Útes Života
Volná jako vítr a nespoutaná jako oheň. Dlouho se
necítila tak svobodná. Byla pumou a její kořistí zároveň, ale i tak cítila, že
poprvé konečně žije.
Vše z ní opadlo jako javorové listí na podzim a v
žilách ji kolovala jen svoboda, pocit, že se může rozeběhnout, nikdo a nic ji
nepodkopne nohy a nesrazí na zem. A proč to vlastně neudělat?
Se zavýsknutím se lehkými, tanečními krůčky dala do
běhu s rukama roztaženýma, jako by čekala, až ji někdo vběhne do náručí.
Běhala,
dováděla, užívala si. Užívala si, protože pocítíla, jaké to je, když se naplní
pouhopouhé prázdné slovo. Slovo žít. Ten, kdo nikdy neztratil sám sebe, nemůže
poznat, jak se cítila.
Zastavila se až u skal, na kterých bylo nebezpečné
chodit a přemýšlela.*Být volná jako pták.Moci se rozletět do širých kaskád
světa.Je přesně tohle svoboda?* Zadívala se na sráz a opatrně se posadila na
výčnělek drolící se skály.
Odhodila krátkozrakost a pokusila se svým pohledem
obejmout najednou vše, co se ji nabízelo. V dáli se tetelily vrcholky hor, pod
nimi se krčila pomalu se rozsvěcející města lemované jehličnatými lesy.
Přivřela oči a zahleděla se do rudého kotouče pomalu
se chovajícího za obzor.
Jak se asi cítí orel, když jako král nebes plachtí ve
vzduchu, jeho křídla dělají plynulé pohyby a tělo sviští vstříc oblakům?
Přitáhla si nohy k tělu a paže obtočila kolem lýtek.
Život... Slůvko, které, pokud se nepodceňuje, nýbrž
vyslovuje s náležitou úctou, duní jako hrom během letních bouřek, zvoní jako
déšť, co dopadá na vyprahlé chodníky, lechtá v žaludku jako pár motýlů při
potěšení, zvedá se při něm tlukot srdce.
Přála
si být oním orlem. Ne, přála si něco víc. Být nic, ale přesto vše. Obzor, jenž
se jí naskytl jí nutil nořit se hlouběji a hlouběji do svých myšlenek. Objala
se ještě pevněji. Na něco zapomněla.
*Lide jsou jako andělé, pokud chtějí vzlétnout musí
se obejmou*
"Musí být dva...." zašeptala pro sebe.
Usmála se, když si uvědomila tuto životní zkušenost
prapředků. Již od pradávna bylo lidstvo podivným druhem zvířat. Lidé vždy
prahnuli po společnosti ostatních.
Její úsměv se rozšířil ještě víc. Neuměla si
představit, že by teď vedle ní někdo seděl. Ne, po jejím boku měla nyní být
samota, nicota, nic, nikdo, jen drolící se skála, chladný vzduch, co ji nutil
zachumlat se do mikiny s vytahanými rukávy, tma, co jako teplá deka přikrývala
tuto část Země.
Avšak srdci nikdo nikdy neporučil. Byla šťastná sama
se sebou, ale dokázala si v mysli nakreslit obraz, na kterém dominovali dva
mladí, zamilovaní lidé. Dívka s delšími vlasy se stydlivě usmála, když ji
mladík do rukou vtiskl chudobnou, obyčejnou sedmikrásku.
V nitru ji vzplála naděje, že se nyní podívala snad
do blízké, možná ale také daleké budoucnosti. Kdoví, život byl, je a bude jedno
velké nekončící překvapení.
Vstala, rozhodla se vrátit do připravené jeskyně.
Ačkoliv by se radši zůstala dívat na neposkvrněnou krajinu, musela odejít.
Vždyť by jí tu napadli vlci a ona by pozbyla vytouženého života dřív, než by ho
vůbec začala. Netušila, kam chce jít, co chce prožít, a koho bude milovat, ale
věděla jistě, že v podvědomí nějaké cíle má. Nejen intuice jí napovídala, že ve
hře Osudu ještě sehraje nějakou roli.
Komentáře
Přehled komentářů
Kay, moc ti děkuju, že sis našla čas a něco se mnou napsala.Strašně moc ráda, jsem si s tebou po dlouhý době něco písla.Šlo nám to až neobvykle dobře....:-* MTMRK :)
Muňi!
(Wonti, 7. 4. 2008 21:52)