Druhá dovolená léta Páně 2009
22. 8. 2009
Hurá, hurá, třikrát sláva, do Semil zas jede Kája!
V neděli jsem sice juchala, ale zároveň, to bych přece nebyla já, jsem měla ze všeho strach. A přece jsem do Semil nejela prvně.
Po očku jsem pokukovala po své spolucestující, které jsem se jako klíště držela už od Hradce Králové, druhým očkem jsem pošilhávala po páru naproti a v duchu si říkala, už aby byly Semily a hlavně rozestlaná postýlka - ono se opravdu nevyplácí odjíždět na dovolenou po akcičce. :-)
Rotřesená kolena a roztřesené dlaně mě nepopustily ani při společné večeři s celou rodinou a s dvěma francouzskými puberťáky: Klemou a Davidem.
Tom seděl mezi nima, povídal si s nimi, zbytek rodiny na ně zíral a snažil se pochytit aspoň drobečky z jejich rozhovoru.
A že na tom byla nejlépe Anička, která by s několika členy z jejich sboru mohla udělat partii. Smůla jen, že ty nejhezčí kousky už jsou zadané... O:-)
Po pro mou unavenou maličkost náročném večeru jsem s radostí zapadla pod peřinu.
Když kocour není doma, myši maji pré. Ale co když kocour doma je? Mucheche, myšky si umí i za jeho přítomnosti ono pré udělat. :-)
Pondělí víceméně proflákáno a tudíž je logické, že v úterý jsme něco málo podnikli.
Nejdřív bylo zkoušeno mé kuchařské umění v kuchyni u Babičky. Mnou nenáviděný trojobal se mi přilepoval na bříška prstů, zato jsem byla odměněna dalšími z mnoha cenných rad do kuchyně.
Věděly jste, kuchařinky (a také kuchaříčci), že usmažené žízky můžete ještě dát do pekáčku s olejem a chvíli je ještě dusit v troubě? Doporučuji jednou vyzkoušet, chutná to mňamózně! :-)
Život je stejně super. Vy si můžete něco naplánovat a maličkost vám plány trochu , ne-li úplně pozmění. Cestou od Babičky jsme se zapovídali se sousedy a ti nám připomněli, že v Bozkově jsou nejen dolomitové jeskyně, ale i hezký kostelík. A bylo to.
Cestou, necestou... Polem, nepolem... Za kopci, za dolinkami se nachází vesnice Bozkov. Její počátky sahají někde do 14. století.
Největší Bozkovské památky?
Beze sporu barokní kostel Navštívení Panny Marie a dolomitové jeskyně.
V kostelíčku ze 16. století jsme na chvilku poseděli. Nad hlavou máte velkolepě vymalovaný strop, s Pannou Marií, anděly a bránami. Zaujala mě loretánská litánie, jejíž pasáže jsou pod jednotlivými malbami napsané.
Také jsem očkem hodila po varhanách, ale jen z dálky. Nejvíc nás zajímala vyhlídková věž a výhled do krajiny. Před tím, než jsme se ovšem oním výhledem mohli pokochat, museli jsme zvítězit nad několika schody. O-ou, dřevěné a s mezerami, těch se Kájula bojí. Ano, přiznávám, byla jsem ráda, když jsem se opřela nahoře o zábradlí, výskala nad vším, co můžou má kukadla z té výšky vidět a roztřesené nožky se uklidnily.
Jak si tak googlím, zauala mě, že se ke kostelu pojí dvě pověsti. O obou si můžete přečíst zde: http://www.saletini.cz/bozkov/indexa.htm
Kájula se namlsala a byl ten pravý čas vyrazit do jeskyň. Nejdřív jsme v suvenýrech nakoupili pohlednice a poškádlili Anežku
("No tak, začni na ni mluvit polsky."
"Neumím polsky."
"Tak po vašem, to je jedno, ona tomu bude rozumět."
"Hm, tak jo, no."
Jak se řeklo, tak se udělalo a chudák děvče ke konci šichty na mě překvapeně zíralo. :-) a vyrazili jsme do jeskyň.
Brrr, takové teplotní šoky!
Určitě za prozkoumání stojí web o jeskyních: http://www.bozkovske-jeskyne.cz/, který použiju i jako jeden ze zdrojů informací.
Slečna průvodkyně byla příjemná, jen na náš vkus moc pospíchala. Ráda bych si to prošla pomaleji, všechno si zapamatovala, prohlédla a pokochala se pohledem, ale jak už to při prohlídkách bývá - nemožno. :-)
A co jsem si zapamatovala?
