Gaudí a Barcelona - nerozlučné spojení
Celá řada významných architektů zanechala svůj nezaměnitelný rukopis ve tvářích mnoha měst po celém světě a jejich monumentální díla se v průběhu let stala pro tato města jakýmsi poznávacím znamením. Sir Christopher Wren dal Londýnu skvostnou katedrálu sv.Pavla, Gustav Eiffel se zasloužil o nepřehlédnutelnou dominantu francouzské metropole v podobě stejnojmenné věže a panorama Prahy zase zdobí katedrála sv.Víta, na které se podíleli Matyáš z Arrasu a později Petr Parléř. Žádný z těchto ani dalších umělců se však nestal pro jediné město takovým symbolem a ikonou jako Antonio Gaudí pro Barcelonu.
Tento geniální umělec, celým jménem Antonio Gaudí i Cornet, který proslul svým značně nekonvenčním a originálním pojetím architektury, díky kterému zůstal mnoha svými současníky nepochopen, vtiskl katalánské metropoli na břehu Středozemního moře prostřednictvím mnoha značně různorodých staveb neopakovatelné kouzlo, jež stále jezdí obdivovat miliony turistů z celého světa. Pro hrdou Barcelonu a koneckonců i celé Katalánsko se Antonio Gaudí a jeho rozsáhlé dílo staly doslova symbolem a ztělesněním vlastní svébytnosti a neopakovatelnosti.
Antonio Gaudí se narodil dne 25.června 1852 v městečku Reus nedaleko Tarragony jako nejmladší z celkem pěti dětí v rodině uměleckého kováře. Jeho dětská léta byla bolestně poznamenána těžkou revmatickou artritidou, která mu v některých chvílích znemožňovala nejen běžný kontakt s vrstevníky, ale i prostou chůzi. Ve školních lavicích se vesměs projevoval spíše jako nevýrazný a průměrný student, o to více však vynikal v geometrii, výrazně se u něj projevoval i zájem o umění a architekturu. V roce 1874 byl Antonio Gaudí zapsán na studia architektury v Barceloně, která byla již tehdy známa jako město, v němž svá studia absolvovalo mnoho významných architektů (van Hensbergen 2003: 65). O čtyři roky později, přesně dne 15.března 1878, obdržel talentovaný Gaudí po čtyřletém studiu diplom architekta a mohl zahájit svou bohatou pracovní dráhu, během níž zanechal nesmazatelné stopy na řadě míst Katalánska a především v samotné Barceloně.
V tomto světle se značně paradoxně jeví fakt, že oficiální zakázku od města Barcelona realizoval Antonio Gaudí za svůj život pouze jednou a ještě navíc hned v prvních měsících své kariéry. Jednalo se o návrh monumentálních zdobných pouličních svítilen na Královském náměstí (Plaça Reial) v těsném sousedství tepny Las Ramblas. Ačkoliv ve srovnání s pozdějšími mnohem rozsáhlejšími zakázkami mohou tyto litinové lampy působit na návštěvníka do značné míry skromně a banálně, mladý umělec však během jejich realizace plně rozvinul svůj talent a smysl pro detail. Jak poznamenává Gijs van Hensbergen, Královské náměstí a právě tyto svítilny jsou dnes výchozím bodem pro mnoho turistických okruhů po Gaudího stavbách, neboť znamenaly jakési umělcovo entrée do barcelonské architektury (van Hensbergen 2003: 84). První zakázka však měla pro Antonia Gaudího i značně hořkou příchuť, neboť následná rozepře mezi jeho osobou a radnicí katalánské metropole o výši honoráře přinesla značný vzájemný antagonismus a Gaudí již nikdy žádnou zakázku od města nezískal.
To, že mladému Gaudímu zůstaly zapovězeny oficiální zakázky barcelonských radních, však v žádném případě nemělo znamenat, že by měl v následujících letech nouzi o práci. Ba naopak, díky přítomnosti řady bohatých mecenášů s více než kladným vztahem k umění se Gaudímu zakázky jen hrnuly. První objednávkou tohoto druhu byl projekt honosného domu pro bohatého výrobce dlaždic Manuela Vincense. Práce na Vincensově domě (Casa Vincens) Antonio Gaudí zahájil v roce 1883. Při pohledu na Vincensův dům nelze přehlédnout maurskou inspiraci jeho tvůrce. Zdi z tesaného kamene doplňují a značně oživují pásy barevných dlaždic a cihlové prvky, které dodávají stavbě exotický nádech. Zdobné kovové prvky a časté využití přírodních motivů a geometrických hříček rovněž plně odpovídají Gaudího autorskému rukopisu. Posedlost detailem a touhu po dokonalosti ve všech ohledech pak odráží interiér Vincensova domu, který poskytuje jeho obyvatelům příjemnou oázu klidu uprostřed, v době stavby Casa Vincens, raketové expandujícího velkoměsta. Již zmiňovaný Gaudího životopisec Gijs van Hensbergen označuje Vincensův dům jako mistrovu „první rozvinutou esej v maurském stylu“ a rovněž jako „jeden z mála evolučních počinů na poli prosazování secesní architektury“ (van Hensbergen 2003: 101-102).
