Dominik Lipner - Fotografie a texty

Tmou dál kroky jdou

Opět jsem tedy zůstal sám a vrátil se zpět do Prahy a bydlel s mámou.Doma byly menší střety zkrz mý pití a já býval často na mámu zlej.Po rozchodu s Klárkou jsem zanevřel na ženy a lásku a stýkal se víceméně s Tomášem P.,chodili jsme po putikách a tlumili bolest a bezvýchodnost žití heroinem.Liboval jsem si ve svým nihilismu,ke kterýmu město skýtá vždy dost záminek.Potácel jsem se tehdy na hranici šíleností a zapíjel svý paranoický stavy.

Vymetal jsem různý hospody a v jedný jsem se tehdy seznámil s Grayson.Byla to studentka z U.S.A., která objevovala kouzla Evropy a na tý cestě pozala mě.Byl z toho vztah,kdy jsme jazykovou bariéru překonávali sexem a nebylo to špatný.Chodil jsem s Grayson po Praze a byl zamilovanej.Prožili jsme spolu krásný dva měsíce sexu a anglický konverzace než Grayson odjela zpět do států.Psali jsem si mejly a já měl tenkrát možnost odjet do Ameriky.Bohužel jsem toho nevyužil a dál hnil na Smíchově.

Mámě tehdy se mnou došla trpělivost a vyhodila mě z bytu.Nebylo divu.

Chvíli jsem tehdy bydlel u tety z otcovy strany a hledal jsem nějákej podnájem a práci.Měl jsem po maturitě,tak to mohlo být perspektivní.Nastoupil jsem jako sociální pracovník do Diakonie. Jezdil jsem denně na Břevnov k jednomu nemohoucímu pánovi,chodil mu nakupovat a tak.

Taky jsem si našel podnájem.Bylo to mimo Prahu.Bydlel jsem v Čerčanech v podnájmu u rodiny důchodců v malým pokojíku s černobílou televizí značky Merkur.Byl podzim a mě bylo tenkrát celkem mizerně.Každý den jsem dojížděl 60 kiláků vlakem do Prahy a sledoval jak zlátne a rezaví listí na stromech podle trati.V práci i v podnájmu jsem vydržel asi měsíc a vrátil jsem se do Prahy.Končil rok nula:

ROK NULA

Zkončil rok nula

rok zmatenosti

rok jízdy v kruhu

rok cest stereotypu

a setkávání bohů

Zkončil rok hledání

zatracení

rok nadějí i bolesti

zkončil rok pití

smetí

rok jehel

a rozpouštění

zkončil rok nula

rok vlasů

chůze

i šílených běhů

horkýho slunce

i mrazivýho sněhu

zkončil rok

kdy jsem hledal něhu

zkončil rok divokejch nocí

sexu

útlaku

a naivity

zkončil rok karet

halucinací

a blábolů

zkončil rok nula

rok doteků

samoty

touhy

zkončil rok poznání ztraceného

rok nesmyslu

rok hospodských dopolední

dní

nocí

zkončil rok čekání na marnost

na lásku

i na světy v černých mracích

zkončil rok nula

ten další se mu bude

v něčem podobat

A také se podobal...Tenkrát jsem někdy ve svý úplný samotě a prázdnotě potkal přes bývalou spolužačku z poslední střední další osudovou ženu mého brožovaného života a tou byla Lenka alias Malina.Opět po hlavě a bez ohlížení se napravo či nalevo vypukl silný vztah.