Někde na začátku prohlídky jsme narazili na Pirátskou jeskyni:
"Proč zrovna Pirátská?" zeptala se Kájula Toma.
"Nejspíš ji nelegálně stáhli z internetu." odvětil pohotově Tom.
A jaká je skutečnost? Oba jsme se shodli na tom, že nejspíš podle toho, že krápníky a stěny této jeskyně vypadají jako plachty.
Další informací, co mi zůstala v hlavince, je to, že se do podzemí jeskyň dostávají spóry mechů vzduchem, na návštěvnících a ve vodě. Jenže mech je chemicky odstraňován, jen na, myslím, že to byl hřbitůvek krápníků, ho najdete.
Voda v jezírku má permanentně 7 stupňů Celsia, díky oxidu křemičitému nebo vápenatému (má hlava po čase zapomíná, nu) je voda krásně průzračná a namodralá a neustále jeskyněmi proplouvá.
Sloní uši, krásné, tenké krápníky, které jsou téměř průhledné, patří k jedním z nejznámějších útvarů.
Zaujala mě i Bezejmenná jeskyně.
"Ten, kdo tam spadne, tak jí dá jméno."
Kájula na ni se zalíbením hleděla.
"Copak, plánuješ tam spadnout a dát ji jméno?" podotkl hnidopich.
"Kdepak," odvětila načuřeně Kájula a odcházela.
Leknínky v miniaturním jezírku vypadaly rozkošně. Samozřejmě, že byly z kamene. :-)
Nejníže jsme byli 22 metrů pod zemí a nejblíže metry tři.
Čas rozloučit se s jeskyněmi a rychle domů.
Nějak nám štěstí přálo, známi nás přibrali a z autíčka vyhodili nedaleko Semil.
Český ráj je úžasné území, plné možností a krás.
Další den nám počasí přálo a Tom naplánoval úžasný výlet, který skoro celých deset kilometrů vedl lesem.
Kdo bloudí, nezabloudí a my jsme nebyli vyjímkou. Maličké bloudění na začátku, i chvilku poté nebylo na škodu, naopak.
Zříceninu Rotštejn jsme úspěšně našli a navštívili.
(Pokud mi zlatík přiveze pohled s pověstí o Rotštejně, určitě ji sem hodím. :-)
Za obdiv stojí určitě využití přírodního materiálu - skal, které tvořily báječně neprobořitelné zdi hradu a také přírodní průduchy. Jak pronesl Tom, klimatizaci určitě nepotřebovali.
Zjistila jsem, že jsem průměrný návštěvník, neboť i já jsem obdivovala bránu s oknem. Jak jsem pronesla, s oknem do nebe. :-)
Tak si stojíme na nejvyšším bodě tohoto místa a Tom pronese:
"Zajímavé, ty skály a stromy jsou všechny stejně vysoké. Každý den nejspíš přijede obří cirkulárka a všechno sesekne." No, můžete se s tímhle individuem nudit? Ne! :-)
Líbila se mi i hradní studna, u té jsem si vzpomněla na tu u Petrova... O:-)
Posilnit se, poblbnout se slunečními brýlemi a dál, dál po žluté ke Klokočským skalám.
Miluji ten kraj, kraj spojený s tolika vzpomínkami z dětství.
Pískovcové skály, nádherné výhledy do krajiny, v lese písek, kořeny sosen a jejich šum nad hlavou... Romantika!
Strašně hezky se šlo, povídalo a dívalo do kraje pod námi.
Zasmáli jsme se u kreslení obrázků špičkama bot, zkoušeli svůj pošramocený zrak zíráním na oplocení, za nímž se v louce pod námi pásly krávy, pošťuchovali se. :-)
Cesta nám tak rychle utíkala, že Tom najednou udiveně prohlásil: "To už jsme tam, kde si myslím, že jsme? To není možný, to ještě ne."
A ono ano.
Hle, autobusová zastávka. Zvědavě jsme nakoukli, kdy jede nějaký autobus:
"Hele, jede nám to za deset minut. Budeme mastňáci a svezeme se nebo to dojdeme pěšky?"
Co myslíte? *chechtá se do dlaně* Jsme mastňáci, no jo, a tak jsme se do Turnova svezli autobusem.
Toma jsem pobouřila tvrzením, že v Potštejně je nejlepší cukrárna u nás. Důležitě pronesl, že Potštejn se může před ovocným barem v Turnově zahrabat.
A být v Turnově a neskočit do "ovocňáku", to by nešlo.
Pomlsali jsme poháry, koktejly, rozdělili se s dobrotami i s dvěma vosákama, co kolem nás pořád mlsně kroužili a odcupitali na nádraží.
