V rytmu Valčíku- část č.2
V rytmu Valčíku –část č.2
Cítíš tu sílu valčíku,
v rytmu raz dva tři,
seber svůj sentiment,
sevři rty, slzy sem patří.
Pohlédnu mu do prázdných očí a pomalu hu odvážu, bez toho, aby si čehokoliv všimnul. Vezmu ho kolem ramen a odvádím pryž z místnosti, kde je podlaha politá krví Waltra. „Gregory- ukliď to tam a ať je čisto- jinak… ty víš co!“ zavrčím na muže za dveřmi a Garryho beru do své kanceláře, kde mám svůj cd přehrávač s Valčíkem- musím ho slyšet- uvolňuje mě a dodává mi sílu…
Otevřu dveře a bezduchého Garryho posadím do křesla naproti tomu mému za stolem a přivážu mu k němu ruce. Přejdu k baru a vytáhnu si láhev skotské- ne na darmo se říká, že alkohol uvolňuje zábrany- třeba poté bude sdílnější. Naliji do dvou sklenic a jednu před něj položím, než obejdu stůl, z něhož si vyndám malou lahvičku.
Přejdu k Garrymu a otevřu ji, dávajíc mu ji před nos. Cukne sebou a rychle se rozhlédne pro zhodnocení situace. Zasměji se. „Jsi v mé skromné kanceláři.“ Pohodím rukama a pohodlně si sednu do křesla. „Skotskou?“ nabídnu a napiji se, když se zarazím. „Ah, ty vlastně nemůžeš- že?! Nemáš volné ruce…“ zasměji se. „To se ale dá změnit, když mi slíbíš, že se o nic nepokusíš Garry, co?! Mám to risknout? Stejně se odsud nijak nedostaneš.“ Ušklíbnu se a přejdu k němu.
Pokývá hlavou a já ho nakonec rozvážu- risk je zisk, ne?! To se snad říká… Přejdu k přehrávači a zapnu ho. „Nechceš si zatančit?“ zeptám se se zdviženým obočím s lehkým úsměvem na rtech. Ze stolu vezmu růži a natáhnu k němu ruku… V očích mám výraz, který nedopouští odmítnutí…
Zavrtí hlavou, ale přesto ke mně natahuje ruku a já ho za ní vytahuji do stoje a rovnou mu druhou uvězním v té mé. Dívám se mu do očí a pomalu se pohnu proti němu. Chytnu ho kolem pasu. Udělá krok vzad a trochu zamrká, když mu prstem začnu přejíždět po boku. Já se tím nenechám vykolejit a na chvíli zavřu oči, zhluboka nadechujíc jeho vůni. Miluji, když mohu s někým tančit, ale moc lidí se mnou nechce… Alespoň ne ty, co mě znají… Zamyslím se- ano, protože často toho s kým tančím zabiji… Ale Garryho nechci- ještě nemám ty informace…
Udělám s ním otočku a on se pouze nechává vést. „Však ty promluvíš…“ šeptám mu do ucha, až vidím, jak se mu z toho staví chloupky na krku. Usměji se- tobě se to líbí! Že jsi mi to ani neřekl…
„Gregory!“ zavolám na muže za dveřmi a opatrně se vyprostím z obětí Garryho. Dveře se rozrazí a v nich stojí můj věrný osobní strážce. „Zamkni dveře a ať nás nikdo neruší- jinak nepřijdeš jen o místo, ale také o něco jiného… Rozuměl‘s?!“ zavrčím na něj a pak se usměji. „Dobře- můžeš jít.“ Máchnu rukou tak, jako bych odháněl škodlivý hmyz a on odejde.
„Neměl by jste být tak hrubý, jinak tu taky dlouho nebudete.“ Řekne Garry a já se na něho prudce otočím v očích překvapený výraz. Tak on mi tu bude ještě říkat, jak nás mám vést… Neodpustitelné- přitáhnu si ho k sobě.