Tentokrát to ale nebyl vztah.Spíše tah.A já tehdy nezadržitleně padal ke dnu.Tenkrát už nešlo o nic jinýho než o chlast a definitivně jsem vyměnil jednu závislost za druhou.Tou drogovou jsem si tak něják prošel a zůstala mi z ní pranoia,která seděla v zátylku a občas ta mrcha hryzla do živýho masa duše.Malina měla ráda českej underground a já začal inklinovat spíše k český hudební scéně jako byly kapely Psí Vojáci a Plastic People of the Universe v čele s Mejlou Hlavsou.S Malinou jsem vymetal pražský kluby a hospody,usínal ožralej našrot pod stoly hospod a vyřvával opilecký písně v nočních ulicích města.Přes to všechno tam byla zpočátku něha a vášeň a duchovní souznění.Taky jsme spolu jeli na čundr na jakýsi hudební fesťák někde na Šumavě.Byl jsem zamilovanej a bylo to silný...

NA CESTĚ S HVĚZDAMI

(Lence)

Sledovali spolu hvězdy. Vyprávěla mu o dalekých souhvězdích, ze kterejch znal jen to jedno. Vozovou hradbu z něj nepostavíš. . .

Ulice Západního města se synagogou a pomníkem, který komusi za cosi děkoval, byly temný a pivo studený.

Mluvili nad ním a čas plul jemně, bez zákrut, jen tak.

Pak šli nocí, město nechali i s jeho oranžovou září za zády,míjely je žhavý oči aut a pak našla místo ve stráni.

Starý stromy, vysoká tráva a v žilách jim kolovalo víno a vášeň.

Dech se zrychloval, vše rostlo a propadalo se, rychleji, rychleji.

A ráno padal jemný déšť, zbytek vína přišel vhod. Šli,byli na cestě, spolu.

Silnice hučela, okolo jezdila auta za svým cílem, pořád pryč, spěch, spěch, spěch. . .

Zastavil jeden, vezli se, bylo mu dobře, na cestě s ní.

Pak město. Menší, s náměstím a vysokou věží. Shlédli i nějáký to baroko v Božích chrámech. Leč přišla žízeň.

Motali se městem a žádná hospoda jim neotevřela svojí náruč, jen levná zaplivaná čtyřka, zakouřený lokál plný prázdných existencí.

Utopit to vše, ještě jedno, pak další, možná panák a spát, nic nevědět.

Chodili, hledali a všude čpěl konzum.

Scheisse, kurva drát. .

Nakonec skončili nad jedním pivem v bufetu umakartovým, kde na jídelním lístku byla jen jedna polífka a důchodkyně se ládovaly něčím s brambory. Sledoval je, blížící smrt jim koukala z očí, možná poslední oběd, do večeře je daleko, je nejistá. Každá vteřina může být poslední. . .

Dopili a šli se opět vnořit v chrám lesů a luk.

Mluvili spolu, se zvířaty a v noci opět hvězdy a dávný kouzlo působilo.

Majestátný ticho letní noci, bylo v tom něco odvěkýho,jako v pravěku a i vášeň byla ohnivá.

Bylo v tom všechno, oheň osvětloval jejich nahá těla, proplétala se jako plameny, vše hořelo. . .

Nový den vyslal mezi kopce mlhu, aby na čas pohltila údolí hor a nad tím vším modro. Nebe bylo jako její oči.

Lesy hovořily tichým šepotem a nad ním kroužili draví ptáci. V lesích cítili dech země. A v noci měli nad svými těly nebe se souhvězdím, ze kterýho vozovou hradbu nepostavíš.

Není totiž potřebná.

---------

Z chrámu hor s klenbou nebe,který modrou vyměnilo za šedou, sešli do prostor starýho hradu.

Lidi, různý tváře, vlasy, řeči a pivo.

Byli spolu pod rozložitým stromem na nádvoří. Pohlcovala je všechny síla klavíru i kytar, nějáký slova a víno řízlý alpou.

Noc se snášela na hradní nádvoří a na porůznu se klátící, ležící, bdící či spící lidi padal déšť.

I na ně. Kapely hrály furt stejně pěkně a zima vlezla všude. Ani chlast nezabíral.

Ráno bylo slunečný.