Již v průběhu realizace své první velké zakázky se Antonio Gaudí plně etabloval jako jeden z předních současných architektů a zájem o jeho služby začal prudce narůstat. Gaudího celoživotním osudem se pak stalo spojení s dalším bohatým obchodníkem, vlastencem a velkým milovníkem umění Eusebim Güellem. Pro něj se Antonio Gaudí stal jakýmsi dvorním architektem, přičemž ho movitý mecenáš pověřoval navrhováním rozsáhlých staveb i těch nejmenších doplňků. První zakázkou pro tohoto magnáta se stal tzv.Güelluv statek (Finca Güell). Na něm začal Gaudí pracovat v roce 1884. Podobně jako v případě Vincensova domu i v tomto případě architekt obsadil do hlavní role arabské motivy v čele s velkým množstvím cihel, barevnými dlaždicemi a prvkem mozaiky.
Náročnost prací na statku však Güellovi a Gaudímu nezabránila ve spřádání plánů na projekt ještě velkolepější – Güellův palác (Palau Güell). Práce byly zahájeny v roce
Původní myšlenka Güellova parku (Parc Güell) sice nebyla naplněna a svého původce stála nemalé finanční prostředky, přesto je dnes rozsáhlý parkový komplex jedním ze symbolů katalánské metropole. V roce 1900 Eusebi Güell zakoupil rozsáhlé pozemky na výše položeném okraji Barcelony s cílem na nich vybudovat rezidenční městečko pro bohaté barceloňany uprostřed zelené přírody a zároveň na dosah k centru velkoměsta (Finetti 2008: 118). Celý projekt měl být vybudován přirozeně pod taktovkou Antonia Gaudího. Jak již bylo naznačeno, původní záměr v podobě celkem šesti desítek rezidencí realizován nakonec nebyl, neboť zájem o nově budované domy ani zdaleka nenaplnil očekávání tvůrců. Do roku 1914 se totiž prodaly pouze tři obytné domy, což nemalé náklady na výstavbu pochopitelně vrátit nemohlo. I ta část, kterou Gaudí stihl zrealizovat však rozhodně stojí za pozornost, o čemž vypovídá obrovský turistický zájem o Güellův park. Při jeho stavbě se Antonio Gaudí nepřehlédnutelně inspiroval typickými anglickými parky, coby oázami zeleně uprostřed velkoměsta. Je nabíledni, že kreativní architekt tuto základní ideu obohatil o mnoho prvků, jenž jsou typické pro jeho autorský rukopis. Tricadís, tedy mozaiky keramických úlomků zasazených do malty, zde nalezneme častěji něž kdekoliv jinde. Typickým příkladem rozsáhlého využití této techniky jsou pestrobarevné lavice vyobrazující biblické motivy, které se vinou jako had kolem centrální terasy, z níž je krásný výhled na spodní část parku. Vchod do Güellova parku střeží dvě vrátnice, svým jemným jakoby plastickým vzhledem ne nepodobné perníkovým chaloupkám. Prostory parku bohatě demonstrují další znak, který je pro Gaudího tvorbu typický, totiž bohaté využití přírodních motivů. Ty nalezneme například při procházce po mnoha promenádách a podloubích, jejichž opěrné sloupy připomínají masivní sloní nohy či nesčetné více či méně výrazné dekorativní prvky, které nesou punc inspirace rostlinnou i živočišnou říší. Nelze zapomenout ani na ryze gaudíovsky mozaikového ještěra, který spočívá uprostřed schodiště vedoucího do sálu sta sloupů a který se stal jedním ze symbolů Barcelony. Parc Güell se tak sice nestal dle původního záměru rezidenční čtvrtí pro barcelonskou smetánku, od té doby, co ho odkoupilo město a ve 20.letech zpřístupnilo veřejnosti, je však vyhledávaným místem odpočinku obyvatel Barcelony a především oblíbenou turistickou atrakcí. Lhostejno, že neslouží svému zamýšlenému účelu, Güellův park plně dokumentuje genialitu a senzitivnost svého tvůrce. V jedné z budov v parku, jíž Gaudí v posledních dvaceti letech života obýval, dnes nalezneme jeho muzeum (Casa Museu Gaudí).
Jak již bylo řečeno, Gaudí pro Güella vytvořil celou řadu projektů, přičemž zabývat se samostatně každým z nich by vydalo na samostatnou publikaci. Pro pořádek tak alespoň zmiňme projekt vinných sklepů v Garrafu či kryptu v Güellově kolonii, která je považována za jednu z nejexpresivnějších mistrových děl (Moix, Vivas 2008: 130).
