Jak jsem točil reklamu - vtipné povídky
Jak jsem točil reklamu
Dnes jste mne z dobré nálady vyladili, vážení přátelé. Když jste chtěli , abych Vám popřál dobrý den, byl jsem na pisoáru a akorát jste mne vyrušili – no, snad Vám to prominu. Prozradím Vám své jméno, abych nebyl tak ostrý na začátek mé příhody. Jmenuji se Vendul Blumička a v květnu mi bude 40 let. Pro ženu je to velmi vysoký věk, ale pro mne nikoliv. Podle mého vnitřního citu nevím, zda se řadím mezi ženy, muže či hermafrodity a jiné. Žiji si zkrátka svým vlastním životem a často mne potkává nemálo životních příhod. Tak zrovna jedna se stala akorát před týdnem, 22. Ledna a hodně mne poznamenala, duševně, ba snad i více fyzicky.
Ten den jsem se necítil zrovna nejlépe – měl jsem hned tři vážné nemoci – pelikána, opici a vlka. Ten pelikán byl nejhorší. Pelikán proto, že jsem večeřel ještě v posteli mastné kuře á la bažant a všechno maso, co jsem nemohl, jsem si nechal pod jazykem a s vakem velikým 15x30 metrů jsem neklidně usnul. Proto tedy pelikán. Dvě další choroby, zejména ranní, jsou už více známy. Ta opice byla po jen několika doušcích čerstvé večerní whiskey a nakonec vlk: zapařená část těla, neboť jsem dostal kašel, nechtěl jsem se moc umývat, abych nenastydl více a tak jsem hned usnul, bez nějakého, ba alespoň ledabylého umytí čehokoliv – a že toho na mém fyzicky velmi vyčerpaném těle není málo. Plandavé tricepsy na rukou, zastrčený hrudník, vystrčená zadní část těla – to by mne mohlo vystihovat v mé části trupu. Trochu více nahoru by policisté podle popisu mohli získat tento obrázek: velmi silné pysky, neonové mastné vlasy (nejčastěji fialové, někdy červené a někdy dokonce i žluté), nos jako žluklou bramboru a krepatý obličej. Pro tento ubohý zjev jsem nemohl nikam moc chodit, jen maximálně jako doporučovanou procházku před spaním jsem se prošel dvakrát na posteli, přičemž se mi zase rozpadla, a šel ihned spát. Mě Vám unaví i dýchání.
Abychom ale přešli konečně k hlavnímu tématu. Skolily mne tedy hned tři protivníci: pelikán, vlk a opice, a proto jsem chtěl stále jen ležet. Maximálně jsem si došel na pisoár a konec – už jsem zase musel ležet. Ach, není tu nikdo, kdo by mi natřásával každé dvě minuty polštář, kdo by mi pravidelně třikrát denně rovnal můj krabatý obličej, nikdo tady není a sám sobě něco léčit, zkrátka není to ono. Jak jsem tak ležel, najednou někdo zvonil na dveře. Hle, třeba jsem si někoho přivolal. Když jsem pomalu, jako růžový panter, otevíral špehýrku dveří, ihned jsem otevřel a ulekaně ustoupil dozadu, čímž jsem převrhl mou vanu a hned jsem byl svěžejší. Vtrhl sem celý dav nějakých lidí a hned po mně něco chtěli. Byl tam jeden mladý vousatý muž, který si mě přeměřil ostrým pohledem a rychle si musel sednout a něčeho se napít, jak ho můj zjev vyděsil. Podal jsem mu v poplašném stavu vodu. Rychle se napil a zdálo se, že se mu ulevilo. Bohužel to byla voda na zalévání kytek, kde jsem měl ještě dole utopené žížaly, které v létě použiji jako návnady na rybaření. Ale zdálo se, že nic necítil a tak se znovu postavil a vytasil na mě zbraň. Mikrofon. „Dobrý den, pane …“ „Vendul Blumička,“ řekl jsem nápovědným způsobem. „Ano, pane Blumičko, jsme od televizní společnosti PRIMA a hledáme nějaké nové talenty na reklamu – nechtěl byste to být zrovna vy?“ zeptal se, ještě se třesejíce. Byl jsem zaražen. Co od takového věchýtka chtějí, myslel jsem si. „Měli bychom jednu malou prosbu – hledáme nějakého talenta do reklamy a potřebujeme udělat od nějakého deb… pardon – talenta, reklamu na novou zubní pastu,“ řekl dlouze ten chlápek a vyčerpán z tohoto vysvětlování mi připomínal bernardýna Packu, když se mnou běží na procházce. Pak celá návštěva odešla s tím, abych jim ještě zavolal. To si ale musím ještě zařídit.
Další den jsem se probudil a už mi bylo lépe. Jelikož jsem usnul v kožichu, beranici a šále, nebyla mi od nastuzení zima a tak jsem v klidu usnul. Horší bylo, že jsem se probudil zpocený. V klidu jsem se nasnídal, oblékl a vyrazil s mým angličákem do města, abych si pořídil velmi důležitou věc: telefon. Prudce jsem zabrzdil na náměstí a šel do vedlejší uličky. Hle, můžu zvolit tady obchodní dům Brouk & Babka. Tam se jistě něco najde. Vyšel jsem po schodech do oblečení – tam asi nic nenajdu. Až v třetím patře jsem, zadýchán, vešel do hračkářského oddělení a hledal příslušný regál. Konečně jsem našel to, co jsem chtěl. Krásný černý mobil s nalepeným zeleným displejem, kde digitálky ukazovaly stále 15:43. Ale teď je 10:43, musím si koupit baterie, abych jim do reklamy mohl zavolat. Vše proběhlo v pořádku – domluvili jsme se na dnešní patnácté hodině ke konkurzu.
