Jak jsem dělal autoškolu - vtipné povídky
JAK JSEM DĚLAL AUTOŠKOLU
Jsou lidé, a to nepopírám, kteří vůbec nemají jkýkoliv dopravní prostředek. Nevlastní ani velorex, ani pabědu, ba ani trolejbus se na jejich zahrádkách nenaskytne nikdy. Když jsem onehdy zíral na televizi, byl tam jeden pořad o právě nových automobilech. A protože mi ještě nebylo ani sedmdesát, rozhodl jsem se tu noc, že se naučím řídit a nebudu řídit. Ale záhy jsem informaci přehodnotil se záměrem, že je škoda, aby mi řidičský průkaz ležel zaprášený v šuplíku ve sklepě, kde mám mimochodem i průkaz občanský, získaný loni v mých osmašedesáti letech, takže mám na kontě a svědomí mnoho pokut. A proto se naučím jezdit a bonusově překvapivě i aktivně řídit. Pasivně nikoliv. Pasivně řídím jen tehdy, hraji - li počítačové hry. Pro takového sedmdesátníka je to výhodné, neboť mu schází nervy od rozkazující manželky a tak si je výhodně a bez placení zase pocuchá adrenalinovou hrou bez internetu, Hledání min. A tak jsem si začal dělat takovou předpřípravu. Sedl jsem si k televizi, tam si pustil hru autíčka, vzal si herní konzoli a houpací křeslo mi dokreslovalo dojem nebezpečného terénu. Když jsem tutp nadmíru zábavnou hru a přípravu dokončil, šel jsem si do Zlatých stránek vyhledat nějakého učitele autoškoly, nejlépe ženu, aby mne to více bavilo. Hledal jsem hodně, hodně dlouho až jsem v půlnoci na straně 556 našel tyto titulky: "Zaručeně stará a dobrá autoškola pro kluky i seniory - pánové Bílek a Žloutek. Cena: 1 500 KČ za každou jízdu!"
Ano, to je velmi úsporné vůči seniorům, mně tedy nedávají ani 80 Kč na důchod. Ale i 50 korun, co se mi zaslintanou obálkou poštou od státu dostává, jsou dobré, a proto je vždy utratím za lízátka. Prodávačka mne, jako nakupujícího, v samošce už dobře zná a tak její otázka na aktuální lízátko: "Tak co, pane Vnado, dnesk s beruškou nebo s krtkem?" mne už nepřekvapuje. Ale to jsem odbočil, zkrátka zavolal jsem tam ještě večer a domluvili jsme se s panem Žloutkem na zítřejší osmé hodině ranní. "Ale pane Žloutek, víte, to já zrovna nemůžu - je mi to opravdu moc líto, já zrovna nakupuju lízátko a nechci být rušen při výběru," prosebným hláskem třesoucího se důchodce jsem šeptal do telefonu. No dobrá, tak jsme se rozhodli na středě, kdy lízátka do samoobsluhy vozí až odpoledne od dvou hodin, kdy kvůli nim ani neobědvám nedočkavostí. Když jsem dotelefonoval, šel jsem se v půl jedné v noci ošplíchnout ropou a šel spát.
Ráno mne probudilo jakési šimrání v puse - chtělo se mi z toho kašlat. Co bylo ještě podivuhodnější, viděl jsem nad sebou tenkou bílou nitku, skoro nebyla vidět, jak byla průsvitná. Vzápětí jsem něco chlupatého spolkl. Ahá, už jsem si vzpomněl - byl to ten velký pavouk, co mi včera večer lezl po zdi a teď mi moc chutná. Tak, snídal jsem rovnou a můžu se nachystat na cvičení z jízdy, zatím pasivní. Oblékám si župan a vyrážím na včera určenou adresu do autoškoly. Jak se tak procházím, potkám Jonáše. Jsme staří dobří kamarádi. Jonáš se opravdu všude toulá, ale vždy se někdy potákáme, přesněji řečeno zřídka, ale přece. Jonáš je bernardýn, se kterým si vždycky rád jednou dvakrát za deset let zajdu na pivo. Já ho šmahem vypiji z orosené skleničky a on ho v restauraci, sedíc-ležíc na zemi, vychlemtá za minutku z misky. Ale to jsem opět odbočil, zkrátka když jsem přišel na danou adresu, přivítal mne jakýsi chlap horovitého typu a pronesl: "Dobrý den, pane Vnado, já jsem Pravoslav Žloutek a ode dneška Vás budu zaučovat. Že auta taky jezdí po čtyřech kolech, to už určitě víte, takže zas tak neznalý nebudete." Tohle mne velmi překvapilo, ale paradoxně kladně a nadmíru poučně, neboť jsem myslel doposud, že auto má kola jen dvě. Pak mne Žloutek zavedl k "hernám", kde byl připraven pomyslný volant. Tak toto jsem nezvládl, neboť jsem zase myslel na lízátka a ne na práci. V praxi v autě pro autoškolu jsem si pak stále pletl brzdu a plyn, takže když jsem se měl rozjet, vlastně jsem pořád stál na místě, neboť jsem šlapal na brzdu a co víc, nezapl jsem si motor. A tak to šlo celý den. Pak mne vyhodili a já jsem mohl zase v klidu žít se svým houpacím křeslem, na kterém byly přilepeny sladké účty: lízátka za posledních 50 let.
A NAKONEC TEN VTIP:
Stojí odpoledne na deštivé silnici směrem k nějaké neznámé vesničce chlap jako hora, velký a mohutný, až by se jeden divil. Stopuje, stopuje - nic. Projede kolem něj asi 50 aut, ale žádné mu nezastaví; všechny u něj přibrzďují a vzápětí ho velkým obloukem objedou a frčí dál. Zase nic, zase nic. Tak si chlap lehne do trávy. Najednou se zvedne a vidí malé červené autíčko, které ke své velikosti nejede moc rychle, což není překvapivé pro Fiat 500. Když autíčko zastavuje, sedí tam malinký stařičký dědeček a říká: "No tak pojďte, pojďte, nóó, nóóó, já Vás teda svezu." Chlap se do toho prťavého Fiátku nasoukal, děda nastartoval a jeli. Děda frčel jako na závodě. Chlap se ho ptá: "Dědo, ale proč tak spěcháte? Nemusíte jet přece tak rychle!" praví chlap. A děda na to: "No jó, ale když vy mi tou velkou nohou šlapete na plyn!"
A když se ho pak chlap ptá, kam se jede, dejme tomu do Uhříněvsi, tak děda mu říká: "Ale to jedete špatně, pane!" "Jakto?" ptá se chlap zděšeně, "tak proč jste mi zastavoval, dědo, když jedeme tak rychle a ještě k tomu špatným směrem?" A děda na to: "Já jsem ale u Vás nezastavil, mě zrovna u vás chcíplo auto!"