Co znamená věřit Bohu
Co znamená věřit Bohu
Mk. 8,27-30;
Úvodní píseň : 171 „buď Pánu čest“ (1)
Salutátorium : Milost vám a pokoj od Boha - Otce našeho…
Introit : Žd. 1,1n;
Píseň : Ž 42 „Jako jelen mučen žízní“
Modlitba :
Čtení : Joz. 24,15;
Píseň : 446 „Moudrosti poklad z nebe“
Text : Mk. 8,27-30;
Modlitba :
Píseň : 259 „Navštiv nás Kriste žádoucí“
Ohlášky :
Píseň : 473 „Vezmi Pane život můj“
Poslání : Ž. 121,1-4;
Slovo
Požehnání : Ž. 121,5-8;
Píseň : 636 „Z Tvé ruky Pane můj“
Co znamená věřit Bohu
Mk. 8,27-30;
„Mnohokrát a mnoha způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků;“
Potom, co umlkla ústa proroků, jako by se i Hospodin odmlčel. Ano, milí bratři a sestry, i tak nějak lze pochopit onen úvodní verš z epištoly Židům, ale jen do té chvíle, než si důkladně přečteme i ten následující: „v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.“
Abychom jej ale mohli snázeji a správně pochopit, zkusme se společně podívat na adresáta i odesilatele. Co nám to asi řekne, když si uvědomíme, že tím adresátem není nikdo jiný než Židé a odesilatelem sám Pavel.
„Proč? Proč nám to tu říkáš a co s tím má co společného nějaká korespondence?“, říká si možná většina z vás. Ale víte, bratři a sestry, apoštol Pavel, stejně jako Jákob a mnoho dalších biblických postav jsou něčím zvláštní. Tak třeba onen Jákob – jehož jméno se překládá jako Úskočný dostal u brodu Jabok nové jméno – לארשׂי (Jisraél), což znamená „Bojuje Bůh“ a stal se jedním pilířů a praotců Židovského národa, kterého si sám Bůh vyvolil, i přestože podvedl nejen svého bratra, ale dokonce i otce.
A Pavel? O něm se na konci sedmé kapitoly Skutků Apoštolských dozvídáme, že to byl právě on – Saul, který držel pláště svědků když kamenovali Štěpána. A později se sám dokonce vypravil k veleknězi, aby si od něj vyžádal doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásili k vyznavačům Ježíše Krista, a přivedl je v poutech do Jeruzaléma.
Ale teď – po tom, co poznal Krista a jeho mocné působení, píše svým – tedy Židům o tom, že Bůh sice mluvíval skrze proroky, ale nyní, ať se jim to líbí nebo ne, promlouvá ve svém Synu Ježíši Kristu, kterého většina znala spíše jako Ježíše – syna Josefa tesaře – Ježíše z Nazaretu a ke kterému, jako Spasiteli zaujímají zcela odmítavý postoj.
Není tedy již třeba se tak striktně držet jen slov proroků. Nyní je potřeba držet se především slov toho Ježíše z Nazaretu – Božího Syna, kterého On sám jeho Otec a náš Bůh ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.
K takovému tedy poznání dospěl apoštol Pavel – ten Saul, který z počátku sám pronásledoval vyznavače Ježíše Krista, ale u Damašku se s ním setkal tváří v tvář.
A k jakému poznání jsme dospěli my? Co nás, bratři a sestry, přimělo k tomu, že jsme přilnuli ke Kristu? Že jsme si právě Jeho vybrali jako příklad hodný následování? Byl to příkladný křesťanský život našeho souseda a nebo to bylo Slovo, které nám tu Bůh zanechal?
„Mnohokrát a mnoha způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.“ Je věta, která nám možná nic neřekne, ale našim praotcům a apologetům – obhájcům Božího Slova jako byli třeba Wiclif, Hus – jehož výročí upálení si budeme za několik dní připomínat a dále pak Zwingli, Calvin, Luther a i Martin Luther King.
Ti všichni si možná … protože bili opravdu dobrými theology a znalci Písma… velmi podrobně prostudovali onu Ježíšovu otázku: „A za koho mě pokládáte vy?“ a ta se na konec stala i jejich osobní.
