Dominik Lipner - Fotografie a texty

Lásky deziluze

Malina se pak kamsi ztratila a já opět zanevřel na lásku.Když mě vyhodili z knihkupeckýho skladu,tak jsem se s Tomášem opět potácel po nonstopáčích a tehdy jsem potkal Markétku.Zvláštní žena, zakletá princezna v černém hradu.Poslouchala death metal a různý jiný temný kapely a pila rum.Seznámil mě s ní David K., kterýho jsem znal z práce,kde byl coby učeň na praxi.

Do Markétky jsem se bezhlavě zamiloval a po měsíci v červnu 2003 jsem si jí vzal za manželku.Svatba se konala narychlo a já si tehdy myslel,že se konečně usadím a přestanu tak nezřízeně kalit,jelikož jsem už toho bezvýchodného způsobu života začínal mít dost.

TAKOVÁ OBYČEJNÁ POHÁDKA

(Pro Markétku)

Povím vám jeden příběh. Mohlo by se zdát, že je zcela obyčejný, leč není tomu tak. Ty dva, kteří jej prožili, znám. A ten příběh znají všichni. Je to příběh lásky, která někdy začíná zcela nenápadně, klíčí pod šedou zeminou všedních dnů, a jednoho dne vykvete.

Ten den byl však večer. . .

Večer jej čekalo zase jistý čtení, moc se necejtil, chtělo to aspoň nějáký to pivko. A tak šel s kámošem na jedno do hospody kousek od řeky, v jedný z těch bočních ulic bývalý dělnický čtvrti na levým břehu.

A na zastávce tramvaje, na místě andělským, poprvý uviděl Ji, tu ženu s něžnýma očima a úsměvem.

Kámoš ji pozdravil, letmo se představili, něják moc jí nevěnoval pozornost, musel se napít, jinak by nic nepřečetl.

A tak tam seděli v tý hospodě na levým břehu řeky, mluvili o všem a o ničem, a on jí sledoval skrze půlitr. Seděla naproti němu, občas se jejich pohledy setkaly, ale jinak nic.

Šli pak do kavárny s kulatými stolky, klavírem a policemi knih poezie.

Potkal plno známejch, četli tam a hráli nějácí amíci, a ta žena to vše sledovala. On jí, občas, pak něco přečetl, skoro až na konec večera, no za moc to nestálo, tak kam se půjde?

Usmívala se na něj, její modrý oči jej začaly přitahovat.

Leč táhlo se dál, noc byla dlouhá, a on ještě v ten jarní květnovej večer nevěděl ani jak moc ještě bude.

Seděli pak v hospodě pod zemí, pivo, slova a čas tekl proudem. Spousta známejch, no večer jako každej druhej v jeho doposud pustým a beztvarým žití. Ach, jak to znal, občas toho měl už dost.

Noc se přehoupla k ránu a najednou seděl vedle tý ženy, sledoval její pohledy a úsměvy, ruce se letmo dotkly, pak dlaně a ústa se propletly a jemu bylo jaksi líp na duši.

I přes litry alkoholu měl něják zvláštně čistou hlavu, svou ženu držel okolo ramen a šli ranním městem.

Začal novej den a byl to jeho den po dlouhý noci, která trvala už nějákej ten pátek a jeho to už občas zmáhalo.

Jo, měl jít do práce, kolikrát v životě se už na to vysral, měl kocku nebo se mu prostě jen nechtělo, jenže teď cejtil, že je v tom něco jinýho, věděl, že jestli dnes nebude s ní, že možná ztratí víc než nějáký zasraný odstupný čítající pár tisícovek.

Tušil to někde až na dně duše, která byla tak pustá a šedá - až do tohoto času.

Šli tedy spolu do hospody, která mu byla již mnohokrát azylem v těch příjemných ranních hodinách, kdy ulice města hladilo právě probuzený slunce.

Seděli opět spolu nad rezavým mokem, slova, ruce a ústa se proplétala a on cítil, že se blíží jakási neurčitá změna. Seděli a po očku sledovali v zrcadle na zdi hostince, jak si vedou týpci, kteří hráli automaty. Světýlka blikala a málokdo z nich něco vyhrál. On ale ano.

Smáli se, bylo mu dobře, jí taky, šli pak do parku nad městem, pod nimi svět, a bylo to dobrý.

Samozřejmě, že jej vyrazili z práce - bylo mu to jedno, stejně tam už končil.

Teď ale něco začínalo.

Byl s ní a čím dál tím víc se propadal do jejího modrýho pohledu.

Jeho duše se vznášela na skoro již zapomenutých vlnách lásky a čas byl jiskřivější.

Jo jaro je holt jaro a Mácha nad tím pokyvoval hlavou.

