Můžeme víc, než chceme
Svět je prý místem neomezených možností,
prakticky se tam může stát cokoliv, a to platí i v tomto příběhu. Náš
hlavní hrdina se jmenuje Samuel, narodil se 28.7.1990 v Praze, právě
dostudoval střední ekonomickou školu, a chtěl se vydat na vysokou školu. Byl to
hnědovlasý, modrooký kluk s vypracovanou sportovní postavou, ale i
s mozkem v hlavě, což bylo podle něj důležitější než jakákoliv
postava. Měl přítele, který se k němu hodil. Černovlasý, zelenooký, štíhlý
Pavel ho něčím zvláštním okouzlil. Víte, když se poprvé viděli, tak oba věděli,
že to bude jiné. Jiné, než cokoliv, co zažili s někým jiným…a měli pravdu.
Opravdu bylo jen otázkou času, než se ti dva dají dohromady.
Náš příběh začíná v létě 2010, bylo to
velké léto lásky. Samuel s Pavlem se vydali na procházku do Krčského lesa.
,,Opravdu nádherný den, že?“, pochválil počasí Samuel. ,,Jo, jen kdyby mě pořád
neštípali ti komáři, tak by byl ještě lepší.“, zaplácl komára Pavel. ,,Víš co
je tvůj problém? Pořád si stěžuješ. Užívej si, že je krásný den, krásná
příroda…“. ,,…a jsem tu s tím nejkrásnějším klukem, co se kdy na světě
mohl vyskytnout.“, přerušil ho láskyplně Pavel. Samuel se na něj zadíval
spikleneckým pohledem, a dlouze ho políbil. ,,Když tak nad tím uvažuju, tak ty
jsi mě sem nezatáhl kvůli krajince, co?“, zeptal se jen tak mimochodem Pavel.
,,Jsi opravdu chytrý, to se musí uznat.“. ,,No spíš tě už moc dobře znám…“,
dodal Pavel.
Došli na osamocený palouk, který byl prosvětlený
paprsky slunce, nedaleko zurčil potůček, ptáci zpívali…ve vzduchu byla přímo
cítit láska. ,,Wooow, kde jsi našel tohle místo?“, podivil se Pavel. ,,Víš, to
musíš umět hledat. Málokdo ví o tomto místě…a myslím si, že pro nás dva je
přímo…dokonalé.“, zasnil se Samuel a rozložil deku. ,,Dokonalým ho děláš ty.“,
řekl Pavel a lehl si vedle Samuela, takže teď leželi tváří naproti sobě. ,,Máš
ty nejdokonalejší oči, co jsem kdy viděl…když se podívám do čí většiny lidí,
tak nevidím nic zajímavého, pouze barvy…ale v tvých jsou napsány
příběhy.“. ,, A jeden příběh právě probíhá, ten nejkrásnější, který jsem kdy
zažil. Je to o dvou chlapcích znamenající pro sebe navzájem celý svět a nic je
nedokáže zastavit.“, říká Pavel a přibližuje se k Samuelovi. ,,A já mám
pocit, že to chce přidat další kapitolu…“, nestačil však nic doříct, protože ho
Pavel dlouze a romanticky políbil. V tomto mileneckém objetí setrvávali
nekonečně dlouhé minuty, hladili se, užívali každičkou milisekundu, kdy mohli
být spolu. Pavel svlékl Samuelovi triko, totéž udělal i Samuel. Pavel teď ležel
na Samuelovi a líbal jej po jeho božském těle. Samuelovi se zrychloval dech, na
jeho sametově jemné kůži vyrašily nepatrné krůpěje potu, jeho tělesná teplota
se zvyšovala. Na to povalil Pavla a vyměnili si role. Samuel hladil Pavla
v jeho havraních vlasech a líbal mu krk, jazykem sjížděl po vzdouvající se
hrudi přes bříško. Rychlým pohybem rozepnul Pavlovi kalhoty, a rukou hladil
jeho úd, poté jej stimuloval pusou. Na Pavlovi bylo vidět, že už to nemůže dál
vydržet, jeho tep připomínal bití kostelních zvonů, načež mu Samuel sundal trenky,
a začal svým zkušeným jazykem konat rozkoš, lehkými pohyby přejížděl od kořene
až k žaludu. Poté vsunul Pavlův úd do svých rudě zbarvených a dokonalých rtů za účelem udělat
“ho“…netrvalo to dlouho a Pavel se svíjel v orgasmické rozkoši. Chvíli na to
ve chtíči po uspokojení partnera skočil Pavel na Samuela a začal jej vášnivě
líbat všude po těle, Samuel byl trochu zaskočen s jakou vervou se do něj
Pavel pustil, ale nechal se unášet na gejzírech vášně. Pocit jako tento se nedá
ničím nahradit, vzájemné prožívání lásky. Pavel byl tak vášnivý a dravý, jeho
jazyk konal přinejmenším perfektní práci…výsledek na sebe nenechal dlouho
čekat. Pavel zrychloval tempo, hladil Samuela po vnitřní straně stehen, Samuel
jej hladil po hlavě a najednou…Exploze, vzrušení, rozkoš, štěstí…všemi těmito
slovy se dá popsat orgasmus, ostatně…každý z nás ho alespoň jednou
v životě zažil. Lehli si vedle sebe, užívali si čisté radosti z toho,
že mohou být spolu, nezáleží na tom, jestli svět skončí dnes, a nebo až za pár
let. Všechno na čem v tuhle chvíli záleží jsou pouze a jen oni dva.