„Nějaký drzý, ne?!“ zasyčím mu do ucha, než mu do něj ještě lehce fouknu- líbí se mi někoho provokovat a obzvlášť jeho- tak dlouho nám unikal a teď si jeho přítomnost prostě musím užít naplno… Dokud nás zase neopustí…
„Možná, ale jste to vy, kdo mě tu svádí.“ Rozpojí naše ruce vepředu a kousek poodstoupí, dívajíc se mi do očí. Z těch jeho se nedá vyčíst, jestli se mu to líbí a nebo ne… Zvláštní… Přejdu k přehrávači a zmáčknu tam tlačítko na opakování písně a jdu znovu k němu. Zvednu ze země růži, která mi tam nedopatřením předtím spadla a znovu si ho přitáhnu blíž, proplétajíc si s ním prsty a chytajíc ho kolem pasu.
Nahnu se k němu a spojím naše rty, dávajíc mu do nich růži. Nemohu s ní mluvit. „Ale nezdá se, že by ti to vadilo.“ Ušklíbnu se na něj tentokrát já a začnu rozehrávat nový tanec, který bude jistě o trochu jiný, než ten před chvílí…
Ty si ta jiskra vždyť oheň už čeká,
aby byl zapálen.
V duších jsme zamčený,
otevři nám- chceme ven!
Zavře oči a nahne se znovu ke mně, přičemž je to on, kdo mě líbá na rty a do úst mi za pomocí jazyka vsunuje stonek rudé růže. Natáhnu svůj k tomu jeho a při předání se ho dotknu a na chvíli se s ním propletu. Odtáhne se rychle znovu ode mě s trochu víc pootevřenýma očima, jako by měl šok z toho, co jsem před chvílí udělal, ale hned se zase tváří jako dřív…
„Možná že nevadí, ale máte zajímavý způsob, jak rozvázat zajatcům jazyk.“ Ušklíbne se nad tou dvojsmyslnou větou a já mu úšklebek vrátím, než se na něj sladce usměju a odvětím: „Ty jsi výjimečný případ.“ Pořád mám v ústech růži a tak je to spíše zahuhlání, než pořádná řeč…
„Oh- tak to mě těší.“ Lehce se zasměje a nechává se pořád vést v rytmu Valčíku. Nakloním se nad něj a ruce dám trochu dolu, do úklony- on se jako by zlomí v zádech až k zemi, než si ho znovu přitáhnu a rovnou hned vtáhnu do dalšího polibku, ve kterém setrváme o něco déle, než je jen předání růže, která mi v tuto chvíli docela překáží…
„Dokonalé.“ Hlesnu, jakmile se jí zbavím. Ani nevím jak, ale hlavou se opřu o jeho rameno a začnu ho líbat na krk, na šíji. Zakloní hlavu a zasténá- růže mu vypadne z úst a skončí přehlíženou věcí podlahy. Náš tanec Valčíku se pozvolna mění spíše v kolíbání ze strany na stranu a já už úplně přestávám počítat doby.
„Nechtěl jste jen tančit?“ zeptá se mě ochraptělým hlasem a když na něj pohlédnu, vidím chtíč v jeho zamlžených fialových očích. Neodolám a políbím ho na rty, probojujíc se dále do jeho dutiny ústní. Propletené prsty klesnou dolu podél našich těl a druhá moje ruka se také spojuje s tou jeho…
„Plány se mění- nemohu za to, že jsi tak přitažlivým zajatcem.“ Zašeptám mu do rtů a udělám krok vpřed, po něm další. Tisknu se k jeho tělu a přitom ho popostrkuji pořád dozadu, dokud nenarazí na zeď. Zvednu do vzduchu naše spojené ruce a dám mu je nad hlavu. Rozpojím je a jedu mýma rukama dolu- přes jeho paže, hrudník, podél boků- kde se zastavím. Jeho ruce jsou pořád nad jeho hlavou a on mě dál jen líbá…
Začnu mu přejíždět po pase a pomalu mu rozepínat knoflíky u kalhot, které se pod těžkostí páskové přezky sesunou dolu ke kolenům- dál už ne. Pohladím ho po holé kůži a cítím, jak se mu pod tím dotykem stavějí chloupky. Usměji se do jeho rtů a dál je dobývám…
Jeho ruce se přesunou na moje ramena a za mou hlavou se spojí, přitahujíc si mě o něco blíže. Spokojeně vydechnu, a to už se mi do vlasů vplétají jeho prsty, které mě jemně škrábají po kůži. Ještě více se na něho namáčknu a v zubech mu stisknu jeho spodní ret a začnu ho sát. Zakloní hlavu, čehož využiju a ihned se mu zase přisaju na odhalenou kůži, přičemž mu začnu rozepínat i knoflíky na kostkované- trochu špinavé- košili.
