Kapitola pátá
Roky plynuly, aniž se odrážely na jejich tvářích, ale Lalaithina touha po dítěti nezeslábla. Zprvu se Frodovi nezmínila. Myslela, že bude moci manžela radostnou zprávou překvapit. Jak však čas běžel, začala se bát, že dítě nebude její budoucností. Frodo si všiml jejího tajeného smutku. On sám byl naprosto spokojený a jediné, po čem toužil, byla ona.
„Ilúvatar asi nechce, abychom zde zanechali potomstvo,“ ukončila Lalaith hořce své vyznání a sklopila hlavu. Frodo na ni zaraženě hleděl, pak se však rychle smířil s novou úlohou. „Třeba musíme být trpěliví a oba ho prosit,“ řekl nejpovzbudivěji, jak uměl. „Třeba nás vyslyší, vždyť je všemohoucí.“ Pak otevřel skříňku ve zdi a vyndal z ní svitek. Společně si pak večer co večer četli slova, která do Frodova pera kdysi Lalaith diktovala. Nevzpomínala si. Všechny úžasné vzpomínky na dobu před jejím procitnutím na Tol-Eressëi opustily její vědomí a staly se pro ni jen jakýmsi neuvěřitelným vyprávěním. Přesto jí četba povzbuzovala. Sedávali před hořícím krbem, drželi se za ruce a jako malé děti prosili Tatínka, aby jim dal nový život.
Nenaplněné dlouhé čekání však mezi oba vkládalo zvláštní pocit napětí. Lalaith se začala večernímu krbu vyhýbat a málokdy pohlédla Frodovi zpříma do očí. Často odcházela na břeh moře a vracela se s oteklýma očima. Frodo věděl, že pozorovala přístavní děti elfů. Uvědomoval si, jak důležité je pro ženu spojení s dítětem. Nikdo z nich nahlas nevyslovil žalobu, která visela ve vzduchu a která říkala, že na vině z tohoto stavu je ten druhý. Frodo chodíval na nejvyšší vrch Ostrova, hleděl k Valinoru a prosil Boha o smilování. S nadějí v srdci se pak vracel potmě do svého domova a doufal, že najde svou ženu alespoň v lepší náladě.
Když asi posté sestupoval strmé svahy Valcaneicalë, spatřil, že se z okýnek nory stále ještě line světlo z krbu. Bylo to poprvé, kdy na něho Lalaith čekala. Obvykle ji našel schoulenou spát na slzami zvlhlém polštáři. S obavami, ale i zvláštním napětím otevřel dveře.
„Večeře bude za chvilinku!“ ozval se Lalaithin hlas z kuchyně. Zaznívalo v něm cosi, co Frodo již dlouhý čas neslyšel. Byl unavený, zvědavost mu však na chvíli dopřála na to zapomenout. Vkročil do ozářené místnosti. Byla celá vyzdobena květinami ze zahrádky. Lalaith se otočila. Vypadala v nádherných lehkých splývavých šatech a hlavou plnou kvítků jako maličká bohyně jara. Rozpuštěné vlasy jí kopírovaly ženské boky a na tváři jí spočíval úsměv, který mluvil za vše.
„Ilúvatar nám požehnal,“ řekla krátce, než se vrhla Frodovi do náruče. Frodo ji políbil do vlasů mezi voňavé mateřídoušky, pomněnky a malé kopretiny. Neuměl si sice život otce představit, ale štěstí své ženy bylo pro něho důkazem, že vše je v pořádku. Navíc změna je život a s dítětem, tím si byl jist, nebude nikdy nuda.
Následujících šest měsíců prožili oba hobiti ve znamení očekávání. Frodo si však brzy všiml, že čím více Lalaith roste bříško, tím je hubenější. Téměř se ztrácela, i když ji Frodo nutil jíst za dva. I ona si svého chřadnutí byla vědoma, netušila však, jak tomu zabránit. Skoro se zdálo, že její křehké, téměř vílí tělo není na takovouto zátěž připraveno. Brzy byla jako tyčka a začaly ji bolet záda, takže často jen tak seděla a se zvláštní nejistotou pozorovala okolní život. Frodovi se při pohledu na její bledé tváře svíralo hrdlo. Aby ji rozptýlil, vzal ji na několik týdnů do přístavu. Udělalo jí to dobře, protože si mohla promluvit s ostatními elfkami a vyslechnout jejich rady a užitečné postřehy. Čím více se však příchod miminka blížil, tím bylo Lalaith hůř. Byla čím dál malátnější, takže si starosti o svou malou kamarádku začaly dělat i elfky.
Uběhlo šest měsíců – obvyklá délka hobitího těhotenství. Lalaith byla již tak slaboučká, že nemohla ani chodit a Frodo se o ni moc bál. Doufal sice, že mu ji Ilúvatar nevezme tak záhy a ještě ke všemu s dítětem, ale jistý si nebyl. Vrátili se do nory a čekali.
Nastal večer jednoho teplého dne roku 1432 krajového letopočtu, kterým Frodo stále počítal, aby neztratil přehled o čase ve Středozemi. Frodo seděl s elfem jménem Sefarëi před krbem a povídal si s ním. Jedním okem však stále hlídal Lalaith, která usnula zachumlaná v křesílku. Vtom hobitka s tichým hlesnutím procitla. Oči jí těkaly po místnosti, než zachytily Frodův pohled.
„Frodo, myslím, že je to tu,“ řekla skoro odevzdaně a bylo cítit, že má strach. Frodo zprvu nevěděl, co dělat.
„Vezmeme ji do přístavu,“ řekl elf tak klidným hlasem, až to Froda překvapilo. „Naše ženy si poradí.“ Úsměvem dodal oběma malým odvahu a vzal Lalaith opatrně do náruče.
