Třetí díl Kirraw
Kirraw
„Stalo se něco Well?“
Starostlivý
hlas mé matky mi zněl v uších a pomalu odezníval jako šepot vánku v korunách stromů.
Ano!
Stalo se toho opravdu hodně! Ale dokážete říct své matce, že jste upír, který
každou vteřinu v její blízkosti lační po krvi? Že o ní smýšlíte jako o
oběti a jen proto, že je to vaše matka, ji nezabijete? Že se bojíte jakéhokoli
kontaktu s ní?
Neřeknete!
V hrdle
mě pálil strašlivý oheň, když jsem roztřeseně a přes zatnuté zuby procedila:
„Nic!“
Matce
zjevně má odpověď nestačila. Nevěděla, jaké nebezpečí jí ode mě hrozí, a pomalu
ke mně přistoupila. Rychle jsem ucukla a o krok ustoupila.
Na
tváři se jí objevil překvapený pohled, smíšený s bolestí, kterou způsobilo
mé odtažité chování.
Co
se stalo s její malou holčičkou, která za ní chodila, aby u ní našla lásku
a pocit bezpečí? Kde byla ta usměvavá tvář, která celý den svítila
z rozcuchaných uhlových kadeřích? Její zlatíčko, které tolik milovala,
která chodívala v noci k její posteli, když „viděla ducha“. Jak
milovala její překrásné zelené oči, které jakoby náhle zmizely a nahradil je
tvrdý neprostupný pohled, plný bolesti, zklamání a zrady. Pod očima se jí
rýsovaly velké fialové kruhy. Už to nebyla ona malinká Well, kterou hladívala
po vlasech a povídala jí pohádky, kterým s rozzářenýma očima naslouchala.
„Well...“
zašeptala zoufale. „ Co se to s tebou děje?“
Její
slova dlouho visela ve vzduchu, ale já na ně nedokázala odpovědět.
Odvrátila
jsem hlavu od jejího zoufalého pohledu a zamumlala: „Nic se neděje...“
Všechen
vzduch, který jsem si šetřila byl pryč; ve vzduchu jsem ucítila sladký a
nesmírně lákavý pach. Stiskla jsem zuby, ruce zaťala v pěst a zuřivě
polykala jed, který se mi rychle tvořil v ústech.
Vztáhla
ruku, jako by se mě chtěla dotknout a ukonejšit mou věčnou bolest, ale na
poslední chvíli dlaň rychle stáhla, vrhla na mě zoufalý pohled matky, kterou
zradí vlastní dcera, a rychlým krokem odešla z mého pokoje.
Napjal
všechny svaly v těle a přeskočil široký kmen padlého stromu. Tělo se mu
chvělo únavou. Od nohou mu odletoval sníh, který zakrýval svět jako velká bílá
přikrývka a halila stromy a okolní krajinu do závoje, jako smutné a mlčenlivé
svatebčany.
Již
dva měsíce a polovinu února putoval osaměle studenou krajinou. Nevnímal únavu,
ani bolest, ba ani zimu, která se mu zakusovala do těla. Jeho pokožka však
zůstávala stejně bledá, stejně studená. Zářila jako svit nové luny na temné
obloze.
Kolem
obličeje mu poskakovaly dlouhé prameny tmavých vlasů. Běžel jako střela a
nechával za sebou vše – svou minulost, své hříchy – a běžel za tou, která mu
bude vysvobozením, jeho odpuštěním. Doufal, že jej přijme. Musí...
Vzpomněl
si na vyděšený obličej, když jí vysvětloval její osud, na nádhernou tvář
s očima plnýma něčeho tajemného. Do těch očí a nádherného pohledu, do
tváře plné krásy a její aury se zamiloval. Opustil ji však a nechal napospas
s tak chabými informacemi. Co si jen u všech bohů namlouval?! Dokáže se
novorozený upír ovládat?! To je přece zhola nemožné.
Kolik
lidí zabila? Jak zkazil její nádherné oči, její nevinný život.
Zakřičel
hlasem plným vzteku do noci.
Jsem zrůda! Zrůda a nic jiného!
Nedokázal
odolat její tajemnosti a zatoužil, aby byla s ním. Ale on ji opustil,
protože utíkal jako zbabělá prašivá krysa před tím psem!
Svým
návratem chtěl svou strašnou chybu odčinit. Bylo v tom však i něco jiného.
Bál se smrti, bál se, že už nikdy nespatří její tvář, a tak z celého srdce
doufal, že mu odpustí.