Zůstali spolu mezi kamennými hradbami, potkávali lidi, teklo pivo,vše šlo jen tak sledovat, beze spěchu, beze strachu plout.

Jako mraky na nebi.

Další noc byla kousavá. A ráno seděl za krkem hlad.

Byly tu však ostružiny.

Šli po stříbrnejch kolejích, déšť padal a únava šla s nimi.

Byli na cestě, spolu.

Opět silnice, auta, spěch, spěch, spěch. . .

A silnice se táhla do nekonečných dálek, to je jistota touhy a on byl šťastnej pro to všechno, pro její oči, úsměv a to černý hvězdnatý nebe.

Takový výlety a romantiku jsem zažíval jenže tenkrát se má loď začínala potácet a kormidlo jsem již dávno opustil.Bůh ke mě občas hovořil,ale já byl slepý a hluchý a netušil jsem důsledky svých činů.Drogová závislost byla definitivně za mnou,sem tam jsem si sice s Tomášem dal herák či tak jednou do měsíce perník,ale denodenně jsem byl v lihu.Vytloukal jsem klín klínem a drogy v mém prázdném životě nahradil alkohol.A ze své zkušenosti mohu dnes říci,že je to prašť jako uhoď neboli z bláta do louže. Možná je ale alkohol horší závislot,jelikož drogy jsou ilegální a není tak jednoduché se k nim dostat,ale chlast číhá na každém rohu a pije se všude.

Kdo zažil tak ví,kdo ne tak tomu to nepřeji.

Chlastal jsem tehdy první ligu a to jen proto,že mi po mých drogových excesech zůstala paranoia.Pořád mě někdo pronásledoval a sledoval.Bál jsem se jezdit tramvají a metrem,měl strach se podívat lidem na ulici do očí.Z hospod kde jsme spolu sedávali nás vyhazovali a pak nám zbyla jen ulice.

OBYČEJNEJ ZAČÁTEK MĚSTSKÝHO DNE

Hvězdy šílely a nebe bledlo, začalo ráno a další den se hlásil o slovo. Slunce vyblilo svojí ranní kocovinu a lidi chodili do práce. Jako vždycky. Tramvaje jezdily, dost byly narvaný, a lidi četli noviny. Sem tam se nad ulicemi, zamřížovanými elektrickými hady, prohnali ptáci. Padali za střechy domů a nad městem táhly mraky.

Mezi nimi se líně povalovalo ranní rudý rozespalý sluce s xichtem, jak kdyby táhlo přímo vod Zpěvců či z Újezda.

Vstávej vole, chrápeš tu, seš našrot, vypadni ven a sviť, to ti spraví náladu. Buzeroval jej promrzlej měsíc. "Mám už toho plný kecky, svítit na cesty těm ožralům, nechat si nadávat, furt taky samý milostný vyznání luně. Jakápak já jsem Luna. Jsem vobyčejnej měsíc, kterej vidí mnoho šílenství temnosti žití. "

"No, to vidim i já. . . ále. . " A mávl prvním unaveným paprskem do blednoucího nebe.

Tak se vykutálel, červený, špinavý od mraků a šajnoval, nač mu jeho slunečni kocka stačila.

Pár lidí potěšil, jiní to lhostejně přešli a další nasral.

Tohle slunce bavilo, však ono se to přes den něják uklidní.

Začínal novej den a všechno bylo v pořádku, jen na lavičkách dospávali svý zběsilý sny socky, co nemaj kde bejt v tomhle šíleným světě, kde vládne mamon a spěch a nikdo neví, jestli se zítra vzbudí a nezešílí jako ty.