A sedávali často v parku nad městem, byl vidět hrad i monumentální kůň na zeleným kopci.

Sledovali psy, nebe a sebe a okolo nich dál kráčelo jaro a láska.

Najednou o ní věděl, byla v něm a on s ní.

A čas šel dál.

Přibližovali se k sobě, pohledy, doteky a dušemi.

Chodili spolu do parku nad městem dál a sledovali město z oken tramvají.

V jedný si řekli, že jen tak, jen z recese mohli by se vzít.

Smáli se, slunce svítilo, bylo jaro a Mácha se usmíval.

Tak pluli dál na vlnách.

Jeho duše byla kdesi za obzorem věčnosti, zkoušel psát o tom štěstí, jenže nedostávalo se mu slov. Měl už na háku nějáký ty přihlouplý literární večery, kde vlastně každej prodává jinejm svojí prázdnotu. I on jí v sobě míval.

Jenže teď byl s ní, s ženou s dolíčky ve tvářích.

Potkával dál známý, město okolo něj vřelo, ale pro něj už to bylo jaksi nepodstatný.

A recese kvetla do opravdový touhy si tu ženu vzít, být s ní až na věčnost, která trvá pouze v přítomnosti. Přál si a věřil v její nekonečnost. Bylo mu průzračně na duši, nevnímal už tu věčnou tmu a chození v kruhu. Už si nepřipadal jako zajatej vlk v kleci, jenže i v tuto jiskřivou dobu se opět

staly i černý věci. Zase zbloudil v nekonečně temný noci, kdy nekráčel podle svých přání a v jeho krvi pěnilo až příliš vodky. Svět se zúžil a hranice mezi tady a tam, mezi Bohem a ďáblem, byla překročena. Opět balancoval.

Vyčítal si to, že ztratil dva kroužky ze stříbrnýho kovu plus nějáký nepodstatný věci. Ne však ji, jeho osudovou ženu. Měl trochu strach. O ní, o sebe, jestli zkrotí ty svý šílený démony, jestli se dokáže vyhejbat černejm místům a temnejm lidem v tom šíleným městě. Chtěl jen ji, ženu modrých očí plných něhy, ženu, který otevřel duši, podal v dlaních svůj osud - a když ty kroužky ze stříbrnýho kovu sháněli na poslední chvíli, tak si uvědomil, že vše, co jej drtilo, co jej dusilo jako obruče sud, tak to vše mizí, že je mu nablízku ten vzácnej dar. Věděl, že to příjde, neboť to bylo v něm, kroužilo to v jemných spirálách jeho věčný drásavý touhy.

Jaro bylo v něm, Mácha mrkal očima a on čekal.

A když nastal poslední den jara, se to stalo. Poslední den jara byl jejich dnem svatebním.

Ráno pršelo, ulice byly šedý, byl to však déšť štěstí: pršelo jen a jen pro ně.

Muselo tam být i pár lidí, kteří byli pro něj důležitý.

Jeho žena přišla to ráno krásná, plála jak oheň, cítil lásku, její ohnivý vlasy, šaty s květy a v sobě lásku.

Sledoval pak za jízdy autem po ulicích města prozářených sluncem svět okolo sebe a věděl, že ta cesta na kterou se vydává bude ta jeho, bude to společná plavba, že ta žena je loď a on přístav.

Stála tam krásná, on vedle ní, vypadal v tom fraku, jako kdyby zdrhl z filharmonie, smáli se, pak pár slov týpka od úřadu, nevnímal to, jen blízkost jí, a oběma se třásla kolena. Potom dlouhej polibek a cesta tramvají.

Držel jí za ruku, měli v sobě lásku, nad nimi slunce a on byl tak šťasten za ten den, kdy jej čekalo nějáký mizerný čtení a on se musel trochu opít, aby vůbec mohl. . .

Jenže teď věděl , že to všechno ztrácí smysl proti tomu, co má, proti chvíli, kdy může nechat plout svojí duši po těch přízračných vlnách. Teď věděl, že láska skutečně existuje a že je dnes právějí opilý. Že sleduje, jak konečně v jeho temný síni zazářilo světlo. . .

Tady by se slušelo napsat, že tato pohádka skončila jako každá jiná, byla svatba, byli spolu a měli se rádi.

Všechno je však jinak.

Tady ta pohádka, ten věčný příběh lásky, ta cesta, která je průzračná i divoká jako řeka, teprve začíná.

Přejme jim tedy, aby je ten dravý a krásný proud dovedl až do společného moře, které už je na dohled.

Ale to už je zase úplnějiný příběh.