(Názor na cukrárnu v Potštejně jsem nezměnila. *směje se do hrstičky* )
Večer jsme navštívili pověstnou semilskou restauraci Da Gorgio. Ňamka, olizuju se ještě teď, když si na ty dobroty vzpomenu. Příjemný interiér, báječná obsluha, zajímavé nabídky jídel přes pizzy k nokům a těstovinám.
Jak budete v Semilech, zaskočte. :-)
I na filmy jsme se stačili kouknout.
Jeden večer jsme se nasmáli u Prince a tanečnice. Marilyn Monroe byla skvělá a zvláště mě potěšilo, že její zadeček nebyl v bílých šatech, které měla většinu filmu na sobě, vůbec maličký. To víte, jsem starý ješita. *dělá, jako že nic*
Perfektní komedie plná narážek a dvojsmyslů!
Otec k synovi: "Nikolaji, okamžitě pojď sem a dej mi pusu!" (...)
"Pane Norburku, už vás dneska můj otec políbil?"
"Ještě ne, pane."
"Být vámi, nespoléhal bych na to."
Staré filmy jsou staré, kvalitní filmy! *chechtá se*
Další večer jsme se krčili u stolu a na monitoru před námi běžela Mrtvá nevěsta. Kájulino oko zvlhlo a tělíčko se přitulilo k Tomovi, jelikož Mrtvá nevěsta a Lví král ji vždy zaručeně rozbrečí.
Kdo neviděl, opět doporučuji mrknout! Báječný, kraťoučký animáček! :-)
Čtvrteční oběd jsem měla na starost já, muchacha. Konečně jsem mohla vyzkoušet recept paní domu: bílé špagety.
Co k tomu potřebujete? Špagety, smetanu na vaření, kuřecí maso a hlavně kousek nivy. Důležitý poznatek, dělejte to tak, aby špagety i maso byly hotové nejlépe ve stejnou chvíli. :-)
Maso orestujete na oleji, samozřejmě nakrájené na nudličky/kostičky. Přidáte nahrubo nastrouhanou nivu, necháte rozpustit a přidáte smetanu na zahuštění a zjemnění. Bacha! Nesolit a rychle sníst, omáčka rychle tuhne a tvoří pak solidní beton. *směje se do hrstičky*
Dejte pak vědět, zda vám to chutnalo.
My jsme se s Tomem olizovali až za ušima a na to, že jsem to vařila poprvé, jsem byla notně chválena. *čepýří se*
Jelikož jsem tento den odmítla courat několikakilometrové procházky, zorganizoval se výlet na koupaliště v nedalekém Košťálově.
Honza nás vyzvedl a jelo se.
Tato akce nebyla ani tak o koupání (Kájula závistivě pokukovala po koupajících se dětech, dovádějících na skluzavce, jakmile si však smočila nožku až po kolínko, byla spokojená), ale spíše o společenských hrách.
Tom naučil Honzu dámu (při konci hry, kdy Honza udělal tah dozadu, si Tom vzpomněl, na jaké důležité pravidlo zapomněl :-) a vyhrál, Tom vyhrál ve vykladaných žolících (to jsme s Honzo prskali, jelikož se k nám Tom přidal až po dvou tazích), Tom vyhrál i šílenou partii Una. :-)
"Cože, vy ještě hrajete?" divil se po návratu z bazénu Honza. "To jste museli tu kupu už otočit, ne?"
"Právě jsme to udělali." odvětil Tom.
V závěrečném tahu dostala Kája od Toma kartu na důvěru a projela to, no. (Nesnáším kartu Věříš - nevěříš. *prská* :-)
Jediná hra, ve které Tomulín nevyhrál, byl... KRIS KROS!
Nejdřív jsem dělala cavyky, pak jsem si s klukama zahrála a nandala jim to. *čepýří se*
Šíleně jsme se nasmáli. Pravidlo obhájit svá slova jsem zvládla na jedničku.
*nasadila úsměv* "Nevím, zda mi to uznáte... Pávě je mládě páva." a pánové uznali, tím pádem Kájula získala 50 bodů za vyčerpání všech osmi písmen. *čepýří se* a Tomovi sebrala krásné E na slovo SE.
Jejdanane, ten prskal. *chechtá se*
"Nedohraju tah, dokud neposkládám: KÁJA MĚ SERE." O chvilku později se na hrací ploše objevila slova: "Já VŘU a z Káji mě trefí ŠLAK."