Co když je již pozdě? Rychle tuto myšlenku zapudil a vrátil se
zpět do části svého nitra, která věřila, že ji zase uvidí.
Přidal
na rychlosti. Nedočkavostí se třásl po celém těle. Už to nemůže být daleko.
Musí být blízko! Běžel přece mnohem rychleji, než s tím proklatým psiskem
za patami. Touhle dobou by již měl být jen pár mil od městečka.
Stáhly se mu vnitřnosti při pomyšlení, že by
mohl běžet špatným směrem. Ne! To není možné! Tichý hlas v jeho hlavě ho
volal, šeptal mu, kudy se vydat a lákal ho do svých náručí. Nemohl se zmýlit!
Teď ne!
Sebral
všechny zbytky sil a zesílil rychlost. Uběhl ještě pět mil, když mezi stromy
spatřil obrysy města. Tiché srdce mu poskočilo radostným očekáváním, ale i nečekaným
strachem.
Vyřítil
se z přítmí stromů a zastavil se na malém svahu na severu města.
Je
zde a jeho spřízněná duše pár skoků odtud.
Nasál
pachy únorového vzduchu. Nic. Žádná známá vůně. To se dalo čekat, protože její
úplná proměna nenastala ještě když byl v její přítomnosti.
Sěběhl
ze svahu a vkročil do města. Kolem něj chodili lidé rychle, bez ohledu na
návštěvníka, netušili jaké nebezpečí jim hrozí.
Tentokrát
mu činilo větší potíže udržet svou žízeň na uzdě. Zadržoval dech a mířil na
místo, kde se poprvé setkali, kde ukončil její lidský nevinný život.
Po
páru minutách dorazil na místo a začal pečlivě zkoumat pachy kolem. Všechny
vůně se mísily. Jen těžko rozeznával jednotlivé pachy, když vtom ho do nosu
odeřila vůně tak silná, že málem upadl. Okamžitě ji poznal.
Ucítil
nával radosti. Tak nezaměnitelná vůně a tak silná po skoro půl roce.
Rychle
se vydal po její stopě. Po chvíli došel ke starému a značně omšelému panelovému
domu. Tam se vůně prolínala s jiným pachem. Pachem upíra.
Na
několika místech se křížil, ale většina cestiček vedla k nedalekému lesíku
na severu.
Použil
svůj zvláštní dar cítit pocity lidských bytostí i upírů, plně je vnímat a
rozlišovat jejich změny. Kolem domu panovala napjatá atmosféra. Všechny pocity
totiž, narozdíl od pachů, zůstávají na místě. Nevyprchají, neodnese je večerní
vánek.
Znovu
ucítil pocity kolem panelového domu. Napětí se mísilo se strachem, bolestí a
hlavně smutku a samoty.
Sklonil
hlavu.
Nikdy
ji neměl opustit. Taková lehkovážnost!
Znovu
zkontroloval její pach a vydal se směrem k hájku.
V lese
panovalo ticho, chlad a utěšené přítmí.
Pousmál
se. Takové místo se skvěle hodí pro trávení chvil o samotě, jen se svou
bolestí. Sám by sem chodil také.
Stopa náhle značně
zesílila. Otřásl se.
Když vtom ji
uviděl...
Seděla
na jiskřivé podušce, pohled upřený vdál, nepřítomný, ale přesto jiskřivý, plný
něčeho nevysvětlitelného; černé kadeře se jí vlnily kolem ramen, po zádech až
k bedrům. Pod očima se jí rýsovaly tmavé velké kruhy, ale její tvář
neztratila na kráse. Tmavá šeď stínu jí na tvářích kreslila nádherné obrazce.
Seděla nehybně jako socha vytesaná mistrem sochařem, rukama pevně objímala
kolena.
Byla
překrásná!
Vtom
na něj upřela oči. Její pohled se změnil. Mísil se se strachem a odhodláním,
zahlédl však i nesmírnou bolest a samotu, strašlivou samotu, která ji svírala
ve svých železných pařátech. Padla na něj neviditelná tíha, pocit zodpovědnosti
za veškeré její trápení.
Napravím to! Pomyslel si odhodlaně.
Dívka
rychle vstala a přikrčila se do obranného postavení.
Vykročil
jí v ústrety...
Tvář
toho muže mi byla povědomá, bylo to, jako bych ho již někdy viděla, někdy, když
jsem byla člověk. Všechny mé vzpomínky však byly tak mlhavé, tak nezřetelné!
Vtom se mi hlavou přehnala záplava vzpomínek
a hlavně jeho tvář. Jako bych ho viděla stát za průhledným závojem, ale přesto
byl tak nádherný, dokonalý a děsivý zároveň.