Ačkoliv se pozdější hrabě Eusebi Güell stal Gaudího hlavním mecenášem a zaměstnavatelem, nadaný architekt pracoval rovněž pro mnoho jiných zadavatelů. V této souvislosti stojí rozhodně za pozornost alespoň dům rodiny Milá (Casa Milá) a tzv.Casa Batlló, oba na výstavní barcelonské třídě Passeig de Gracia. Katalánská metropole byla na přelomu
Casa Battló představuje vrcholné dílo secesní architektury, byť sám Antonio Gaudí se tomuto slohovému zařazení urputně bránil (van Hensbergen 2003: 170). Tento dům plně odráží originalitu svého autora, která vyniká zejména ve srovnání s konzervativním charakterem stavby Domenecha i Muntanera. Casa Batlló je zároveň často přezdívaný Dům kostí, díky sloupům, jejichž tvar nápadně připomíná části lidského skeletu. Gaudího rukopisu rovněž odpovídá i použití keramickým úlomků v designu pláště stavby, stejně jako nekonvenčnost a rozevlátost jeho tvarů; dům Batlló jako by svým tvarem připomínal mořské vlnění. Opětovně se tedy Gaudí nechal inspirovat přírodou – ať už máme namysli originální tvary kostí či pohyby mořské hladiny.
Druhým ze zmiňovaných domů je Casa Milá, který si díky svému vzhledu záhy vysloužil přezdívku „Kamenolom“ (
Práce pro Eusebiho Güella a na dalších zakázkách, ať již máme namysli výše zmíněné rezidence či mnohé „menší“ či méně známé stavby, které jsou ovšem neméně působivé, však tvoří pouze jednu část rozsáhlého celku jménem tvorba Antonia Gaudího. Tou druhou polovinou je stavba grandiózního chrámu svaté Rodiny (Sagrada Familia), kterou Gaudí převzal v listopadu roku 1883.
Na tomto monumentálních díle, jehož věže jsou skutečnou dominantou katalánské metropole, se setkáváme s mnoha prvky, které byly v předchozím textu prezentovány jako typické pro Gaudího tvorbu. Zvláštností tohoto obrovského chrámu je rovněž délka jeho stavby, neboť Sagrada Familia je dílem stále rozestavěným a její plné dokončení v nejbližších letech očekávat stále nelze. Zpracováním původního plánu katedrály byl v roce 1882 pověřen architekt Paul de Villar, Gaudího plány započaté následujícího roku byly ovšem mnohem obsáhlejší a smělejší. Značná část těchto výkresů byla zničena během španělské občanské války, z modelů a dílčích náčrtků se však Gaudího pokračovatelům podařilo navázat na práci geniálního katalánského architekta v původním duchu.
I v případě Sagrady Familie se setkáváme s celou řadou biblických motivů, stojících ruku v ruce s motivy přírodními. Jak poznamenává Fabrizio Fenetti, Gaudího bez křesťanské víry nelze plně pochopit (Finetti 2008: 94). Inspirace rostlinnou a živočišnou říší a jejich přirozenými tvary do této koncepce rovněž perfektně zapadá. Během svého života stihl Gaudí vybudovat pouze malou část zamýšleného obrovského celku. Po mistrově smrti následovala v Katalánsku léta násilí a sporů, která stavbu chrámu svaté Rodiny na dlouhou dobu utlumila. Po mnoha hluchých letech byly práce v roce 1952 opět obnoveny přesně v duchu Gaudího plánů a záměrů.
Po dostavění by měla být dominantou stavby obrovská
V práci na chrámu svaté Rodiny Antonio Gaudí pracoval až do posledních dní svého života. Celý život Gaudí zasvětil své práci a duchovnímu rozjímání, nikdy se neoženil a nezanechal po sobě žádné potomky. Asketický život uprostřed permanentního pracovního nasazení hlubokého duchovního bytí a budování katalánské národní identity a vlastenectví umožnil Antoniu Gaudímu zanechat za sebou celou řadu nezapomenutelných děl, která ho proslavila po celém světě. Když dne 10.června 1926 v nemocnici zemřel poté, co byl o tři dny dříve sražen tramvají, byl mu uspořádán bezmála národní pohřeb.
Katalánsko tak v nelehkých letech mezi nástupem Primovy diktatury a destruktivní občanskou válkou přišlo o jeden ze symbolů vlastní svébytnosti a národní hrdosti. Odkaz Antonia Gaudího nejen Katalánsku a jeho obyvatelům však zůstane nesmazatelně zapsán navěky. Pokud se týče samotné Barcelony, Gaudí toto město svou tvorbou přetvořil k nepoznání a dal mu punc výjimečnosti. I dnes, třiaosmdesát let po smrti Antonia Gaudího, je stále Barcelona výkladní skříní jeho architektury. Díky němu je katalánská metropole v obležení turistů z celého světa, kteří stále obdivují jeho dílo. Spojení Katalánska a Barcelony s Gaudího architekturou tak zůstává a nepochybně navždy zůstane pevné jako skála.
Zdroje
Finetti, Fabrizio. 2008. Barcelona.
Moix, Llatzer, Vivas, Pere. 2008. Barcelona, the city of Gaudí.
Simonis, Damien. 2007. Barcelona. Velký průvodce National Geographic.
van Hensbergen, Gijs. 2003. Gaudí.