23. června roku 2003

Praha

Jenže vztah s Markétkou byl dost komplikovanej a taky hrál určitou roli věkovej rozdíl kterej mezi náma byl.Jí bylo čerstvech 18 a mě 26 když jsme se brali.Vše dopadlo nakonec úplně jinak,než jsem si představoval,když jsem psal tu povídku.Těšil jsem se na to,že si spolu najdem byt,založíme rodinu a já konečně začnu žít.Svatba to byla malinká.Markétce šla za svědka moje máma a mě svědčil bratránek Zdeněk.Byla tam i Klárka,jelikož se ti dva dali dohromady.Zdeňka s Klárkou jsem seznámil,když jsem se vracel z poslední švýcarské výpravy,kde jsem byl s Klárkou.Tehdy jsme měli plný kapsy peněz,který jsme si tam vydělali a napadlo nás,že pojedeme na Moravu za Zdeňkem.Zdeněk si nakonec Klárku vzal za ženu.Já jsem mu byl tenkrát za svědka.

Vraťme se však k mé svatbě.Obřad to byl krátký a hostina se konala v hospůdce na nábřeží Vltavy.Svatební noc byla plná něhy a vášně a já věřil,že se vymaním z těch kruhů ve kterých jsem se jako fretka pořád motal.Jenže Markétka nechtěla se mnou žít a navíc měla spoustu problémů doma.Ostatně její otec dodnes neví,že jsme byli sezdáni.

Její rodina pocházela ze západních čech z Fratiškových Lázní a taky jsme tam párkrát zajeli.Její máma byla nevýrazná osobnost a naši svatbu ignorovala.Markétka měla ještě ségru v Chebu,kde jsem párkrát byl a rozumněl jsem si se švárou Ferym se kterým jsem párkrát zašel na pivo a poslouchali jsme death metal.

Já jsem pořád věřil v lásku a že budem spolu žít a našel jsem si garsonku ve Zbraslavi.Bydlel jsem v přízemí paneláku a chtěl jsem aby se mnou bydlela i Markétka.

Ta ovšem chtěla zůstat u svého otce a tak jsem tam žil víceméně sám a svojí deziluzi jem utápěl ve vodce a levných krabicových vínech.Mohu říci,že tehdy jsem už byl silnej alkoholik,ale ještě jsem si tuto hrůznou skutečnost neuvědomoval a ignoroval varování mámy a dokonce i Maliny či jiných přátel.

Žil jsem tedy na Zbraslavi a s Markétku se scházel po hospodách a nebo u ní doma.Po sexuální stránce nám to moc neklapalo a nakonec jsme se odcizili a skoro se přestali stýkat.Formálně jsme byli manželi do roku 2005,kdy jsme se v klidu a po vzájemný dohodě rozvedli.Bylo mě to trochu líto,ale vím,že ten vztah neměl žádnou budoucnost. Markétka se odstěhovla z Prahy do Aše a přestali jsme se stýkat.Prý tam žije u nějákýo kluka a má za sebou jeden potrat.

Přesto,když jsem si jí bral,tak jsem jí naivně miloval a věřil,že ona je ta pravá láska.

Taky v tom hrálo roli mé nezřízené pití.Často jsem se Markétoku hádal a byl jsem zlej.

TAKY V TOM HRÁLY ROLI NOCI. . .

Noc jej přepadla velice rychle, byla úzká, svíral se mu dech, na nebi hvězdy a nejistota bytí seděla mu za krkem.

Mlátil do klávesnice počítače jako šílenej a opět plul.

Rekapituloval si svý poslední dny, jak to má občas v oblibě a

na nic novýho nepřišel.

Pořád se točí v kruhu.

Jeho život, cesty po ulicích města, pivo v hospodách a ranní lenost.

Do toho krutý sny, nesnaží se už být dekadentní, nýbrž skutečně takový je.

Jízdy tramvají jsou dopoledne zářivý, fasády domů se smějí, obzvláště pak na Smíchově, večer jsou však ulice krutý a on vždy rád dopluje vlnami podivnosti a zla, který jsou městem vyzařovány, do svýho příbytku.

Večerní strachy za jízd busem na kraj okraje. Má už toho taky dost.

Den za dnem přidává svý obrazy do galerie života.

A on je milující, trochu šílený, smutný i veselý a až moc věcí bere vážně.

A bral toho svýho času mnoho.

Napil se tedy, vyfoukl dým z dýmky a rozhlédl se kolem.

Co uviděl?

Jen obtisky sebe sama, vědomí toho, že některý věci není možný dost dobře popsat, noc za oknem jeho bytu a slova.

Slova, slova a J. P. S.

Psal vše v nevědomí, stejně tak i žil, za stěnou, kterou si již zhruba deset let pilně staví.

A už dávno nevidí zkrz cihly marnosti, ze kterých je zeď budovaná.

Blbost kvete v každém věku, řekl si, znova se napil a pustil svojí mysl do svobodných zahrad.