Vzpomněla
jsem si na jeho pohled, když jsem ležela tehdy na chodníku v tratolišti
krve. Tichým hlasem mi šeptal slova útěchy. Říkal, ať nemám strach a já mu
nevěřila. Měla jsem strach z jeho dokonalosti, z jeho bílé tváře,
která na mě vlídně shlížela. Jeho slova jsem si pamatovala velmi dobře. Jeho
hebký hlas mi do srdce udělal hlubokou ránu, ale nedokázala jsem si připustit,
že by ten, kdo mi zničil život mohl být mým společníkem, nebo že by se mohl
vrátit. Netoužila jsem snad poslední měsíce po někom, kdo smí sdílet mé
tajemství, bolest z vražd, které jsem již tolikrát spáchala; mých obav? Mohu mu
dát šanci vše vysvětlit, nebo se od něj držet dál?
Opustil tě přece... Tichý hlásek někde vzadu, v koutu mé
mysli, naléhavě křičel varování, ale byla jsem tak ochromená z myšlenky,
že by mě někdo provázel mým věčným životem, že jsem jeho zoufalé volání
neslyšela anebo nechtěla slyšet.
Přesto
jsem dál zachovávala obranný postoj. Mé srdce však jakoby znovu ožilo. Cítila
jsem návaly radosti a takového tepla, že jsem se málem neudržela na nohou. Byl
tu
On! Vrátil se za mnou...
Jeho
sametový hlas zazněl lesíkem. Odrážel se od stromů, stoupal k nebi, kde
jej odnášel studený vítr, a zase klesal k zemi, kde jej pohltila sněhová
pokrývka.
„Klid...
Jen klid. Nechci ti ublížit.“ Slastí jsem málem přivřela oči. Konečně někdo,
kdo rozumí mému trápení.
Když
spatřil v mém pohledu známky po klidu a duševním vyrovnání, spustil ruce,
které doteď držel v mírovém gestu před sebou.
Dívala
jsem se na něj a hluboko do mysli ukládala jeho obraz. Snažila jsem si ho
vštípit co nejpevněji do vzpomínek.
Dlouhé
tmavé vlasy měl stažené dozadu, kde mu splývaly dolů po zádech. Uvolněné
prameny mu rámovaly dokonalý obličej. Purpurové oči zářily jako letní slunce.
Pod nimi se mu jemně rýsovaly kruhy z únavy. Lícní kosti mu silně vystupovaly
z tváře, takže mu jeho ostré rysy dodávaly hrozivý vzhled. Byl velmi
štíhlý a celkem vysoký;
pod
roztrhanou košilí se mu zřetelně rýsovaly tvrdé svaly, kolem těla mu povlával
dlouhý plášť.
Jeho pohyby byly nesmírně elegantní, ale také
rozhodné a pevné, a přece jsem v jeho gestech zahlédla něco jako
nervozitu, jako by se cítil vinen. Jako by za mě cítil zodpovědnost.
To co mě však velmi udivilo nebyla jeho krása
a odhodlaný pohled, nýbrž vědomí, že neslyším jeho vnitřní hlas. Tiché kroky
jeho myšlenek.
Již
dlouho jsem se snažila zdokonalit svůj smysl „čtení“ myšlenek. Pokoušela jsem
se proniknout do mysli lidí, procházet jejich zátočinami a nechat se zcela
zaplavit pocity a myšlenkami.
Toto
umění jsem již vcelku ovládala, a tak mě udivilo, když jsem narazila na
neprostupnou zeď postevnou kolem jeho mysli. Zřejmě si mého útoku povšiml,
ucukl a já jsem se rychle stáhla. Nikdy mě nenapadlo, že bych se setkala
s někým, kdo umí své myšlenky chránit. Ano, štít jsem znala, několikrát
jsem se pokusila uzavřít svou mysl, ale mé obrany nebyly tak silné, jako jeho
zeď.
Sebrala
jsem všechny síly, ukáznila svou mysl a rozestřela kolem ní Štít.
Sám
si mě zkoumavě prohlížel, jeho oči bloudily po každém záhybu mé tváře.
Zastyděla jsem se. Oproti jeho dokonalému vzhledu jsem já musela vypadat
strašlivě.
Najednou
jakoby vycítil mé obavy a odvrátil pohled, místo toho mi pohlédl zpříma do očí.
Ucítila jsem zvláštní teplo, které zaplavilo celé mé tělo, cítila jsem se jako
kdyby na mě svítilo slunce a rozehřívalo mi zmrzlé tělo.
