Děda vojákem
Děda vojákem
Veselá vzpomínka na dědova vojenská dobrodružství
Děda nebyl zrovna peříčko. Dobrý tucet kilíček nad metrák dávalo tušit fortelný kořen. Venkovský. Ruce kováře zvládaly zalátat stříšky králíkáren srovnanými, nezřídka rezivými již použitými hřebíky. Dlaně medvěda pak ostrouhat násadu rýče ostřím pořízu z dubového polínka či s broušeným nožíkem dát fazónu kolíkům na hrábě. Přepásán motouzem věčných modráků se zaplátanými koleny, v haleně z téhož sukna, přinášel skicu rovnoměrnosti. V sešlápnutých sandálech, v zimě v nákotnících s traktorovým vzorkem vrostl v místo, do něhož zakořenil hustou spletí vztahů a vazeb. S věncem kratičkých vlasů na temeni a oválnými tvářemi pak definitivně dotvářel obraz legendy Haškovy trilogie. Švejk byl zajisté jenom jeden, dodnes pořádně nevím, proč mi drobná postavička babičky připomínala paní Müllerovou. Snad je stejně ochotná. Snad stejně naivní. Určitě však stejně milující.
Děda právě seděl za stolem a holil se. Prastará, zubatá břitva vedená ošidnou rukou starce se občas nešetrně zakousla do tváře, po čemž zůstávaly rudé jizvičky. Čepel z očividně tvrdé oceli, pamatující jistě císaře France Josefa, budila uznání. Vřelá voda z lavoru se štětkou z koňských žíní pomohly vyčarovat pěnu, barvící se četnými úlety lazebnického nástroje na růžovo. V zrcátku naproti se přesto zubila dobrosrdečná tvář s výrazem pohody a nastálé převahy nad titěrnými tělesnými šrámky. Při pohledu na něj mě něco napadlo. Dědovy vojácké příběhy jsem slyšel sice už několikrát, ale pravdou zůstává, že každé další vyslechnutí mě čímsi obohatí. Pokusím se ho k nim nenásilně přivést. Přinese to plus oběma stranám.
+++++
,,Tobě se to holí, dědo,“ otvírám po příchodu debatu, ,, v sedě na tapecírované židli s regimentem základních pomůcek na stolku.“ Zpražím ho, tak trochu po vojensky.
,,Ty se hol třeba ve stoje na rukou, Ondřeji, mně je to fuk, jestli používáš Barbus, nebo mýdlo s jelenem a líčíš se štětcem na řasy, nebo na vápno. Nebo také…“
V očích mu mžiklo. Octl se v tom správném mládí. V extrémně tvrdých podmínkách v poli.
,,Na vojně byly podmínky k holení v poli dost tvrdé, nutily nás ke skromnosti, ale holit se bylo třeba,“ povídá zasvěceně holící se děda, ,,břitvu jsme obtahovali o kulatý kámen a stojíce v potoku, namáčeli štětku zrovna v něm.“ Vyřčené mi přivanulo vzpomínku na skautské tábory v Rajnochovicích. Ranní hygiena na nich probíhala ve stejném duchu.
,,Něco podobného jsem zažil na junáckém táboře,“ souhlasím. Vím přece, o co jde. Téměř dokonalá je matná představa zurčící vody s fluorovitou pěnou na hladině. My si v ní totiž čistili zuby.
,,My to měli hrubší,“ nedal se zviklat srovnáním s malými skautíky. ,,Nemít štětku znamenalo mydlit se drnem ostřice a komu chyběla břitva, ten vytáhl křivák.“
,,Taková kudla musela mít ale fajnové ostří,“ usoudím.
,,Kdyby jenom křivák. Četař v záloze, jmenoval se… no ten, počkej, já si vzpomenu…,“ nutil se k téměř dokonalé přesnosti. Zatímco zarputile přemýšlí nad strategickým údajem, snažím se vybavit lazebníka v jedné ruce s trsem trávy, z něhož padají žížaly a slunéčka sedmitečná, a ve druhé s blýskajícím se ostřím kudly.
