Mé první rande - vtipné povídky
MÉ PRVNÍ RANDE
Nevím, jak je to možné, ale v mých letech jsem pořád sám. Je mi pětadvacet, pracuji jako popelář v malém městečku Smrdáky a jmenuji se Milivoj Žabák. Samozřejmě, že jako žabák nevyzařuji, ale leccos je s mým příjmením spojeno. Například při tělocviku, když jsme měli skákat žabáka, jsem byl jako rozohněný a když jsme přes tělocvičnu skákali zpátky, byl jsem ještě rozohněnější.
Již dva roky vylézám a slézám na stupínku popelářského auta, točím popelnicemi a doma žiju sám. Potají si vždy večer, unaven ze vší práce, zpívám: "Sám si vařím, sám si peru, že se na to ne..." a vždy při tomto mém šlágru spokojeně usnu. Ale jednou mě to už opravdu přestalo bavit. Najdu si holku a lepší práci. V pětadvaceti se shání děvčata těžko, neboť malé holčičky mě příliš nepřitahují a sedmdesátnice už vůbec. Budu si tedy muset vybrat někde přesně uprostřed. Nějakou pěknou kůstku. Onehdy, když jsem šel do kina, viděl jsem před budovou nádhernou paní, okolo osmdesátky, s nádherným bělovlasým dědou. "Prosím, nepřepustil byste mi tuto kůstku?" zahučel jsem do dědy. "Táhni k čertu, žábo!" zněla odpověd od teenagerského dědy, který žvýkal žvýkačku a dělal na mne hrůzostrašné bubliny, až jsem utekl. Takže první neúspěch byl na světě. "Dobrý den, slečno, nechtěla byste se mnou chodit?" zeptal jsem se další den pohledné ženy okolo čtyřicítky, která se přehrabovala u nás v kontejneru. "Mám privátní byt sám pro sebe, večer při svíčkách a jmenuji se Žabák," dodal jsem ještě tišeji, než předtím, až té ženě vypadl starý kelímek od salátu z ruky. "Vrať se do hrobu," zahučela mi do uší, až mi zalehly. Tak nic. Další pokusy jsem další dva dny nezkoušel.
Třetí den jsem se jako vždycky oholil. Holení mi vždycky zabere spoustu ranních i odpoledních hodin. Ne, že bych s náčiním, tedy se strojkem neuměl zacházet, to ne, ale že mám vousy až na zem, mi zabere alespoň 2 hodiny, možná někdy i více, když se mi vousy táhnou po nohou a já se omylem štrejchnu strojkem do nohy. Vypadá to divně, když si pak zacucávám nohy kvůli rankám, ale to zas tak podstatné není. Když jsem jednou oholil ráno svůj dvoumetrový vous, šel do práce a odpoledne zase z práce. Řekl jsem si, že nemám co dělat, a tak si vyrazím někam na jídlo. Miluji čínskou kuchyni. Jak jsem se naobjímal záchodové desky potom, kdy jsem takový hnus snědl. Jak jsem byl pak tři dny v posteli zelený jak sousedi z Marsu.
Ano, zajdu si do nějaké luxusní restaurace, kde ale nebude ani zmínka o čínské kuchyni! Ještě jsem si oholil hlavu, nohy a hruď a mohl jsem vyrazit. Byly čtyři hodiny ráno. Kam půjdu? Určitě teď už bude všude otevřeno. Bohužel, nikde nebylo. Byla totiž ještě tma a já neviděl na cestu. Takže jsem ani neviděl, jestli něco otevřeno vůbec bylo.