To je v životě křesťana opravdu velmi zásadní otázka, protože právě na ní stojí a padá naše lidská víra. Víte, možná právě pro tuto Ježíšovu otázku, která sice zprvu směřovala jen k učedníkům, se Wiclif ani Mistr Jan Hus nemohli smířit se stavem tehdejší καθολον του κοσμυ (dnes bychom řekli) Katolickou církvi – přeloženo jedinou tehdy známou na světě.
Domnívám se a myslím si, že nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že ani Wiclif, ani Hus, ani nikdo jiný z jejich pokračovatelů – Luther, Zwingli, ani Calvin, nechtěli dát vzniknout nové církvi. Jen chtěli, aby ta církev, které sloužili byla věrna Kristovu odkazu. Aby ta Ježíšova otázka: „A za koho mě pokládáte vy?“ nevyzněla do prázdna, ale aby si jí položil každý věřící. Proto, byť by i třeba Hus chtěl, tak nemohl v Kostnici před svým upálením odvolat! Protože poznal, že ta otázka nezní všeobecně, ale je zcela konkrétní: „A za koho mě pokládáš Ty Jene Huse z Husince?“.
Tři zastavení sama nad sebou nám ona Ježíšova otázka „A za koho mě pokládáte vy?“ nabízí: 1) I když se, jak se zdá, proroci odmlčeli, Bůh nemlčí, ale promlouvá skrze svého Syna Ježíše Krista.
2) Třeba i v oné otázce, která se, pokud jí vztáhneme na sebe, netýká jen jeho nejbližších, tedy učedníků, ale týká se i nás. A tak po tom, co jí vztáhneme každý sám osobně na sebe, by mohla klidně znít: „A za koho mě pokládáš Ty Davide, Honzo, Karle, Aleši, Petře, Tondo, Barboro, Hanko, Petro, Renáto, Andreo, Jano, Věro, Simono, Karlo, …“ No a jestliže jí takto opravdu vztáhneme na sebe, pak se nám zvěst Písma otevře stejně jako se otevřela Štěpánovi, Husovi, Wiclifovi, Lutherovi, Calwinovi, Zwinglimu, a mnoho a mnoho dalším apologetům – obhájcům Boží pravdy a najednou zjistíme, že i kdyby se dělo, co dělo, tak, že to jediné, na čem opravdu záleží a na čem máme v našich životech stavět, byť bychom kvůli tomu museli podobně trpět jako třeba Štěpán nebo Hus, je víra.
3) Rozhodnutí se komu chceme sloužit je na nás samotných a každý z nás se musíme rozhodnout zcela svobodně, svědomitě, ale hlavně každý jednotlivě sám za sebe.
Víte, když se Jozue – ten bojovník, který po Mojžíšově smrti dobýval Zaslíbenou zemi – Kenaán, ptal Israelců: „Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejich zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“, nedělal tím jen tak nějaký průzkum, ale položil tím zcela seriózní a velmi zásadní otázku stejně jako když se Ježíš zeptal svých učedníků: „A za koho mě pokládáte vy?“
„… vyvolte si dnes, komu chcete sloužit … Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“. To byla, milí bratři a sestry, zásadní otázka a rozhodnutí nejen Pro Israelský národ, který byl již čtyřicetiletým putováním do Zaslíbené země, do které, kdyby byl poslušný Božích zákonů, mohl dojít za pár dní, tolik unaven, že již neměl sílu věřit ničemu. Vždyť ti Kenaánci byli tak velcí a bylo jich tolik.
Byla ale stejně zásadní pro všechny mučedníky a apologety, že když si jí položili, nemohli jednat jinak než jak jednali. Byť za to třeba zaplatili tím nejcennějším, co měli – vlastním životem.
Byla, je a bude ale také zásadní otázkou i pro nás křesťany jedenadvacátého století, protože když si jí položíme, zjistíme, že jsme ve stejné situaci jako ti všichni před námi a že před ní nelze utéci.
Co tedy říci závěrem? Snad jen tolik, že: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím.“
A nám, bratři a sestry, dejž Bůh takovou milost, aby se i k naší víře mohl přiznat, jako se přiznal k víře našich předků.
Amen