Má touha po něm ve mně roste každým dalším dotykem, každým pohlazením. Jedu dolu a jazykem se opatrně dotknu růžové bradavky, která mu již trčí do vzduchu. Jednou rukou mu ve stejnou chvíli začnu mnout přirození, které se pořád zvětšuje a nabývá na velikosti. Boky se začnou pomalu pohybovat proti mně a já cítím, jak mělce dýchá, mezi čímž mu i někdy unikne drobný sten.
Když zasténá ještě o něco víc nahlas, už to nemůžu vydržet a ihned se mu přisaju na pootevřené rty, probojujíc se do nich jazykem, je začínám plenit a už se nemohu udržet. Musím ho mít- teď a tady. Strhávám ze sebe košili, přičemž se místností rozline zvuk praskání látky. Knoflíky se rozkutálejí po zemi, ale co je mi potom… Z uvězněných kalhot vytáhnu svůj penis a ten kus hadru odkopnu někam dál od nás. I jeho přirození vysvobodím z černého spodního prádla a začnu ho třít o něco více intenzitně.
Vezmu do úst znovu jeho spodní ret a zkousnu, až sykne a z rány se vyvalí ven pramínek rudé krve- slíznu jí a zavrním nad její trpkou chutí. Odtáhnu se od něj a fascinovaně se dívám na ten potůček, který dokonale kontrastuje s jeho bledou kůží…
No .. poznals můj plášť,
mí jméno je zášť a smrt to je zpěv,
jak krásná je krev, tak se drž
a pojď se mnou tančit, tančit Valčík !!
Vezmu ho do náruče vysadím na konferenční stolek, přičemž si likviduji pár popsaných papírů, ale mé tělo nyní spaluje tak veliká touha, že ani nevím, kde se vzala. Olíznu si prsty, a když ho začnu zuřivě líbat na rty, prudce do něj vniknu jedním z nich. Cítím, jak se vypne proti mně a z úst se do mých ozve bolestný sten. Druhou rukou si přitáhnu k sobě více jeho hlavu a prstem v něm začínám pohybovat- ven a dovnitř a znovu…
Přidávám další prst a vůbec nevím, kolik bych jich měl použít, než do něj vniknu sám. To je mi ale v tuto chvíli také jedno a mé přirození už bolestně oznamuje svou přítomnost. Potřebuji ho- potřebuji uvolnit to napětí, které mě sužuje…
Přisaju se na jeho krk a vytahuji z něho prsty. Ihned do rukou beru jeho nohy a nasazuji si je na ramena- nenamítá, jen se mi upřeně dívá do očí, vpíjí se do nic- stejně tak, jak já do těch jeho… Nemůžu už déle čekat a zdá se, že ani on ne.
Usměji se a na jeden příraz do něj vniknu. Když jsem v něm- zakloním hlavu- musím se uklidnit… Jeho tělo- je tak úzké a horké- rozbouří mi všechnu krev, kterou mám v těle a já cítím tlukot svého srdce, jako by někdo tady mlátil palicí o gong. Otevřu oči a dívám se do jeho tváře stažené bolestí- možná jsem to přehnal, ale racionální myšlení mě opustilo již ve chvíli, kdy jsem s ním praštil o stěnu této místnosti…
Začnu se pohybovat a chytím ho za ramena, zarývajíc do něho své nehty. Shodím ze svých ramen jeho nohy a nahnu se nad něj, berouc si z těch sladkých rtů další a další polibky… Jazyky se se sebou propletou a my se zmítáme na pokraji slasti a bolesti, která svírá naše těla…
Vsunu mezi nás ruku a párkrát mu jí přejedu po rudém žaludu, ze kterého vytéká bílá tekutina… Jeho zastřené oči přímo žadoní o to, abych pokračoval a pootevřené rty, jež pomalu usychají, mě zvou k dalšímu dravému polibku… Zhluboka dýchám a kyslíku se mi nedostává. Prudce se prohnu a z posledních sil vykřiknu, když se do něj naposledy přirazím a už vpouštím do jeho útrob tekutinu, která uvolňuje v mém těle napětí…
To byla pro mého společníka zřejmě také poslední kapka a tak se s hrubým zasténáním prudce udělá do mé ruky, která už znovu svírala jeho penis…
Jeho tělo ochabne v mém náručí a on se snaží popadnout dech, přičemž se mi vpíjí do očí. Olíznu si uschlé rty a přitisknu je znovu k těm jeho, které se zdají být pořád tak lákavé. Znovu ho kousnu do místa, které se již stačilo zacelit a opětovně ochutnávám jeho krev, která mě vzrušuje stejně, jako tento celý polibek… Trochu hrubého zacházení přeci nikdy neuškodilo a hlavně při sexu ne…
Postavím se a posbírám ze země oblečení a třídím ho na své a na to jeho, přičemž si nenápadně beru jeho spodní prádlo… Podám mu jeho hromádku a začnu se sám oblékat, přičemž jako první si obleču to spodní prádlo a hned si na ně natáhnu kalhoty, aby nic nepoznal. Usměju se, když se ohlídnu a vidím, jak se rozhlíží kolem sebe. „Hledáš něco?“ zeptám se zvědavě.
