architektura
STARÁ ŘÍŠE
Imhotep - stavitel první pyramidy
Jedním z titulů Imhotepa byl i "tesař z Hierakonpole", což je jméno bývalého hlavního města v jižní části Egypta. Na Egypťany zapůsobil natolik že byl po své smrti zbožštěn a stal se bohem – léčitelem, v němž později Řekové poznávali svého Asklépia. Imhotep se však proslavil zejména tím, že byl stavitelem první monumentální kamenné stavby, neboť vedl stavební práce na Stupňovité pyramidě faraóna Džosera.
Džoser byl prvním faraónem 3. dynastie, který vládl téměř 20 let, zhruba 2650 let před započetím křesťanského věku. Imhotep byl jeho vezírem, tedy nejvyšším úředníkem státní správy a také sepsal množství děl a pojednání (zejména lékařských), která se však bohužel nezachovala. V době Střední říše, tedy pět staletí po své smrti, začal být oslavován písaři.
Sakkára - Imhotepovo mistrovské dílo
Než se před tři čtvrtě stoletím francouzský architekt a archeolog Jean-Philippe Lauer pustil do svého celoživotního díla na pohřebišti v Sakkáře, nevěděli toho egyptologové o Imhotepovi příliš mnoho. Čerpali v podstatě pouze ze zmínek o Imhotepovi v díle kněze a historika Manetha, který žil ve 3. století př.n.l.! Tento kronikář starých dynastií vyprávěl o životě velkého vezíra faraóna Džosera, o jeho lékařském umění a moudrosti, zachycené na nedochovaných papyrech. Dodával, že Imhotep jako první vynalezl kamennou architekturu.
Nebylo však prokázáno, že by Imhotep byl opravdu tvůrcem první stupňovité pyramidy ve starém Egyptě. Definitivní průkaz přinesl teprve objev fragmentu podstavce Džoserovy sochy, jenž byl nalezen v prostoru vstupní kolonády Džoserova komplexu v Sakkáře. Objev učinil v roce 1926 britský egyptolog Cecil Firth. Imhotep byl označen za "nosiče pečeti krále Dolního Egypta", "dvořana", "velkého správce paláce", "dědičného prince", "velekněze (slunečního kultu v Héliopoli)" a především "velkého stavitele".
Stupňovitá pyramida
Před 5000 lety proběhla v egyptské architektuře skutečná revoluce. K ní dal podnět jediný člověk – Imhotep. Před Džoserem byli panovníci starého Egypta pohřbíváni v hrobkách – mastabách, stavěných z nepálených cihel a ze dřeva. Imhotepa jako prvního napadlo vybudovat pro svého pána hrobku skládající se z řady mastab postavených na sebe. Tak vznikla první stupňovitá pyramida.
Základnu má o rozměrech 120 x 110 metrů. Stavba je vysoká 6O metrů a má sklon 50 stupňů. Tuto obdivuhodnou stavbu vybudoval Imhotep empirickým způsobem v Sakkáře, nedaleko od nového hlavního města Memfidy.
Archeology překvapila především rozlehlost a složitost pohřebních komor. Některé z nich se nalézaly v hloubce až 30 metrů pod povrchem země. Uprostřed původní mastaby se otvírala první šachta, na jejímž dně se nacházela pohřební komora tvořená bloky z červené žuly. Místnost byla uzavřena těžkou, rovněž žulovou "zátkou" o hmotnosti asi 3 tuny.
Kolem pohřební komory se táhla síť podzemních chodeb a místností. Ve východních chodbách se nachází Lepsiova modrá komora a Firthova modrá komora. Za své označení vděčí obložení z modrých fajánsových kachlíčků. Ve Firthově modré komoře bylo nalezeno několik výjevů z oslav svátků sed.
Během stavebních úprav mastaby byly vybudovány další šachty. Dohromady je jich jedenáct, některé z nich sahají až 32 metrů pod povrch. Z jejich dna pak vybíhaly směrem k západu chodby, které byly mezi sebou propojeny. Na dnech šachet byly komory, v nichž byly nalezeny sarkofágy. Místnosti byly nazvány „ hrobka královen“ a „hrobka královských dětí“. Jde možná o místa posledního odpočinku dvou královských princezen, Hetephernebtej a Inetkaes, které byly dcerami Džosera, nebo jeho předchůdce Hora Sanachta.
Sfinga - strážkyně Gízy
Právě v Gíze, na vápencové skalnaté plošině severozápadně od Memfidy, se tyčí tři velké pyramidy – Chufuova, Rachefova a Menkaureova. Před pyramidami se tyčí záhadná postava sfingy. Socha dlouhá 73 metrů, vysoká 20 metrů a široká 14 metrů byla vytesána do skály před 4500 lety za vlády faraóna Rachefa je zbožštěným zobrazením tohoto panovníka. Socha lva s lidským obličejem hledící k východu, strážkyně gízského pohřebiště, je Araby přezdívána Abú el-Hol, "Otec děsu". Ztělesňuje panovnickou moc, která nemá slitování se vzbouřenci, je však laskavá k poslušným. Termín sfinga, odvozený ze staroegyptských slov šepses anch ("žijící podoba") označuje zobrazení lvů s lidskou hlavou, kteří drží stráž u bran podzemního světa.