,,Jo, Ferenc Leibnicz se jmenoval,“ vytrhl mne ze světa bezobratlých a ostrých nožů. Uhersko-německé jméno je mi známé, nenaplňuje mne však touž blažeností. Znám zase nějakého Ference.
,,Tak ten Ferenc byl odněkud z Pavlovy Studničky, nebo jak se to jmenuje…“
,, Z Karlovy Studánky,“ poopravím, ,,Pavel byl apoštol.“
,,No,… z Karlovy, ale nebyl apoštol, byl lesní dělník,“ poopraví pro změnu on mne.
,,Měl tedy s broušením sekery zkušenosti, co?“
,,To bych řekl. Stromy se tehdy kácely povětšinou sekerou a Ferenc měl do puntíku vypracovaný postup při jejím kutí a následném vybrušování,“
,,Připravit takový nástroj na zarostlou bradu nebylo asi dílem okamžiku,“ zvážím ještě.
,,Pamatuji se, že příprava holící sekery mu zabrala celý večer.“ Zasnil se a po chvilce spustil: ,,Ale stálo to za to vidět Ference v potoku, jak se holí sekerou.“
,,Nepovídej, sekerou?“ vydechnu úžasem. Ačkoli příběh jsem už zaznamenal, stupňuji údiv až ke stropu pokoje.
,,Hmm, hmm…,“ mručí spokojeně, přejížděje hřbetem ruky zjizvenou tvář, ,,a ústa měl jak prdelku.“
Z jedné té bolístky mu kane slaboučký čúrek krve. Nechci se ani domyslet, co by zanechala sekera v dědově pojetí břitvy.
Je horko. Sežehlý čoklík se svěšeným ohonem znaveně vandrá dvorkem vyhledávaje stinné kouty. Záhy se, uhranut palčivostí slunka, opře o dvířka chlévu v bláhové naději na zchlazení. Slepice raději hned po ránu opustí úpaliště dvora a z humen se pak celičký den ozývá občasné kvokání. Jednou spokojené. Když najdou mezi stébly něco do zobáku. Jindy poplašené. Značící úlek, údiv, nesouhlas s něčím všedním, naprosto běžným. Slepice se zkrátka nezapřou ani v parném létě.
Děda zachmuřeně pozoruje průzračnou oblohu, stříškou dlaně cloně spáry očí. Vraští čelo, mezi rty něco ševelí, a z nosu mu stéká krůpěj potu. Konečně ruku spustí, zamžourá na slunko a pronese kostrbatou předpověď.
,,Jó, vojna není kojná,“ vydechl zasněně, jakoby nastoupené regimenty stály doposud před ním. Ve vypraných mundurech, s pozapínanými knoflíky a s vyleštěnými kvéry. ,,Takový voják má být chlap, a ne být rozpustný jak třtina na dešti. Disciplína musí být!“
,,I kdyby nestála na smysluplných rozkazech?“ nasadím červíka nejistoty do jeho slov. Příliš však nenahlodá.
,,Vojáku nepřísluší posuzovat jejich účelnost,“ vznese jasno do obhajoby disciplíny. Facka není jasnější. Je k nevíře, jak jsem se mohl ptát po něčem tak průkazném? ,,To máš jako tenkrát v devětatřicátém, když jsme byli demobilizováni ke hranicím. Z betonových bunkrů mířily laufy kanónů na Německo, zkrátka vše mluvilo pro to, že neproklouzne ani myš. A najednou, zrovna jsme hráli s Josefem Násedlem lízaný mariáš, přišel rozkaz vyklidit bunkry. Co nám zbývalo?“ Nereálnost rozkazu vystupovala z daného jako ostrov generála Edwardse z oceánu. Opuštění bunkrů bylo bezpochyby chybným manévrem politiků.