Honza nás dorazil. DYŤ jsme s Tomem uznali jako české, spisovné slovo, jinak to nešlo. I odvaha a drzost se v Kris Krosu cení. :-)
Ke konci hry už Tom nevěděl, co s písmenkama a měl ze všeho DÉBKU. *válí se smíchy*
Úžasné odpoledne! Ještě se trošku pocourat ve vodě, sbalit se a hurá zpátky do Semil.
Všimli jsme si nového krasavce, který postával před domem a šli čučákovat. Stříbrný Škoda Roomster za to přece stojí.
A dokonce jsme si ho večer směli půjčit, tak jsme podnikli výlet za západem slunce.
Kájka nevěřícně koukala na Kozákov - železnou rozhlednu - a ve větru se třásla zimou.
"To je, co? Celé dny na to zíráš zdola a teď jsi u toho."
Posadili jsme se na louku a pozorovali oblohu, kterak se obléká do nočního roucha. Bylo to hezké, i ta světýlka měst a vesnic.
Ještě jsme ten večer ještě stihli navštívit Babičku. :-)
Pátek, poslední den v Semilech, Kájce je najednou trošičku smutno, i když najevo to nedává.
Dopoledne jsme vyrazili na oběd k Babičce. Tom se chopil nože a krájel cibuli - Kája se mu pošklebovala a taky měla cibulu zas v očích jako předešlý den, Kájula se chopila rajčat a společně ukuchtili salátek, zatímco Babička dodělávala kyselo. *olizuje se*
Přijela Liberecká babička, Kájka se v duchu roztřásla a seznámila se s novou a příjemnou osobou.
Po obědě jsme s Tomem okupovali zahradu. Kájula měla rozvernou, chtělo se jí blbnout, tak bosky poskakovala po trávě a přemluvila Toma k tanynání. Zopakovali jsme si rumbu, nu, spíše jsme si nevzpomněli na zámek (či jak se to jmenuje), střihli si jive, během waltzu dorazila Tomova maminka a jen hlesla, cože to blbnem. :-)
Dokonce jsem měla výuku i valčíku, ale to nás po čase omrzelo, jelikož... jak říká Standa: nebaví, nebaví, nebaví. :-)
Muchacha, Zombík se vrátil a Kájulu po zahradě naháněl... Jsem se normálně tak lekla... Znáte to, něco podvědomě čekáte, ale stejně se toho leknete. :-)
Původní plány jsme zase pozměnili a do cukrárny a na kostelní věž jsme vyrazili o pozdním odpoledni.
Šplháme si to na vršek semilské kostelní věže...
"Tak se začínám bát, že se z toho stává hobby..."
"Nu co, náhodou, hezký adrenalínek."
Výhled nebyl tak do kraje jako z Bozkovského kostela, ale i tak byl hezký. Opakovala jsem si, co se kde v Semilech nachází, při určování muzea jsem se trochu sekla, ale to nevadí, Tom se chechtal, že na věžích kostela lze najít wifiny.
Cestou dolů jsem si vyzkoušela, jak těžký život to Tom má:
"Kolikrát ses už takhle praštil do hlavy?" mne si hlavu.
"Nespočetněkrát. Nepočítám to."
Pod věží si Tom vychvaloval uspořádání schodiště ve věži: každé patro má jinak schodiště, čili jedna velká nepravidelnost. :-)
Trošku jsme pomlsali v cukrárničce u gymnázia na kopečku a šli do Palackého sadů.
Kájula si to razantně štrádovala cestou, ani nevěděla, kam to toho chudáka táhne. Tak Tom za to Kájule kázal semilský Stonehenge. *řechtá se*
Nutno dodat, že to bylo místo zábavné. :-)
Autíčko je skvělá věc.
Večer jsme si zase půjčili auto a Tom mě zavezl na jednu odbočku na Vysoké. Zatahovalo se, ale přímo nad námi byla díra do nebe a v ní plno hvězd.
Stáli jsme ve tmě, koukali na hvězdy, sem tam kolem nás projelo auto a povídali jsme si. Viděla jsem dvě padající hvězdy, užívala si to ticho a milou chvilku. Taky jsem se trošku bála, jelikož se nedaleko blýskalo a celkově bylo před bouří.
Asi deset, patnáct minut před naším odchodem se ona díra v nebi zvětšila a najednou bylo nad námi jasno! Awwww, viděli jsme Velký vůz, Casiopeu a hledali Polárku.
Já vím, zní to klišácky - koukání na hvězdy, ale občas to zkuste. Najděte si tmavý kout bez pouličního osvětlení, ztište se a pozorujte... :-)
Bylo hezky a troufám si říct, že se tato dovolená povedla.*vrní jako kotě*
Jsem zvědavá na její třinecké pokračování.