Bylo už ostatně na čase, neboť noc již nějáký ten čas mávala černými křídly nad paneláky na kraji okraje.

Svíčka dohořívala, on se topil v plamenech.

26. 09. 2003

Když jsem bydlel ve Zbraslavi,tak jsem si opět našel práci v knihkupectví ve skladu na druhém konci města.

Jezdil jsem skoro hodinu přes celou Prahu do skladu,který se nacházel v objektu starého selského statku.V bývalých sýpkách byl sklad knih a já dělal prakticky stejnou práci jako předtím,jenže v jiném prostředí a hlavně kolektivu.V předchozím skladu,který se nacházel v budově bývalé továrny ve dvoře jednoho měšťanského činžáku na Vinohradech byl koletiv převážně starších ženskejch od rodin tak po padesátce,za to zde na kraji Prahy to byla banda kluků mezi dvaceti a třiceti a všichni to byli máničky,dredaři a jiní bohémové,kteří pro ranního špeka v práci a pár piv během dne nešli nikdy daleko.Zatím co v předchozím zaměstnání jsem si rozumněl jen s Alešem a chodili jsme kouřit tajně,tak tu jsme byli fajny kolektiv a kouřilo se všude. Byla to fa pohodová práce bez jakéhokoliv stresu a s lidma se kterýma si bylo o čem povídat.

Jenže já místo abych si vážil práce,která byla v pohodě,tak jsem měl ve svým životě na prvním místě jen chlast. Občas jsem se stýkal s Malinou a děsně jsme se střískali a já se pak buď vykašlal na práci,nebo tam šel nalitej.No tam nás občas přišlo v kocovině či rovnou z pařby více,ale já to dost přeháněl.Bylo to roku 2003.Dál jsem bydlel na Zbraslavi a chlastal po práci krabičáky.V práci jsem vždycky k jídlu a ke kouření něco vysockoval a tak jsem všechny prachy prochlastával.Sám,s Markétkou,s Malinou či s náhodnejma známejma z ulice či z různých knajp,putik a nonstopáčů.Z té doby si toho moc nepamatuji,vše se mi slévá v jednu nekončící opici a okno zvící velikosti výkladní skříně.Taky mi z tý doby zůstala jizva na pravým zápěstí,když jsem si ze zoufalství nad nevydařeným vztahem s Markétkou a taky z mý životní situace ve vaně podřezal kuchyňským nožem.Tehdy jsem napsal toto:

JIZVY

Jizvy jsou opět v módě

sledoval jsem ženu

se sevřenými rty

v tramvaji

Venku šedo

prohra v hokeji

vyvolala

protiamerické nálady

Snad vystoupit z NATO?

Prakticky vzato

nejsou žádný možnosti

ani pravidla

Snad ušetřit trochu něhy?

Těžko

když největší zjizvení

vždy z lásky pramení

Ta však dnes v módě není

a kdeže loňský sněhy...

NOC KRVE

Byla tu ale i noc krve. Nevěděl proč a vlastněto vše bylo jen tak.

Hra. Hra o svojí duši, co kdyby se to povedlo.

Jenže ono ne. Ráno zíral na rozšklebenou ránu, ještě z ní tekla krev.

V noci ležel ve vaně, stačil nůž, pár tahů a voda se za chvíli zbarvila do ruda.

Bylo to trochu komunistický, akorát k tomu nehrála Internacionála, ale nějákej bigbít.

A on pil červený. Mixoval to pivkem, lidi od Kerfůru tomu říkali šakal.

A s bílým je to hyena.

On však měl svojí šakalí noc, krvavou vanu a ještě navrch červený startky.

Měl i svojí ženu, láska mezi nimi kvetla den ode dne, bylo to bouřlivý, jeho duše se kymácela na vlnách věčnosti.

Snažil se něco psát, bydlel v bytě, kterej neměl zaplacenej a nikde ho nechtěli.

Ale voda byla rudá a rudí řádí nad Kladnem.

Joj, Kladno.

Tam měl taky jednoho kamaráda.

A žaludek se mu svíral hlady.

Jenže jeho jedna z mnoha chyb byla ta, že poslední peníze utratí raději za pivko, než za rohlík.

Vzpomněl si na jednu kapelku, která ve svý písni radila, že poslední peníze se maj utratit za květiny.

Děti květin jsou již mrtvý, napadlo jej a raději se napil.

Do okna mu střídavě nakukovalo slunce, nebe bylo rozverný, zřejmě dopolední čas, ale jemu to bylo jedno.

Někdy je mnoho času na život a tak málo na smrt.

Zapálil si tedy další červenou startku a jen tak kouřil.

Přepadl ho pocit, že jednoho dne bude s těmi svými bláboly slavnej, že ho bude někdo číst a uznávat, trpěl trochu megalománií, stejně tak i melancholií.