„Neviděl jste mé spodní rádlo? Nějak ho nemohu najít.“ Ptá se a zvedá se přitom ze země, když se díval pod stolek. Ušklíbnu se, ale tak, aby to neviděl a odvětím mu: „Ne, neviděl, ale někde tady bude- přeci se nevypařilo, že?“ pokrčím rameny a dodám. „Přinejhorším budeš bez spodního prádla.“ Ušklíbnu se znovu, ale teď tak, aby to viděl taky.
Nedůvěřivě si mě prohlédne. „Jen aby.“ Zašeptá si pro sebe, ale já ho slyším. „Máte ovšem opravdu zajímavý způsob, jak někoho uvítat.“ Obléká si kalhoty a poskakuje po jedné noze, když přejde na ponožky. To já si u jen poupravím kravatu a posadím se do svého měkkého křesla, dívajíc se na něj, jak se obléká.
„Možná… Ale musím říct, že jsi dobrý.“ Mrknu na něj pochvalně a uculím se, když vidím, jak se mu začervenají tváře i přes to, že je dokonale vycvičen proto, aby uměl dobře zakrývat své emoce. Zvláštní- ani mi tak nepřipadá, že by to uměl- už jen to, že se se mnou ‚vyspal‘…
„Ale to vy jste mě svedl- nemělo se to stát.“ už má zase ten svůj tvrdý pohled. „Nějak jsem s vámi zapomněl, proč jsem vlastně tady- jako váš zajatec.“ Ušklíbne se nad tou neskutečností a posadí se ležérně do druhého křesla a vyhoupne obě dvě nohy na stůl, jako by mu to tu patřilo. Usměji se a zkřížím si ruce na prsou.
„No- je pravda, že jsem poněkud jiný v tom, jak se chovat k zajatcům, ale já nesnáším moc brutalitu.“ Uslyším, jak se najednou rozesměje- překvapeně se na něj podívám. „Dobrá- dokážu zabít, ale mám raději pasivní vyjednávání a dostávání informací- sic tohle bylo trochu aktivní, ale to nebylo k vytlučení informací z tebe…“ odmlčím se.
„Jste zajímavý člověk pane Jasone.“ Ušklíbne se. „Nejdříve ze mě chcete informaci a bez počkání na odpověď chcete vědět, zda nosím barevné čočky,… A hned na to, přede mnou zabijete bývalého kolegu- který ani pomalu nebyl mým přítelem, jak jste na začátku tvrdil… A teď mě tady svádíte- spíš bych mohl říct, že jste to opravdu udělal…“ odmlčí se tentokrát on. „Ale vypadá to, že o informace vám moc nejde… Berete to spíše jako hru- podle mě tedy…“
Ušklíbnu se. „Vždyť celý život je vlastně jedna hra, ve které je spoustu zvratů…“ zamračím se. „Bohužel…“ dodám a znovu se podívám na fotku mého otce, kterou fotil den předtím, než ho našli mrtvého v sklepě této budovy… Zatřepu hlavou…
„To ano- je.“ Přitaká a podívá se na ten samí obrázek co já. „Nechceš se k nám přidat?“ vyhrknu to, co mě napadne, i když je to ta nejnesmyslnější otázka, které jsem se mohl dopustit. V tu chvíli se ozve doopravdický hlasitý smích od muže sedícího naproti mně. „Jste vážně vtipný. Já z vás pomalu nemohu- Dost rychle měníte názory a to i své Choutky- i když to pořádně nevím- každopádně jste opravdu dost zvláštní člověk.“ Prohlédne si mě takovým divným způsobem, pod kterým se určitě i já červenám…
„A přidáš? Nebo ne?“ otážu se znovu, ale překvapí mě to, že si přeju, aby řekl ano…
Přikrej se závojem noci a vykroč!
