Pokrok
Pokrok
Jeden člověk se vydal do rozsáhlých amazonských lesů. Pátral po ložiscích ropy a měl naspěch. První dva dny se domorodci, které si najal jako nosiče, přizpůsobovali pochodu v rychlém tempu, k němuž je bílý muž nervózně nutil.
Ale třetího dne ráno se před něj mlčky postavili. Stáli bez hnutí s nepřítomným výrazem.
Bylo jasné, že vůbec nemají v úmyslu dát se zase na cestu.
Průzkumník jim netrpělivě ukazoval hodinky, mával rukama, aby hlavními nosiči ukázal, že je třeba jít dál, protože je málo času.
„Nejde to,“ odpověděl klidně hlavní nosič, „tito muži šli příliš rychle a teď čekají, až je dohoní jejich duše.“
Z knihy: Další příběhy pro potěchu duše
Podíváme-li se kolem sebe, zjistíme, že tento problém má bohužel spousta lidí. Ano, pravda je ta, že žijeme příliš rychle. Jsme prostě stále rychlejší. A to nejen v oblasti technické, kde věda za posledních 100 let udělala obrovský pokrok dopředu. Bohužel jsem zjistil, že tento bouřlivý vývoj lidstva neprobíhá ve všech směrech. Zatímco naše tělo, technika, „moderní společnost“ je velmi popředu, naše duše, naše vlastní JÁ, naše morální vztahy, náš vztah k Bohu a k bližnímu jsou kdesi hluboko vzadu. Naskytují se zde ovšem otázky. K čemu takový nerovnoměrný vývoj je? K čemu povede?
Měli bychom si uvědomit, že v první řadě škodíme nejvíce sami sobě! Pokud se totiž rozhodneme jít mnohem rychleji než naše duše, může se nám stát, že zůstaneme neschopní dělat dobro a – především - nebudeme vůbec šťastní. Budeme neklidní, roztržití, nepřítomní, neradostní…, protože naše duše bude kdesi vzadu.
Nechoďme tedy „příliš rychle“ po stezkách života. Choďme radši s rozvahou. Zastavme se někdy a jen tak relaxujme, přemýšlejme o životě….Nežijme materiálním způsobem života. Běžme tak, aby naše duše šla vždy věrně s námi….
Tomáš Krahulec, I.B