,,Opustili jste je všichni bez mrknutí oka?“
,,To tak… kluci nadávali, mlátili pažbama do tchořích dír a plivali po stěnách těch doupat. Ale rozkaz jsme splnili do puntíku. Noc nás zastihla už v horách.“
,,Taky se mi to už stalo,“ připouštím roznícen vzpomínkou na čerň lesa, ,,toulali jsme se s kamarádem po Brdě a Kameňáku, když najednou…“
,,My se netoulali,“ rázně mě přeruší, ,,byli jsme tam svedeni rozkazem. Padla noc a tím i rozhodnutí přenocovat. Bez ohně, jak stálo v rozkazu. Vyndali jsme z toren deky, na to Aron Hrubý… co pocházel z Koryčan a po válce se odstěhoval do Lutopecen, kde vedl do osumačtyřicátého filiálku… no tak ten dlouze civěl na hvězdy, načež předpověděl, že zítra bude tepleji. Ráno otevřu oči a co nevidím. Kolem mne je bílo jako ve vápence. Mráz všechno pomaloval jinovatkou.“
,,Přízemní?“ vyzvídám druh mrazu.
,,Kdepak,“ dí dotčeně, ,,byl to pořádný samec.“
,,Takže zamrzl celý prapor?“
,,Prapor ne, jenom rota,“ upřesní, ,,a to ještě ne dlouho.Když jsem je uviděl kolem sebe zmrzlé jak štolverky, chytila mě lítost nad kamarády a zloba na čas vojny najednou a něco jsem zakřičel… Hřbitov z bílého mramoru pojednou ožil a vojáci hledali ječícího útočníka.“ Nejdřív jsem se tomu zasmál. Pak se zamyslel. Chlapi povolaní do války nemohli ani jinak reagovat. Proto nakousnu:
,,Správný bojový pokřik patří k vojákovi jak…“
,,Jak oje k žebřiňáku,“ doplní břitce děda.
,,Moje řeč… už husité táhli do bitev s chorály na rtech, křižáci zas skrytě mručeli pod tíhou zbroje, napoleonovci nedali bez bubeníka ani ránu a Rudá armáda proslula mohutným urá,“ zakončím krátký výčet útočných zvuků. Částečná rekapitulace pohnula však dědovou představou úplnosti.
,,Voják Dežo Molnár z Martina… ten, co spával v dětství v pálenici, křičíval v poli naplno: ,,Za cisára, Maticu a komunistov.“
Usmál jsem se. Bylo v tom něco trojrozměrného a přitom naprosto neslučitelného. Mocnářsky, historicky i politicky. Něco jako umocněná schizofrenie. Z představy řvoucího vojína běžícího v dýmu laufů s ,,deliriovým“ výrazem v očích mě záhy vytrhl děda další sondou do roku raz dva.
,,Jó, vojna není kojná,“ rozloží se děda pohodlně oddechuje v židli, až zavrže. Při opakování oblíbeného vojenského sloganu jistě dozrává další dějství kasárenského života. ,,Však když jsem nastoupil jako záklaďák, měl jsem takového noblesního velitele. Říkali jsme mu ,,Šarže“ a jmenoval se Ignác Ištván. Od Budapešti. Fajnový byl jak panička, co se lesklo, to ho přitahovalo, vždy včas a akorát jak …“
,,…jak švýcarské hodinky,“ doplním.
,,Kde by jich vzal?“ protáhne mrzutě, ,,ale hodinky měl… myslím že maďarské.“ Necháme úhledného a přesného velitele s pešťským výrobkem časomíry. Nepokouším se ani domyslet, kde by muž s monogramem I.I. mohl přijít k Omegám. Chci slyšet akorát pokračování příběhu, neboť hodinové ručičky nemilosrdně ukrajují čas k obědu. Nechci, aby vzorně nažehlenou Ignácovu uniformu zbrzdila svými mastnými oky polévka.
,,Hlavně na cvičáku nás to štvalo, byli jsme špinaví jak prasata a on fanfarónsky blýskal holínkama. Kroutil kníry a žvýkal tabák. Ale jednou jsme ho dopadli… tenkrát pršelo už tři dny a všechno bylo napité jak hodovníci pod lípou. Na cestu, kde ,,Šarže“ jezdil, jsme položili pytel pokrytý blátem. Od něho vedly dva provazy přes cestu do lesa. Měli jsme je v rukách jako opratě. Do středu jsme položili nějaký vyleštěný krám. Schválně hádej kdy? Když jel na cvičák, anebo z něj?“ zapojí mě do hovoru.
