Dominik Lipner - Fotografie a texty

Jiné a ještě jiné světy

Byl jsem vytržen ze svých světů a vržen do kolektivní reality šedých osmdesátých let.Chvíli jsem pobyl v mateřské škole,která měla tenkrát za úkol připravit jedince na začlenění se do stáda a hlavně nevyčnívat.To bylo heslo doby.

Z těch časů si vzpomínám na malá denní utrpení,které mi neskonale ničily můj můj mladý život.

Snad nejhorší z nich bylo teplý mlíko k snídani.Šílený puch a navíc ten škraloup! Kdo pamatuje,ví o co jde,kdo nezažil,nepochopí.Odpor k tomuto nápoji jsem zjískal doživotní.

Další důležitou činností v této instituci byl pravidelný spánek po obědě,což jsem rovněž nesnášel a odmítal jsem spát.Za to dnes si pospím rád. Byla tam taky jedna soudružka učitelka,mladá s krásnými blond dlouhými vlasy.Říkal jsem jí Zlatovláska a byla to má první platonická dětská láska.

Pomalu jsem poznával okolní svět.Leč mimo pobyt ve školce,který byl pro mě traumatem,stejně pak jako všechny další vzdělávací instituce,jsem si žil stále ve svým vnitřním světě a v kruhu rodinném, kde my bylo dobře.

Rodina byla samozřejmě máma a táta,ale taky spousta jejich přátel ať už z fakulty či z různých dizidentsko undergroundových kruhů.Jejich životní styl byl pro mě co malé děcko velkým tajemstvím a lákadlem.Cítil jsem,když jsem byl světkem nekončících mejdanů,debat,hraní na kytary a popíjení,že tento život obsahuje cosi magického a podvědomě mě už tehdy takový život přitahoval a později jsem k němu inklinoval i když v jiné,ne tolik intelektuální formě.Mě nešlo tolik o filozofické debaty o smyslu Bytí jako rodičům a jejich přátelům,ale spíše jen o smysl Pití.A to byla osudouvá chyba.Jedna z mnoha, které jsem v životě udělal.

V klidu jsem si prožíval své dětství a někdy v roce 1984 jsem nastoupil do první třídy socialistického školství na jedné smíchovské základní škole.Tam jsem však nepobyl dlouho,jelikož mě zklátila zákeřná choroba a to plané neštovice.K mé radosti jsem byl dlouhou dobu doma,takže jsem musel první třídu opakovat.Šel jsem tedy znovu do první třídy,ale na jinou školu,která byla o pouhý blok dál.Z prvního stupně základní školy si toho moc nepamatuji,snad jen moji dětskou školní lásku Kristýnku se dvěma roztomilými culíčky a ďolíčky ve tvářích.Chodíval jsem po škole k ní domů,kde si mě večer chodíval vyzvednout táta.Jemu se ovšem zalíbila Kristýnčina máma,která byla tuším květinářkou a tak já byl spíše jen záminkou k jeho pravidelným návštěvám.Blonďatá květinářka se mému otci zalíbila natolik,že kvůli ní opustil mojí mámu a já mu to dlouho měl za zlé a nedokázal to odpustit.O mnoho let později jsem si s otcem sedl k láhvi vína a vše jsme si vyříkali.Omluvil se a já odpustil. Je psáno,že "jestliže se proti tobě někdo proviní,domluv mu a když toho bude litovat,odpusť mu!"(L 17,3)

Leč Kristýnka se někdy v polovině druhé třídy odstěhovala do jiné části města a i na jinou školu.Stala se dětskou filmovou hvězdičkou ve Švankmajerově filmu oAlence za zrcadlem,kde hrála titulní roli.Od té doby jsem jí nikdy nespatřil.Měl jsem i nějáké kamarády,ale vše se vyprofilovalo až na druhém stupni.Byl jsem spíše tím v pozadí,občas terčem posměchů,ale jinak si dnes díky vzpomínkovému optimismu myslím,že jsem měl fajn dětství.Nadále jsem spíše žil ve svým světě.Začínal jsem si pomalu všímat světa,který mě obklopoval a ptal jsem rodičů na různé všetečné otázky,včetně politických.Nešlo mi totiž do hlavy,že něco jiného se říká doma a něco jiného mi říkají soudružky učitelky ve škole.Díky postojům rodičů jsem asi jeden z mála z generace Husákových dětí, který byl ochuzen o kouzlo prvomájových průvodů.Bylo mi to vždy líto a tak jsem alespoň z okna vyvěšoval rudé vlajky,neboť všude měli krásně vyzdobená okna a my nic.Nedal jsem si vysvětlit,proč to všechno.Jako dítě jsem toužil po těch krásných barevných průvodech,kterými uměli soudruzi tak manipulovat a umlčovat davy.

Byl jsem ale členem pionýrských jisker, organizace která připravovala pionýry,budoucí to svazáky ze kterých rostli nadějní komunisté,soudruzi.

Tato kariéra mě díky kolu velkých dějin minula,ale v jiskrách jsem si užil sběru pomerančových slupek a žaludů a kaštanů na podzim na Petřínským kopci.Zachraňovali jsme socialistické hospodářství a rozvojové země.Kuba Si,Jenký Nou!Náš oddíl se jmenoval Vlčata.Za socialismus a mír! Učit se,učit se,učit se.

A já se učil.

Matematika a později fyzika a chemie byly pro mě noční můrou,prokletím a nutným zlem a tento vztah k oněm exaktním vědám zachovávám dodnes.Jde spíš o pasivní odpor.Tato nenávist se automaticky přenášela také na všechny pedagogy,kteří tyto předměty vyučovali.

Na druhé straně barikády stála česká literatura,dějepis a později filozofie.Tam jsem byl ve svém živlu a měl jsem i štěstí na kantory a to jak na základce,tak později na všech středních školách,kterými jsem prošel.

