11. kapitola Cesta tmou
Cesta tmou
Na podzim roku 1996 jsem přestal zvládat nadměrnou zběsilou konzumaci pervitinu a začínal trpět paranoiou,což je prokletím mý duše a ty stavy se neustále zhoršovaly a moje psychika je tím poznamenána dodnes.Kdo zažil,ví co je to za utrpení,kdo ne,tomu to nepřeji poznat.Začínal jsem pozorvat,že se lidi ke mě chovaj divně,pomlouvaj mě a pak už mě začalo sledovat protidrogový oddělení,skinheadi a ruská mafie.Měli svý lidi všude a trpěl jsem jak zvíře.Ty stavy se vracely dlouho a jejich ozvěny citím dodnes.Toto považuji za nejhorší daň,kterou jsem musel užívání drog zaplatit.Poznat ty stavy tenkrát a vědět,co to dokáže s člověkem udělat,jak jej to dokáže zdepat a zničit tak,že se bojí chodit po ulici a má fobii z dopravních prostředků a z lidí a v hlavě jej neustále komandujou hlasy,které mu dávají různý příkazy a zákazy a ovládají jeho mysl,tak bych toho všeho nechal zavčasu. Tenkrát byla ještě šance.
Máma se vše dozvěděla,jelikož našla u mě jehly a nádobíčko a otec se do toho opět vložil.Rozhodlo se,že pobyt v Praze mi nesvědčí a potřebuji změnu prostředí,abych byl mimo dosah drog a lidí a míst s tím vším svinstvem spojených. Tak jsem tenkrát jel do Krnova,kde teď po deseti letech opět žiju a píšu tyto řádky.Tenkrát jsem chvíli bydlel u tety a pak přijel otec a oznámil mi,že mi sehnal práci. Někdy v říjnu jsem odjížděl z Krnova do Orlických Hor do malé zapadlé vísky u polských hranic.Jmenovala se Orlické Záhoří a nebyla tam ani hospoda,ani obchod ,jen kravín,kde sídlila jistá ekologická nadace pro kterou jsem měl pracovat.Tak jsem se podruhé v životě stěhoval z Prahy,ale nebylo to nadlouho.Bydlel jsem tenkrát v přízemí opuštěný prvorepublikový vily po sudetských Němcích a žil v jedný místnosti s přímotopem,starým rádiem a rozpadlou kachlovou pecí.Na záchod jsem chodil za barák do kadibudky a byla tenkrát na horách dost zima.Pracoval jsem po místních lesích a má práce spočívala v tom,že ráno mě šéf dovezl starou škodovkou kamsi doprostřed lesů,vyložil latě a palubky,hřebíky a kladivo a já až do večera v zimě a větru,opuštěn uprostřed lesů ztloukal dřevěné oplocení okolo lesní výsadby.
Dnes bych takovou práci možná i bral a vydržel,ale tenkrát s mojí psychikou a navíc vytržen z toho šílenýho městskýho kolotoče jsem to vydržel měsíc a kousek.Navíc jsem miloval Martinu a bál se,že jí ztratím.
Takže někdy v listopadu jsem přijel do Prahy a šel s Litinou a Martinou do kina na film Pinochio.Byla to nějáká pohádka a my jsme si dali pervitin a já to dost přehnal.Pak už si jen pamatuji jak mě pronásledovaly po zuby ozbrojený jednotky skinheadů a policie a cesta domů byla utrpením. Doplížil jsem se v tom stavu domů a musel na mě být příšerný pohled.Měl jsem dojem,že jsem zešílel,že je to můj konec a tak jsem si sám zavolal do Bohnic a nechal se odvézt.Diagnóza byla akutní toxická psychóza a zkončil jsem na pavilónu 27.Bohnice byly pro mě krutou zkušeností ze stavem české psychiatrie,která tehdy vypadala podobně jako v osmdesátých letech.
Na pokojích nás bylo asi deset,cpali do mě kvanta prášků a odmítali mi říci proč a na co to vlastně užívám.Byl jsem tam mezi všelijakými prapodivnými lidmi,kteří trpěli různými formami depresí,paranoií,manických stavů až po různá stadia a typy schizofrenie.Opravdu pestrá směska.Byl jsem tam zhruba měsíc. Pamatuji si na jistého kluka,který chtěl spáchat sebevraždu a chodili jsme spolu za bránu na pivo,když byly vycházky a na jistého Bertu,který propašoval na pavilón perník a dali jsme si.
