Smysl Postní doby
Jaký je smysl postní doby?
Vztah vůči Bohu:
Nejasné přesvědčení, že Bůh je s námi nespokojen, že je tvrdý, mrzutý, mstivý a lhostejný, prostě takový, jací bychom byli na jeho místě my, v nás zabíjí naději, víru, lásku a život vůbec...
Celé Písmo nám ovšem dosvědčuje, že Bůh není jako my. Je původcem lásky, jejímž projevům (zvláště starozákonním) mnohdy nerozumíme.
Takovým pro nás prosté posluchače asi dosti opomíjeným textem je Dt. 6,4-9;, ale možná by stálo za to začít už v. 3; „Poslouchej je, Izraeli, a bedlivě je dodržuj. Tak se ti povede dobře a velmi se rozmnožíte v zemi oplývající mlékem a medem, jak ti přislíbil Hospodin, Bůh tvých otců. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“
Zde bychom se mohli oprávněně domnívat, že se nás tato slova jakoby netýkají. Vždyť jsou adresována izraelskému lidu. Ale hned ve v. 3; nás může zarazit část: „jak ti přislíbil Hospodin, Bůh tvých otců.“ Že by nám Hospodin něco přislíbil? Jistě. Že když budeme dodržovat jeho Zákon: „Tak se ti nám povede dobře“. Další slova, která by nás mohla zarazit jsou: „Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“. Jako bychom v těchto šesti slovech slyšeli odkaz na jedno z prvních Božích přikázání. „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí“ Ex. 20,3-5; „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ Tento verš jistě nejednomu Písmákovi připomene „Dvojpřikázání lásky“ z Mt. 22,37;. „A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci.“ Mít něco (někoho)v srdci znamená milovat. Dá se ale láska přikázat? „Budeš je vštěpovat svým synům“ lépe řečeno dětem. A to je náš celoživotní úkol. Vydávat svědectví o lásce, kterou jsme potkali na své cestě životem. O lásce, která myslí úplně naruby, což Ježíš nejlépe demonstruje v podobenství „O marnotratném synu“ Lk 15, 11-32;. „a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.“ Ano, vždycky musíme být připraveni na to, když nás kdokoli vyzve ke svědectví. „Uvážeš si je jako znamení na ruku“. Uvázat si něco nebo někoho k ruce znamená mít to neustále u sebe, ale uvázat si Slovo Boží na ruku znamená něco jako udělat si tahák. Napsat si to na dlaň. Všichni jsme to jedou udělali. Ve škole byla dlaň výborným zdrojem nejrůznějších poznámek k písemkám a když jsme neměli k dispozici žádný papír, tak jsme si telefonní čísla ponejvíce psávali také na dlaň. „Uvážeš si je jako znamení na ruku“ tedy neznamená nic jiného než mít to neustále na očích. „a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima.“ Mít slova na čele nám některým možná připomene židovský תפלין „Tfilin“ (modlitební pásek), který nosili muži k raním modlitbám a na němž byl zaznamenán onen text … שמע ישראל יהוה אלהינו יהוה אחד „Šemá Jisraél Adonáj elohejnů Adonáj echad … - Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný…“ Dt. 6,4-9;. Jistě, Židé tento Tfilin sice nosili a mnohde ještě nosí na čelech nebo na zápěstí, ale nepochybně jej znají nazpaměť. Mít tedy tento text na čele mezi očima jistě nepochybně znamená znát jej zpaměti a v kombinaci s jeho umístěním na rukou nepochybně znamená vědět a dělat to, co po nás Hospodin – Bůh chce. „Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“ V tomto okamžiku se nejednomu z nás jistě vybaví Pesach – פֶּסַח , kdy potřené veřeje (lidově řečeno – futra) krví beránka, oznámila andělu smrti, aby takto označené domy minul a prvorozené v nich ušetři a nechal žít, zatímco všechny ostatní egyptské domy, včetně faraónova paláce, a v nich všichni prvorození zemřeli. „Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“ pro nás ale jistě neznamená označovat veřeje svých domů jakýmikoli symboly, jako se tomu děje na „Tři krále“ symboly „KMB“, ale pouze neviditelným znamením pokoje, lásky a sounáležitosti s Bohem, který, jak jsem zmínil v úvodu, svou lásku projevuje podivuhodným způsobem, kterému nikdo z nás lidí nerozumí.
