Jsem takový, jaký jsem

VÁNOCE V BETLÉMĚ

            Pokaždý, když mám jet do Betléma, tak se už několik měsíců moc těším a nemůžu se dočkat, až si pro mne Tomáš Vostřák, kterého beru jako svého tátu, přijede.

To víte, jsem tam v tom ústavu pro mentálně postiženě v Zašové neustále zavřený na pokoji, v herně a nebo u televize a nebo čekám na svačinu na oběd či večeři. Proto mám velkou radost a chci se dostat alespoň na pár dní na „Betlém“, protože tam se mi pečovatelé opravdu moc věnují.

Je to pro mne opravdu moc příjemná změna. Cítím se na Betlémě jako bych v lázních ve „Velkých Losinách“. Řekl bych: „Je to přímo balzám na mou duši“. Pověděl-li jsem Vám o tom, že se mi na Betlémě pečovatelé moc věnují, není to ale úplně tak. Na rozdíl od ústavu v Zašové se mi tu celých čtyřiadvacet hodin a celý týden, věnuje pouze jeden pečovatel, který mě učí číst, psát, počítat . A vtom je právě ten rozdíl mezi ústavem a střediskem diakonie „Betlém“.

            Od té doby, co jsem se probudil, to je od sedmi ráno, jsem se už nemohl dočkat až Tomáš přijede. Tašku s věcmi a dárky jsem měl už sbalené a vůbec jsem nedal na uštěpačnou poznámku jedné zdravotní sestry: „Počkej, ještě tu budeš obědvat!“.

Její poznámka se ale nesplnila, protože Tomáš okolo poledne přijel a já jsem se už nemohl dočkat až budu za branami ústavu (zoologické zahrady). Cesta ubíhala nádherně a bylo hezky. Díval jsem se na okolní krajinu a radoval se, že už budu konečně doma „na Betlémě“. Konečně jsem se cítil jako svobodný člověk.

Po několika minutách jsme se zastavili na oběd. Byla to opravená restaurace ze starého mlýna. Konečně jsem si mohl vybrat jídlo na které jsem měl chuť a jedl jsem to, co mám rád. Po výborném obědě a několika hodinách cesty jsme dorazili domů, kde již na mne čekalo spousta mých kamarádů a přátel, s kterými se cítím jako v rodině, ale také na mne čekal i můj osobní pečovatel Jarda Švejkar, který zde vykonávál svoji čtrnáctidenní zkoušku.

            Celý první týden s Jardou se mi moc a moc líbil. Jen považte. Vstávali jsme okolo osmé hodiny ranní, každý den jsme spolu chodili na hodinové procházky, psali jsme básničky, malovali jsme nejrůznější obrázky na téma mých básniček a hodně jsme si četli z bible. V Zašové se mi o tom může jenom zdát. I přesto že bylo těsně před Štědrým dnem, zkusil jsem požádat rehabilitační pracovnici, bývalou pečovatelku, Lucku Bártkovou aby mne namasírovala a ona byla tak ochotná, že se mi věnovala. U nás sice rehabilitační místnost je, ale rehabilitační sestra, která má kurz, rehabilitaci vůbec nedělá a raději pracuje na třísměnný provoz jako zdravotní setra. Lucka je super a po masáži jsem se cítil cítil jako kdybych byl na dovolené u moře.

Protože jsme se já i vedoucí domova Betlém Tomáš Vostřák (táta) dohodli na tom, že Štědrý den budu trávit na Betlémě, chci srovnat tento prožitek v Zašové s prožitkem v klobouckém Betlémě.