Čtvrt na dvě odpoledne. Zrovna jsem dojedl obě dvě špagety a se spokojeně naplněným žaludkem jsem se opět oblékl a se zpoceným nátělníkem a trenkami jsem vyrazil do konkurzu. Neřekli mi přímou adresu, ale vyřešil jsem to poptáváním se po kolemjdoucích na chodnících typu: „Dobrý den, pane (to jsem říkal i dámám), nevíte, kde je reklama?“ a tak podobně. Nikdo mi samozřejmě neporadil, neboť nikdo si mě, jakožto obecního blba, nevšímal a nikdo nerozuměl těmto otázkám, které jsem v mužském rodě kladl i dívenkám. Jelikož bydlím v Praze u orloje, neměl jsem to do Kavčích hor do Primy zase tak daleko. Svezl jsem jednoho hezkého mladíka, který mi ukázal cestu a navíc jsme se domluvili zítra na rande, až reklamu dotočím. Chlápek vystoupil, já také a každý šel jiným směrem – on do kanálu, já do Primy. Před budovou jsem zastavil. Už už jsem chtěl zase jet zpátky domů, když jsem viděl toho protivného chlapa, co vypil ty žížaly. Za to jsem ho nenáviděl a tak jsem mu chtěl ujet. Ale on mne včas zadržel a zavolal mě k sobě. Vešli jsme do budovy Primy. Všude se pracovalo, točilo a já měl z toho hlavu kolem. Vešli jsme do malé čekárny-kavárny, abychom se napojili a počkali, kdo půjde první. Bohužel to bylo na lístečky a tak jsem si zadal pole „reklama“ a vyjelo mi číslo na lístečku. Abychom tu z toho neměli matematiku: myslím si číslo a to číslo je 108. Jaké číslo mám na mysli? Ano, asi tak.
Měl jsem tedy lísteček s číslem 108. Nahoře nade mnou byla elektronická tabule, kde se digitální čísla ukazovala. Nevšiml jsem si, že bylo číslo 5. Do sto osmičky to není daleko a tak jsem se začal po čekárně procházet. Všichni se tam líčili a bylo jich tam asi padesát. Na reklamu – řekl bych, celkem dobrý počet uchazečů. Celou dobu jsem se procházel, až mi asi dvacetiletí týpci s čepicemi dozadu podrazili nohy, takže si mě každý hned začal všímat. Usadil jsem se zpět. Bliklo číslo 6. Je mi to ale rychlost! Za půlhodiny tam byla sedmička a tak dále a tak dále až jsem usnul. Probudilo mě jakési cloumání. Rychle jsem se vzpamatoval ze spánku výkřikem: „koho?!?“ a šel jistojistě do studia. „Ták, kohopak to tu zase máme? Další atrapa. Jak se jmenujete, kolik je vám let, kdy jste se narodil … to je to samý … no povídejte, povídejte!“ Spustil jsem po pravdě jako prvňáček: „Jmenuji se … počkejte … jak se jmenuji … Jmenuji se Vendul Blumička, je mi 40 let, narodil jsem se … ne, říkal jste, že je to to samý… narodil jsem se 21.srpna 1968 a hned mě převálcoval sovětský tank. Pracuji jako žena … pardon, muž v domácnosti. Mí mazlíčci jsou chcíplé žížaly a jídlo – tedy ne chcíplé jídlo, ale dobré jídlo rok, dva roky v lednici uleželé,“ a tak dále a povídal jsem celou hodinu.
Bylo půl sedmé večer, když jsem konečně domluvil, že se jmenuji Vendul Blumička a konečně se mohlo začít předvádět. Kamera mne zabrala. Do ruky mi vrazili kartáček a pastu Colgate a mohl jsem jet. Podle mého čísla tu bylo přede mnou již 107 lidí a proto byla pasta téměř všechna fuč. „Můžem!“ zařval ten chlap. „Ttttt-ttttadddy mmmmmáte ppppastu a ttttaddddy jjjjje kkkartttáčččček,“ řekl jsem, plný trémy a neodhodlanosti. „Stačí! Kameru vypnout. Můžete jít,“ mávnul na mě ledabyle režisér.
Když jsem přišel domů, pustil jsem si v deset večer televizi na Primě, nalil jsem si víno, chroupal Soletky a čekal, kdy se konečně objeví mé „Tady máte pastu a tady je kartáček“. Koukal jsem se od deseti večer do deseti večer dalšího dne. Nic takového tam nebylo. Přišel mi pak třetí den dopis, že je prý už hotovo a abych jim dal pokoj. Zavolal jsem tam mým novým mobilem z Broukárny, ale ozvalo se mi tam pouze nahrané „Haló, no tak haló“, aby děti měly radost.