Kapitola desátá
První, co si Anne uvědomila, když otevřela oči, bylo, že je
ještě naživu.
„Díky Bože!“ vydechla dřív, než se úplně vzpamatovala.
Ležela v louži slané vody, která se ještě stále držela v loďce. Anne
se ztěžka zvedla a upřela oči k východu. Voda z ní nepříjemně crčela,
ale toho si ani nestačila všimnout.
„Ale, ale to jsou přece břehy!“ vykřikla náhle. A skutečně.
Bouře jí svou silou zkrátila cestu o mnoho dní! Plachtu však měla zničenou,
stožár už ani nenašla a byla jen ráda, že nespadl na ni. Z přístřešku na
počátku krásně elfsky zdobeného nezbylo víc než pár prken.
Hlavně, že jsou
zachráněny všechny věci, pomyslela si a
sáhla po pádlu. Probudila se v ní totiž známá nedočkavost a toužila zase
stát na pevné zemi, která se s každým okamžikem přibližovala. Po mnoha
dnech ticha, ve kterých slyšela jen přelévání vln a zpěv větru opírajícího se
do plachty, s radostí poslouchala mořské ptáky, hledající ve vlnách
obživu.
Plachetnička s nárazem přistála na skalnatém pobřeží.
Naštěstí bylo natolik schůdné, aby mohla Anne vylézt na břeh. Upevnila loďku ke
kamennému výčnělku a vyházela na pevninu veškeré své věci. S úlevou
zjistila, že se vše vejde do jednoho pěkně nacpaného batohu. To, co
z plavidla zbylo, ponechala svému osudu a vydrápala se na břeh, za kterým
už byla zem poměrně rovná. Anne z tlumoku vytáhla tatínkovu mapu. Měl jí
celá léta pověšenou v kuchyni a Anne si jí často prohlížela. Přesto nebyla
schopná určit, kde se nachází její kotviště.
To, že kolem byla
opuštěná rovná krajina, jí bylo jasné hned. V bouři ztratila orientaci a
směr, který celou plavbu nejistě udržovala.
Možná bych se měla
vrátit k loďce a plout podél pobřeží, dokud bych nenašla Šedé přístavy, pomyslela si.
Když však její pohled zabloudil na skaliska ostrá jako meče
a zubatá jako pily, a pak se znovu podívala na svou šedou ošuntělou a
rozpadající se kocábku, nápad ji rychle opustil. Měla štěstí, že vůbec
dorazila. Bude tedy muset jít po svých. Ale jakým směrem? Věděla, že
vzdálenosti ve Středozemi se nepodobají jejímu rodnému ostrovu, který se dal za
několik málo dní celý obejít. Ne, tady to je na měsíce či roky.
S náhlou dotěrností si uvědomila svojí zranitelnost.
Tady přece ještě stále někde pobíhají skřeti, dravá zvířata nebo divocí lidé.
Počasí je tu nemilosrdné a zimy kruté. Ano, přesně tak jí to rodiče říkali. Má
se mít na pozoru a držet se lidí, dobrých lidí, kterým může důvěřovat.
Ale jak je najít? ptala se
v duchu sama sebe. Zkoumání mapy jí moc nenapovědělo. Buď se vydá na sever
v domnění, že je pod zátokou Luny, nebo na jih. Ale co když je zátoka Luny
na jih? V jednom měla jasno, nechce jít do Gondoru sama. Proto musela
nejprve do Kraje. Kdyby jen věděla, na kterou stranu! Pak se ale rozhodla –
půjde na východ. Když narazí na řeku, dá se na jih, jinak půjde na sever. Plán
se jí sice příliš nezamlouval, ale bála se představy, že si zajde desítky,
možná stovky mil špatným směrem. Zhluboka se nadechla a vyrazila.
Jaro bylo sice v plném proudu, ale podnebí Středozemě
bylo o něco drsnější, než na jaké byla zvyklá. Proto musela brzy zašátrat
v batohu pro plášť, který si přehodila kolem ramen. Po několika mílích
svižné chůze jí batoh na zádech ztěžkl jako závaží a ramena bolavě poklesla.
