Výstava v Belfort
Spojila jsem výstavu s návštěvou u kamarádů, ale i tak jme ráno vstávaly hodně brzy, abychom ještě každá strvily svoji hodinku v koupelně. Určitě jsme Moniku s Tomkem vzbudily, když se Láska snažila vyškrábat z hluboké vany nebo se v ní aspoň oklepat, klouzalo jí to a udělala několik kotrmelců. Doma máme totiž vanu pěkně rovnou v které skoro můžeme hrát na schovku. Když už jsme pocákaly co se dalo, Láska se vytřela do sucha o koberec, u stolu už nás čekalo a voňavé kafe. Láska ještě vyžebrala kus ovocného koláče a vyrazily jsme do výstavní haly. Ani jsme moc nebloudily, udělaly jsme několik koleček v blízkosti haly a na benzínce jsme se „přilepily“ na auto zarovnané až po střechu klecemi, ve kterých poletovali psi. Parkování bylo také cool, protože hala se nacházela uprostřed nákupní zóny, parkovacíh míst bylo hodně. Hodně a obsazených. Starosti jsem si nedělala a „vytvořila“ provizorní parkovací místo před vchodem do obchdou (který je ze zákona v neděli stejně zavřený). Vstupní kontrola ok, teď už jen vyzvednout katalog, číslo v rignu a zabydlet se. Zde začaly drobné potíže. S novým systémem on-line, kdy si musíte stáhnout kartu vystavovatele, pokud zrovna systém funguje – já to štěstí neměla. Také obvyklé statistiky nebyly k dispozici, takže jsem nevěděla, kolik nás bude, v kterém ringu, v kolik hodin atd. Kámen úrazu, Láska byla zařazená do špatné třídy a to v její neprospěch!!! Ale sekretariátě byli moc hodní, vyslechli si mě, přeřadili Lásečku do jiné třídy, dali mi na to potvrzení, které jsem měla odevzdat panu soudci. Našla jsem nám klidný koutek, kde se drobek mohl dospat a já měla celkem slušný výhled na náš ring. První soutěžili kokříci, těch bylo jako obvykle hodně. Springerů bylo jen několik a s výjimkou Lásky a jedné fenečky na konfirmaci, všichni z jediné chovné stanice. Hala byla maličká, psů hodně, lidí ještě víc, horko k udušení, přestože venku už několik dní pršelo (až jsem se bála, že jedeme zbytečně, protože některé soutěže probíhaly venku a hrozilo zrušení akce). Jak mi to je vlastní, kde není třeba, tam stresuji. Střídavě jsem si s Láskou hrála, aby se jako obvykle „neotrávila“ a střídavě probíhalo dolaďování výstavní techniky (zní to pěkně :o) S předváděním jsem byla spokojená, Láska dělala přesně, co bylo potřeba a to v postoji i v pohybu. Byla voňavoučká, čisťoučká, ostříhaná, poslušná, prostě ve formě. To mi dalo naději, že by to dnes mohlo dobře dopadnout a stresovala jsem se ještě víc. Snažila jsem se uklidnit, ale moc mi to nešlo. Jen, když o tom teď píšu, už se ve mě všechno svírá, protože vím, co bude následovat. Kapsa plná granulí, jsme nastoupené před ringem, máme to štěstí, že jdeme první, takže si můžeme určovat tempo chůze a také nemáme před sebou ničí zadek, který by se dal očuchávat. Prostě ideální podmínky. Ještě větší stres. Očividně nejen já – Láska nechala na podlaze dobrůtky ze včerejšího večírku. Oběhly jsme dvě kolečka, tam a zpátky a už se nastavujeme do pozice, aby nás pan rozhodčí viděl z nejlepšího úhlu. Zatím žádná chyba. Jedna „soupeřka“ odpadla, vůbec nenastoupili do kruhu. Mě osobně se druhá fenečka tolik nelíbí, je příliš štíhlá, ale má výhodu – je hnědá. Pan rozhodčí si Lásku osahal, změřil v kohoutku, prohlédl zuby, zeptal se mě co na nich má (!) a potichu diktoval posudek sekretářce rignu. Nevím, jak je to možné, ale moje nervozita stále stoupá. Každá vteřina je nekonečně dlouhá, ale Lásečká odevzdaně drží v krásném postoji. Mezitím se naše „poslední“ soupeřka válí po zemi nebo sedí. Další pomyslný bodík pro nás. Posudky jsou napsané, teď už „jen vybrat“ tu nejhezčí. Pan rozhodčí si dává na čas, hodně pozorně posuzuje hlavy obou feneček, klepou se mi ruce, mám asi 200 tepů za minutu, jedním okem pozoruji rozhodčího, druhým Lásku, aby se nedej bože v rozhodném okamžiku nepohnula. A závěr – jsme první! Mám velikou radost a hned pokračujeme do dalšího kola. Tentokrát se vybírá ve třídě mezi fenečkou a pejskem. Znervóznět už jsem nemohla, ale udržovala jsem si správnou hladinu adrenalinu. Tentokrát jsme běžely jako druhé, snažila jsem se uhlídat Lásčino optimální tempo, ale náš konkurent nám moc nepomohl. Zmítal se na vodítku a odmítal běhat, takže jsme s Láskou předvedly spíš „moon walk“ neboli chůzi na místě. Láska využila nastalého zmatku a dvakrát si na mě vyskočila, ale to už bylo rozhodnuto – dostaly jsme „nejlepší mladý pes v race“.