Tak na viděnou za týden! :-)
V neděli jsem sice juchala, ale zároveň, to bych přece nebyla já, jsem měla ze všeho strach. A přece jsem do Semil nejela prvně.
Po očku jsem pokukovala po své spolucestující, které jsem se jako klíště držela už od Hradce Králové, druhým očkem jsem pošilhávala po páru naproti a v duchu si říkala, už aby byly Semily a hlavně rozestlaná postýlka - ono se opravdu nevyplácí odjíždět na dovolenou po akcičce. :-)
Rotřesená kolena a roztřesené dlaně mě nepopustily ani při společné večeři s celou rodinou a s dvěma francouzskými puberťáky: Klemou a Davidem.
Tom seděl mezi nima, povídal si s nimi, zbytek rodiny na ně zíral a snažil se pochytit aspoň drobečky z jejich rozhovoru.
A že na tom byla nejlépe Anička, která by s několika členy z jejich sboru mohla udělat partii. Smůla jen, že ty nejhezčí kousky už jsou zadané... O:-)
Po pro mou unavenou maličkost náročném večeru jsem s radostí zapadla pod peřinu.
Když kocour není doma, myši maji pré. Ale co když kocour doma je? Mucheche, myšky si umí i za jeho přítomnosti ono pré udělat. :-)
Pondělí víceméně proflákáno a tudíž je logické, že v úterý jsme něco málo podnikli.
Nejdřív bylo zkoušeno mé kuchařské umění v kuchyni u Babičky. Mnou nenáviděný trojobal se mi přilepoval na bříška prstů, zato jsem byla odměněna dalšími z mnoha cenných rad do kuchyně.
Věděly jste, kuchařinky (a také kuchaříčci), že usmažené žízky můžete ještě dát do pekáčku s olejem a chvíli je ještě dusit v troubě? Doporučuji jednou vyzkoušet, chutná to mňamózně! :-)
Život je stejně super. Vy si můžete něco naplánovat a maličkost vám plány trochu , ne-li úplně pozmění. Cestou od Babičky jsme se zapovídali se sousedy a ti nám připomněli, že v Bozkově jsou nejen dolomitové jeskyně, ale i hezký kostelík. A bylo to.
Cestou, necestou... Polem, nepolem... Za kopci, za dolinkami se nachází vesnice Bozkov. Její počátky sahají někde do 14. století.
Největší Bozkovské památky?
Beze sporu barokní kostel Navštívení Panny Marie a dolomitové jeskyně.
V kostelíčku ze 16. století jsme na chvilku poseděli. Nad hlavou máte velkolepě vymalovaný strop, s Pannou Marií, anděly a bránami. Zaujala mě loretánská litánie, jejíž pasáže jsou pod jednotlivými malbami napsané.
Také jsem očkem hodila po varhanách, ale jen z dálky. Nejvíc nás zajímala vyhlídková věž a výhled do krajiny. Před tím, než jsme se ovšem oním výhledem mohli pokochat, museli jsme zvítězit nad několika schody. O-ou, dřevěné a s mezerami, těch se Kájula bojí. Ano, přiznávám, byla jsem ráda, když jsem se opřela nahoře o zábradlí, výskala nad vším, co můžou má kukadla z té výšky vidět a roztřesené nožky se uklidnily.
Jak si tak googlím, zauala mě, že se ke kostelu pojí dvě pověsti. O obou si můžete přečíst zde: http://www.saletini.cz/bozkov/indexa.htm
Kájula se namlsala a byl ten pravý čas vyrazit do jeskyň. Nejdřív jsme v suvenýrech nakoupili pohlednice a poškádlili Anežku
("No tak, začni na ni mluvit polsky."
"Neumím polsky."
"Tak po vašem, to je jedno, ona tomu bude rozumět."
"Hm, tak jo, no."
Jak se řeklo, tak se udělalo a chudák děvče ke konci šichty na mě překvapeně zíralo. :-) a vyrazili jsme do jeskyň.
Brrr, takové teplotní šoky!
Určitě za prozkoumání stojí web o jeskyních: http://www.bozkovske-jeskyne.cz/, který použiju i jako jeden ze zdrojů informací.
Slečna průvodkyně byla příjemná, jen na náš vkus moc pospíchala. Ráda bych si to prošla pomaleji, všechno si zapamatovala, prohlédla a pokochala se pohledem, ale jak už to při prohlídkách bývá - nemožno. :-)
A co jsem si zapamatovala?
Někde na začátku prohlídky jsme narazili na Pirátskou jeskyni:
"Proč zrovna Pirátská?" zeptala se Kájula Toma.
