Kapitola osmnáctá
Enrodovi bylo čím dál tím lépe. Strávil již mezi venkovany
mnoho dní v zaprášené stodole. Seděl opřen o slaměnou dunu a odpočíval.
Vstát ještě nemohl, ale už se o to velmi snažil. Mili měla radost a chodila za
ním, kdykoli mohla. On jí o své bolesti neříkal. Při každém pohybu je ozvaly
vnitřní pohmožděné orgány. Proto se pokoušel příliš se nehýbat.
Neměl teď vůbec nic. Vlastě zůstaly mu jen špinavé kožené
kalhoty. Nejvíc mu z jeho věcí chyběl meč. Připadal si bez něj jako
bezruký. Byla to nejdrahocennější věc, kterou kdy měl. Nikdy by se ho
dobrovolně nevzdal. Nevěděl ani, kam zmizel Šerovan a jestli se ještě objeví.
Také si nemohl nevšimnout, jak se Lech pečlivě vyptává a informuje o jeho
minulosti. Enrod věděl, že chce mít jistotu, že jsou jeho rodina a přátelé
v bezpečí, ale zároveň z jeho dotazů cítil i něco víc.
Jednoho rána, než Lech vstoupil, zaslechl půlelf, jak
hovoří se svými druhy. Mluvili však neznámou krkolomnou řečí, které Enrod
nerozuměl. Zmocnil se ho neblahý pocit a na chvíli dokonce zauvažoval, nemá-li
jeho zachránce styky s černými Jižany. Tuto obavu však pustil brzy
z hlavy. Ne, ti by se s vesnickým zemědělcem moc dlouho nevybavovali.
Proč ale nechtěl Lech odhalit Enrodovi své myšlenky, to stopař zatím nevěděl.
Bylo mu však více než jasné, že je prozatím tak jako tak bezbranný.
„Enrode, podívej, co ti otec posílá.“ Mili vešla do přítmí
stodoly a s úsměvem podávala hraničáři meč. Nebyl nijak zajímavý.
Podomácku rozklepané těžké železo zbroušené do krvelačného ostří.
„Proč mi ho tvůj otec dává?“ zeptal se Enrod, když zbraň
znalecky prohlédl a několikrát s ní zkusmo rozpůlil vzduch. Byl překvapen
a tušil, že to není samo sebou.
„To já nevím, už je ti dobře, že jo?“ Milin obličej byl
ztělesněním nevinnosti. „Otec vzkazuje, abys s ním trénoval. Ať prý
nevypadneš ze cviku a tak. Říkal, že jsi z divočiny a živíš se lovem.
Musíš prý být brzy zase silný.“
Enrod si úkosem měřil děvče stojící ve svém vlastním stínu
před otevřenými vraty. Asi má Lech pravdu, připustil se zvláštním podezřením.
Stiskl meč, pomohl si jím na nohy, zaťal zuby a přinutil ztuhlé tělo vybelhat
se ven. Připadal si naprosto nemožně. Jako uzlíček bolesti se opřel o strom a
potichu se svezl na zem. Do jeho tváře však utrpení nevstoupilo a Mili ho
nezpozorovala.
„No vidíš, jak ti to jde, když se chce, viď?“ zasmála se.
„Na sluníčku ti bude lépe.“ Děvče odběhlo za volající matkou a Enrod na chvíli
skryl tvář do dlaní. Měl zlost na své tělo, že se tak pomalu hojí. Měl zlost na
sebe, že musel opustit tu, kterou miloval, že to nedokázal zařídit lépe. Zlobil
se i na Lecha, že má tajemství a také na toho hloupého poštovního koně, který
odnesl všechny jeho věci. Nakonec to však vzal za jiný konec. Vždyť navzdory
všem předpokladům stále žil a měl kolem sebe lidi, kteří mu pomáhají.
Obyvatelé domečků ve stráni byli opravdu chudí. Vlastně ani
nepatřili do rohanského království. Sami se neřadili nikam a žili svůj vlastní
samostatný život. Chovali koně, pěstovali pšenici a brambory obklopeni drůbeží
a ovcemi a víc je příliš nezajímalo.
Enrod, který seděl stále pod stromem a sbíral sílu
k návratu pod střechu, pojednou spatřil Lecha jdoucího svižným krokem ke
stádu ovcí. Zpozorněl. Neslyšel ani slovo, ale byl si jist, že se Lech zlobí.
V jeho rozčilených grimasách, s jakými huboval mladého pastýře, však
byl vidět i strach. Hoch neměl daleko k pláči. Enroda celá věc zprvu
nezajímala, reakce Lecha běžícího okamžitě pro další muže, ho však přinutila
zbystřit. Za chvíli již početná skupina ozbrojených mužů mířila ven ze vsi.
Zbraně měli mizerné. Cepy, vidle, jeden nebo dva meče a oštěpy. Jediný
z nich měl luk.
Enrod zavolal Dyteu, Lechovu manželku, stojící bezradně
mezi dveřmi jejich chalupy.
„Co se tu děje?“ zeptal se bledé, upracované ženy.
„Nemám ti to říkat, když ještě nejsi v pořádku,“
zavrtěla odmítavě hlavou.