Už nesmíš to odkládat
měsíc ti posvítí na cestu do našich řad.
„Asi mi nic jiného nezbude, protože mě zabijete, když to neudělám, že?!“ zeptá se mě a já zakroutím hlavou. To bych neudělal- jen ho tu držel a nepustil, dokud by mi to neřekl a nebo mě nepřestal bavit a já ho nezabil… „A když bych nějakým způsobem uprchl a vy mě nedostali- stejně by mě pravděpodobně zabili hned po tom, co bych jim řekl adresu vaší budovy.“ Uchechtne se. „Jak říkám- ta nabídka je velice zajímavá…“
Můj úsměv se rozšíří a já se k němu nahnu, dávajíc mu na rty lehký polibek, který tentokrát on prohloubí… Nevím, jak dlouho tam tak sedíme a líbáme se, ale za okny se pomalu začíná stmívat…
„Kde je tedy vaše sídlo?“ zeptám se znovu a vidím mu na očích, že tentokrát nehodlá odporovat… „Wisteria 718“ řekne a já se rozesměju- tak přeci mé snažení k něčemu bylo! Zvednu se ze židle a přehodím si přes sebe svůj plášť.
„Jdem.“ Zavelím a jdu ke dveřím- naposled si ho přitáhnu k sobě a políbím, než zaklepu na dveře, které se odemknou Gregorym a já vykráčím ven s Garrym za zády… Vedu ho chodbami, které snad nikde nekončí, rovnou do hlavního sálu, kde si ze stolku k sobě podám mikrofon a zapnu ho. „Okamžitě všichni sem- nikdo nezůstane v kanceláři a když ano- zítra bude klepat na bránu nebeskou!“ zařvu, jak nejvíce to jde a můj hlas se line rozhlasem a je vpouštěn do každé místnosti zvlášť…
Po chvíli se místnost začne zaplňovat a všichni se posadí na svá místa. Když si už myslím, že jsme všichni- vezmu si mikrofon znovu do ruky a začnu se svým projevem… „Takže, za prvé mezi námi vítám Garryho, který se k nám ode dneška přidává také- prosím o potlesk.“ Místností se začne rozléhat šepot, ale všichni- ať ochotně či ne- začnou tleskat na přijetí dalšího člena.
„A za druhé- Garry konečně promluvil a víme jejich adresu- tu, kde se skrývají a proto neváhejme a vezměme si do rukou ty nejhorší zbraně a jdeme srovnat účty… Do dvou hodin se všichni přemístí ke svým autům a na můj povel je pojedeme srovnat se zemí. Dobře?! A vyhrajeme- budou nepřipravení! Rozchoood a nezapomeňte za dvě hodiny!“ ještě ke konci zvýším hlas, protože se všichni začnou zvedat a za vzrušeného šeptání mezi sebou odcházet pryč z místnosti, pro své zbraně do kanceláří…
Spokojeně se usměju a za zády si propojím ruce. Když jsou všichni pryč- přitáhnu si Garryho k sobě. „Jsem ti zavázán a mockrát ti děkuji za to, že jsi nakonec obrátil strany.“ Usměji se, přičemž mu hledím do jeho očí, které se ani nepohnou , nic nenaznačí. Spojím naše rty. „Jsou tak opojné.“ Zašeptám, když se oddálím a hypnotizuji je- jsou tak přitažlivé a dokonalé, když jsou nateklé z předchozího líbání a rudé, jako růže, se kterou jsme tančili…
Valčík- miluji Valčík- znovu si ho k sobě přitáhnu a za pobrukování melodie se s ním párkrát otočím, než ho pustím a bez ohlédnutí vyjdu z místnosti ven. Musím se také připravit…
Hned za dveřmi na mě čeká Gregory a do ruky mi podává můj colt Goverment 1911 A1. „Myslel jsem, že ho budete chtít mít u sebe.“ Pokloní se a když kývnu, odejde pryč. Otočím se zpátky na Garryho a pokynu mu, aby šel zamnou. „Chci, abys tam byl taky- aby věděli, kdo je nakonec zradil, předtím, než je všechny zabijeme.“ Řeknu mu svůj plán a proplétám naše prsty mezi sebe.