"Nejspíš ji nelegálně stáhli z internetu." odvětil pohotově Tom.
A jaká je skutečnost? Oba jsme se shodli na tom, že nejspíš podle toho, že krápníky a stěny této jeskyně vypadají jako plachty.
Další informací, co mi zůstala v hlavince, je to, že se do podzemí jeskyň dostávají spóry mechů vzduchem, na návštěvnících a ve vodě. Jenže mech je chemicky odstraňován, jen na, myslím, že to byl hřbitůvek krápníků, ho najdete.
Voda v jezírku má permanentně 7 stupňů Celsia, díky oxidu křemičitému nebo vápenatému (má hlava po čase zapomíná, nu) je voda krásně průzračná a namodralá a neustále jeskyněmi proplouvá.
Sloní uši, krásné, tenké krápníky, které jsou téměř průhledné, patří k jedním z nejznámějších útvarů.
Zaujala mě i Bezejmenná jeskyně.
"Ten, kdo tam spadne, tak jí dá jméno."
Kájula na ni se zalíbením hleděla.
"Copak, plánuješ tam spadnout a dát ji jméno?" podotkl hnidopich.
"Kdepak," odvětila načuřeně Kájula a odcházela.
Leknínky v miniaturním jezírku vypadaly rozkošně. Samozřejmě, že byly z kamene. :-)
Nejníže jsme byli 22 metrů pod zemí a nejblíže metry tři.
Čas rozloučit se s jeskyněmi a rychle domů.
Nějak nám štěstí přálo, známi nás přibrali a z autíčka vyhodili nedaleko Semil.
Český ráj je úžasné území, plné možností a krás.
Další den nám počasí přálo a Tom naplánoval úžasný výlet, který skoro celých deset kilometrů vedl lesem.
Kdo bloudí, nezabloudí a my jsme nebyli vyjímkou. Maličké bloudění na začátku, i chvilku poté nebylo na škodu, naopak.
Zříceninu Rotštejn jsme úspěšně našli a navštívili.
(Pokud mi zlatík přiveze pohled s pověstí o Rotštejně, určitě ji sem hodím. :-)
Za obdiv stojí určitě využití přírodního materiálu - skal, které tvořily báječně neprobořitelné zdi hradu a také přírodní průduchy. Jak pronesl Tom, klimatizaci určitě nepotřebovali.
Zjistila jsem, že jsem průměrný návštěvník, neboť i já jsem obdivovala bránu s oknem. Jak jsem pronesla, s oknem do nebe. :-)
Tak si stojíme na nejvyšším bodě tohoto místa a Tom pronese:
"Zajímavé, ty skály a stromy jsou všechny stejně vysoké. Každý den nejspíš přijede obří cirkulárka a všechno sesekne." No, můžete se s tímhle individuem nudit? Ne! :-)
Líbila se mi i hradní studna, u té jsem si vzpomněla na tu u Petrova... O:-)
Posilnit se, poblbnout se slunečními brýlemi a dál, dál po žluté ke Klokočským skalám.
Miluji ten kraj, kraj spojený s tolika vzpomínkami z dětství.
Pískovcové skály, nádherné výhledy do krajiny, v lese písek, kořeny sosen a jejich šum nad hlavou... Romantika!
Strašně hezky se šlo, povídalo a dívalo do kraje pod námi.
Zasmáli jsme se u kreslení obrázků špičkama bot, zkoušeli svůj pošramocený zrak zíráním na oplocení, za nímž se v louce pod námi pásly krávy, pošťuchovali se. :-)
Cesta nám tak rychle utíkala, že Tom najednou udiveně prohlásil: "To už jsme tam, kde si myslím, že jsme? To není možný, to ještě ne."
A ono ano.
Hle, autobusová zastávka. Zvědavě jsme nakoukli, kdy jede nějaký autobus:
"Hele, jede nám to za deset minut. Budeme mastňáci a svezeme se nebo to dojdeme pěšky?"
Co myslíte? *chechtá se do dlaně* Jsme mastňáci, no jo, a tak jsme se do Turnova svezli autobusem.
Toma jsem pobouřila tvrzením, že v Potštejně je nejlepší cukrárna u nás. Důležitě pronesl, že Potštejn se může před ovocným barem v Turnově zahrabat.
A být v Turnově a neskočit do "ovocňáku", to by nešlo.
Pomlsali jsme poháry, koktejly, rozdělili se s dobrotami i s dvěma vosákama, co kolem nás pořád mlsně kroužili a odcupitali na nádraží.