Kdyby mě alespoň
netrápila ta nejistota, pomyslela si.
Po většinu doby tiché monotónní chůze si v duchu
povídala nebo zpívala nebo si představovala, co bude dělat dál. Občas také
vzpomínala na domov, ale tyto myšlenky ji ještě příliš bolely a bylo jí při
nich smutno. Proto se jich snažila zatím vyvarovat a udržet si optimismus a
pokud možno i radost.
Krajina kolem ní mírně stoupala, ale byla téměř plochá.
Hory v dálce mohla Annemone zatím jen matně tušit. Horizont byl rovný,
ponořen do nízkého modrého oparu. Slunce se už sklánělo k moři, když Anne
ucítila vyčerpání.
Na první den chůze
to docela ušlo, pomyslela si a
s úlevou spustila zavazadlo na zem. Byla hladová, těšila se na odpočinek.
Samota, která jí v tomto novém světě zprvu nevadila, jí nyní připadala
skličující. Toužila uslyšet v dálce hlasy. Jakékoli lidské hlasy. Hned by
se k nim rozběhla. Po velmi skromné večeři složené z lembasu a čisté
vody se natáhla na svůj plášť a zavřela oči. Spánek však nepřicházel a bolavé
nohy ji trápily.
Jak to zítra
zvládnu? přemýšlela. Nakonec přece jen
únava zvítězila a spánek dopřál Anne několik hodin odpočinku. Vzbudil ji chlad
a vlhko. K ránu spadla rosa. Annemone měla všechno mokré. Zvedla se.
Takové probuzení radosti nepřidá ani v podstatě veselé hobitce.
Najednou se jí zazdálo, že za sebou uslyšela jakýsi zvuk.
Prudce se otočila. Spatřila velikého světlehnědého koně. Stál ve vysoké trávě a
jeho srst se jen leskla. Měl hluboké černé oči a tmavou hřívu. Anne se nejprve
lekla. Koní, kterých bylo na ostrově pár, se nebála, ale nejezdila na nich,
protože byli tak velcí. Navíc, může být divoký a nebezpečný. Stála celá
zkamenělá a pozorovala toto majestátní zvíře.
„Kde ses tu vzal?“ zeptala se polohlasem s naprostou
jistotou, že jí kůň rozumí. Napadlo ji, že kdyby ji hřebec chtěl nést, ušetřil
by jí mnoho dní cesty. Opatrně a pomaličku, aby ho nepolekala, se ke koni
přiblížila. Dívala se mu do moudrých očí, jakoby ho chtěla nechat nahlédnout až
do hlubin svého nitra. Ať se sám přesvědčí, že se nemá čeho bát. A on? Ani ho
nenapadlo utíkat. Stál klidně a zdálo se, že chápe. Pak udělal něco, co Anne
rozhodně nečekala. Sklonil dlouhý hřbet a klekl si před ní do trávy.
„Děkuji, koníčku,“ usmála se dívka a vylezla mu na hřbet.
Oběma rukama se pevně chytla uhlově černé hřívy a zhluboka se nadechla.
„Nes mě, kam budeš chtít. Někam, kde jsou lidé,“ zaprosila
a hřebec se opatrně zvedl na nohy. Patřil k tomu druhu koní, kteří
rozhodnou-li se, že tě chtějí nést, nespadneš. Anne brzy zjistila, že nemusí
mít strach. Hnědák pádil planinou rychlostí větru a ten cuchal Anniiny dlouhé
vlasy. Měla chuť se hlasitě smát. Pozorovala vysokou trávu, jak se míhá pod
kopyty jejího přítele a pomalu ztrácela představu o vzdálenosti, kterou nechali
za sebou. Kůň uháněl a pozvolna s dokonalým orientačním smyslem měnil směr
k severu. Když se Annemone probrala ze svého zadumání, při kterém i místy
poklimbávala, uvědomila si, že už necválají po hrbolaté zemi, ale po cestě.