Já psal,pil a byl a vznikaly i jiný prapodivný texty:

DÉŠŤ

Sleduji déšť

v poloze ležícího střelce

je mi poněkud mělce

a na záda dýchá

minulost

Blesky křižují nebe

hledám Tebe

má Lásko ztracená

Chvěji se

jak list ve větru

a snažím se

o ironický úsměv

kamsi do šedi mraků

Nic není dost

a most prý rozebrali

do šrotu

Má duše

socha skácená

stále hledající

samotu

se zdá

tak ztracená

že neni vo nic stát

tak tančím gavotu

a tou chci se dát

S Malinou jsem chodil dál po hospodách a jednoho dne si řekl,že bych taky měl pracovat.Nastoupil jsem tehdy do jednoho pražského knihkupectví do skladu.

Celý den jsem chodil mezi stohy a regály knih a bylo mi fajn.Připravoval jsem zásilky do jednotlivých prodejen a zaskladňoval nový knihy.Tisíce a tisíce titulů a celej den jsem si mohl číst.

A dny se chvěly a kolísaly.

DNY KOLÍSAJ

Dny kolísaj od bytí k nebytí

od pití k nepití

kolísaj zas noci

Jsme roztroušeni

mezi sebou

a někdy není o čem psát

Za nocí se probouzíme

a jasně cítíme

že tenhle sen

nesmí býti podveden

a kdyby bylo co dát

kdyby bylo čemu se smát

nemuseli by jsme na svý sny lát

A dny dál kolísaj

a noci se houpou

v nich mnozí svou beznaděj koupou

zatím co jiní

živí se svou touhou

na splnění skoupou

až je mi z toho zle

a k ránu zima

tak holt život jde

a někdy je príma

podle toho

jak dny kolísaj

Byla to zlá doba.S Malinou jsme to táhli po hospodách odkud nás často vyhazovali a zkončili jsme na ulici mezi sockama a špínou ulice.Nikterak však tyto lidi neodsuzuji.Jsou ztracení a mnozí z nich také hledají Boha jako já a je jim potřeba pomáhat.

Den co den jsme posedávali před obchoďákem na křižovatce Anděl a pili krabicový víno s pankáčema,ukrajincema a lidma,který byli pořád jednou nohou v kriminále.Zapoměl jsem na všechny filozofie,beatníky a underground a byl opravdu na dně.Z tý doby si pamatuji Rudu-pankáče,kterej žebral na Andělu peníze,šílenýho Honzíka a Jirku Š. alias Šumíka, který byl kdysi členem naší školní partčky.Já jsem se tenkrát potácel s Malinou po křižovatce Anděl a somroval peníze na krabicový víno a cigára .

Přes den jsem chodil do práce,kde celkem o nic nešlo,ale i tam jsem už začínal mít problémy.Chodil jsem tam často s kocovinou nebo ještě nalitej a šéfová se na mě dívala zkrz prsty.Ostatně nebylo se čemu divit.

Připadal jsem si jako na kolotoči.Na Ďábelském šíleném kolotoči...

ĎÁBLůV KOLOTOČ

Z malovanýho hrnečku popíjel červený. Bylo jako krev, kterou tolikrát zesiloval zakázanejma látkama a hnal to rychleji a rychleji a někdy zpomaloval.

Ale co to červený? Není to taky zakázaná látka?

Možná jo, ale jemu to bylo jedno.

Myslel na lidi, kterejm věřil, znal je a pak zjistil, že jsou to pěkný svině.

Ne zrovna na něj, ale co když jo. . .

Přímej důkaz chyběl, ale možnosti tu jsou.

Byl vlastně sám jen s tím obsahem malovanýho hrnečku nebo půlitru.

Sledoval lidi, jak se měnili. Nebo to byl on?

Venku zima a v něm jakbysmet. Jen to víno jej pomíjivě hřálo.

Nechtěl už ani psát. Nechtěl už ani milovat, ani pít, ani být střízlivej. Nechtěl umřít, ale ani žít.

Nechtěl ani to, že nechtěl a tak se znova napil a zapálil si cigáro.

Nikdy neměl rád kolotoče.

Bylo mu z toho špatně.

A tenhle kolotoč se točil sakramentsky rychle a dlouho.