Cesta lesní pěšinou se zdála Frodovi nečekaně dlouhá, ačkoli tudy šel již nesčíslněkrát. Sefarëi kráčel rychlým krokem a Frodo mu sotva stačil. Noční město je přivítalo jemným světlem linoucím se z mnoha jezírek, kašen a umně schovaných osvětlených studánek. Pod ztichlými nočními stromy bylo slyšet jen zurčení vody a vzdálený zpěv podobný ukolébavce. Rychlé kroky elfa a hobita se rozléhaly na mramorovém nádvoří. Elf s rozhodností vešel do jednoho z příbytků a pozdravil elfku jdoucí mu v ústrety. Krásná paní se na Lalaith starostlivě podívala a zmizela do šera domu.
„Jde všechno nachystat,“ vysvětloval Sefarëi klidně a s naprostou samozřejmostí. „Nemusíte mít strach.“
Za okamžik již místností začaly v náhlém shonu poletovat další tři elfky. Jedna z nich se hned ujala hobitů. Jmenovala se Niobé. Sedla si k Lalaith, dala jí napít a rukou zkušeně hladila dítě přes matčino bříško.
„Je v pořádku a jistě se již těší ven,“ řekla pak vesele a pohladila Lalaith po vlasech. Hobitka se trochu třásla. Pak přišel Sefarëi a donesl Lalaith do jiného odděleného pokoje, který měl skutečně stěny a bylo v něm tudíž soukromí. Pak elf odešel a zanechal rodičku se svým mužem a elfkami. Frodo se rozhlédl. Stěny té místnosti měly sice velká okna, ta byla však zatažena tmavými látkami a světla na stojanech po stranách plnila místnost jen jakýmsi měkkým šerem.
„Dítě přijde ze tmy,“ vysvětlovala mu do ucha Niobé, „prudkého světla by se polekalo.“ Vprostřed sedmistěnné místnosti byl bazének. Vypadal spíše jako jezírko s křišťálovou vodou. Lalaith začala sténat. Frodo jí pomohl převléci se do volné košile a posadit se do teplé vody nádržky. Budoucí maminka se trochu uklidnila. Voda měla přesně tělovou teplotu a navíc nádherně svěže voněla.
„Dítě chvíli ani nepozná, že je již venku. Bude si zvykat postupně,“ řekla jiná elfka a porod začal. Frodo s úzkostí svíral Lalaithinu slabou ruku a sledoval její úsilí. Lalaith si tyto chvíle později vůbec nepamatovala. Všechna její vůle a síla směřovaly k jedinému – pomoci miminku na svět, i kdyby to mělo být to jediné, co v životě dokáže. Za nějakou chvíli již Frodo pozoroval malé stvořeníčko plovoucí pod hladinou. Niobé ho opatrně vyndala a zabalila do předehřátého měkkého kožíšku. Za okamžik se místností rozlehl zmatený dětský hlásek. Chvíli se třepotal ve vysokých silných frekvencích, ale pak přešel do mírného vrnění. To když vyplašené dětské srdíčko opět ucítilo maminčino velké srdce představující jistotu a bezpečí. Lalaith k sobě šťastně tiskla malinkatý hobití uzlíček a její oči se plnily radostí. Naprosté vyčerpání jí však nedovolilo vychutnat si tuto jedinečnou chvíli. Frodo ji vynesl z vody, zabalil do teplé pokrývky a položil na připravené lůžko, kde hned upadla do hlubokého spánku. I Frodovo srdce bylo plné radosti, ale i obav.
„Máte překrásnou dcerušku,“ šeptala elfka a podávala Frodovi zabalené děťátko. „Jak jí budete říkat?“
Frodo však její otázku ani neslyšel. Hleděl na malinkou hlavičku vykukující z ještě menšího zámotku kožíšku. Tak malá ouška, nosánek, rtíky! Frodo nikdy neviděl tak malé dítě. Byla jako panenka velkých dětí, a přece živá a dokonalá jako všechny čerstvě narozené děti.
Je krásná jako maminka, pomyslel si Frodo, i když tvářička holčičky zatím hrála všemi barvami a nekontrolovaně se šklebila a špulila. Když však dítě po několika minutách otevřelo svá veliká víčka, spatřil Frodo dvě modré hladiny nekonečných kruhových moří nebo snad dvě rozlehlá nebe, to nevěděl. Nikdy neviděl tak blankytnou modř, jaká se skrývala za víčky jeho dcery.
Zdravotní stav Lalaith se den ode dne lepšil – k veliké radosti Froda a samozřejmě elfů. Ti nevynechali jedinou příležitost, jak se dostat k malé. Chodili ji hlídat, uspávat a chovat a stále se smáli, jak malá mají hobiti miminka. I elfské děti s nadšením okukovaly děťátko. Za týden bylo Lalaith dobře natolik, že se mohli vrátit do nory, ačkoli život v elfském sídle byl více než příjemný. Před odchodem zavolala Lalaith Froda a řekla mu: „Ilúvatar k nám byl velkorysý. Porušili jsme již tolik nepsaných zákonů… Mé trápení mělo jeden účel – mělo mi jasně dát najevo, že další dítě již nebude. Frodo, další bych již nepřežila.“ Lalaith se svému muži zahleděla do očí. Čekala, co odpoví.
„Netrap se tím. Máme nádhernou zdravou dceru. Bude mít tolik bratrů a sester z elfských rodin, kolik jen bude chtít. Jen se na ně podívej, jsou z ní nadšení. Když tedy další dítě být nemá, nebude.“ Frodo se usmál a stiskl Lalaith ruku. I ona se usmála a vstala ze svého lože. Její tváře opět dostávaly broskvově růžový nádech a její smích byl zase čirý a bezstarostný.