Rána na ruce byla ještě čerstvá, ale alespoň si zasvětil svůj byt, který jak už bylo popsáno výše, neměl zaplacenej.

Možná to vše byl jen rituál, zasvěcovací mistérium za doprovodu bigbítu.

Dvě posvátné tekutiny, krev a voda se promíchaly.

A k tomu víno. Ať žije Bakchus! To je to pravý orákulum.

Zatancoval si tedy tanec bláznů, bylo mu větrno, no trochu se i pousmál, ale jinak vše stejný.

Noc krve byla za ním a dlouhej tunel bytí před ním.

11. 09. 2003

Přestal jsem i platit nájem své ukrajinské bytné na Zbraslavi a před vánocemi roku 2003 mi dala výpověď.Pil a psal jsem jako smyslů zbavený.Občas ke mě do Zbrasavskýho bytu přišla Malina.

ZAČALO TO POZNENÁHLU

Bylo tu dopoledne. Zíral zmateně na sousoší lahví od včerejší noci. Něco vodky, lahváče a vykouřený startky. A v duši teplo tý ženy, kterou hladil a ona jen tiše vrněla. Ten pocit, být tu, jen pro ni. To mu spravilo náladu. Venku zuřilo zimní předvánoční dopoledne a on stran tý veškerý městký komerce pozoroval z okna paneláky, žlutýho žigulíka ze starejch časů a poletující vrabčáky.

Tak takhle mu začalo ráno, jedno z mnoha bezejmených a ve slovech se snažil ukrývat vzpomínky.

Bylo vlastně něco po půl jedný.

Včera zase pil s tou ženou, nějákej týpek z Hodonína se cpal králíkem se zelím a on byl šťastnej. Od vedlejšího stolu něco deklamovali kalící gymnazisté, jedna z nich měla dívčí útlé ruce a on ji svlíkal očima. Smála se a zároveň pozoroval ženu s očima barvy tabákovýho dýmu a věděl, že teď se zastavil čas.

Zároveň jej děsila ta pomíjivost, že už to tu někdy bylo a zase se to bude opakovat.

Život je věčný boj o okamžik a okamžik je věčný boj o život.

Napil se tedy svýho popoledního píva a s mírným despektem sledoval svůj pokoj pronajatej za nekřesťanský prachy, ze kterýho se tak v poklidu stěhoval. Krabice od banánů naštosovaný u zdi na který byla izolepou

přilepena mapa Sudet. Tedy přesněji Ostsudetenland. Kraj jeho dětství, jeho brouzdání horskou říčkou, sbírání kamínků barevnejch stejně jako tenhle svět, jako absurdní život.

Stačí si poslechnout reklamy v rádiu, či se projet městkou MHD.

Zasvěděla jej jizva na ruce po nezdařeném pokusu vejít do tunelu, leč nevyšlo to, snad jindy.

Už ho taky nebavilo psát jako ti různý androši, jeho literární či chlastací vzorové. Kde jsou oni, kde on.

Možná je na tom líp a tak tedy dál rozehrával tu mozaiku slov, potěžkával v rukou svojí minulost.

Snažil se vše zanechat tak něják pro sebe a pro ty, kteří vědí a znají.

Jeho a okolnosti.

A ti ostatní?

Snad si něco vyberou, nebo na to naserou.

Každopádně jsem jen pozér instantního blaha, řekl si a znovu se napil piva.

A den se slibně rozvíjel.

Jako tato slova. . . . .

Kamarád z práce jménem Jirka mi tehdy nabídl,že jsem se mohl nastěhovat k němu do bytu ve firemním baráku na Žižkově.

A tak jsem se před vánocemi stěhoval z kraje okraje města přímo do jeho šílenýho centra na Žižkov kousek od vysílače a hlavního nádraží.Do míst,kde je hospoda na každým rohu a žije se tam hlavně v noci.

KAŽDÝ JSME TAK TROCHU ŽIŽKOV

Na město napadl sníh. Už nejmíň dva roky jsem tolik sněhu mezi oprýskanými cihlovými a šedými panelovými zdmi tohoto city neviděl. Křupalo mi pod botou, když jsem kráčel liduprázdnou ulicí ve tři ráno. Jen vločky se snášely tiše a pomalu, s rozvahou, která je zimě vlastní.

Pomalu a taky tiše se rozjížděl rok číslo čtyři, opět plný změn a tentokrát hned od začátku. Začalo to rychle.

Z kraje okraje, kde bylo vidět na vrcholky lesnatých kopců za řekou a střechou paneláku se přestěhoval do kraje kousek nad hlavním nádražím tohoto města a přes protější střechu starýho činžáku viděl na vrcholek věže, která je prý tajnou Husákovou raketou. Alespoň to kdesi někde slyšel. Žižkovská věž, pod kterou líně plyne čas a já též.

