Baskeťácké stránky

Budík byl nařízen na půl sedmou. Tedy můj budík. Fanda, ranní ptáče, už poskakoval od šesté. Připravil vydatnou a chutnou snídani, která voněla po celé tělocvičně. Všichni jsme ze spacáků doslova vypluli, ale zbytečně. Fanda to všechno snědl sám a nic nám nenechal. Tak jsme museli hrábnout do vlastních zásob. Někdo baštil bábovku, někdo toasty,  byl i chleba se salámem či čínská polévka s nudlemi. Někteří odvážlivci vsadili na vlákninu a baštili cornflakes s jogurtem. Do odchodu jsme měli hodinu čas, ale jako vždy to bylo fousové. Snídaně, hygiena, obléknout se, sbalit se na lyže a potom rychle přesunout na vlakové nádraží Smržovka. Nakonec jsme měli ještě osm minut čas. Koupili jsme si skupinovou jízdenku, nasedli do Regionovi a mířili do Kořenova. Někteří z nás seděli v tomto novém typu vlaku poprvé. A byl to pro ně ohromný, takřka nezapomenutelný zážitek. Pro mě taky. Podařilo se mi pomocí ovladačů mechanicky otevřít dveře na bezbariérový záchod. To je takový ten záchod, na který můžete jít i s běžkami na nohou a vejdete se.  Takže otevřít se mi ho podařilo. Ale zavřít se už nechtěl. Naštěstí jsme brzy vystupovali. V Tanvaldu jsme vyrazili z vlaku a na perónu jsme rozpoutali nefalšovanou koulovačku. Teprve asi po pěti minutách zuřivého boje jsme zjistili, že tu žádný sníh není, tak jsme se na památku alespoň vyfotografovali.  Po dvou kávičkách z automatu v nádražní hale konečně přijel náš očekávaný vlak, který nás měl dopravit do Kořenova. Přestup na jiný vlak je v Tanvaldu nutný, protože trať směrem do Harrachova vede do prudkého kopce, který normální vlaková souprava není schopna vyjet. Zejména pokud je tak narvaná nedočkavými běžkaři jako tuto sobotu. Po průjezdu třemi tmavými tunely už je tu Kořenov. A světe div se, je tu i sníh. Není ho teda zase tolik, aby to dalo už na běžky, ale probouzí v nás naději, že se dneska přece jenom na těch našich prkénkách sklouzneme. Přes Kořenov jdeme tedy ještě po svých. Ale po nějakých sedmi stech metrech u Vysoké skály můžeme poprvé mazat. Poslední protažení ztuhlých svalů, první svačina věčně hladových. Po zledovatělém sněhu vyrážíme dobýt Jizerské hory. Modrá obloha, sluníčko, krásná krajina, mírné stoupání, výhled na přehradu Souš. Tak nějak vypadají první kilometry. Užíváme si to. Sníh není nejkvalitnější, ale v rámci podmínek kvalitní. Tempo se stupňuje a po jedenácté hodině už je z nás smečka utržených vagónů od Krouny. Vliv přibližující se hospody na Smědavě je znát. Skupina hladovců vtrhla do hospody, neprotekčně zabrala protekční veliký stůl uprostřed a uspořádala hostinu hodnou královského dvorce Karla IV.  Nutno podotknout, že těchto svátků obžerství se neúčastnili všichni. Někteří si venku skromně snědli krajíček chleba, jiní dokonce jenom polovinu tatranky. Vše se potom projevilo při následném čtyřkilometrovém stoupání po hřbetu Jizery na Knajpu. Tam se ukázalo, kdo se ládoval a kdo šetřil své tělo a síly. Byli i tací, kteří se v polovině kopce začali zahrabávat do sněhu se slovy: Nechte mě tu v klidu umřít. Jak se zvyšovala nadmořská výška, stávali se dokonce agresivními a měnil se i jejich slovník. Takže nebyla nouze o výrazy: běžte do prdele, seru na