Na kolbišti dějin se schylovalo k sametové revoluci a doma k drsnému rozvodu.Naši už nějákou dobu spolu nežili,otec žil s blonďatou květinářkou a doma jsem býval svědkem hádek.Tenkrát me to dost zasáhlo a já to dusil v sobě,uzavřel se vůči otci a částečně i vůči matce,která se mnou zůstala a starala se,zatím co otec odešel.Ten pocit ztráty jistot a idilického dětství a zklamání z otce jsem později přetavil do vzdoru vůči matce,který trval celkem dlouho.

V páté třídě jsem začal chodit na druhý stupeň,začal jsem se učit rusky a také se formovala první parta,která vydržela celkem dlouho.Také přišla sametovka,prezidnet zapomění byl zapomenut a vystřídán prezidentem lásky a pravdy a všude byly tříbarevný trikolóry a státní vlajky.A zima.Otec se v tu dobu zjevoval doma a chodil se mnou na náměstí,kde se skandovala

hesla,jako Miloši končíme a Jakeše do koše či Svobodné volby. A já se mačkal s rodiči na náměstích mezi tisícihlavým davem a poslouchal z balkónu malého muže s kytarou,který ve své písni děkoval za bolest.Jeho písně mám rád dodnes.

Tak mě vtáhly na chvíli velké dějiny a pak zase vše šlo dál.

Konec starých časů

Důležitou pro mě byla parta,která tehdy na přelomu časů vznikla.Přestával jsem mít zájem o hry svého světa a začínal mít pocit důležitosti,že chápu svět,že začínám vědět o co jde.Bylo mi třináct pryč a vrata dospělosti byla zase o něco blíž.

Předtím jsem celkem dost četl,měl načtený všechny klasický pohádky,pak knížky o zvířatech,Neználka na měsíci,příběhy o Mumincích a všelijaký encyklopedie o astronomii,přírodě a i psychologii.Jelikož jsem býval často nemocný,tak času na čtení bývalo vskutku přehršle.Tou dobou jsem taky začínal psát.Pokoušel jsem se o první poezii.Vzpomínám si na jednu krátkou básničku,kterou jsem napsal,když mi bylo třináct:

Hledí ing,hledí ing

na Peršing

Hledí rus,hledí rus

na Sojuz

Pešing byla americká jaderná raketa a Sojuz sovětská.Bylo toho,ale víc.Takové neumělé pokusy.To jsem ještě netušil,že později v životě mi psaní pomůže v těžkých životních stavech a bude mě držet nad vodou,na hranici,abych nezešílel.

Že za pár let budu vypisovat svý bolesti,že psaní se stane mojí soukromou psychoanalýzou a terapií.

Dnes vím,že i psaní musí vyjadřovat Boží úmysl,že umění,aby mělo smysl musí ukazovat dobré a navádět k cestě poznání Boží lásky.

Vratmě se ovšem zpět do doby čerstvě porevoluční,kdy najednou ze západu proudilo spousta lákadel i pro nás malý kluky.

Začalo mě to táhnout ven .Naše parta chodila na Petřín nebo vždy k někomu domů,kde nebyli rodiče.Měla různé ideologické základy.Začali jsme jako imperátoři římské říše,jelikož jsme to tehdy brali v dějepise.Vůdčí osobností a také zakladatelem byl Honza S.,charismatický kluk z umělecké rodiny.Jeho otec byl řezbář a přednášel historii na Karlově Univerzitě.Honzovo slovo bylo takřka zákonem a všichni jsme ho poslouchali a byl naším vzorem.Pak tu byl Filip K. asi největší intelektuál z naší party,který býval proto často terčem posměchu.Dnes je úspěšným právníkem.Dál tu byl Jakub K. se kterým jsem si nejvíce rozumněl a asi byl na základce mým nejlepším kamarádem.Bývali jsme spolu po škole skoro denně i když se celá parta nesešla.Pokud vím, je dnes Jakub vojenským pilotem.S Jakubem jsme si vyměňovali modely letadel a vojáčků,různý angličáky a podobně.Jirka Š. byl grázlík,ale byla s ním legrace,později se naše cesty ještě párkrát skřížily jelikož začal brát herák a pak i hodně chlastat.V současný době zkončil jako bezdomovec a troska.Pane,pomož mu a dej mu poznat svojí dobrotu.

Dále to byl Honza D. Později také koketoval s drogami,ale dnes je spolumajitelem jednoho prosperujícího uzenářství a řeznictví.

Byli i další kluci,ale ti k nám do party nepatřili.Za všechny jmenuju jen Standu H.,který je dnes tramvajákem a Petra J.,který dělá kulisáka v jednom divadle.

Naše parta tedy byla římským impériem a později,jak jsme se ve škole dostali dál v látce dějepisu,jsme byli středověkými rytíři,pátrali jsme po Stínadlech v uličkách staré Prahy,byli Vonty a nakonec americkými vojáky z Vietnamu a bruslaři a skejťáky.

Tak tedy ubíhal druhý stupeň základní školy a my kluci jsme stavěli bunkry,běhali po Petříně a smíchovských ulicích a pavlačových dvorech a pomalu začali pokukovat po holkách a tajně kouřit první cigarety.

Okolo nás se pomalu rodil kapitalismus a na nás čekaly všechny vymoženosti ,které si pro nás přichystal.A my jseme brali bez ohledu na následky.A to si myslím byla zhouba pro naší generaci,která dospívala v první polovině devadesátách let v šíleným hlavním městě,kde to tenkrát žilo a vládla jakási všeobecná anarchie a opojení ze svobody.

Ovšem většina z nás tehdy nevěděla,kde má ta svoboda vlastně hranice.