(Názor na cukrárnu v Potštejně jsem nezměnila. *směje se do hrstičky* )
Večer jsme navštívili pověstnou semilskou restauraci Da Gorgio. Ňamka, olizuju se ještě teď, když si na ty dobroty vzpomenu. Příjemný interiér, báječná obsluha, zajímavé nabídky jídel přes pizzy k nokům a těstovinám.
Jak budete v Semilech, zaskočte. :-)
I na filmy jsme se stačili kouknout.
Jeden večer jsme se nasmáli u Prince a tanečnice. Marilyn Monroe byla skvělá a zvláště mě potěšilo, že její zadeček nebyl v bílých šatech, které měla většinu filmu na sobě, vůbec maličký. To víte, jsem starý ješita. *dělá, jako že nic*
Perfektní komedie plná narážek a dvojsmyslů!
Otec k synovi: "Nikolaji, okamžitě pojď sem a dej mi pusu!" (...)
"Pane Norburku, už vás dneska můj otec políbil?"
"Ještě ne, pane."
"Být vámi, nespoléhal bych na to."
Staré filmy jsou staré, kvalitní filmy! *chechtá se*
Další večer jsme se krčili u stolu a na monitoru před námi běžela Mrtvá nevěsta. Kájulino oko zvlhlo a tělíčko se přitulilo k Tomovi, jelikož Mrtvá nevěsta a Lví král ji vždy zaručeně rozbrečí.
Kdo neviděl, opět doporučuji mrknout! Báječný, kraťoučký animáček! :-)
Čtvrteční oběd jsem měla na starost já, muchacha. Konečně jsem mohla vyzkoušet recept paní domu: bílé špagety.
Co k tomu potřebujete? Špagety, smetanu na vaření, kuřecí maso a hlavně kousek nivy. Důležitý poznatek, dělejte to tak, aby špagety i maso byly hotové nejlépe ve stejnou chvíli. :-)
Maso orestujete na oleji, samozřejmě nakrájené na nudličky/kostičky. Přidáte nahrubo nastrouhanou nivu, necháte rozpustit a přidáte smetanu na zahuštění a zjemnění. Bacha! Nesolit a rychle sníst, omáčka rychle tuhne a tvoří pak solidní beton. *směje se do hrstičky*
Dejte pak vědět, zda vám to chutnalo.
My jsme se s Tomem olizovali až za ušima a na to, že jsem to vařila poprvé, jsem byla notně chválena. *čepýří se*
Jelikož jsem tento den odmítla courat několikakilometrové procházky, zorganizoval se výlet na koupaliště v nedalekém Košťálově.
Honza nás vyzvedl a jelo se.
Tato akce nebyla ani tak o koupání (Kájula závistivě pokukovala po koupajících se dětech, dovádějících na skluzavce, jakmile si však smočila nožku až po kolínko, byla spokojená), ale spíše o společenských hrách.
Tom naučil Honzu dámu (při konci hry, kdy Honza udělal tah dozadu, si Tom vzpomněl, na jaké důležité pravidlo zapomněl :-) a vyhrál, Tom vyhrál ve vykladaných žolících (to jsme s Honzo prskali, jelikož se k nám Tom přidal až po dvou tazích), Tom vyhrál i šílenou partii Una. :-)
"Cože, vy ještě hrajete?" divil se po návratu z bazénu Honza. "To jste museli tu kupu už otočit, ne?"
"Právě jsme to udělali." odvětil Tom.
V závěrečném tahu dostala Kája od Toma kartu na důvěru a projela to, no. (Nesnáším kartu Věříš - nevěříš. *prská* :-)
Jediná hra, ve které Tomulín nevyhrál, byl... KRIS KROS!
Nejdřív jsem dělala cavyky, pak jsem si s klukama zahrála a nandala jim to. *čepýří se*
Šíleně jsme se nasmáli. Pravidlo obhájit svá slova jsem zvládla na jedničku.
*nasadila úsměv* "Nevím, zda mi to uznáte... Pávě je mládě páva." a pánové uznali, tím pádem Kájula získala 50 bodů za vyčerpání všech osmi písmen. *čepýří se* a Tomovi sebrala krásné E na slovo SE.
Jejdanane, ten prskal. *chechtá se*
"Nedohraju tah, dokud neposkládám: KÁJA MĚ SERE." O chvilku později se na hrací ploše objevila slova: "Já VŘU a z Káji mě trefí ŠLAK."
Honza nás dorazil. DYŤ jsme s Tomem uznali jako české, spisovné slovo, jinak to nešlo. I odvaha a drzost se v Kris Krosu cení. :-)
Ke konci hry už Tom nevěděl, co s písmenkama a měl ze všeho DÉBKU. *válí se smíchy*
Úžasné odpoledne! Ještě se trošku pocourat ve vodě, sbalit se a hurá zpátky do Semil.
