Zámecký pán
Zámecký pán
Zdeněk Juračka
Tento příběh je už starý. Možná se někomu vybaví, že i on jej prožil.
Je to o malém sirotkovi Petříkovi.
Tenkrát mu bylo asi osm let. A i když byl ještě dítě, uvědomoval si, že svět je hodně krutý. Rád si chodíval hrát k rybníčku do parku za městem. U toho rybníčku trávil spoustu času. Aby ne, když nikam nespěchal. Do parku chodily sice i jiné děti, ale s ním si nikdo hrát nechtěl. Každé na něj pokřikovalo: „Otrhánku, otrhánku, zase už máš na kahánku.“ Petřiček před nimi brečel. Utíkal se vždycky někam ukrýt a tam se to brečení spustilo. Tento den tomu nebylo jinak. Jak tak brečel, objevil se u něj pán v krásně bílých šatech: „Pročpak brečíš Petříku?“ „Já ne…, nebrečím.“, řekl s popotahováním Petříček, aniž si uvědomil, že ho ten pán oslovil jménem. „Kdepak máš rodiče?“ „Žádný nemám. Pán Bůh mi žádný nenadělil. Hrozně moc je chci, ale Bůh se na mě zlobí a tak mi je nechce dát. Asi jsem provedl něco zlýho, tak mi je vzal.“ „Co kdybych Tě vzal k sobě? Mám velký dům. Je tam i dost hodných lidí, kteří by Tě měli rádi.Můj otec by mohl být i Tvým otcem a já Ti budu dělat velikého bratra, který Ti se vším pomůže. Chtěl bys?“ „Já nevím. Musím si to rozmyslet.“ „Tak se tady sejdeme zítra v tuto dobu a Ty mi řekneš, jak ses rozhodl. Platí?“ „Platí“, odpověděl Petříček a pán zmizel, jako by se do země propadl.
Petříček nad tím vším kroutil nevěřícně hlavou: „Určitě si ze mne dělal srandu. Teď se někde za stromem šklebí až se za břicho popadá, jak si ze mě vystřelil. Zítra ráno určitě nepřijde a všichni se mi budou smát, že jsem zase naletěl na jejich vtípky. Já ale zítra přijdu, protože jsem to slíbil. “ Říkal si sám pro sebe Petříček. A protože již byl od hraní unavený, ustlal si na místě rozhovoru „Snad nepřijdu pozdě?“ Ještě ani neodřekl večerní modlitbu a už spal, jako když ho do vody hodí.
Ráno, když se probudil, měl smrt na jazyku. Pán ze včerejška totiž seděl vedle něj. „Čeho jsi se lekl? Přece jsem Ti slíbil, že si dnes přijdu pro odpověď. Nemusíš se bát, legrace to není. Co jsem včera slíbil, platí i dnes . už jsi se rozhodl? Půjdeš tedy semnou nebo raději zůstaneš zde?“ „Půjdu s Vámi, i když nevím kam.“ „Neboj, všichni se už na Tebe těší a můj Otec zvlášť. Jsem rád, že ses takto rozhodl.“ „Jak dlouho půjdeme?“ „Cíl naší cesty odtud není daleko. Také vím, že se Ti tam bude líbit.“ „Tak už vyrazíme?“, ptal se Petříček nedočkavým hlasem. Pán se tedy s Petříčkem vydal na cestu. Čím déle šli, tím byl Petříček nedočkavější. Už aby tam byli. Ať vidí ten dům, o kterém pán večer mluvil. A jak ho vychvaloval. Splní se jeho představy a očekávání. Přece by ho ten pán nevedl někam, kde jsou zlí lidé, když je k Petříčkovi tak milý a hodný. Tyto a mnoho dalších myšlenek se honily Petříčkovi hlavou. Když tu pán s klidným hlasem řekl: „Tak a jsme na místě.“ Petříček vzhlédl k ohromnému zámku, který se před ním vypínal. „To je nádherný zámek. A ten je celý Váš? “ „Ne, patří mému otci a lidem, kteří v něm bydlí. Takže ode dneška patří i Tobě“ Odpověděl Pán s úsměvem ve tváři. Během rozhovoru prošli vstupní branou do rozlehlé zahrady. Petříček šel s rozzářenýma očima vedle Pána a stále nevycházel z údivu. Viděl nespočetné množství zvířat, která se pásla nebo prostě odpočívala ve stínu vzrostlých stromů, na kterých se překřikovalo několik druhů ptactva. Konečně došli až k zámku. Petříček si neuvědomil, že je mnohem krásnější, než když ho spatřil poprvé z dálky od vstupní brány. „Nejdřív Ti ukážu Tvůj pokoj a pak půjdeme k mému otci. Aby ses mu představil a ukázal.“ „Ale to se musím umýt a převléct.“ Řekl Petříček, aniž si uvědomil, že sebou nemá žádné věci. „Nemusíš se ani mýt a ani převlékat. Můj otec Tě rád uvidí takového jaký jsi a ne jak budeš vypadat po umytí.“ „Tak dobře. Můžeme vyrazit.“ a už se vydali prostorným zámkem na cestu k pánovu otci. Při této cestě potkávali mnoho usměvavých lidí, kteří je zdravili bez ostychu a bez opovržlivých pohledů na Petříčka. Petříček si uvědomil, že jeho přítomnost nikoho neuráží. Že na něj všichni pohlíží, jako by tam patřil odjakživa. A ne jako by právě dorazil. Po dlouhé cestě chodbami došli až ke komnatě, ve které seděl zámecký pán. Bez ohlášení vstoupili a teprve teď a tady měl Petříček spatřit tu nádheru, která obklopovala zámeckého pána. A on, prosťáček bez domova, zde směl strávit zbytek života. Na tomto nádherném místě mezi těmi milými a hodnými lidmi. Konečně našel rodinu po těch letech trápení a věčného odstrkávání a posmívání od ostatních. „Tak Tě zde srdečně vítám a věřím, že zde najdeš klid a pokoj. A že se Ti zde bude líbit. “ Řekl milým hlasem zámecký pán. Protože Petříček nemohl údivem, a příjemným překvapením nic říct, pokračoval zámecký pán ve své uvítací řeči: „Na tomto zámku můžeš dělat vše, co se Ti zdá dobré a můžeš i chodit kam chceš . Když se budeš chtít na něco zeptat, přijď za mnou nebo mým synem. Ostatně, můžeš jít za kýmkoliv a každý Ti rád pomůže a poradí. Asi by ses rád umyl a převlékl? Věci máš již připraveny a k jídlu se pro Tebe taky něco najde.“
Tak skončil ani ne první a ani ne poslední rozhovor s Bohem a Jeho Synem Ježíšem Kristem. A jak se zachoval Petříček, tak bychom se i my měli zachovat. Nesmíme se bát předstoupit před Boha se svými starostmi. On nás miluje takový, jací jsme a nedělá mezi námi rozdíly. A věřím, že i ten poslední otrhánek má právo na místo u Boha.
