Dominik Lipner - Fotografie a texty

Střepy duše

V Bohnicích jsem byl měsíc a když jsem se vrátil,tak už mě zpět do trafiky nevzali a já byl opět na pracáku a navíc s nabuzenou paranoiou.Doma v Bráníku jsem měl strach a stíhy a venku taky.Musel jsem silně pít,abych se nezbláznil.Pořád jsem cítil blízkost šílenství.Nemohl jsem nic a měl pocit,že jsem vše ztratil a totálně svůj život prohrál.

Nežil jsem,jen přežíval.Přestal jsem toužit,přestal jsem hledat,ztratil jsem naději.Nemohl jsem už v Praze existovat,měl jsem pocit,že nemohu vůbec nikde existovat.Připadal jsem si zbytečný,bez minulosti a budoucnosti.Prašivej a pustej.Zralej akorát tak pro peklo,kterému se můj život čím dál více podobal.

Tehdy mě napadlo,že opět vypadnu z Prahy a stejně jako před deseti lety jsem odjížděl z Prahy do Krnova.Na přelomu léta a podzimu jsem se tedy odstěhoval po roce a dvou měsících ze svýho Bránickýho kutlochu a chvíli jsem bydlel u mámy.

STĚHOVÁNÍ

Tak zase stěhuju a skládám svůj život do krabic.Nad Bráník City visí pastelově mlhavý slunce podzimu a já zas někam jdu.Jedna dost šílená kapitola života se uzavírá. Je na čase. Třicítka se blíží a chce to radikální řez. Jedu mezi hory až k severní hranici týhle země.Vzpomínky ale zůstanou.Sundávám ze zdí obrázky, momentky okamžiků a šílenství, svědky něhy, lásky, smutku, šílenství, dlouhých nocí a dní, samoty i souznění.To vše tu bylo, v malým kutlochu na kraji okraje velkýho města.Zjišťuju, že mám spoustu věcí, který kdybych vyhodil, tak se nic nestane, ale taky spoustu věcí, který jsou součástí mýho života, mýho putování po různých místech, městech, bytech a lidech.Vzpoměl jsem si na poslední stěhování z kraje okraje, kterej je jen kousek přes řeku.Bylo to před třemi roky a nálada byla podobná.Stejný pocity, jinej čas.Tenkrát byla zima.Dnes je krásnej podzimní den.A je mi taky o tři léta víc.

Prožil jsem tu všelicos, byl to takovej undergroundovej čas se všemi pozitivy i negativy tohoto způsobu žití a bytí.

Taky to tak vypadá.Z různých skulin na mě vykukují pavučiny a pavoučci, takový byl můj život zde. Dřív nebo později bych tu shnil.Poslední dobou to bylo celý nějáký nahnilý a čas, kdy jsem tu málem přišel o duši a totálně zešílel byl mementem mori pro můj čas.Přesto všechno jsem to tu měl i rád, ale teď když skládám zdejší život do krabic a servávám jej ze zdí, je mi jakso líp.Cítím úlevu i přes to, že nevím co mě tam na severu bude čekat.Bude to boj, ale s čistým štítem, nebudu zatíženej minulostí, která tu na mě padá jako ty pavučiny a prach.

Možná jsem tu promarnil šanci k bytí jinak, ale teď odcházím do jinýho města na kraj země do lůna hor a to bude to pravý, když dá Bůh.Nechám tady za sebou ten prach a špínu žití, všechny ty bohapustý kalby a smažby, časy bídy a bolesti i nepřístojnýho gerojství, časy zauzlovanejch střev, pokusů se věšet na skobě na stropě i tý lásky plný schizofrenie.Nechám tady všechny jehly a flašky, smažky a bezdomovce, ukrajince a šílený ženy na jednu noc.Bylo toho zkrátka na jeden rok až moc, až zbývala jen bezmoc za propitejch nocí a bolavejch rán.

Je na čase žít konečně jinak a do krabic skládám svůj bývalej život, takřka deset let prázdna.Doby kdy vlak ujížděj po slepý koleji.Byla to divoká jízda, občas to i bylo fajn, ale bylo to jen pomíjivý.Chce to něco trvalýho.

A ve zdech zůstaly jizvy po hřebících, stejně jako v mý duši.Tento způsob života byl poněkud neštastný a tak se stěhuji a beru si sebou jen to nejnutnější.Tedy sebe sama.

Do branickýho kutlochu jsem se přistěhoval 17.8.2005 kdy jsem dostal od Jakuba klíče a 22.10.2006 mu je vrátím.

Prožil jsem rok.Rok smutku i něhy, zklamání i zklamávání sebe i ostatních ale stálo to za to?I když jsem si to vše původně představoval trochu jinak.Zůstanou tu po mě malůvky na zdi a díry vod hřebíků.A ve mě sladkokyselej pocit z toho roku na kraji okraje.Život na hraně, která zvonila občas až bolely uši.

Tak se tedy stěhuju a na Bránik City padá černá tma a od řeky se táhne mlha.Poslední nostalgickej večer.Dohrál Nohavica a rozjela to Petti Smith.Napil jsem se pivka a Petrák to vše sleduje jen z povzdálí neboť i on je sledován i když ví, že paranoia je jen komentovanej život. Nato si taky přišel v tom kutlochu kde věčně táhne pod dveřma a jsou slyšet kroky na chodbě, divný hlasy a zpěv bakelitů, který bydlej o patro níž a nemaj mě moc rádi a Petráka teprve ne.Oddechnou si, stejně jako já, neboť Petrák je už pryč a i já odcházím.Ještě nevím jaký to bude, každopádně lepší než to bylo, to je jistý!

Společná situace nastala v tom, že chodím pořád k popelnici a vyhazuju nějáký věci.To proběhlo už na Zbrazslawi.A v Branikhu to není jiný.Hážu do koše svou minulost.Je čas jí čelit.

Přesto jsou věci který putojou stále se mnou po všech příbytcích. Jenže v tomhle bytě jsem se zařídil poprvý podle svýho, k obrazu svýmu undergroundovýmu, ke svý roztříštěnosti. Budoval jsem to tu podle svých nálad a nálad příchozích.Mohl jsem si dovolit takřka cokoliv, což na severu země nebu moci.Ale to je dobře, protože potřebuji ve svým životě nějákej řád.Třeba i jízdní podle kterýho bych jel po tý správný koleji. je už taky na čase.

Petrák pokýval hlavou a přitakal.A já skládal do krabic všechno možný a nemožný jsem vyhazoval.

Ráno jsem se vzbudil do poloprázdnýho a vymrzlýho bytu.Jednu zimu už tu mám za sebou a i když jsem topil jak šílenej, tak byla stejně kosa.

Uzavírá se jedna z mnoha kapitol mýho brožovanýho života.Chce to začít jinde a jinak.Nezatíženej minulostí s čistým štítem a hlavou.

Petrák si užil a přežil deset let kruhů v kruhu a má toho dost.Tak odkráčí do bažin.

A já budu konečně spokojenej ve městě na severu týhle země. Práce se sežene, jedno ze začáku co a pak se uvidí.

Věřím, že příjde i láska.Nějákou tu ženu časem najdu.

Petrák tedy měl vystěhovanej byt a divil se kolik věcí tu má.Napil se ranního pivka a venku to vypadalo zase na pěknej podzimní den.

Bratránek mu pak odvozil věci autem se stříbrnou metalízou a tak zkončila Bránická epizoda jednoho života.

Ještě jsem se nostalgicky porozhlídl po prázdným bytě a rok a dva měsíce jednoho života byla za mnou a předemnou cesta na sever týhle země.