,,Na cvičák,“ zkouším první variantu. Při cestě z něj ho vidím zanešvařeného.
,,Houbelec,“ vrtí hlavou, ,,ze cvičáku. To jezdil ,,Šarže“ za ženskýma. Něco v něm vždycky narostlo, když nás seřval.“
,,A jak to dopadlo na lesní cestě?“ táži se radostně povzbuzen sledem událostí.
,,To nebyla ani lesní cesta,“ dostává se mi vysvětlení, ,,spíš jenom taková polnička, u níž rostl hájek.“
,,Tak před hájkem?“ ptám se znovu. Netrpělivost žádá dokončení příběhu a kryjící se ručičky budíku též. Vyfintěná postava velitele křest blátem.
,,Nó….“ Hluboce se zamyslel. ,,On to vlastně ani hájek nebyl, jenom několik stromů… ale byli jsme tam zalezlí jak jezevci.“ Mlčky kývnu. Jezevce znám, rozluštění příběhu pro dnes nikoliv.
,,Ono je to nakonec jedno, hájek nebo nehájek,“ přizná mužně, ale už bohužel nepodstatně. S napětím pak líčí další vývoj děje. ,,Schováni za stromy čekáme na jeho příjezd. A už vyjel. S nablýskanými holínkami, nažehlenými rajtkami a v bílých rukavičkách. Když spatřil něco se v blátě blýskat, zastavil. Opatrně našlapuje a kontroluje okolí, aby ho nikdo neviděl. Už je nad tím… pomaloučku vysouvá ruku… a teď hmát, smýk a šplouch!! Cha, cha, cha, cha!!“ ztvrdí závěr záchvatem nakažlivého smíchu. Přidám se. Není vyhnutí. Není taky proč se nepřidat. Vzpomínka na zabláceného Ištvána vháněla dědovi do očí slzičky a tento okamžik ve mně něco burcoval. Salvám jeho smíchu učinila přítrž vstupem až babička. Od vojančení nás vytrhla otázkou, vpravdě zženštilou, dožadující se od nás počet knedlíků k obědu.
,,Mně dej čtyři, matko,“ houkl děda rozehranou bránicí, ,,nějakou prorostlou krkovičku a pořádně omasti zelí. Též našemu mladému, ať pozná rozdíl mezi domácí kuchyní a vyvářením v poli.“ Děda byl dobře naladěn. Při závrati smíchu otevřel četná zranění ve tváři, způsobené bolístky však nevnímal. Stařičkou břitvu s kalíškem mýdla zavřel do šuplíku, špígl odsunul na kraj stolu, Rudé právo přeložil vedví a jal se očekávat polední chod.
-----
Přivřu víčka. Snivě. A tak trochu lenošně. Záhy uvidím seřazený batalión na sešlapaném kasárenském dvorku. V zákrytu vlastních stínů pak stojí všichni hrdinové dědových příběhů. Je tu vyholený Ferenc Leibnicz, mariášník Josef Násedlo, předvídatel Aron Hrubý, přihlouplý Dežo Molnár i načančaný Ignác Ištván s hrstkou nablýskaných metálů. Ať však zkoumám sešikované zástupy vojáků sebevíc, jednoho mezi nimi nalézt nemohu. Krev vlastního rodu. Venkovský kořen třetího předkolena. Jeho postava za ona prošlá léta jistě nabyla podstatných změn. A duše – ta je neviditelná. Spokojen s tímto prostým vysvětlením pomalounku oči opět otvírám. Děda se láduje vepřovým jak dělo střelivem. Chutná mu. Bodejť by ne, vždyť právě znovu prošel dlouhou šňůrou prošlých a nepochybně i zašlých vojákovin.
srpen-září 1994