„Jsme tu všichni?!“ zeptám se zvýšeným hlasem všech, co stojí vedle svých aut a jen čekají na pokyny k nasednutí. „Dobře- jedeme na Wisteria 718.“ Pokuste se jet co nejtišeji a hlídky oddělejte bez slitování, nikdo nás nesmí ohlásit- musí to být překvapení, aby se nestalo to, co minule!“ zakřičím. „Tak nasedněme a jedeme- buďte opatrní a hlídejte si záda!“ Nasednu i já do černého volva a vedle mě se usadí Garry- poklepu na řidiče a ten se rozjede…
„Vem si to- a nezaváhej ji použít.“ Mrknu na svého společníka a vkládám mu do rukou Berretu. „Už to nejsou tví druzi- zabíjej bez zaváhání dřív, než oni zabijí tebe.“ Povídám mu upřímně. Nechtěl bych ho teď ztratit, když jsem ho získal…
Podívá se mi do oči a zastrčí si zbraň za lem kalhot. „Dávej na sebe pozor Jasone a kryj si záda- to je zase má rada.“ Povídá mi a já mám takový divný pocit, který mi svírá žaludek- ani nevím proč. Kývnu na souhlas a už se soustředím na cestu. Všichni jedeme v řadě a naše auto je tomu všemu záchytným bodem, kterého se mají držet. Někdy je opravdu těžké vést tenhle cirkus, který je v mnohém málo zvladatelný…
Nevím, jak dlouho mu budu vůdcem, jak dlouho se udržím v čele, než mě nahradí někdo mladší a lepší… Vím, že jednou dopadnu jako otec- nejde tomu předejít- ale doufám, že to bude co nejpozději, co se mě zbaví… Mám před sebou ještě dlouhý život- alespoň si to myslím, ale kdo ví- co se stane například za pár minut v oblasti plné nepřátel… Ve vosím hnízdě u královny, zatímco se budeme pokoušet je rozbořit zevnitř…
Pomalu se dostáváme na zakázané území a já se obezřetně začnu rozhlížet kolem a vytasím svou zbraň, kterou budu mít po celou dobu v pohotovostním stavu, kdybych jí neměl- byl bych přímo blázen- beránek, jež ani netuší, že jde na zem.
Šáhnu do kapsy a zasténám- zapomněl jsem si v kanceláři mp3, kde jsem měl svůj oblíbený Valčík- bez něho se namůžu soustředit všemi smysly a určitě mi unikne spousty malých spojitostí, drobností,… Jsem z toho už teď dost nervózní- vždy, když zabiji, či zabíjím- musím ho mít, potřebuji ho slyšet, aby mě uklidnil, abych byl nelítostný, abych neměl v tu chvíli svědomí…
Zastavíme úplně a přitom se vzduchem ozve pár výstřelů- některé z nich tlumené tlumiči, ale najdou se i takový, co ho nevlastní. Kývnu na ostatní, co se na mě dívají a čekají pokyny- ukážu na budovu a dvakrát kývnu. Jeden v roztrhaných džínsech a černém triku se rozběhne ke vchodu a umístí na dveře trhavinu, než se otočí a co nejrychleji utíká zpět k autům…
Okolí protne obrovská rána a oslnivé světlo, které ihned znovu uhasne- zvedne se také spoustu prachu- to je naše příležitost- zvednu ruku a mávnutím dopředu a ukázáním dovnitř se všichni rozběhnou…
Další a další výstřely se nesou jinak tichou krajinou a prach pomalu klesá k zemi a vše kolem nás se rozjasňuje- i já vbíhám dovnitř, kde se zastavím, když vidím souboje, které probíhají kolem mě. Klesnu na kolena a k mé hlavě je přiložena zbraň…
Otočím se. „Proč?“ hlesnu a dívám se do tmavě fialových očí, které na mě pohlížejí napůl pohrdlivě, ale úšklebek, jež se rýsuje na jeho rtech jasně říká: ‚Převezl jsem tě, Hajzle‘ Kolem mě zuří boj, který za žádnou cenu nemůžeme vyhrát- je jich přesila a mají všichni zbraně- horší, než máme my- vylepšený a dokonalý- kterým se ty naše nemůžou rovnat…
Cos to teď hochu udělal,
proč ses od nás otočil?