Prašná cesta nevypadala příliš používaně a místy se po ní roztahovaly trsy
odolné trávy. Někdo tudy však přece jen ještě jezdil. Anne usoudila, že to musí
být cesta do Přístavů. Na chvíli zatoužila uvidět šedé věže a zlatý záliv Luny,
ale hřebec měl svůj pevný cíl a nehodlal ho měnit. Uplynulo několik hodin poté,
co minuli vysoké hory tyčící se na jih od nich, když začali zdolávat Věžové
kopce. Byly to spíše kopečky – malé zelené moře s velkými vlnami. Idylická
krajina napovídala, že se blíží k Hobitínu.
Na dohled prvních domečků a kulatých dvířek nor se hnědák
zastavil.
„Kdo jsi a kde máš pána? No, kde?“ vyzvídala Anne, ale
hřebec se ani nepohnul. Čekal, až hobitka seskočí dolů. Jakmile se Anne ocitla
na zemi, kůň se otočil a jako uragán zmizel v dálce. Marně si dívka lámala
hlavu, odkud se vzal a kde je jeho domov. Nakonec si však nasadila batoh a
s pocitem vzrušeného očekávání se otočila k Hobitínu.
Večer se schyloval rychleji, než bylo příjemné, a dvířka
nor byla zavřená. Annemone šla dlouhou ulicí, míjela zahrádky přetékající
zeleninou a květy a velmi toužila po teplém krbu a laskavých očích, které zvou
ke stolu. Dveře byly však na petlice a lidé o cizince nestáli o nic víc, než
před lety. Anne cítila v zádech zvědavé pohledy někde zpoza klíčových děr
a zavřených okenic. Vytáhla mapku od tatínka a snažila se zorientovat. Mnoho
věcí se změnilo, mnoho domů zmizelo a jiných se objevilo. Staré nory byly ještě
obydlené, ale nové se již nestavěly – jejich čas asi nadobro minul a vyšly
z módy. Míjejíc jednu větší chaloupku zaslechla tichý šepot dvou mladých
hobitek za dveřmi.
„Co myslíš, Květuško, je to hobitka, nebo zakrnělá elfka?
„Já nevím, podívej na to oblečení.“
„Asi je z daleka, ale co tu chce?“ dívka se tlačila u
dveří, ale Anne schovanou za rohem domku už neviděla.
„To by mě teda zajímalo, kde přenocuje. Nikdo si domů
podivnou cizinku nepustí,“ zakončila druhá z dívek rozhodně.
Anne stála v hlubokém stínu chaty. Svým na hobitku
velmi dobrým sluchem poslouchala, co si o ní myslí.
Ach jo, povzdechla si pro sebe. Tatínek měl pravdu, když mi radil vyhnout se Hobitínu obloukem.
Sebrala pak odvahu a zaklepala na do té chvíle ještě docela
živé dveře. Ticho! Jakoby tam nikdy nikdo ani nebyl. Dech za dveřmi byl i pro
Anne skoro neslyšitelný. Usoudila, že nemá cenu ty dívky přemlouvat. Má přece
svoji hrdost a taky má mít po kom.
Pak zkusila pro jistotu zaklepat ještě na další dvě desítky
dveří, ale žádné se neotevřely. Poslední naději vložila do Dna pytle, ale jeho
okénka byla slepá a závora zapadlá. Bylo jí to moc líto. Toto Dno pytle
vypadalo úplně jako její domov! Tolik si přála být zase na známém místě.
Překonala slzy a ještě chvilku čekala. Nerozuměla tomu. Tolik let mají přeci
tito lidé krále, který se o ně stará a přesto mají stále nedůvěru.
S povzdechem ale ne uražená se nakonec vydala po první pěšině ven
z městečka. Věděla, že ať půjde, kudy bude chtít, vždy narazí na nějakou
vesničku. Kraj byl poměrně hustě osídlen.
A skutečně, asi po dvou hodinách svižné chůze spatřila opět
domečky. Atmosféra ve vzduchu byla o poznání volnější a Anne uviděla i několik
baculatých tváří dětí. Sotva došla na malé prostranství vprostřed vsi, všimla
si stařenky, která se k ní blížila. Byla již téměř noc a měsíc se třpytil
na jejích býlích vlasech.
„Dobrý večer, babičko,“ pozdravila Anne, jak nejlépe uměla.