Na návštěvu za mnou chodila jen máma a Martina.To mě tenkrát drželo nad hladinou,ale paranoii a depresí jsem se od té doby již zcela nezbavil. Tenkrát v Bohnicích jsem napsal tuhle věc:
ZBYTEČNÝ RÁNO
Ráno je šedý a beznadějný
jako postavy v šeru
a za oknem mříž
( prý každou další myšlenkou si přitížíš )
Nechci vstát
nechci další den
a do nemocničního pokoje
doléhají zvuky
budícího se města
( a kroky z chodby - někdo se šourá za svým údělem )
Jak rád bych dělal
cokoliv jinýho
než seděl tady na posteli
a říkal si
že mě to vysaje
poslední zbytky chuti
žít
( když se nezvednu - není kam jít )
Alespoň mi zbývá
to ranní cigárko
Kouřím před dveřmi baráku
a chtěl bych mít křídla
jako ti havrani
co nesou poselství zimy
Odejdu odtud jiný ?
Kouřím
a cítím v sobě
záchvěv mrazu
a jedno zbytečný ráno
žmoulám v prstech
Tuto věc jsem napsal jedno šedý ráno na kuřárně.Tenkrát se opět odněkud zjevil otec,jak bylo jeho zvykem a sehnal pro mě psychoterapeutický pobyt v Kroměříži u prim. Kratochvíla na pavilónu číslo 18.Takže přímo z Bohnic jsem jel na začátku prosince do dalšího blázince.
Bohnice a Kroměříž byly jako černá a bílá co se týkalo přístupu k pacientům.Zatímco v Bohnicích vládl nezájem a cpali nás jen farmaky,tak v Kroměříži byl propracovaný systém psychoterapeutických sezení a skupinek,celý den byly různé programy a člověk neměl ani chvíli pro sebe.Zatímco v Bohniccíh jsem se celej den válel v posteli na pokoji a coural na kuřárnu,tak tady jsem musel být neustále aktivní.
Ovšem mě tenkrát tento propracovaný systém byl proti mysli a po pár dnech mi otrnulo natolik,že jsem považoval svůj pobyt u prim. Kratochvíla za zbytečný.Navíc v Kroměříži bydlel můj bratranec Zdeněk se kterým jsem jezdíval k babičce na Moravu a teď chodil za mnou na návštěvy.Jednou jsme tedy šli na pivo a já tím vědomě porušil řád a léčbu mi po zhurba měsíci ukončili.
Do Orlického Záhoří jsem se už nevrátil a ani v Praze jsem nepobyl dlouho.
Hodně jsem psal a nad vodou mě tenkrát držel jen vztah s Martinou.Omezil jsem veškerý kamarády a býval celý dny jen s ní.Sem tam jsme večer zašli na Palubu.Miloval jsem ji a bylo to silný.Její láska mě držela nad hladinou v Bohnicích i uprostřed lesů Orlických hor.Martině jsem napsal toto vyznání:
JSI
Jsi mrazivá
jak podzimní vítr
když chceš
Jsi krásná
jak slunečnice
když jseš
A spoustu další milostné poezie.Třeba tuhle:
RÁNO BLAŽENÝ
Ranní probuzení
do Tvých pih
a tepla Tvý náruče
Voníš
a tvary do kterých
mě chytáš
všechny ty křivky a záhady
mnou klátí
když mě bortíš
Nekonečně trýznivá
je cesta
do Tvého klína
a prsy se vzpínají
proti mě
Ostrorůžové bradavky
zdraví mě
když otevřu ráno oči
A není dalších přání
vše vyslyšeno již
Tvé řasy Tě zamknou
když spíš
a další den klepe na víčka
Přímo jsem jí poezií a svojí láskou zahlcoval,což taky později vedlo k rozpadu tohoto vztahu.Leč tenkrát po neslavném návratu z Orlických hor a dvou blázinců jsem si Martiny a lásky moc neužil,neboť v únoru roku 1997,tedy přesně před 10 lety (tento text je psán na přelomu ledna a února 2007) jsem se potřetí stěhoval z Prahy.