Sfinga v Gíze střeží brány nejrozsáhlejšího královského pohřebiště starého Egypta. Tuto nejstarší a největší egyptskou sfingu nechal postavit faraón Rachef. Byla symbolickým zpodobením faraóna a vyjadřovala jeho panovnickou moc. Jejím úkolem bylo střežit pohřebiště. Mezi tlapami drží "stélu snu", která je dokladem nejstarších pokusů o restaurování této památky. Na této stéle z červené žuly je vyryt text Thutmose IV. - prvního "zahchránce" lvího obra s lidským obličejem.
Když bylo Thutmose IV. ještě princem, lovil prý v oblasti gízských pyramid a unaven spočinul ve stínu téměř zaváté sfingy. Ve snu se mu zjevil bůh Harmachet a slíbil mu, že pokud sfingu vyprostí z objetí písku stane se králem. Thutmose IV. prosbě vyhověl, sfingu z písku vyprostil a nechal kolem ní postavit zeď silnou 2,15 metru. V období Nové říše bylo částečně vyměněno obložení sochy.
Počínaje Novou říší se budovalo stále více sfing – stavěly se v řadách při vchodech do chrámů.
Zohyzděna - ranou z děla!
V rozporu s legendou nebyl obličej Sfingy v Gíze poškozen Bonapartovými oddíly, ale přitom, když mamlúci nacvičovali střelbu, a také v důsledku obrazoboreckých záchvatů jistého šejka ve 14. století. Ten přikázal, aby byl "pohanský" úsměv Sfingy zničen palbou z děla.
Přehled egyptských nomů
Vnější stěny podstavce kaple se vyznačují zvláštní výzdobou. Na východní a západní stěně je zachyceno šestnáct klečících postav, mužů a žen, nad nimiž je uveden text vyjmenovávající země a majetek darovaný Amonovi. Na severní a jižní stěně jsou v pravidelné čtvercové síti citovány egyptské nomy (kraje). Dvacet dva hornoegyptských nomů je zmíněno na jižní stěně, šestnáct dolnoegyptských nomů pak na stěně severní. V šesti zbývajících polích na severní straně jsou výsledky různých měření, např. výška záplav v daném okamžiku. U každého nomu jsou poskytnuty různé informace – jeho rozloha, názvy, hlavní město a ochranné božstvo.
Sfinga ve špatné kondici
Vzhled Sfingy se od jejího vytvoření hodně změnil. Její obrysy původně zjemňoval vápenec a rysy obličeje byly zvýrazněny živými barvami, jak dokládají nepatrné zbytky barvy na obličeji. Sfinga byla vytesána do křehkého jílovitého vápence citlivého na vlhkost, a proto byl tento obr celá tisíciletí ve špatném stavu. Již Thutmosovi IV. se ve snu zjevila tato neodolatelná kočkovitá šelma zpodobující faraóna a prosila ho, aby ji vyprostil z písku. To ovšem udělal teprve v roce 1925 francouzský archeolog Émile Baraize.
Skutečná technická katastrofa
Podzemní vody, eroze, znečištění a necitlivé restaurační pokusy v současnosti dále zvyšují riziko, že obrovitá socha bude nenávratně ztracena. Řada restauračních prací, jako např. v roce 1982, byla prováděna s běžným cementem. Ten je však mnohem tvrdší než vápenec, a tak došlo k popraskání kamene. Tato technická katastrofa vyvrcholila v roce 1988 zhroucením části ramene Sfingy. Od roku 1989 se další práce provádějí pod záštitou UNESCO.
Velká pyramida
Průkopníkem stavby pyramid byl Imhotep, legendární tvůrce Stupňovité pyramidy v Sakkáře. Tamní Džoserova hrobka měla vyzdvihnout duši zemřelého k nebeským mocnostem a vydržet navěky. Proto byl při její stavbě poprvé použit kámen místo tradičních cihel a dřeva. Architekti Chufuovy pyramidy vycházeli ze starších zkušeností, stavěli však již "pravou" pyramidu. Měli v úmyslu zakrýt jednotlivé stupně a vytvořit z pyramidy dokonalý hladký jehlan namířený k nebesům. Vše začalo volbou místa.
Chufu, jeho vezír a hlavní architekt zvolili skalní plošinu v Gíze (dnes téměř nedílnou součást Káhiry) kvůli vápencovému podloží, které by mělo stavbu unést. Dalším důvodem byla i malá vzdálenost od vod Nilu, které při každoročních záplavách hodně stoupaly. Bylo důležité, aby se kamenné kvádry přivážené z někdy vzdálených lomů mohly vykládat z přepravních lodí co nejblíže staveništi.