V tomto objetí zůstali dlouho, ani jeden z nich neví, jestli to byla
hodina, dvě, tři…všechno bylo dokonalé, slunce nádherně svítilo po obloze…nic
je netížilo.
Čas velice rychle ubíhal, léto se přeměnilo
v barevný podzim, ten zase v mrazivou zimu…nic však nedokázalo ty dva
oddělit od sebe, ať už to byly občasná vzdálenost, nebo nájezdy pomstychtivých
ex. Byli tu jeden pro druhého, přesně jako o tom každý sní. Ovšem dění okolo
tomu moc nenapovídalo.
V České republice se k moci dostala
ultra pravicová strana, díky kampani, která slibovala rasové očištění od Romů.
Co slíbili, dodrželi…ovšem za jakou cenu. Tisíce “nevhodných“ se nechtěly vzdát
svých domovů, proto bylo z bezpečnostních důvodů vyhlášeno stanné právo.
Základy demokracie se začaly rozpadat jako rozbité zrcadlo. Každý kdo měl byť
jen vzdálené romské příbuzné byl okamžitě prohlášen za nevhodného, zbývaly mu
pouze dvě věci, měl možnost odejít ze země (pouze s nutnými věcmi), a nebo
byl deportován násilím. Lidé tomu pouze přihlíželi, líbila se jim myšlenka
národnostně čisté a pod silnou rukou vedené republiky. Ale jak tomu tak bývá,
všechny diktátorské režimy nikdy neskončí u toho, co slíbili. Když dokončili
romský problém, propagandou nazývaný „Definitivní“, tak se přešlo k jiným
menšinám. Vietnamci, Arabové, černoši, Japonci…ti všichni začali být
pronásledováni, celé rodiny byly povražděny, když rodiče bránili své děti.
Hřbitovy už nestačily pohřbívat mrtvé. Byla omezena základní lidská práva…a EU?
Pouze odpověděla vyloučením České republiky z Unie s tím, že se
nehodlá vměšovat do vnitřních záležitostí. Ve vzduchu se vznášela atmosféra
strachu, a naši hrdinové pouze očekávali, kdy přijdou na řadu oni. Po masakru
katolíků v roce 2014 bylo všem jasné na jakou menšinu se zaměří
nyní…očekávání se bohužel naplnilo. Dne 28.10.2015 vyšel v platnost zákon
o ochraně obyvatel a národa, ve kterém bylo, krom jiných rasistických a
náboženských výnosů, také výnos týkající se homosexuálů, leseb a transgender
obyvatel. Byly zařazeni do “nevhodných“ a okamžitě přivedeni k výslechu.
