Ve válce s Francií, kdy už měl císař málo vojáků, přijeli náhle do Domoušic k odvodu. Chytili sedm mladých mužů, svázali je a odjeli s nimi daleko do války. Ani jeden se z vojny nevrátil a tak na jejich památku zasadili u domoušického kostela sedm lip.

U Domoušic je také takzvaný „Umrlčí les“. Vypravuje se, že v době velké války vypukl v obci mor a do tohoto lesa byli pochováváni zemřelí. Místní tradice pak uchovala temnou pověst, že to bylo bývalé místo vyhnanství ubožáků stižených leprou. Umrlčímu lesu se říkalo „Vorany“ a ležel od Třeboce asi deset minut cestou k Domoušicím. Na křižovatce, kde byla cesta do Lhoty, stával kříž, k němuž lidé nosili nemocným jídlo – a ti si pro něj ke kříži z lesa chodili. Podle jiné pověsti nosívali zdraví lidé nemocným jídlo k veliké lípě. V poledne má ve „Voranech“ strašit myslivec.

Podle jiné pověsti vypálili za selských bouří vzbouření poddaní z Pochvalova, Smilovic a Kozojed hospodářský dvůr v Doumošicích.


převzato z webu www.dzbansko.cz