„Proč?“
„Dozvíš se to včas, myslím. Jak je ti?“
„Brzy to bude dobré. Dyteo, chtěl bych vám pomoct.“
„Budeš mít šanci. Děkuji za tvou ochotu.“ Na její tváři
ležela velká starost. Měla najednou mnoho práce a musela jít. Enrod se za ní
díval s nejistotou. Pak se zvedl a odkulhal zpět do stodoly.
***
…až vyrosteš v bílý květ…
Anne tato slova zněla v hlavě a ona měla poprvé pocit,
že jim plně rozumí. Vzpomínala na tatínka. Myslel si, že tento verš znamená
duchovní růst, zmoudření, dospění. Co když se ale mýlil. Anne se zhluboka
napila. Pak odskákala po jedné noze k hladkému kmeni olše. Opřela se zády
a kamínkem označila do kůry svou výšku. Bylo to až neuvěřitelné! Každý den
vyrostla o několik centimetrů a šlo to pořád dál. Měla stále obrovský hlad.
Celé tělo ji brnělo a mravenčilo. Šlachy se napínaly, kosti prodlužovaly.
Stromovous marně kroutil hlavou a nabádal dívku k opatrnosti a rozvaze.
Přicházel každý večer, vyprávěl jí velmi zajímavé, avšak zdlouhavé a rozvláčné
příběhy a velmi si Anne oblíbil, takže jí nedovedl odepřít zázračný nápoj, když
o něj tolik prosila. Brzy mladá žena vyrostla ze starých šatů a dobrý ent ji
oděl do kapradí a darů lesa. Vypadám jako
víla, strážkyně potůčků, pomyslela si. Ještě
že mám alespoň elfí plášť – malý, ale
to nevadí.
Noha i pohmožděniny se hojily jako o závod a zdálo se, že
hobitku celý Fangorn přijal, což byl jev více než výjimečný. Brzy mohla kulhavě
chodit, a tak pořádala malé průzkumné cesty po okolí, ačkoli jí to Stromovous
výslovně nedoporučil. Fangorn byl neuvěřitelně nádherným lesem. Byla zde temná
a nebezpečná zákoutí plná tmavých liján a zohýbaných kořenů, prosluněné paseky
maličké jako světlé místnůstky obehnané sloupovím stromů. Bublaly tu desítky
veselých horských stružek, které často nedotekly do řek, ale byly spotřebovány nebo
skončily jako páchnoucí mokřady a rašeliniště schovaná v nitru pralesa.
Celým porostem se ozývalo hluboké vrzání a skřípění, jaké vydávaly pohybující
se stromoví obři.
Anne tu byla velmi spokojená, ale časem pocítila samotu.
Pozorovala, že se nemění jen její tělo. K jakému výsledku vše spělo, netušila.
Velké a hluboké dívčiny oči hleděly ke vzdáleným hvězdám a dny se jí zdály čím
dál delší. Co se však skutečně prodlužovalo, byly Anneiny vlasy. Po několika
dnech již sahaly po pás, pak pokryly boky a nakonec se svezly ke kolenům. To už
je Anne ale musela trochu zkrátit, aby jí tolik nepřekážely v pohybu. I
tak pohled na zlatou řeku vlnící se na její šíji nemohl nechat
v klidu jediného smrtelníka.
Přišel čas zastavit růst. Už nebylo zbytí, protože se Anne
poslední dobou necítila zrovna nejlépe. Příliš křehké kosti ji neunesly a
chvíli to trvalo, než se její stav zlepšil. Bylo načase vyrazit opět na cestu.
Se zvláštním svíráním u srdce se Anne loučila se Stromovousem i s celým
Fangornem. Byla si jistá, že jí budou chybět. Za necelé dva měsíce se
z malé hobitky zrodila vysoká štíhlá žena s vlasy dlouhými jako letní
den a očima jiskřícíma silou.
Uchopila do ruky meč. Nepřipadal jí už těžký. Ani nebyl, vždyť byl vyroben z odlehčené elfské oceli. Les ji propustil, a to se zdaleka nestalo všem, kteří do něho nalezli cestu. Anne měla zvláštní jistotu, že už ji pronásledovatelé nechají, neboť by je jen těžko napadlo, jakými proměnami prošla. Hledají hobitku, která již není.
Komentáře
Přehled komentářů
Děkuju ti, Jakove, za milá slova, moc si jich cením. :-) Je zvláštní, že nejsi sám, kdo vnímá druhou polovinu příběhu jako lepší. Musím zapřemýšlet, čím to je... i když to možná vím. Kdyby se ti chtělo mi s tím trochu pomoct, tak bych byla ráda. Hlavně bych potřebovala vědět, čím je ten začátek slabý.
Tak jsem dočetl...
(Jakov, 14. 6. 2008 13:10)
...a musím uznale konstatovat, že po počátečních rozpačitých dojmech(z mé strany) jsem přešel k zaujetí a nedočkavosti dalších kapitol.
Je opravdu znát vývoj, kterým jsi prošla a zraješ jako mé milované portské:)
Není to "kopie" profesora a toho si cením. Bylo by příliš laciné snažit se ho napodobit.
Líbí se mi. A to jsem obvykle velký kritik a puntičkář. Po stránce stylistické a především perfektní pravopis. To oceňuji neméně.
Těším se na pokračování.
Díky
(Elenwen, 14. 6. 2008 13:54)