Neodcházej slyším zvony,
buď s náma dýl!
„Protože jsi parchant!“ skloní se ke mně a vášnivě mě políbí na rty, tisknouc mi zbraň pořád do páteře. „A protože já nikdy nezradím své druhy a přátele.“ Zašeptá mi do ucha, které olízne. „Protože já jsem jednička v přetvařování.“ Uhodí mě hlavní pistole do hlavy, až mi připadá, že každou chvílí musím omdlít, ale rána nebyla tak silná- naštěstí- nebo na neštěstí?!
„Znamenalo pro tebe alespoň něco, co se mezi námi stalo?“ zeptám se ho- protože mě připadá, že já se do něj pravděpodobně zamiloval- do chlapa, který mě nyní zradil…
Celé to byla léčka a já si to neuvědomil- měl jsem tušit, že to jde až moc lehce, nechal se svést moc rychle- ani já bych se tak rychle nepoddal… Byla to past, která byla jistě perfektně připravená… Tak dlouho jsme ho nemohli dostat a pak nám padne do pasti jen tak- všechno bylo až moc primitivní… Měl jsem to tušit a nikomu nevěřit už od začátku, ale kdo tohle mohl tušit?! I já jsem jen člověk… Co chybuje- bohužel…
Ušklíbnu se. „Ještě jsi mi neodpověděl- zkus to jednou popravdě Garry a žádné přetvářky- stejně tu již asi dlouho nebudu a já hlupák si myslel- že by to mezi námi vyjít mohlo- hlupák jsem, nic víc…“ sklopím hlavu dolu, aby neviděl mé slzy, které se mi třpytí v očích- je tohle konec?! Ne, není… Usměji se…
„Doopravdy?“ pokrčí rameny a úkosem na mě pohlédne. „Jestli to pro mě něco znamenalo, kromě nutnosti?! Tak já ti to řeknu Jasone- Ne, vůbec nic jiného to pro mě nebylo… Snad jsi si nemyslel, že bych se do tebe mohl zabouchnout- snad jsi si nemyslel, že by to mezi námi vyšlo, že ne?!“ zasměje se- tak chladně- mám rozhodnuto… „Ale i přesto, byl jsi moc dobrý- škoda, že to bylo jen jednou.“ Znovu se zasměje a skloní se ke mně, znovu mě líbajíc na rty- ty moje ovšem zůstávají pasivní. Jsem jak kámen, který se nehýbe- Teď!- řeknu si a prudce ho kopnu mezi nohy, přičemž se rychle postavím a odkopnu mou barretu pryč- co nejdál od jeho ruky. Z kabátu si vyndám svou zbraň a jakmile se zvedne jeho hlava, aby na mě pohlédla- namířím mu jí mezi oči…
Nyní nevnímám boj kolem nás a ani to, jak nepřátelé pomalu, ale jistě vyhrávají… Jen se vpíjím do jeho očí a rozhoduji se zda mám vystřelit a nebo ho nechat být… „Víš, ano- opravdu jsem si myslel, že to mezi námi mohlo vejít, ale jak říkáš… Neměl jsem být tak naivní, přesně jako ty před chvílí- myslíš si snad, že bych se nechal jen tak zabít Garry? Tak na tolik mě opravdu ještě neznáš…“ shlédnu na něj pohrdlivě, ale ve mně se to trhá… Jednou po hodně dlouhém čase si vyberu někoho, s kým bych chtěl sdílet část mého života a on mě zradí- všechny nás zradí… Mám chuť zabíjet…
„Tak to udělej, ne?! Ty to nedokážeš, vím to…“ vpíjí se mi do očí a já mám nutkání uhnout pohledem, ale tím bych jen ukázal svou slabost. „Udělej to…“ proniká do mě jeho hlas a já pomalu mačkám spoušť…
Prásk! Mělo by se ozvat, ale moje pistole nevystřelí- nemám žádné náboje… Vidím, jak se mu rozšíří zornice, když mě vidí mačkat tu páčku, ale ne- já jsem měl celou dobu prázdný zásobník- žádná střela, žádný náboj… Možná, že jsem přeci jenom tušil k čemu se schyluje a připravil se na tuto situaci, protože vím, že bych ho nedokázal zabít… I za tu chvíli se mi totiž vryl do srdce, kde hned na to napáchal takovou spoušť, že se cítím prázdný… Vyčítal bych si do konce života, kdyby to byly pravý a třeba bych se ani nikdy nedozvěděl úplnou pravdu, protože já tuším, že mi řekl jen část…
„Já se pomstím, na to si pamatuj Garry.“ Zasyčím na něj a hlavní ho uhodím, jako on předtím mě, ale silněji- propadá se do bezvědomí… Naposled se na něj podívám, než se otočím a klidně odcházím pryč nikým nerušen… Boj stále zuří, ale já tam nemohu už být a proto zbaběle prchám pryč… Možná, že si mě najdou a zabijí, ale já už nemohu… Tohle byla pro mě poslední kapka a já s tímhle končím- promiň Tati, ale opravdu už nemohu dál… Avšak… Pomsta mě později bude pohánět vpřed a já vím, že se do toho určitě znovu zamotám a nebude už cesty ven…
Tak si jdi!