to, pí… Na Knajpě jsme se rozhodli pro radikální řez. Rozdělili jsme naši skupinu na dvě podskupiny. Jedna zamíří do Josefova Dolu nejkratší cestou a ta druhá (která si myslí, že má ještě dost sil) si udělá zajížďku a do Josefáče dorazí velkým obloukem. Dojatě jsme se loučili se sestupovým týmem ve složení Pavel, Filip, Sylva jako kdybychom věděli, že je možná vidíme naposledy. Vybavili jsme je mapou Jizerských hor a přidali i mapu Krkonoš, kdyby někde náhodou blbě odbočili. Hlavně jsme je ujistili, že odteď pojedou již jenom z kopce. Přivítali to s nadšením. Budu-li citovat nejmenovaného člena, tak ten řekl toto: Ještě že tak, ku…, do konce bych se už nehnul, pí…! Raději jsem tedy už nezmiňoval ten veliký kopec hned na začátku. Ale pak už to je fakt z kopce. Raději jsme je rychle opustili a upalovali po hřebenu Jizerek. Psát, že to byla paráda, nestačí. Bylo to prostě super. Nastavovali jsme tváře, abychom si přivezli domů nějaké ty spáleniny od sluníčka.  Jelo se nám nádherně. Motory našich nohou pracovali na sto procent. Až se nakonec trošinku začaly zadrhávat a síly nás opouštěly. Nakonec jsme zvolili nejkratší, nejpřímější cestu na Kristiánov a potom na přehradu. Od přehrady dolů do Josefova Dolu jsme pokračovali už bez lyží. Sníh zmizel. Zůstala pouze zledovatělá cesta. V první hospodě, která byla po ruce jsme narazili na naše tři odběhlíky. Před sebou pivečko, polívčičku. Však to taky potom vyběhali, když utíkali na poslední chvíli na vlak. Ve vlaku jsme si museli dát na povzbuzení lahodný mok z placatky. A taky jsme si vyslechli veselou historku o tom, kterak naši kamarádi vedeni Pavlem málem tragicky zahynuli na Kristiánově. Chybou v navigaci se dostali do prostoru pastí na mamuty. Indiana Jones by tu cestu nepřežil, ale naši hrdinové prošli. Proč však nejeli normálně po nedaleké lyžařské cestě jako všichni ostatní, to se už nikdo asi nedozví. Už ve vlaku jsme zjistili, že únava je veliká. Cestou od vlakového nádraží zpět do tělocvičny, jsme se stavili v restauraci U Bobše, abychom si na večer zamluvili stůl. Co čert nechtěl, tak nám pan majitel oznámil, že večer je tam uzavřená společnost, a že stejně v sobotu má zavíračku. To nám sebralo i poslední zbytky psychických sil. Slzy se nám kutálely po tvářích. Ale nikdo z nás se za pláč nestyděl. Bylo to pochopitelné. V tělocvičně jsme nejprve dali osvěžující sprchu. Ta nás osvěžila tak, až z toho někteří usnuli. Určitá skupina provokatérů si neustále pohrávala s basketbalovým balónem a navrhovala zápas. K němu také došlo. Hrálo se jeden proti jednomu. Očekával bych masovější účast. Ale jen tělocvičnou zaznělo. Jdeme do hospody na jídlo!, rázem stálo u vchodu osm připravených osob v pozoru. Pivrncovu putyku jsme zavrhli a vydali se na náměstí do Plzeňské restaurace. Pěti hvězdičková restaurace to nebyla, ale nějak jsme to tam zvládli. Na stůl se postupně snesli gnocchi s uzeným, těstoviny s kuřecím masem a smetanovou omáčkou, vařená brokolice, steak… Nechyběl ani smažák s hranolky na přepáleném oleji. Blééé! Nějaké pivo taky padlo, ale vzrůstající únava po náročném dni nám toho moc nepovolila. Brzo jsme se zvedli a odkulili do naší ložnice a usnuli spánkem sedřených horalů.