Když jsem večer přišel do luxusní restaurace za rohem, odložil jsem hubertus, beranici a ošklivé rukavice. Nejdříve, jak se to v luxusních restaurantech dělává, mi chtěl můj oděv číšník sundat a pověsit sám, ale když viděl, jak jsem ohyzdně oblečen, radši odešel s křivícím se nosem, jako že mu asi smrdí nohy. Ba ne, smrděl jsem mu já. Sedl jsem si ke stolu. Nahoře byly krásné lustry, takže jsem klátil hlavou doprava, doleva a hlavně nahoru, takže jsem vypadal jako naprostý blb. Když jsem se dodíval, číšník mi už nesl hnědý a na okraji zlatý jídelní lístek. "Ne, děkuji," řekl jsem zdvořile, "nemusíte mi to dávat, rovnou bych si dal sardinky v oleji a k tomu sodu," řekl jsem rádoby zdvořile a namyšleně. "Jak si pán přeje," řekl číšník a koulel očima, odcházejíc pro mou objednávku do kuchyně. Když jsem si vytáhl příručku na mytí záchodů a chtěl se začíst, viděl jsem nádhernou blondýnku, která si odložila také, bohudík na můj kabát - bude vonět - a sedla si ke mě. "Máte tady volno?" zeptala se přívětivě. "Áno," řekl jsem ledabyle a četl si dál příručku na mytí záchodů. "Co to čtete, pane?" zeptala se ta slečna. Pokoušel jsem se schovávat do klopy tu příručku a zakoktal jsem jen, že je to takový starý reklamní leták. Slečna přikývla a už se mě radši na nic neptala. "Slečno," řekl jsem po chvíli, "nechtěla byste ... byste ... se mnou chodit?" "Jak to myslíte, chodit?" řekla znechuceně ta slečna, protože zjevně má lepší typy, než bezdomovce. "No, chodit, chodit mi nakupovat, vařit, uklízet a tak." "Aha, ale to bych ráda, já jsem doma sama, a uklízet umím." "No tak výborně, přijďte mi dneska uklidit můj dětský pokojíček, vylejt nočníček a přestlat postýlku s povlečením se zebrami!" řekl jsem, odcházejíc. "Ale, ale ..." Už nedopověděla. Ty mé objednané sardinky v oleji tam zůstaly ještě týden a pak je dali psovi, který se z toho pozvracel.
Když jsem přišel domů, uviděl jsem mého pidlookého jezevčíka, jak pilně hlídá. Samozřejmě, že držel svou bílou hůlku pro slepce. "Ahoj, Mikimousi, jak se máš?" Mikimouse si spokojeně poštěkávat, jako že je mu dobře. Šel jsem tedy brankou ven. Omylem jsem ji nezamkl, ale alespoň se pidlooký Mikimouse proběhne na vzduchu sám jednou bez škrtivého obojku. Já sám vím, jak škrtí, když si mě kamarád popelář přitáhl k sobě, abych nechytal lelky a pracoval. Tenkrát jsem jich chytil hodně, těch lelek. Ještě je mám pozabíjené doma na koberci.
Věděl jsem už, že ta blonďatá slečna večer příjde a tak jsem chystal nějakou luxusní večeři. Promýšlel jsem, co umím uvařit bez příruček a dlouhého studování. Ano, rozklepnu jí na talíř vajíčka, napadlo mě. Ale ne, to je moc snadné a stejně by jí z toho bylo špatně. Tak jsem promýšlel dál. Co kdyby třeba semlbábu? Ano. Tak ji udělám. Nakreslil jsem na papírový ubrus tu dobrou, sladkou večeři a bylo nachystáno vše bez problémů.
Večer, když přišla, jsem se moc těšil. Zároveň jsem měl ale velkou trému. Tak velkou, že se mi v ruce klepala guma, kterou jsem omylem na ubrusu vygumoval cukr, ale vzápětí jsem ho propiskou opatrně dokreslil, což mě trochu uklidnilo. Musel jsem se ještě ale kromě večeře také patřičně nafintit. Přichystal jsem jí překvapení. Abych se jí nemusel zdlouhavě představovat, nasadil jsem si důvěrně ošoupaný a starý kostým žabáka. Bohužel, oholené prsní chlupy mi chyběly, a proto jsem zašítral v bývalém matčině šatníku, kde jsem našel dlouho nenošený kožich. Jeho "ovčí styl" ji jistě potěší. Ze dvora jsem si ještě přinesl svého pidlookého jezevčíka Mikymouse, který se z procházky naštěstí brzy vrátil, protože si zapomněl slepeckou hůl a hned naproti vratům narazil do značky "zákaz vjezdu". Měl jsem ho zpátky. I vrata mi zavřel. Chudák, málem se na nich zabil, když chtěl zuby přicvaknout zámek. Vzal jsem ho s sebou domů, a aby neviděla, že nemá ani jedno oko, na nos jsem mu nasadil slušivé dioptrie, dvanáctky a půl. Čekali jsme na ní až do noci. Ve dvě v noci jsem už toho měl dost a tak jsem si dal rande s mým jezevčíkem. Nakreslenou večeři jsme spořádali tak, že jsem sobě i jemu, protože nic neviděl, postupně gumoval tužkou nakreslené jídlo i pití.
Rande tedy skončilo v pořádku. Od té doby se u mě jezevčík neukázal. Možná zase narazil do nějakého auta.