„Teď už víte, co to ta reportáž je, tak si vymyslete nějaké téma a zkuste ji napsat. Hodně zdaru!“ To snad nemyslí vážně! Já že bych mohla teď, v tom úmorném vedru, něco zplodit? To je nápad. Spíš si zapařím mozek, ale na ten zpropadený papír nic nenapíšu. Vytáhnu z tašky blok a propisku made in Italy a tupě zírám před sebe. Televize, doteď jsem si nevšimla, že ji tu máme. Kdybych si teď zapnula třeba „ejdž bí ou“, tak bych mohla sledovat videoklipy. Nejvíce se mi líbí ten s těmi účesy, je vážně úplně ztřeštěný. Nebo bych mohla naladit NOVU, právě běží Srdce na dlani. Vůbec nechápu, jak ten Juan mohl svému otci říci, že si Amandu… Počkat, počkat, mám přece psát nějakou reportáž. Tak jo, pustím se do toho. Jaké téma by mohlo být zajímavé a poutavé? Co třeba politické dění poslední doby? Ne, to zamítám. Je to sice dobrý nápad, ale já o politice vím asi tolik, co hluchý o Beethovenovi. Nebo jako slepý o tvorbě Picassa. Podle mého Pablo byl pěkný šílenec, takové obrázky (čmáranice) bych dovedla taky. Kam jsem se to zase dostala? Mám psát a ještě nemám ani čárku… Jejda! Co je to vlastně ta reportáž?