Už skoro 10 let.

Dá se vyskočit za jízdy. Jenže to si člověk rozbije hlavu.

Snad zastavit. . .

Jenže kde je ten knoflík, kterej zmáčknout.

Možná je někde na dně duše, nebo snad až za ní, v jiným světě. . .

Ta neovladatelnost jej vždy lákala i děsila zároveň.

A tak kouřil a ty kruhový myšlenky cpal do paměti kompjůtru, když ta jeho byla odepsaná. Ty kruhy a kola byly šílený...

KOLA

Další kola se rozjíždějí

každou vteřinou

Hlídám si svý sny

a láskou chci proplout

až na druhou stranu

za hranice vnitřního ticha

až za prázdnotu chvil

ve kterých tuším

že jsem zas takový

jako jsem

vždy byl

a abych něco nerozbil

v tyto chvíle

myslím na to

ledabyle

a další kola se rozjíždějí

v barvách světlých

tmavých

připomínají věčnej hřích

a ráno je opět šedý

už ani nevím kolikátej den je takovej

a tak klidně

a zcela neúprosně

další kola se rozjíždějí

a ulice je napěchovaná

k prasknutí

Samozřejmě, že v tý šílený rychlosti zahlédl i barevný zajímavý zážitky, záblesky věčnosti a tak vůbec.

Ale taky mlhu v níž nerozeznával nic.

Jen obrysy a noci byly dlouhý a rána prázdný, jako ty spousty sklenic, či jako lžíce, ze který nasaje dobrej matroš a vpustí toho ďábla dovnitř.

Výsledek je nastejno. . .

A tak s tím zůstal sám a nevěřil v nic, ba ani v to, že nevěří.

Nechal se dál unášet tím kolotočem krásy i děsu, ve vlnách nočních běsů, byl, nebyl, snil a pil. Nebo cokoliv jinýho.

Byl to jen chtíč, ani nevěděl po čem.

Byla tu taky láska. Klamná iluze, prázdná přátelství u plných lžic a sklenic.

Bylo mu z toho nanic.

Chodil tedy i do práce. Někdy ne, ukecal to, s pomocí Boží, poulil oči, zpíval si a četl.

Dvanáct hodin něják uběhlo a opět kolotoč. Vlastně i to bylo jeho součástí.

Nebylo mu to zrovna ke cti, ubližoval tou divoku jízdou, jenže kurva, kde je ten knoflík. .

Nevěděl, či zapoměl a nebo nechtěl vědět.

Žena, kterou tak bláhově miloval, se vezla na podobným kolotoči, byla to zběsilejší jízda. Až lítaly okolo třísky bolesti a zmaru.

Problém byl v tom, že každý z nich se točil na svým vlastním kolotoči, míjeli se, jen v útržcích se setkávali. Buď v jasných světlech poblouznění, nebo v mlze. . .

Občas nabýval dojmu, že se vezou stejně. I tak to cítil u člověka, kterej často s ním vysával lžíce a nasával do žil. Tak on žil a

plul na temnejch vlnách.

Společně pak proplouvali mlhou, ale přes ní právě neviděl, jaká je vlastně realita.

Vyléčil se teď z těchto klamných vizí, jenže co mu to je platný, když visí ve vzduchoprázdnu.

Další lidi byli šílený.

Všichni a všechno se točí na hranicích šílenství ve světě bolesti z rychlosti finančních transakcí, světel, prázdnejch slov a plnejch výkladů sjůprmarketů.

Jaksi jsme se v tom všichni ztratili.

Ve světě, sami v sobě, v době, která se dá nazvat i bezčasí.

A k tomu zní šílená hudba, rychlej rock, či nějáký tuc tuc, tunely, nekonečný silnice a tak.

Riskování z marnosti?

Marnost z riskování?

Možná obé, možná i to byl jen klam. Tiché našeptávání ďábla, kterej má tisíce podob a lační po našich duších.