Tak jsem tedy procházel tou tajemnou čtvrtí se zaprášenou minulostí. S nostalgií a něhou jsem sledoval fasády omlácených prvorepublikových činžáků, který byly povětšinou pospravovány jen tak sem tam. Připomínalo mi to práci opilého šíleného zubaře, který sem tam nějáký ten zub spravil, jiný nechal dál hnít a další i když třeba zachovalý, z neznámých důvodů vytrhl.

To přirovnání je trochu absurdní, řekl si a sledoval jak jemně mrholí na oranžovou ulici nacházející se nad kostelem Sv. Jakuba.

A všude hospody. Hmm, dobrý, řekl si. Taky bych zašel, ale příjemnější je pozorovat blikající červený světýlko na špičce věže. Uklidňuje to, když člověk myslí na to, že láska, který ještě asi před půlrokem věřil, , šla do háje. Zbývá jen rozvod. .

Ale taky zkušenost, řekl si a napil se matonky.

Žije tedy na Žižkově, má před rozvodem, což mu vůbec nevadí, naopak ulevilo se mu na duši, neb miluje volně a hlavně jinou ženu, je sobotní nálada, ačkoliv je pondělí, zkrátka tento rok čtyři je plný absurdit.

A navrch mu k tomu za chrptem sedí malá mrška chřipka.

Z rádia zní příjemný kytarový rock a chystají se Floydi.

Do žižkovský nálady to zapadlo, jak prdel na hrnec, to říkávala má babička.

Seděl tedy a tělem mu proudila hudba.

Uklidňovalo to a venku jemně sněžilo.

A v noci, když se vracel a věděl o svobodě, sněžilo mnohem víc. I ulice byly bílý.

Večer seděl s ženou s očima barvy tabákovýho dýmu, která rozpřáhla ruce svobody až za obzor a věděl, že i on tam může dosáhnout.

Bylo to na dosah.

Navíc jsem si dnes i dobře pokecal s Ájem, i když jsem chtěl Malině říct, jak se to má s tím rozvodem s Peggy.

Ach ty přezdívky, šťastni ti, kterým se říká jménem.

Seděli jsme tedy u čtvercového stolu a mluvilo se, mluvilo se o všem a o ničem, jak už to tak bývá.

Svět tmavnul, slova ne a každý rozjížděl svůj styl.

Venku padal sníh a tak plynul čas. Jinak to vlastně ani nešlo. Bylo přeci začátkem ledna a nad střechou protějšího baráku stále blikala červená světla tý magický žikovský věže.

Ráno bylo modrý a mrazivý.

A po pár dnech přišla tma. Opět znova.

Vše je jen kruh, kurva drát. Přišel jsem do práce a šéf mi s milým úsměvem řekl, že tedy takhle ne, že mi neobnoví smlouvu.

A vzdušný zámek, který jsem si stavěl se zhroutil. Jako ty dva newyorský baráky.

Zbyla jen mračna prachu. Samota, hrůza a chuť blít sám nad sebou.

Útěchou je jen ten zkurvenej chlast, kterej to paradoxně vše zavinil. a můj život? Nemá smysl. Nic, nic, nic, ani to psaní.

Je to sraní zbytečnejch vět a zbývá jen sednout ke stolu, nechat si dotlačit pivko, dát cígo, pak znova, proložit to vodkou a zapomenout.

S kámošema mluvit o všem a o ničem, je to jen debilní hra bez pravidel a člověk z toho všeho pomalu blbne.

Tak je to a každýmu to jednou dojde. Někomu dřív, někomu později. Já patřím k těm druhým.

Nastal tedy opět čas potloukání. Noci s ženou, která mě miluje, já ovšem ne, jde čistě jen o tu slast zapomění, párkrát se udělat a pohoda. Neusínat a neprobouzet se sám ve studený posteli. Stejně je ale člověk sám.

Tak se tedy jen ožrat a zapomenout i na zapomnění samotný, nebýt a být zároveň, jít v noci deštěm a cynicky se smát.

Tak šly opět dny, není to ani čtyři měsíce, kdy to bylo stejný. Akorát místo mýho ubohýho vegetování začínalo písmenem Zet a teď Žet. Ulice žižkovský jsou dopoledne prázdný

jako můj život.

Žádná perspektiva, .

Jsem jedinec na odpis.

A i tak jsem tedy žil.

Chodil po hospodách a pařil s různými neznámými lidmi. Holt bylo to tak a venku nastala obleva. I to se stává. V jeho duši byl však mráz. Nebylo divu, neboť byl sám a kamarádi odcházeli jen se slovy, že snad příště.

A tak plynul čas.