Vztah vůči bližnímu:
Jestliže jsme postní vztah vůči Bohu vymezili do „Šemá Jisraél“, pak bychom ten sám postní vztah k bližnímu měli vymezit do „Dvojpřikázání lásky“, jak jej máme zapsáno u evangelisty Mt. 22,39;: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“
Zde ale vyvstává stejná otázka, kterou Ježíšovi položil zákoník: „A kdo je můj bližní?“ Je mým bližním jen ten, ke kterému chovám jistou náklonnost. Řekl bych, že toto je přímo Shaekspearovská otázka, ale Ježíš ve svém podobenství „O milosrdném samařanovi“ nám v něm dává odpověď o které právě v tomto postním období můžeme a máme přemýšlet. Je pravdou, že člověk se nad sebou a nad blízkými zamýšlí hlavně ve vánočním období a pak na Silvestra, ale nemělo by tomu být naopak? Neměli bychom o tom právě v tomto postním období všem více přemýšlet a analyzovat? Nestálo by za to před svým bližním třeba i jen pomyslně pokleknout s ručníkem a lavorem vody, abychom mu se vší pokorou umyli nohy? Poprosit ho, právě a proto v této předvelikonoční – postní době o odpuštění? Vždyť kdy jindy než právě v této době by měla z našich úst k bližním zaznívat slova jako: „Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.“ nebo: „Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“ nebo: „A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ a ještě: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“, „Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj.“, „Pokoj tomuto domu!“, „Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji.“, „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“, „Pokoj vám“ a z velmi podrobného výčtu, leč ne všech textů: „ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“
Vztah k sobě samému
Začátek ozdravování, obnovy, může být v tom, že se pokusím v postě svůj život zjednodušit. Budu tedy svůj život oprošťovat od toho, co je přebytečné a zbytečné, i když to jinak považuji za normální. Můžeme tedy říci, že půst má být dobou oprošťování se od zbytečného.
Modlitba, půst a almužna, to jsou prastaré křesťanské postní praktiky, které mohou být i pro nás vhodnými nástroji - ale ne cíli!
Modlitba: jako cesta k bytí s Otcem a k přeorganizování našeho života podle Boha. Tedy modlitba, která nás s Otcem spojuje a která skýtá možnost vše důležité v našem životě s ním probrat, přezkoumat před jeho tváří. Ano. Hovořme, diskutujme, ale i disputujme s ním. O všem, co prožíváme – co nás těší, trápí, s čím si nevíme rady. A nenechme se uchlácholit tím, že to Bůh ví. Ano, to je sice pravda. On ví i to, kolik jsme měli na hlavě vlasů než nám začaly padat. On ví i to, co, jedl náš pra pra pra děda k večeři 20.6. 1520. Ale i když o všem ví, potřebuje, abychom mu to řekli my sami osobně.
Půst: není zdaleka jen odepřením si jídla. Půst je vlastně zřeknutí se čehokoliv, co je v mém životě postradatelné, zbytečné nebo překážející. A půst jako zřeknutí se toho, co je pro mne postradatelné a co může obohatit potřebného bližního, tedy i almužna – peněžní dary.
Doba postní - souhrnný pohled
Tajemství postní doby v srdci dnešního člověka
Postní doba je pro všechny křesťany obdobím, kdy je třeba pracovat na opravdové proměně a obnově, abychom se mohli znovu naplno nadechnout, urovnat všechny své zmatky, obnovit autentické vztahy, znovu navázat dialog s lidmi, se kterými nemluvíme, opravdu si odpočinout… a tak dojít spásy.