Nebyla příliš zvyklá mluvit obecnou řečí. Doma s ní mluvila jen
s tatínkem a občas s maminkou, ale jinak ne. Její elfský přízvuk musel být na první poslech zřejmý
každému, kdo elfy někdy slyšel mluvit.
„Dobrý, dobrý, děvče. Ty nejsi zdejší, že je to tak? Jsi
z daleka?“ stařenka vypadala velmi letitě, ale měla ještě očividně hodně
chuti do života. Bylo v ní cosi, co napovídalo, že nepatří mezi ty, kteří
nebyli dál, než na okraji vesnických polí. Vzala překvapenou Annemone za rukáv
a vedla jí do svého obydlí.
„Jsem z daleka, vy se nebojíte?“
„A čeho bych se, prosím tě, měla bát? Jedné mladičké krásné
hobitky v zajímavých šatech a se zvláštním přízvukem? To ne. Musíš být
unavená, viď? No, u mě si odpočneš a něco k jídlu se tu snad taky najde.
Na oplátku mi povíš, co nového ve světě a jak ses tu vzala. Jakpak se
jmenuješ?“
„Annemone. Moc vám děkuji, babičko,“ řekla Anne a pocítila
velkou úlevu.
„Pěkné jméno. Mně říkají Elanor. Tady v Chlumku bydlím
už velmi dlouho, ale jsem z Hobitína.“
Anne si náhle na něco vzpomněla.
„Nejste ta Elanor, dcera Samvěda Křepelky?“
„To ano, to jsem, ale jak můžeš znát mého otce? Odešel
dávno před tím, než ty ses narodila, děvenko.“
Odpovědi se stařenka prozatím nedočkala, protože právě
došly k jejímu domku. Nebydlela v noře, ale v malé chaloupce
s kulatými okny.
Anne brzy přivítalo teplé šero prostorné kuchyně. Byla
unavená, velmi unavená. Uvědomila si, že ji ani na okamžik nenapadlo staré paní
nedůvěřovat. Způsobil to asi její měkký vrásčitý úsměv. Anne pomohla
s rychlou přípravou večeře a snažila se jak mohla zvedat těžká víčka.
Mnoho dní bez pořádné střechy nad hlavou a hřejivé postýlky udělaly své.
V celém jejím předešlém životě nikdy nezažila tolik nepříjemných věcí, něž
tu za pár dní. Nebyla rozmazlená nebo zhýčkaná, prostě si jen musela pokorně
zvykat, že svět už nikdy nebude tak dokonalý, příjemný, voňavý a teplý. Od
batohu měla záda celá bolavá a žaludek si už také začal žádat něco jiného, než
cestovní chleba. Tohle člověk prostě musí zažít, to mu nikdo nemůže dost dobře
vypovědět. Vší silou se snažila myslet jen na přítomnost nebo raději na
budoucnost, hlavně se neutopit v minulosti, protože to by se zase
rozplakala a to před starou paní nesmí. Únava její myšlenky barvila do černa.
Elanor však měla oči, a proto rychle chystala na stůl, na
kterém stály dvě svíce v miskách. To bylo celé osvětlení místnosti.
„Ještě nedávno jsem bydlela se svými dětmi v noře, ale
protože už jsou dospělí a mají své rodiny, nechala jsem jim noru, aby se o ní
podělily, jak dovedou,“ vysvětlovala Elanor, jakoby chtěla ospravedlnit
relativní chudobu okolních zdí.
„Starý člověk už toho moc nepotřebuje,“ dodala s úsměvem
a pokynula Anne ke stolu. Večeře byla na hobity nečekaně rychle a hlavně mlčky
odbyta.
„Před rokem mi zemřel manžel,“ pokračovala Elanor, když
stlala Anneinu postel.
„To je mi líto,“ řekla tiše Annemone, ale začínalo jí dělat
problémy i vnímat Elanořin tichý mírný hlas. Když konečně s díky na rtech
Anne ulehla, měla pocit, že létá.
Díky, Bože, díky,
že se o mě tak staráš. Tato myšlenka se
ještě chvíli třepotala na hranici jejího vědomí, než i to pohaslo a ponořilo se
do spánku.