Přijde náš čas,
my budem tu zas,
proč jsou tu andělé,
a proč přestává hudba hrát,
my chcem mašírovat!!
-Konec-
Komentáře
Přehled komentářů
Krása .. veľmi zaujimovo ukončené-musím priznať že som to nečakala.... Musím súhlasiť s Mayou_san ma pravdu... fakt maš super štýl písania... a aj ja sa pokusim ten svoj štýl zlepšiŤ (nie že by som ti cela konkurovať -ja rivalitu zase tak moc neobľubujem ,ale preto aby som bola niekedy aspoň spolovice taká dobrá ako ty.... (čo je v podstate nemožné-ale aj snaha sa cení ..no nie?)) Čo sa týka príbehu je veľmo zaujimavy ,originalny dej... pekne vloženy text... proste sa mi to ľubka....
*smeje sa jak ujetá na tej pesničke*
K-katti san
(Maya_san, 9. 8. 2008 17:55)Chtela jsi byt nekdy spisovatelkou?.... Jestli ne, delas obrovskou chybu, jestli ano tak mohu rict ze ty na to mas...vazne mas obrovskej talent... nepohlízim jen k pribehu samotnemu jez byl velmy zajimavy a dostrkaval k zamysleni ale hlavne k tomu jak pises... proste... ten styl... je uzasnej... Ja bych jednou chtela psat knihy... ale jeste mam chvilec cas.... treba az budu trosec starsi... treba jak jsi ty tak budu psat lip... snad... chtela jsem s Shonen ai seknou ale ja miluju rivalitu takze se budu snazit psat lip a lip abych ti jednou mohla konkurovat >_< Gambare Yo
Wow
(Sora11, 10. 6. 2008 9:00)
Tak to bylo opravdu zajímavé a nečekané. Byla to hafec povídka, fakt že jo :)
Dlouho jsem nečetla něco takovýho, moc se mi to líbilo :)
www.shonen-ai-povidky.estranky.cz
Akoze...
(Tamara, 30. 5. 2008 23:54)...to bolo uplne skvele na to s amozes spolahnut XDDD pises strasne dobre poviedky XD
...
(Adéla, 29. 5. 2008 16:45)Tak tahle povídka nemá chybu!!!!!!Jenom mě zajímá,jestli bude pokračování.Ale fakt moc,moc pěkný.Máš talent.
lol
(Teressa, 23. 5. 2008 12:50)fiiiiiiha tak to bolo vazne zaujimave.....nieco take bych vazne necakala.....klobuk dolu....uz sa ale tesim na pokracko to ho druheho cyklu....ale fakt by si mohla napisat pokracko kedze si to nechala take otvorene...co ty na to???
...
(Ayasumi, 22. 5. 2008 22:49)
Tak něco jsem si typnula dobře-že to Garry hraje. Ale že to takhle dopadne, to jsem netušila.
parádní příběh, nápad! Taky bych potřebovala polibit a dostat nějay takovy dobry napad!!
Moooooc se ti to povedlo!!
...
(Broskynka, 19. 10. 2008 21:34)