„Jmenuji
se Kirraw...“ přešlápl z nohy na nohu. „Nevím...jestli si na mě vzpomínáš,
jsem tvůj...“ Přerušilo ho mé kývnutí.
Aniž jsem z něj spustila oči řekla jsem
téměř šeptem: „Vím kdo jsi. Nikdy na ten den nezapomenu...“
Když
uslyšel můj jemný zvonivý hlas jemně ustoupil, jako by se lekl.
„Nevím
jak bych se ti mohl dostatečně vyjádřit, jak mě to mrzí. Udělal jsem největší
chybu v životě. Opustil jsem tě, opustil jsem tě naprosto nepřipravenou,
jen s chabými informacemi, opustil jsem novorozeného a to je
neodpustitelná chyba. Nechtěl jsem utíkat z boje, vrátil jsem se, možná již
pozdě, žádat o milost. Vím, že máš naprosté právo, mě nenávidět a odejdu, když
to bude tvé přání, ale...já jsem se musel vrátit...pomoci ti s tvým
trápením, vysvětlit ti pravidla a...“Sklopil hlavu. Jeho slova mě zasáhla u
srdce. Nikdy bych ho už nedokázala poslat pryč. Ne!
„Já...“odmlčela
jsem se a on s vyčkávavým pohledem sledoval jak hledám ta správná slova
„odpustím ti, nedokázala bych žít zase sama. Už ne!“
Překvapeně
na mě pohlédl, jako by čekal, že na něj začnu křičet.
„Děkuji.“
Zašeptal se sklopenou hlavou. Znovu jsem si sedla do sněhu a tázavě na něj
pohlédla. Ten nejprve o krok přistoupil, ale pak elegantním krokem přišel ke
mně a usedl vedle mě na studenou podušku.
Všechno
napětí mezi námi opadlo. I Kirraw se uvolnil a na tváři se mu objevil pobavený
výraz.
Udiveně
jsem na něj pohlédla, ale než jsem se stihla zeptat co se děje předešel mě
s odpovědí. Znovu jsem zapochybovala nad účinností svého štítu. Zkontrolovala
jsem jeho záhyby a pokusila se ho zpevnit.
„Co jsem tě naposledy viděl, měl jsem tak
naspěch, že ani neznám tvé jméno.“ Pohlédl na mě.
Znovu
mě zalilo horko a váhavě jsem odpověděla: „Arawell...“
Trhl
sebou, jako by mu mé jméno něco připomnělo.
„Takže,
předpokládám, že jsi zjistila, že se musíš živit lidskou krví, abys přežila,
takže mohu i předpokládat podle toho, že zde se mnou sedíš, že jsi se „naučila“
lovit?“
„Ehm...zatím
jsem se snažila překonat svou žízeň a lovila jsem jen několikrát, ale přesto, i
když už nemám hlad, stále mi dělá potíže držet se na uzdě.“
Pokýval
hlavou. „To je zezačátku naproto normální. Naučím tě se sebeovládat.“
V jeho
slibu bylo něco víc. Něco jako přísaha věrnosti, jako slib věčné lásky. Zase se
přese mě převalila vlna tepla. Připadalo mi, jako by si i on uvědomil sílu jeho
slibu.
„Dobře.“
zašeptala jsem.
Nevím
jak dlouho jsme seděli na studené zemi a on mi vysvětloval pravidla lovu,
udržování našeho tajemství a všeho, co musí novorozený, jak mě označoval,
vědět, aby se z něj nestala vraždící nestvůra. Naplno se projevily jeho
učitelské vlohy. Mluvil téměř bez přestání, vyslechl mě, jen když jsem měla
otázku. Pak mi na ni se zamyšleným výrazem odpověděl.
Ani
trochu mi nevadilo jeho vyprávění, naopak, naslouchala jsem jeho hlasu, nemohla
se ho nabažit, nechávala jsem ho prokluzovat mýma ušima, rozléhal se mi
v hlavě, nechala jsem se jím zcela zaplavit, vznášela se v jeho
intonaci a podtónu.
A
pak jsem usnula, zdálo se mi o něm, o jeho hlasu, tváři o setkání s ním. O
životě, který s ním bude zcela jiný.
Ráno
jsem se probudila schoulená na stejném místě v lese, kde mi vyprávěl
včera. Na sobě jsem měla jeho dlouhý plášť. Dlouho jsem se rozhlížela, než jsem
zjistila, kde se nacházím. A on? Nebyl tady. Ochromil mě strach. Když už jsem
se chystala vyskočit a jít ho hledat, objevil se mezi stromy. Úchvatný,
okouzlující a nádherný. Zase zde byla teplá vlna a unesla s sebou všechny
mé obavy z jeho odchodu.