Naše vyprahlost jej živí.

A že tedy pořádně krmíme. Vždyť už musí být přecpanej. A tak má čím dál větší sílu roztáčet s námi ty kolotoče, malá soukromá pekla.

Napil se tedy, ještě jednu si zapálil, byla poslední, ráno koupí, pojede tramvají, dvanáct hodin mezi tunami knih, kráčet bude mezi regály, občas něco přečte, zapomene, na chvíli, možná se sejde s někým, kdo taky sedí na ďáblově kolotoči, svět se zase otočí a tak pořád znova a znova. . .

Až do zešílení, vysátí, převrácení sebe sama, pokoření, odpuštění sama sobě a znovuobjevení slunce. . .

Prohlédnutí zkrze mlhy a tmu.

Ovšem tu svíci jsem si sfouknul sám a po tmě se zápalka naděje těžko hledá.

Zbývá jen tápat po studený podlaze duše a jednou snad. . .

Ale práce mě bavila.Byl jsem celý den mezi knihami,měl jsem čas číst a peníze nebyly špatný.Měl jsem tam i kamaráda Aleše se kterým jsem občas zašel na pivko po práci.Můj život se tenkrát skládal jen s času,kterej jsem ztrávil v práci a času,kdy jsem se motal vožralej po ulicících s Malinou a bezdomovcema.Samozřejmě vznikaly i doma problémy jelikož jsem se často s mámou hádal a byl na ní zlej.Hodně se mnou tenkrát zkusila.jenže já si dál žil ve svým světě.

Byl to klam a iluze.

V práci mezi knihami jsem vydržel asi rok a půl než mě decentně vyrazili.Seznámil jsem se tehdy s jistou Hankou,která byla u mě ve skladu na brigádě a jak jsme se mezi regály knih bavili,tak slovo dalo slovo a nabídla mi cestu do Anglie.Vyrazil jsem ještě s její kamarádkou někdy na jaře roku 2002.

CESTA NA OSTROV TUNELEM

Pozoroval ty dvě ženy. Seděly s ním u kulatýho stolku smíchovský kavárny. Za okny jarní oranžová noc a uvnitř slova. Mluvili, co kdo s kým, proti komu, o kom a proč.

"Tomu narostly vlasy, tamten už nechodí tam a ona je zas s oním. "

No, jo normálka, tak jde svět, pitomá konverzační nit se vine mezi sklenicemi medoviny, piva, vodky, či čaje.

Táhne se ulicemi měst, podzemními tunely a obtáčí i vrcholy zdánlivě nedotčených hor.

Jeho to jaksi nezajímalo. Promluvil sem tam, odpověděl přesně to, co od něj ty dvě ženy čekaly.

A venku za oknem kavárny stále ta oranžová zlá městká plíživá noc.

Ty dvě ženy mluvily, on občas pokýval hlavou.

"Jo, to by bylo dobrý, ano, tak to uděláme a chleba vezmu celej"

Všichni tři si psali na útržky papírů či do notýsků plány, či spíše cestovní jídelníčky, na cestu na ostrov, která je čekala.

Ty dvě ženy se znaly. Poznalo se to z tý průběžně vedený konverzační nitě, on to sledoval a nevěděl má-li jít do toho s nima.

Nemohl však již couvnout. Cesta tunelem byla zaplacena, peníze na cestě, rozhlásil to v práci. . .

Měl dojem, že si zase na sebe upletl pořádnej karabáč.

A teď cítil v mozku jeho jednotlivý prudký švihy.

Au! Proč ?

Au! Vždyť jsem se vrhl do bezedný propasti. .

Ale, co to kecám, tam už přeci dávno jsem.

Ženy mluvily, ta černá, víc energická, hodila po něm občas tajemný pohled.

Mohlo to být jen tak, nebo to mohla být šifra, či vyzvání k něčemu, čemu nerozumněl.