I přesto, že si v ústavu musíme dárky kupovat jen samy sobě, tak se mi prostřednictvím, něco jako ergoterapeutky, slečny V. Mikulenkové podařilo vlastnoručně vyrobit Tomášovi Vostřákovi kalendář, ze kterého měl obrovskou radost. Vyrobit něco takového v Zašové to se hodně málo kdy podaří. Když si máte koupit dárek sámi pro sebe, tak z toho nemáte vůbec žádnou radost. Ale když jej můžete koupit někomu nejbližšímu, z lásky vyrobit pro toho, kterého máte rádi, tak je to úplně něco jiného. To samé platí i o prožitku a štědrovečerní atmosféře. Ta se, podle mého názoru umocňuje tím, že si v tento čas připomínáme narození Ježíše Krista, což se v Zašové nepraktikuje. Proto jsem Štědrý den i večer v Betlémě prožíval naplněný obrovskou radostí (jako tříleté děcko). Pravdou je, že jsem čekal také nějaký ten dáreček, ale že jich bude až tolik (fixy, pastelky, sešity, keramického a plyšového pejska), to jsem opravdu nečekal. Ale kdybych pod tím stromečkem nenašel vůbec nic, vůbec by mi to nevadilo, protože jsem byl rád, že jsem v blízkosti svého táty Tomáše Vostřáka a to byl pro mne ten nejcenější dárek.

Každý týden je jiný, stejně jako každý pečovatel. To je sice pravda, ale přeci jen jsem si v duchu přál zůstat s Jardou i druhý týden, protože jsem si ho moc oblíbil a on se pomyslně stal mým strejdou. Ale respektruji, že se pečovatelé střídají, a tak se o mne druhý týden začal starat Pavel Sivák.

Hned v pondělí jsme se ještě spolu s několika vozíčkáři ve dvou autech vypravili do nedalekých Morkůvek, abychom se podívali na výstavu obrazů začínajících malířů M. Mihulky a P. Kvapila. Když jsem se tak díval na všechny ty krajinky, portréty, akty-neakty a jiné obrazy, byl jsem nadšen. Po skončení naší prohlídky mi pan Kvapil udělal velikou radost tím, když přistoupil na moji nabídku, že mu pošlu také nějaké své obrázky.

Aby dny nebyly tak jednotvárné, tak jsme se v úterý, opět dvěma auty (jedno z nich řídil právě Pavel), vypravili na odpolední výlet do Ústavu sociální péče v Habrovanech. Trochu jsem se toho bál a čekal jsem děs a hrůzu, tak jako v ústavu v Zašové, ale byl jsem velmi mile překvapen jak jakým způsobem nás přijali a jak se k nám chovali. Jsem přesvědčený, že to bylo bez jakékoliv přetvářky a upřimné, na rozdíl od chování vedení k návštěvám v Zašové. Na uvítanou jsme vybalili cukroví a na oplátku jsme dostali kafe a limonádu. Po drobném občerstvení a vlídném přijetí, jsme i my chtěli přispět k prohloubení láskyplné atmosféry a tak jsme si společně zazpívali několik koled a Tomáš Vostřák přečetl velmi pěknou povídku o pastýři, který opustil svých devětadevadesát oveček, aby šel hledat jednu ztracenou. Později jsem si nechal zjistit, že to byl biblický příběh z Mt. 18,12n; (Lk. 15,4nn;). Moc mne oslovil, protože i já v poslední době hledám útočiště v konkrétním církevním společenství.

Už je to hodně dlouho, co jsem se také zapojil do zpívání v jednom pěveckém sboru a protože jsem chtěl také přispět do silvestrovského programu, navrhl jsem svému pečovateli, že bychom mohli společně zazpívat několik lidovek. Můj pečovatel Pavel se toho hned chytl a tak jsme spolu začali tvrdě trénovat. Společně jsme se shodli na třech písních, ale Pavel dal návrh, abychom ze dvou udělali divadlo. Nevěděl jsem co má v plánu, ale hodně jsem se děsil toho co má zalubem, protože z toho chtěl udělat „BIG SHOW“. Měl jsem strach, že to nezvládnu a místo zpěvu se budu smát. Odmíta mi cokoli prozradit, jen mi kladl na srdce, abych zpíval a nedbal, co tam bude provádět.

Mimo to se také učím psát, což se mi moc nedaří, ale snažím se  co mi síly stačí. Už skoro sám napíšu první slovo „AHOJ“, ale největší problém mi dělá písmeno „J“. Je divné a všelijak zaoblené. Vím, a jsem si vědom toho, že musím bojovat ze všech sil, abych se to naučil. Už od útlého mládí jsem k tomu jednak nedostal příležitost a pak mi to bylo v ústavu znemožněno. Takže, teď v dospělém věku se alespoň na Betlémě, kde se mi na plno věnují, snažím učit.