Proto se Nefermaat se svým synem Hemiunem, architekti nazývaní "představení královských písařů a představení všech královských prací", rozhodli vyhloubit kanál, kterým se těžké kamenné kvádry dovážely až k místu vykládky 300 metrů od staveniště. Zbylou vzdálenost bylo nutno překonat po cestě, která stoupala až na plošinu.
Zvolený pozemek byl vyrovnán, vyměřen a připraven na stavbu. Po dokončení tohoto základního úkolu přišli na řadu kněží, kteří stanovili orientaci budoucí stavby. Její stěny totiž musely bezpodmínečně směřovat na jednotlivé světové strany a rohy zase na severovýchod, severozápad, jihovýchod a jihozápad.
Nejprve byl na zem narýsován půdorys pyramidy v reálné velikosti. Chufu pak při slavnostním obřadu pod ochranou bohyně psaní a počítání Sešat zarazil do rohů kolíky, které byly propojeny provazy. Bylo rozhodnuto, že každá strana bude měřit přesně 440 loktů (tedy 230,38 metrů) a že pyramidion bude ve výšce 146,60 metrů.
Aby bylo jisté, že pozemek je opravdu vodorovný, byly vykopány po obvodu budoucí pyramidy strouhy, které byly naplněny vodou. Po ustálení hladiny byla získána vodorovná plocha a podle té byl stesán celý prostor základů stavby. Chufu rozhodil hrst písku a slavnostně položil základní kámen. Stavba mohla začít.
Přístupový kanál Nilu byl vyhlouben podél západní strany údolí a ústil do prostoru přístavu na úpatí budoucí pyramidy. Tyto přípravné práce vyžadovaly hodně času a pracovní síly a musely se provádět v době, kdy vrcholily práce na polích, protože právě tehdy byla hladina Nilu nejníže. Nil byl v Egyptě hlavní dopravní cestou. Po jeho toku převážely lodě tisíce tun kamenů, které se použily při stavbě pyramidy. Pokud byla hladina řeky příliš nízko, využíval se k přepravě kanál.
Stavba Chufuovy pyramidy byla skutečně obrovitá a tak nestačilo, aby se na ni pracovalo jen tři měsíce v roce během rozvodnění Nilu. Řemeslníci na staveništi pracovali po celý rok ve skupinách, které dohromady čítaly 30 000 osob. Lodě vystavěné ze dřeva libanonského cedru, považovaného za odolnější než akátové nebo sykomorové, přivážely svůj cenný náklad kamení. Cesta z Asuánu po proudu řeky trvala asi týden. Dělníci pak vytahovali kamenné kvádry vážící až 60 tun na dřevěných saních vzhůru na plošinu, kde se budovala pyramida.
O způsobu vytahování těchto obrovských kvádrů spolu soupeří dvě teorie. Podle jedné Egypťané využívali dřevěná polena, jimiž podkládali saně, které tahali na provazu. Podle druhé, možná správnější, bylo dřeva často nedostatek a navíc bylo příliš křehké, a proto dělníci tahali sáně po zemi namazané bahnem z Nilu.
Na staveništi převzali kamenné kvádry kameníci, kteří každý z nich opracovali měděnými sekáčky nebo měděnou pilkou. Kvádry pak pečlivě leštili brusným práškem z drceného křemene nebo dioritu. I přes velmi primitivní nástroje k sobě kamenné kvádry přiléhaly s přesností na půl milimetru! Kameníci věnovali mimořádnou pozornost opracování kamenů, které se používaly do vnějšího obložení. Používali olovnici a úhelník, aby všechny strany kostky byly dokonale hladké a rovné.
Největší záhadou obrovité Chufuovy pyramidy zůstává její výstavba a hlavně to, jak mohly být kamenné kvádry vyzdvihovány do výšky až 150 metrů. Nedochoval se o tom totiž žádný zápis, ale některé stopy nám umožňují předložit určitou teorii.
Víme, že Egypťané využívali bahno z Nilu k „promazávání“ ramp. Tyto rampy se stavěly z neustále zvlhčovaných nepálených cihel, které vyráběli řemeslníci v dílnách v sousedství staveniště. Rampy neměly příliš vysoký sklon (maximálně 9 stupňů, jinak by totiž byly pro zlezení příliš strmé) a využívaly se k vytahování největších kvádrů, používaných ve spodní části pyramidy.
Rozpory ovšem přetrvávají v otázce umístění ramp. Podle některých názorů se spirálovitě obtáčely kolem pyramidy. Jiní se domnívají, že byly přímé a vedly čelně k jedné ze stěn. Podle první zmíněné verze se rampa budovala postupně spolu s pyramidou. Když se po dokončení pyramidy rampa odstraňovala, dělníci očišťovali kameny pyramidy od bahna, které zde zůstalo. Zároveň pyramidu pokrývali vrstvou jemného vápence z Tury, aby ve slunci znovu zazářila v plném lesku.