Zamrazilo ho.

Blondýna s modrýma upřímnýma očima se smála, byla intelektuálně vtipná, to ostatně obě, přihrávaly si.

I on to zná, býval takový na různejch místech tohoto města. Teď ale už nedokázal vzít do dlaně klubko tý komunikační nitě a odvíjet ji vtipně a s postřehy, aby nakonec některou z nich sbalil.

Vlastně mu ani o to nešlo. Byly obě fajn, jinak by tu cestu na ostrov nepodnikal.

I když to bylo čiré šílenství.

Ony mluvily, usmívaly se a psaly do seznamu jídelní položky.

On si říkal, proč to všechno, bylo mu trapně, že se nechal dokopat svojí ctižádostí a touhou po zadostiučinění k tomu všemu.

Možná se mu to jen zdá.

V kavárně ubývalo lidí, dvě blondýnky od vedlejšího kulatého stolku se zvedly a vykráčely tanečním krokem ven z kavárny.

Krok to byl umělecký, ostatněta kavárna taky.

A všude okolo ten šedej Smíchov.

A tak tam seděly dvě ženy a on, všichni mysleli na cestu na ostrov, jen on k těm všem plánům jaksi neměl slov.

Rituály fungovaly.

Hra s korálky na rukou, proplétání dlaní, úsměvy od boku a přímý krátký pohledy.

Jako střely.

Jen on si nehrál s ničím, dlaně pod stolem, úsměv na obě strany a pro jistotu ještě z okna.

Tak tam byli tři, stejně jako tři skleničky s medovinou, každá měla jinou barvu i chuť.

Vzájemně se ochutnávaly.

Musel občas kouřit, ženy ne, připadal si jako vetřelec.

Vůbec poslední dobou nedržel to svý komunikační klubko pevněv rukou, nitě se zašmodrchávaly, či se vůbec nerozplétaly do krásných obrazců a smyček, jako to uměl třeba nad jinými než kulatými stoly, pokrytými řadami piv. .

Poslední dobou miloval procházky městem, jen tak bez cíle, či vyšel na kopec s rozhlednou, která trčela jako raketa připravená vzlétnout. . .

Dvě ženy se zvedly, odešly s ním na andělskou křižovatku, která byla po večerech plná ďáblů.

Ty dvě ženy s kterými jel na ostrov a dokonce tunelem, jely tramvají, on šel pěšky.

Míjel oranžový světla, temný chodce i rozzářený dvojice vrkajících milenců.

No, uvidíme, řekl si doma, dal si cígo a cejtil se zas nějak divně, mimo tu svou realitu pokřivenou.

A tentokrát to nebylo chlastem. . . .

Věděl, že pojede, to bylo to jediný, mezi myšlenkami na ženu s kterou jel moknout do lesů, pít na stohy slámy a sušit se s ní nahý v polích kdesi za Klatovama.

Už kvůli ní vstoupí do těch nejistých vod a snad i sem tam něco prohodí, aby si nepřipadl jako úplný pitomec.

Vždyť ty ženy, co s nima seděl u kulatýho stolku smíchovský kavárny, s ním budou celej týden v cizí zemi.

No potěš pánbů, snad jej přežijou.

A on sebe.

Bude se tedy dívat, na krajiny, stromy, ptáky , nebe i lidi.

Bude to změna, to jej ještě napadlo, než usnul.

--------

A byla, čas plynul mezi cestami všednosti a občas i něco zajiskřilo.

Nakonec se vydal tunelem na dlouhou cestu. Bylo to zapíjený medovinou, za okny ubíhal svět, světla a tak, v buse běželo video a on sledoval dálnici.

Noc byla dlouhá a tělo rozlámaný.

Přivítalo jej belgický ráno, šedý a rovný.

Sledoval za okny míhající se pastviny, cihlový statky, krávy, koně a připomínalo mu to trochu polabí.