No, byl už na to zvyklej, ale občas jej to i sralo.

Nebylo však vyhnutí.

Stále dál sledoval tu špičku žižkovský věže a bylo mu trochu smutno. Byl to takový starý rebel a i tak vypadal.

Čas plynul dál a on byl jak byl, ale taky pil.

Někdy s nějákejma cizíma lidma v cizím bytě, v cizí části města. Poslouchal cizí muziku, cizí slova a úsměvy a ráno pak uklízel cizí bordel na kterým měl možná i podíl, jenže si to nepamatoval. Byl už takovej čas.

Ani zima, ani jaro, jen to šedý bezčasí.

Snažil se na to nemyslet.

Ale čas se posunul a i on a jeho možnosti.

Noci stále trávil se ženou, kterou nemiloval. Pili a šukali do rána. a pak kocovina. Práce žádná a Žižkov prázdnej jako jeho hlava. Bylo mu nanic a jednoho dlouhýho večera mu bylo oznámeno, že čeká dítě.

No, hrůza říkal jsem si tenkrát. Noci trávený v zašlým smíchovským bytě. Pachuť spáleniny na plotně, hajzl nesplachoval a jedině snad ten sex za něco stál. Bylo to divoký.

Občas jsem vzpoměl na mou oficiální ženu.

I na ní pak došlo. Ale to už je trochu jiná historie.

Jaro začalo dávat o sobě vědět . Já jsem toho moc nevěděl a světýlko žižkovský věže stále svítilo.

Dny pluly a před ním zářila další z mnoha cest. Tou se nechal sám vést a doplul až k okraji. Konečněj uviděl břeh. A ten břeh byl zelený. Rostly na něm palmy naděje.

Sedím zase v jiným bytě a zima má dlouhej sen.

Slunce se snaží polechtat okení tabulky, sem tam nějáký to auto, trylek ptáka a vše se vrátilo do

neurčitýho stavu očekávání možností.

Dopsáno 8. 5. 2004

A za nocí žižkovských jsem sledoval ulici kudy se věčně potáceli opilci z hospody Nad Viktorkou a psal.Třeba toto:

POSTAVIČKY

Bizardní postavičky kráčejí ulicemi

svítí slunce

někde i pes jde

sem tam pěkná žena

u huby pěna

či děs

či zklamání?

Nevím

dívám se z okna

a pivem vše zlý zaháním

třeba někam půjdu

bude-li se chtít

třeba usnu

a budu snít

zatímco venku

pokračují cizí tajemný příběhy

který jsou i mý

a dny a noci žižkovský

jsou součástí tý věčný hry

v níž jsme my jen postavami

A já se pořád dál a dál stával spíše karikaturou své vlastní postavy a žil už jen setrvačností.Chlastal jsem na sto procent a práci jsem flákal. Na jaře jsem se hodil marod a zůstal doma.Válel jsem se v posteli,poslouchal bigbít,čuměl z okna a chodil do místní sámošky pro plný tašky vína a lahváčů a valil to do sebe celý dopoledne a odpoledne jsem vyrazil do víru hospodských dění a nebo za Tomášem P. šlehnout si trochu toho heráku či se ožrat s pak sežrat nějáký roháče či jiný prášky.

Šéf,který v tom domě bydlel jen o patro výš mě několikrát potkal,když jsem byl oficiálně na nemocenský na schodech baráku v dost podivným stavu,jak vleču tašku a cinkaj v ní lahváče.

Takže jsem u něj zkončil.No,už jsem si začínal zvykat,že mě pořád vyhazujou z práce a z hospod a když jsem náhodou neměl totální depresi z takovýho života,tak mě to bylo všechno jedno.A aby to stálo za to,tak jsem si i dal občas nějákej ten pervitin.

Ale alkohohol už zůstal mojí drgou číslo jedna. Z toho druhého zbyla pranaoia,stihomam a sociofóbie v dopravních prostředcích.Vlastně takový stavy jsem měl skoro pořád,když jsem byl střízlivej a tak jsem se snažil si pořád udržovat hladinku a abych mohl fungovat,tak jsem potřeboval alespoň pět piv po ránu či panáka.No zkrátka učebnicový příklad alkoholika.Zatím co do drog jsem se nikdy zcela nepoložil,tak alkoholická vášeň byla stoprocentní. Ta drogová tak kolem čtyřiceti procent.A okolo bylo prázdno.

ZASE RÁNO

Ráno vstal, podíval se do zrcadla a řekl si:"Jak jsem starej, tak jsem blbej. Kurva drát. Jsem jen vypitá mánička. " Prohrábl si mastný vlasy, vychcal se a šel ven. Otevřel dveře bytu, popatřil na nebe, který bylo celý nějáký zašlý, jako jeho duše. Sešel třicet schodů, prošel průjezdem, kde prodávali čongové oranžový pomeranče, nahnilý brambory a zvadlej salát. Na ulici bylo plno dopoledních lidí, někam spěchali, on ne. Zapadl do dveří trafiky pro svoji obligátní snídani. Braník a kusovku.

