Odpuštění
Oduštění
Zdeněk Juračka
Byl jeden mladý muž, jmenoval se Martin a staral se o svého nemocného otce. Jeho otec byl po dvou prodělaných mrtvicích upoután na invalidní vozík. Lékaři mu již nedávali mnoho šancí na dlouhý život. při jednom vyšetření mu zjistili totiž rakovinu mozku. K tomuto onemocnění se přidružily epileptické záchvaty, které zhoršovaly jeho zdravotní stav. „Váš otec má před sebou již jen dva, maximálně tři měsíce života.“, řekl doktor Martinovi, když měl jeho otec další epileptický záchvat. „Protože je Váš otec vážně nemocen a prodělal již dvě mrtvice, nemusí další epileptický záchvat přežít.“ Potom doktor Martinovi poradil a napsal vše potřebné, jak se má o otce starat. Co mu dávat k jídlu a pití, a hlavně jaké má užívat léky.
Martin byl věřící a tak se neustále upřímně modlil k Bohu, aby se otec uzdravil. I když jeho otec nebyl věřící, přesto Martin četl u otcovi postele povzbudivé verše z bible. „K čemu to čteš? Stejně žádný Bůh není. Kdyby byl, tak bych nebyl takhle nemocný. Přece by Tě nenechal kvůli mně tolik trpět.“, slýchával Martin dost často, vlastně pořád, od svého otce. Asi po dvou měsících měl otec další epileptický záchvat. Po rychlém převozu do nemocnice se jej doktorům podařilo zachránit. Lépe řečeno, oddálit jeho odchod. „Sice je stabilizovaný, ale do rána to nevydrží.“, dozvěděl se Marti od doktora, který dával jeho otce dohromady.
Tentýž večer, když Martin seděl u lůžka umírajícího a tiše se za něj modlil, uslyšel tichý hlas: „Prosím Tě, přečti mi něco z bible, abych se už toho trápení zbavil.“ Matrin úlekem zvedl hlavu již při prvních slovech svého otce. Nevěřícně kroutil hlavou, ale přesto uposlechl. „Cítím, že už tady dlouho nebudu. Tvé neustálé čtení bible u postele mě přesvědčilo, že i po smrti mého těla se můžu těšit na něco nádherného. Prosím Tě, přiveď mi kněze. Chci se totiž od něho pokřtít.“ „Tati, a myslíš to úplně vážně a upřímně?“ „A bylo snad někdy něco, co jsem nemyslel vážně?“ Martin se bez odpovědi rychle zvedl a běžel pro kněze, který měl zrovna mši v nemocniční kapli. Po dlouhém přemlouvání se přece jenom nechal dovést k umírajícímu. „Kdo bude Váš kmotr?“ „Kdo? Můj syn přece.“
Po skončení obřadu a knězově odchodu promluvil otec k Martinovi. „Teď už můžu v klidu odejít do míst, kde na Tebe budu čekat. Doufám ale, že se Tě nedočkám moc brzy. Máš totiž ještě dlouhou cestu životem. Jenom o jedno Tě ještě prosím, vzpomínej na mě v dobrém, i když jsem byl na Tebe často nevrlý a mockrát i zlý.“ Než stačil Martin otci odpovědět a říct mu jak jej má rád, vydechnul otec naposledy.
Z tohoto příběhu plyne, že i nevěřící si na smrtelné posteli může uvědomit své hřích a prosit o odpuštění. Když to myslí upřímně, dopuštění se mu dostane.