Už od samého příjezdu do Betléma jsem projevil zájem co nejvíce chodit ven na procházky a to se mi i daří. Výlety do Morkůvek, Habrovan, delší projížďky po Kloboukách a ve čtvrtek mne Tomáš s Pavlem vzali na silvestrovské nákupy do brněnského velkého Tesca. Před tím jsme ale ještě vykonali pastorační návštěvu v jednom brněnském domově důchodců.

Večer mi to nedalo a tak jsem se svého pečovatele zeptal jak je to s obchodními domy, jako je třeba Teco a byl jsem překvapen, když jsem se dozvěděl, že existují ještě mnohem větší. To až takové, že se do nich dá vět autem, tam jej zaparkovat, nakoupit a pak zase odjet.

Silvestr byl bezvadný. Už jsem se tak dlouho nepobavil, ani nevím kdy to bylo naposledy. I já spolu se svým pečovatelem jsme na Silvestra vystupovali se třemi písničkami a v některých momentech jsem byl z různých jeho scének, které můj pečovatel při zpívání vyváděl překvapený, a nevěděl jsem jestli se mám smát a nebo zpívat. Byl jsem z toho, že jsem to zazpíval dost překvapený, ale ještě víc, když jsem, pro velký úspěch musel jednu píseň přidat sólo. Strejda Jarek mě povzbuzoval: „Zpívej, zpívej. Kdo umí, ten přidá.“ a všichni betlémští křičeli: „Opakovat! Opakovat!“

Povídání o Járu Cimrmanovi i jeho referáty včetně pohádek se mi líbili. Takové pohádky, jako je „NaCl nad Au (Sůl nad zlato)“ a nebo „Dlouhý, široký a krátkozraký“ sice neznám, ale zase jsem o pohádkovou říši moudřejší. Chtěl bych to, bude-li to možné, ještě někdy zopakovat.

Dalším překvapením byly biblické hádanky od pečovatelky Laďky Janové. Líbilo se mi to a bylo to suprové i když jsem něčemu neropzuměl. Na to, abych všemu roztuměl, bych musel mít totiž hlavu jako slon.

Na závěr silvestrovského večera jsme si losovali biblické veršíky a ten, který jsem si vylosoval já, si myslím, mi padne jako ulitý.

Na uvítání Nového roku jsme si připili (já nealko) a popřáli, abychom se pak šli podívat na ohňostroj, který jsem viděl po tolika letech.

Ráno jsme na Bohoslužby nešli, ale odpoledne jsme se vydali na krkolomnou cestu do katolického kostela k ekumenickým bohoslužbám. Cesta byla o život, ale já jsem se nic nebál. Mám z nich nejen kulturní zážitek, který už dlouho mít nebudu, ale jsem z nich taky tělem i duší naplněn.

            Další věci, ze které jsem měl obavu byla moje úplně první ranní chvilka. Měl jsem jí spolu se svým tátou Tomášem V. a to na téma „Jonáše“.

Těším se až budu mít další.

            Když jsem se ptal ústavního vedoucího, jestli bych mohl bydlet na Betlémě, až by se tam uvolnilo místo, on mi na to odpověděl: „Jindro, abys toho nelitoval a nebylo Ti smutno po Zašové“. Myslím si, že po takové „pazderně“ nikomu smutno nebude. V Zašové je toho hodně, co mi vadí. Například; čištění zubů v místě, kde se chodí na toaletu a tam kde se chodím sprchovat je koule místo kliky a otevření se musím doprošovat sestřičky i několik desítek minut. Díky mřížím, místo některých dveří, se tam necítím doma a za svůj domov považuji Betlém. Jestli to bude možné tak bych tu chtěl bydlet na trvalo.

Pan vedoucí mě nechtěl pustit. Vymlouval se na to, že nejsou sjízdné cesty. Tvrdil mi, že nechce, aby mne dovezli zpět v rakvi. Ale paní Podzemná, která je ke mně milá a přívětivá mi nějakým kouzlem s vrchní sestrou J. Zetkovou zařídila, že jsem na Betlém nakonec mohl jet.

Bylo úterý a já jsem se musel s Honzou Gavlíkem a pečovatelem Frantou vydat na zpáteční cestu,na kterou jsem se vůbec netěšil.

V Betlémě 2.1.2006                                                                           Stania Jindřich