Usmál
se, když spatřil můj ulehčený pohled.
„Není
ti zima?“ jeho starostlivý podtón mě potěšil. Zakroutila jsem hlavou. V jeho blízkosti
mi nikdy nebude zima!
Pokýval
hlavou a zahleděl se mezi stromy. V hrdle mě pálil Oheň, ale
z pomyšlení, že bych prozradila mou krvelačnost, se mi udělalo špatně. I
když jsem si s ním nepřipadala jako ta dosavadní nestvůra, kterou jsem
byla před jeho příchodem, ten pohrdavý pocit tu pořád byl pevně zakořeněný
hluboko v srdci. Radši jsem mlčela.
Když
vtom na mě pohlédl. Dlouho se vpíjel do mých očí a pak řekl: „Nechceš si
procvičit své lovecké schopnosti? Alespoň bych věděl, kde začít.“
Vykulila
jsem na něj oči.
„Jak
to děláš?!“ zvolala jsem podrážděně.
„Dělám
co?“Tvářil se nechápavě.
„Vždy,
když na něco pomyslím, na něco co nechci vyslovit, vždy přijdeš
s nabídkou, která naznačí, že abych se nemusela ptát sama, uděláš to za
mě!“
Lesem
se rozezněl jeho sametový smích. Trhla jsem sebou.
„Ehm...Mám
dar, jako ty, ale mírně odlišný. Dokáži vycítit nálady a pocity, dokáži je
rozlišit a vyvodit závěr.“zkoumavě se na mě zadíval „S některými si však nevím
rady.“
Sklopila
jsem hlavu. Cítí to. Všechny mé pocity, možná dokonce cítí mé návaly tepla.
Kirraw
se náhle zvedl, podal mi ruku a pomohl mi vstát.
„Jdeme
na lov!“ zvolal nadšeně a rozběhl se. Vydala jsem se za ním a vkročila do
nového života po jeho boku.
Ubíhaly
minuty, dny, měsíce. Můj nový společník mě učil zásady života upíra.
Vyprávěl
mi o lovu, zásadách, boji, učil mě se sebeovládat. Nadšeně jsem naslouchala a
snažila se mu ve všem vyhovět.
Celé
dny jsem seděli na stále více řídnoucích poduškách sněhu. Užívala jsem si
každou sekundu v jeho blízkosti, jako by měla být tou poslední. Milovala
jsem jeho smích a jiskry v jeho očích. Vpíjela jsem se do jeho pohybů, do
jeho hlasu, do jeho tváře a očí.
Doma
jsem trávila čím dál méně času, ale v noci, které jsem kvůli matce musela
trávit doma, za mnou chodil do pokoje. Šeptal mi do ucha příběhy, zpíval, dokud
jsem neusnula. Sám skoro nespal, aby mohl sledovat můj neklidný spánek,
konejšil mě, když jsem se v noci budila strachy, byl u mě, když jsem ráno
otevřela oči.
Několikrát
do pokoje vešla matka, vždy mě však našla se zavřenýma očima, schoulenou v posteli
pod pokrývkou. Kirraw vždy rychle vklouzl po postel. Když zase matka odešla,
objevila se jeho hlava u dřevěného rámu a ve vteřině znovu seděl u mě.
Všechno
dřívější napětí opadlo, jako bychom se znali celý život.
Ubíhalo
stále více času a já jsem cítila, jak se naše přátelství jemně změnilo ve
vroucnou a nekonečnou lásku. Nic by nás nedokázalo oddělit. Vždy byl u mě, má
ochrana, věrný společník, nikdy mě neopouštěl a já mu byla věrná, milovala jsem
ho jako nic na světě, bylo ten jediný, komu jsem bezmezně věřila.
Díky
němu jsem zase našla chuť žít! Žít po jeho boku navždy!
Komentáře
Přehled komentářů
mas to docela hezky ale jak tam v prvni povidce..... je o ztraceni hlavy a to doslova... to je z moonlight ze? no joo nemohla jsi napsat neco svyho?je to podobne moonlight atd..a ve druhe povidce je to podobne jak New Moon....
pls
(tynuskab, 19. 6. 2009 18:52)pls napiš mi do komentíku tvoji adresu abych si tě mohla dát do sb. dík
povidky....
(Alira, 10. 1. 2010 10:49)