Cesta tunelem byla rychlá, skoro nepostřehnutelná, světla ve voze byly oranžový, za okny tma, pil se gambáč a ženy hovořily.

Na starým evropským kontinetu bylo lezavo a šedo, avšak na ostrově zářilo slunce. Byla to předzvěst příštích dnů. I když ne tak docela. Co se týkalo jeho pocitů z krajiny, slunce, květin a cihlovejch staveb, tak to bylo v pohodě.

Jenže co se týkalo slov s ženami, byl tak trochu za zdí.

Ony možná ne, jen jemu to tak připadalo.

Leč bus si to svištěl dál krajem, po opačný straně, než na tý lezavý a šedý Evropě a jemu bylo fajn.

Přivítalo jej Velký Město, místa známý z fotek, katalogů a prospektů a teď to viděl na vlastní oči.

Hltal tu atmosféru jako první pivo, když je vedro, někdy v létě, hltal to jako tělo ženy, když jí miluje svým šíleným způsobem, hltal to jako pohledy do nebe, jako lásku, která pluje kdesi mimo něj.

Bylo to zkrátka ostrý a barevný, ulice široký, zář bejvalýho ostrovního impéria královny, která měla stejný jméno, jako hrdinka z románu o jedný ženský, která ječela u splavu.

A tak plynul čas.

Mluvilo se cizím jazykem, kterej jenom zachytával na kraji porozumění, sledoval gotiku, vlnitou krajinu, cihlový domy, přesně to co si představoval o tom ostrově.

Pak periferie onoho velkýho města a taky stará věž novogotickýho paláce v mírně zvlněný krajině.

Čekalo se tam na východ slunce a taky

tam byla pantomima u krbu, whisky, hrály k tomu The Clash a po stole se válela prasátka.

Byla to jakási starodávná hra a noc byla moc dlouhá.

A jednoho dne opět cesta přes tunel, bylo to rychlý, noc visela nad krajem a nezdařený německý ráno jej praštilo do čela.

A tím to taky zkončilo. . .

Po návratu z Anglie jsem zapadl opět do vého lihového komatu.

Byl jsem totálně mimo a připadal jsem si asi takhle:

NIKDO

Nikdo nepřišel

nikdo neodešel

nikdo nezval

nikdo nevyhodil

nikdo se nesmál

nikdo neplakal

nikdo nevysvobodil

nikdo nešel dál

nikdo nevstal

nikdo nepoklek

nikdo nestál

nikdo neutek

nikdo nevěznil

nikdo nepustil

nikdo neměl sil

nikdo nevěštil

nikdo nehledal

nikdo nenašel

nikdo si nepřál

nikdo neztratil

nikdo nehaněl

nikdo nemluvil

nikdo nevěděl

nikdo tu nebyl

Šéfovi v práci došla trpělivost s mýma absencema a dostal jsem výpověď.Mámě se to dost silně nelíbilo a mě to bylo celkem fuk. Potácel jsem se s Malinou po pražskejch ulicích a utápěl se v alkoholu.Byla to doba temna,ale nebylo ještě nejhůř.To mělo teprve přijít.Vztah s Malinou přesně vystihuje tento text:

MY DVA A CHLAST

Svět zdá se zkrze piva a dým

vlnivej a vláčnej

jako ty když roste tvoje vášeň

Umíš zrychlit dech

i vyprázdnění posledního půlitru

Já nejsem jinej

a noci jsou dlouhý

kroky houpavý

realita chlastu

prolévaný mozky

doteky

něhy

a hrdla láhve

co s tím

mluvit

hladit se a kalit

vinnou romantiku žít

a věřit v její nevinnost

a v dalším litru

najdem odpověď na jednu otázku

Tak už dost!

Jenže vše to jde nanovo

spíme a lítáme nad zemí

milujeme se

my dva

a chlast

a hotovo