Ve všech rozhlasových stanicích běžely oznámení všem obyvatelům, aby okamžitě
nahlásili jakékoli nevhodné, kteří nejsou ještě ve vězení. Jelikož Pavel a
Samuel se za sebe nestyděli, a chovali se otevřeně, tak zanedlouho k nim
do bytu vtrhla policejní jednotka. Bylo to přesně 25.11.2015, kdy se Samuel
probudil, jelikož jejich pes štěkal, slyšel ránu, zakňučení…a věděl, co se
děje. Pavel se probudil. Oba věděli, co je očekává, každý to věděl. Po
výslechu, a směšném obvinění, bez soudu, bez právníka byli všichni nevhodní
odvedeni do cely smrti, kde čekali. Políbili se, jelikož nevěděli, zda-li se
ještě někdy uvidí. Poslední slůvka lásky nedokázala zastavit přicházející
tsunami nenávisti a bolesti. Policejní jednotka je brutálně zmlátila, i když se
nebránili. Po samozvaném výslechu, ve kterém se akorát přiznali k tomu, že
jsou homosexuálové, byli svlečeni do naha a odvedeni pod ledovou sprchu. Tisíce
ledových jehliček se jim nemilosrdně zabodávaly do zad. Jakmile byli ve svých
celách, na sobě pouze oranžové vězeňské stejnokroje. Jejich cely byly přímo
naproti sobě, nic neříkali, pouze se na sebe dívali. Tatam byl Pavlův zasněný
výraz totéž platilo i pro Samuelův vždy usměvavý obličej…i všichni okolo měli
ve tváři strach z přicházející smrti.
Asi po týdnu (nikdo ve skutečnosti nevěděl kolik
času vlastně uběhlo, každý den byl jen hřebíček do rakve) se ozval hlas
bachaře, který odváděl popravené…vždycky po párech. Působili jim větší bolest,
když jeden viděl druhého umřít. ,,Vězni číslo 045 28 3 a 045 28 4! Jste na
řadě!“ . V Pavlovi se zvedla vlna bolesti a hněvu…Samuel cítil to samé.
Věděli, že nemohou klást odpor, jelikož by to pak dopadlo ještě hůř. Proto se
zaťatými pěstmi nechali vláčet uličkou smrti. Jeden vězeň jim řekl: ,,Budete na
lepším místě, nebojte…bude líp.“ , tato slova jim zněla v hlavě po celou
dobu, kdy se přesouvali na popraviště. Nebylo to nic jiného, než šedá čtvercová
místnost, na podlaze byly značky, které určovaly kdo se kam má postavit…na
stěnách byly krvavé skvrny od výstřelů, a pod nimi ony značky. Beze slov si na
ně stoupli, naposledy se objali a políbili, a pouze očekávali neodvratné. Za
chvíli přišel popravčí, používal dětskou říkanku „En ten týky, dva špalíky“,
aby určil koho zastřelit prvního. Zastavil se na Samuelovi. Samuel se na Pavla
pouze podíval a řekl: ,,Uvidíme se brzy, slibuji. Miluju tě!“. Pár vteřin na to
se ozval výstřel, Samuelovo bezvládné tělo se skácelo k zemi, a na stěně přibyla
další krvavá skvrna. Pavlovi po tváři kanula jedna jediná slza, ve chvíli, kdy
se oddělila od jeho tváře, popravčí vystřelil…slza dopadla ve stejnou chvíli
jako tělo.
Co jim dalo právo rozhodovat o životech? Vždyť byli přece jenom jiní, jenom zamilovaní! Můžeme jen doufat, že jsou opravdu na lepším místě. Paradoxem ovšem bylo, že den na to vypukla v Praze revoluce, všichni lidé se postavili proti režimu. EU přestala být slepá a poslala intervenční vojska. Všichni zatčení byli odsouzeni ve Štrasburku, každý na doživotí. Když jeden voják prohlížel cely, a zrovna vešel do cely, kde byl před nedávnem Pavel, tak našel zápisník, který popisoval celý příběh, všechno dění, od počátku, kdy se s Pavlem poznali, až po tu dobu, co je předvolali k popravě. V počítači našel záběry jejich popravy, předal je společně se zápisníkem vrchnímu veliteli armády, a ten je předal předsedovi EU…Celý svět se dozvěděl jejich příběh, příběh plný lásky, zůstali spolu až do konce…a pořád tu jsou. V každém z nás je kousek těch dvou, stali se novodobým symbolem svobody a demokracie. Láska překoná všechno…i smrt.
Komentáře
Přehled komentářů
Proč tak depresivní? ale bylo to opravdu krásné, sice smutné, ale nádherné... moc kawai
T_T
(Ayumi, 9. 1. 2010 13:46)prečo píšete také kruté veci?! T_T ..ale uznávam, že to má čosi do seba, je to na zamyslenie a chytí za srdce.
*pláče*
(Narashi-chan, 13. 1. 2010 19:34)