Potřeboval to. Poslední dny to zase táhl, bylo toho na něj moc.

"Už nikdy do žádný zkurvený Roudnice nad Labem. " říkal si cestou do schodů. Obrali ho tam o všechno. Musel si pak koupit zase novej telefon. Asi už šestej, neklamala-li ho paměť. Tak mu začal další z dlouhý řady dnů.

Popíjel tedy pivko, poslouchal nějákej bigbít, bylo mu divně, zkrátka tak, jak na tom byl.

Sedl si tedy k počítači a cpal do něj slova. To jej jediný bavilo. Toužil taky po ženě. Už dlouho jej do zátylku hryzala ta děvka samota. Zpívala mu k tomu Janis Joplin. Sáhl tedy pod stůl pro krabicový vínko, aby zapoměl, aby přepil bolesti. Pustil si Psí Vojáky. Filip T. mlátil do klavíru, řval na něj ty svoje depky a on měl tu svojí.

Furt jen kecy, kecy, kecy. Už toho měl dost. Ani vajgly nebyly.

Tou dobou jsem se s Markétkou stýkal velmi málo,s Malinou a bezdomovcema jsem pil skoro denně a doma to už bylo hodně napjatý,jeliož jsem dělal scény,řval jsem na mámu,byl jsem na ní sprostej a i jsem jí ukradl peníze.

Bídnej a hříšnej život jsem vedl,tedy spíše on si vedl mě.Já ztratil veškerou vůli a pud sebezáchovy.Pomalu jsem cítil,že se mi počíná rozpadávat osobnost.Tedy spíš to,co z ní zbývalo.

Žil jsem po hospodách,kde jsem na pivem politými stoly psal takovéto žánrové momentky:

STŘEDA U SLUNÍČKA

Okna domů jsou polojasná

mladí punkové chlastaj

na jiném stole zůstalo nedopitý pivko

holka od báru rozdává hulení

mezi tím běhá zmatenej pittbull

kdosi hraje fotbálek

je to vše jasný

lidi se neptaj

odpověď není

je středa a politej stůl

dívám se do dálek

lidi se střídaj

mladí punkové odpálili brčko

a někdo chtěl k pivu sůl

Leč v roce 2004 byl na mě ještě jednou Bůh milostiv a naskytl mi na mý cestě ještě jednu práci mezi knihami,což mě bavilo a chtěl bych to opět někdy v životě dělat.Měl jsem tedy tři možnosti pracovat u knih a všechny jsem zvoral kvůli mýmu nezřízenýmu pití.Bylo to sprostý pití,silný pití a nedalo se ukočírovat.

Na jaře 2004 jsem tedy při svých bezcílných toulkách městem zašel do jednoho knihkupectví v Nuslích a zeptal se na práci.No a stal se zázrak a vzali mě.Mám pocit,že to byla asi nejlepší práce,co jsem doposud dělal.

Netrčel jsem ve skladu,ale byl jsem za pultem s kasou v obchodě,kde jsem hlavně byl celý den sám.Šéf se tam objevil jen ráno s knihama a večer jsem mu předával tržbu.Celej den jsem si četl a poslouchal bigbít a bylo mi fajn.Po práci jsem zašel na pivko do blízký hospody a večer za sockama k Andělu.Tam jsem taky potkal jednoho bezdomovce punkáče Hozíka se kterým jsem se jednou ožral a pak jsme si dali perník.Já se rozjel a jelikož jsem měl u sebe klíče od knihkupectví a neměl už peníze,tak mě napadlo,že vezmu nějáký peníze z kasy a druhý den je vrátím.Vzal jsem hotovost 3000kč,ale už jsem je nevrátil.Ani do krámu jsem se už nevrátil.Dělal jsem tam tři měsíce.

S Honzíkem jsme nakoupili kupu chlastu a perník a vyrazili vlakem do Brna.Tam jsme pařili a pak dojeli kamsi do Blanska,kde měl Honzík kámoše a rodiče.Týden jsem tam bydlel u nějákejch lidí v paneláku a byl v lihu.Nic moc si nepamatuji.Měl jsem strach,že šéf za ty ukradený peníze na mě zavolá policajty.Po týdnu mi vše došlo a já vyrazil bez peněz stopem přes Brno zpátky do Prahy.Když jsem přijel,tak máma už všechno věděla,vynadala mi a já si tehdy poprvé vážně uvědomil,jak špatně na tom jsem a že bych měl se sebou něco dělat.