Všimli jsme si nového krasavce, který postával před domem a šli čučákovat. Stříbrný Škoda Roomster za to přece stojí.
A dokonce jsme si ho večer směli půjčit, tak jsme podnikli výlet za západem slunce.
Kájka nevěřícně koukala na Kozákov - železnou rozhlednu - a ve větru se třásla zimou.
"To je, co? Celé dny na to zíráš zdola a teď jsi u toho."
Posadili jsme se na louku a pozorovali oblohu, kterak se obléká do nočního roucha. Bylo to hezké, i ta světýlka měst a vesnic.
Ještě jsme ten večer ještě stihli navštívit Babičku. :-)
Pátek, poslední den v Semilech, Kájce je najednou trošičku smutno, i když najevo to nedává.
Dopoledne jsme vyrazili na oběd k Babičce. Tom se chopil nože a krájel cibuli - Kája se mu pošklebovala a taky měla cibulu zas v očích jako předešlý den, Kájula se chopila rajčat a společně ukuchtili salátek, zatímco Babička dodělávala kyselo. *olizuje se*
Přijela Liberecká babička, Kájka se v duchu roztřásla a seznámila se s novou a příjemnou osobou.
Po obědě jsme s Tomem okupovali zahradu. Kájula měla rozvernou, chtělo se jí blbnout, tak bosky poskakovala po trávě a přemluvila Toma k tanynání. Zopakovali jsme si rumbu, nu, spíše jsme si nevzpomněli na zámek (či jak se to jmenuje), střihli si jive, během waltzu dorazila Tomova maminka a jen hlesla, cože to blbnem. :-)
Dokonce jsem měla výuku i valčíku, ale to nás po čase omrzelo, jelikož... jak říká Standa: nebaví, nebaví, nebaví. :-)
Muchacha, Zombík se vrátil a Kájulu po zahradě naháněl... Jsem se normálně tak lekla... Znáte to, něco podvědomě čekáte, ale stejně se toho leknete. :-)
Původní plány jsme zase pozměnili a do cukrárny a na kostelní věž jsme vyrazili o pozdním odpoledni.
Šplháme si to na vršek semilské kostelní věže...
"Tak se začínám bát, že se z toho stává hobby..."
"Nu co, náhodou, hezký adrenalínek."
Výhled nebyl tak do kraje jako z Bozkovského kostela, ale i tak byl hezký. Opakovala jsem si, co se kde v Semilech nachází, při určování muzea jsem se trochu sekla, ale to nevadí, Tom se chechtal, že na věžích kostela lze najít wifiny.
Cestou dolů jsem si vyzkoušela, jak těžký život to Tom má:
"Kolikrát ses už takhle praštil do hlavy?" mne si hlavu.
"Nespočetněkrát. Nepočítám to."
Pod věží si Tom vychvaloval uspořádání schodiště ve věži: každé patro má jinak schodiště, čili jedna velká nepravidelnost. :-)
Trošku jsme pomlsali v cukrárničce u gymnázia na kopečku a šli do Palackého sadů.
Kájula si to razantně štrádovala cestou, ani nevěděla, kam to toho chudáka táhne. Tak Tom za to Kájule kázal semilský Stonehenge. *řechtá se*
Nutno dodat, že to bylo místo zábavné. :-)
Autíčko je skvělá věc.
Večer jsme si zase půjčili auto a Tom mě zavezl na jednu odbočku na Vysoké. Zatahovalo se, ale přímo nad námi byla díra do nebe a v ní plno hvězd.
Stáli jsme ve tmě, koukali na hvězdy, sem tam kolem nás projelo auto a povídali jsme si. Viděla jsem dvě padající hvězdy, užívala si to ticho a milou chvilku. Taky jsem se trošku bála, jelikož se nedaleko blýskalo a celkově bylo před bouří.
Asi deset, patnáct minut před naším odchodem se ona díra v nebi zvětšila a najednou bylo nad námi jasno! Awwww, viděli jsme Velký vůz, Casiopeu a hledali Polárku.
Já vím, zní to klišácky - koukání na hvězdy, ale občas to zkuste. Najděte si tmavý kout bez pouličního osvětlení, ztište se a pozorujte... :-)
Bylo hezky a troufám si říct, že se tato dovolená povedla.*vrní jako kotě*
Jsem zvědavá na její třinecké pokračování.
Tak na viděnou za týden! :-)
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář