BRNĚNSKÝ VOLÁČ

Jindřich Voráček

NĚCO Z HISTORIE BRNĚNSKÉHO VOLÁČE

Pátrat po původu brněnského voláče, znamená těžce pociťovat nedostatky české odborné literatury z dob, kdy se u nás tvořila naše domácí plemena holubů. Příčiny tohoto nedostatku možno odůvodnit tím, že jsme byli národem, který po 300 let žil v útisku, kdy všechna česká literatura byla přehlížena, neuznávána a v mnohých případech i zakazována. Proto o nás chovatelský svět mnoho nevěděl. Podmínky a pochopení pro vydávání odborné literatury byly daleko větší u našich sousedů. Vědělo se, že důkladná obrázková odborná díla budou ovlivňovat širokou chovatelskou veřejnost a že to bude současně i znamenitou reklamou pro vývoz holubů do ciziny. Jen tak si vysvětlujeme, proč i v cizí odborné literatuře najdeme pojednání o některých našich plemenech holubů. V mnoha případech je jim však upírán jejich původ a jsou jim připisovány i znaky, které nejsou často v souladu s požadavky jejich domoviny. V mnohém směru ještě dnes panuje značná rozdílnost názorů.

            U nás jsme měli štěstí, že záliba v chovu holubů se stala skutečně zálibou celonárodní, jak Čechů, tak Slováků. Od nepamětných dob přenášela se z generace na generaci a ani v nejhorších dobách naší poroby tato záliba nezanikla. I staré holubářské cechy s jejich ceremonielem, které se u nás ve Vamberku a Třebechovicích udržely až do roku 1848 jako první organizační útvar holubářů, jsou toho dokladem. Zajímavě jsou popsány v knize „Böhmische Nationaltänze! Od Alfreda Waldausa v druhém svazku Praha 1861 a pak ve spise „Naše zlatá matička“, díl IV., Větřice, od dr. Řezníčka.

            Naše staré holubářské paměti se přenášely z pokolení na pokolení především v ústním podání. Staří pamětníci vypravovali, že rájem holubářů v Praze bývalo zvlášť staré Podskalí, stará část Nuslí, Vršovic, Michle a nejstarší část Nového města, kde dnes stojí řady činžáků. Sám pamatuji, že to bylo především staré Podskalí s Vyšehradem, tehdy ještě bez tunelu, odkud až k dnešnímu Palackého mostu stály domky s prejzovými střechami a ohrady plné dříví ze šumavských lesů. Zde byl chován brněnský voláč nejen jako holub okrasný, ale proháněl se i s pražskými rejdiči.

            Doba úpadku pražského holubářství v letech 1848 a pozdější vývoz našich domácích plemen holubů do sousedního Německa, který prováděli zejména naši voraři, plavící od nás dříví do Německa, byl těžkou ranou jak pro pražské rejdiče, tak pro našeho brněnského voláče.

            V prvním českém holubářském dílku „Holubářství v Čechách! Od Františka Špatného (byl sekretářem tehdejšího c.k. podkrajského úřadu na Smíchově, narodil se v roce 1814, zemřel v Praze r. 1883) z roku 1862, marně bychom hledali voláče pod názvem brněnský. Plemena jsou v tomto dílku vyjmenována jen podle vnějších znaků nebo názvů lidových a krajinských. Nebylo tehdy české holubářské inteligence, která by zpracovala vhodné holubářské názvosloví a přesný popis tehdy existujících plemen. Špatný píše o holubech holandčanech a popisuje, že měli postavu outlou, dlouhou, skoro rovnovážnou, byli skoro volatí, dlouhonozí, barvy černé, modré, červené a žlutí i bělopruzí, také modří černopruzí a hnědopruzí. Není pochyby o tom, že tento popis se týká již tehdy existujících voláčů brněnských. Ustálený název „voláč“ brněnský vyskytuje se v českém odborném názvosloví později. Chystaného zlepšeného svého dílka se již Špatný nedočkal.

            MUDr. Vladimír Šír ve své knize „Holubářství“ z roku 1886 píše na str. 27 již o voláčích dávno prý známých, takto: „Velmi vzácní holubi, kteří se v Praze, hlavně však v okolí pražském až na 15 mil daleko chovají, jsou tzv. voláči brněnští a mezi těmito zvláště“

1. P r u ž á c i volatí, čistě černí, modří, červení, isabeloví, komeníci, černošediví s čistě bílými pruhy na křídlech, modří čápíci mají rovněž černé pruhy.

2. B r n ě n š t í   v o l á č i   jednobarevní, též španělé zvaní, jsou bílí,černí a červení.

3. T y g ř i   mají barvu a kresbu jako tygříci puclíci.

            Brněnští voláči pod 1., 2. a 3. udání, mají vesměs štíhlou a dlouhou postavu, vysoké nohy, nadmuté vole musí být cylindrovité, tenké a dlouhé a u prsou zaříznuté. Na nohou musí stát holub jako čáp a nohy nesmí být opeřené, nemá-li holub tratit na ceně, která bývá 5-100 zlatých. Jsou to holubi jen pro milovníka vzácných holubů.

            V holubářském díle „Illustriertes Mustertaubenbuch“ od Gustava Prützeho, Štětín, které bylo vydáno kolem roku 1887 (má 438 stran a 68 barevných příloh mimo velký počet různých kreseb), najdeme naproti tomu skutečně odborné vyjadřování a velmi jemné chovatelské postřehy svědčící o praktických zkušenostech i o neobyčejném přehledu tehdejšího holubářského dění vůbec. Taková důkladnost schází bohužel většině našich pomůcek, zejména z dob dřívějších, které zvláště v pojednání o původu a vývinu našich domácích plemen a speciálně o brněnském voláči, zřejmě se opírají především o Baušeho.

            O tom, jaké názory panovaly dříve o voláčích, svědčí stať ve zmíněné Prützově knize            na str. 197 až 201 pod názvem „Die Böhmishe, Mährische, Österreichische, Holländische, Brünner, Prager oder Englische Zwerg Kropftaube píše:

            „Pod těmito názvy se rozumějí plemena malých druhů holubů, která vznikla různým křížením a která v současné době jsou všeobecně nazývána voláček brněnským. Brněnský voláč je nejozdobnější a nejmenší voláč. Jen ve zbarvení a kresbě podobá se voláči holandskému.

            U nadmutého volete těchto voláčů vyskytují se dvě formy. Zpravidla má formu válcovitou jako voláč holandský. Tato forma přispívá k celkové délce holuba. Jiná forma volete ukazuje tvar koule tak jako u voláče francouzského. Tento tvar se však vyskytuje zřídka. Obě formy mají své přednosti a krásu. Nikdy jsem však neslyšel, že by přednosti jedné proti druhé byly jejich milovníky vynášeny.

            Vyskytují se hladkonozí s řídce opeřenýma nohama. Hladkonozí jsou zpravidla menší a ozdobnější a stojí nízko. Jsou většinou jednobarevní nebo straky. S nohama opeřenýma jsou většinou bělopruzí nebo kresby čápí. Jsou o něco větší a stojí výše. Vzájemný vztah mezi barvou i po čase u odchovu jednoho a téhož páru. Tak např. Dietz na základě dlouholetého pěstění zjistil, že při křížení obou variet brněnských voláčů získal jednou mláďata hladkonohá, jindy s opeřenýma nohama. Hladkonozí, bez ohledu na bělopruhé rodiče, byli vždy jednobarevní a straky. Odchov od holubů s opeřenýma nohama byl vždy bělopruhý.

            Na základě těchto poznatků Prütz tvrdí, že nejozdobnější z brněnských voláčů byl dříve jednobarevný nebo straka. O něco silnější byl bělopruhý nebo čapí kresby (pražák), který vznikl křížením s voláčem staroholandským, jehož pěkné pruhy a kresba byly na brněnského voláče přeneseny.“

            A dále uvádí: „Dnešní jejich rozšíření je takové, že ve Vídni považují brněnského i pražského voláče za voláče holandského, v Anglii naproti tomu nazývají brněnského voláče voláčem rakouským. Rozdíl u nich nemůže být žádný, neboť jsou šlechtěním úplně pomíšení. Vyskytují se ve všech barvách, kresbách, s nohama hladkýma nebo opeřenýma. Jeden milovník je nazývá voláček brněnským, druhý jmenuje téhož holuba pražákem. V Německu těší se větší oblibě brněnský voláč hladkonohý. Je pravidlem, že čím má brněnský voláč méně opeřené nohy, tím je vzácnější“.

            V dalším shrnuje Prütz požadavky kladené na to, aby pruhy byly bezvadné. Mluví o sytosti barev a zdůrazňuje, že velmi vzácné jsou exempláře v dokonalé barvě červené, isabelové a čápí.

            K posledu pak píše doslova: „Po zevrubných zkušenostech a bádáních přišlo se k přesvědčení, že nejmenší a nejozdobnější voláč v dnešní době byl rozšířen z Čech a Moravy do západní Evropy“.

            V roce 1904 vyšla pod názvem „Die Arten der Kropftauben“ další holubářská kniha rovněž od Gustava Prützeho, nákladem W. Wernera, Berlin, Lindenstrasse. Prütz tam pod názvem brněnský nebo pražský voláč (Columba gutturosa minima) znovu uvádí, že pod názvem český, moravský, holandský, brněnský, pražský a anglický voláč zakrslý, setkáváme se s řadou malých voláč, kteří se zdají jako jedno plemeno, vzniklé cílevědomým křížením a kterému byl v Německu přiznán název voláč brněnský, poněvadž do Německa byl poprvé importován z Brna. Tím je nesporně potvrzeno, že brněnský voláč má s městem Brnem společné jen to, že se odtud poprvé dostal z naší vlasti do ciziny.

            V dalším Prütz mluví o požadavcích, které jsou v Německu kladeny na brněnského voláče a píše: „Letky křídel se kříží asi 2 ½ cm od konce. Stehna musí vystupovat z opeření břicha jako u voláče francouzského. Stejný musí být i postoj nohou, který však je jemnější než u předešlých. Nohy stavěné příliš dopředu se vyskytují řidčeji, za to častěji stavěné příliš široce a s patami dopředu. Brněnský voláč stojí a chodí po prstech tak, že patní kost se země nedotýká. U brněnských voláčů je chůze více skákavá, zatím do u voláčů „anglických a holandských je rozkročená, rozbíhavá, klouzavá a kráčivá“. Prütz také píše o tom, že hlava brněnského voláče má být jemně modelovaná, podlouhlá a na temeni plochá. Hrdlo má být vyplněno dobře fouklým voletem v průměru 7 ½ cm.

            U pěkného brněnského voláče uvádí následující požadované rozměry: „Délka od špičky zobáku k čelu má činit 17 mm, od špičky zobáku do koutku zobáku 22 mm, od špičky zobáku ke středu oka 32 mm, od špičky prsou má měřit 220 mm, délka nohou od konce středního prstu až ke kolenu 140 mm, váha těla 250 gr.“

            V této knize mluví Prütz o dvojí formě volete, totiž o voleti cylindrovitém a kulatém. O první formě však již tvrdí, že je nežádoucí.

            V roce 1896 bylo ve Stuttgartu v Německu vydáno dílo pod názvem „G e f l ü g e l b u c h „ (Naturgeschichte, Zucht und Pflege sämtlicher Hühner und Taubenrassen) od E.G. friedricha. V tomto díle na str. 297 autor říká: „Zakrslí voláči jsou malí, něžní holoubci a poněvadž první z nich přišli do Německa z Brna, byli krátce pojmenováni voláči brněnskými (Columba gutturosa minima).

            Pod titulem „Český voláč zakrslý“ píše týž autor: Tento holub má mezi domácími plemeny holubů nejmenší tělo. Není-li nafouknout, není větší než hrdlička. Nohy má dlouhé 12 cm, konce křídel jsou o 2 ½ cm kratší než ocas, váží 250 g. Hlava je jemně modelovaná, táhlá s vyšším čelem, zobák je 2 ½ cm dlouhý, mírně na špičce zahnutý, krk dlouhý, vole kulovité a dobře podvázané. Křídla jsou k tělu přitažená, silně zkřížená. Ocas je úzký, nohy dlouhé, jemně opeřené, drápky jemné. Jsou převážně jednobarevní, ale také tygři a straky. Žlutí a červení mají málo výraznou barvu. Nejčastěji jsou isabeloví bělopruzí. Zobáky mají beze skvrn, barvy jemné masové. Stejné jsou i drápky a obočnice. Duhovka je oranžová.

            „Brněnští voláči“ jsou veselí, hbití a stále zamilovaní holoubci, u nichž námluvy, rozevírání ocasu do vějíře a poletování skokem za holubicí nemají koce. Rád se proletuje, tleská křídly a ozývá se hlasitým vrkáním. Poněvadž se stále páří ve stejné čeledi, aby se udržel malým, jsou jeho holoubata slabá, těžce prodělávají pelichání a dlouho zůstávají polonahá. Jejich vajíčka jsou podlouhlá. Jako všichni voláči, tak i brněnští voláči snadnou zkrotnou, stanou se přítulnými a neodlétají do cizího holubníku.

            „Plemenné znaky českých voláčů zakrslých jsou: malá, dlouhá, štíhlá postava, dlouhý, tenký, na špičce mírně zahnutí zobák, dlouhý krk, jemné ozdobné vole, jemná linie, vysoké, úzce stavěné nohy, které mimo prsty musí být neopeřené, vysoká, vzpřímená postava a elegantní držení těla, a krásné zbarvení. Vše opačné je vadné.“

            O voláčích pod názvem „Pražský voláč zakrslý“ (Columba gutturosa nana) Friedrich píše, že se podobá předešlému, jenž má poněkud opeřené nohy a prsty, takže se podobá anglickému voláči v miniatuře. Ve všem ostatním odkazuje na brněnského voláče.

            Na stránce 293, a to opět pod názvem „pražský“ dodává, že je ještě menší než předchozí, že má zvláštní kresbu bílou s hnědočervenými prsy a stejně i letkami a ocasem Jsou i v jiných barvách jako straky nebo jako „pražští sedlatí“, zvláště v barvě černé. Silně se nafukují. Jejich domovinou jsou Čechy.

            GOTTLIEB Neumeister ve své knize „Das Granze der Taubenzucht“ vydané ve Výmaru v Německu v roce 1837 uvádí na str. 29-30 pod názvem „Die gemeine deutsche Kropftaube“ – německý voláč, že tito holubi jsou nejtěžší z holubů, mají-li nafouklé vole. Mají dlouhá křídla, jsou hladkohlaví, nebo se špičatou chocholkou. Mohou se tak nafouknout, že vole je větší než celé tělo a nažerou-li se, že hlava se ztrácí ve voleti. Jsou to holubi těžkopádní. Jejich let je nešikovný, snadno rozmačkávají vejce a ušlapávají mládě. Mnoho se nerozmnožuje, a proto jsou vzácní. Mimo tyto existuje veliký počet různých smíšených plemen (voláčů), která jsou velmi plodná. Tomuto pojednání má odpovídat tam kolorovaná tabulka, na které zjistíme asi dnešní voláče slezské a moravské bělohlávky. Pod názvem „Die Holländische Kropftaube“ – voláč holandský, píše, že tento holub má jinou stavbu těla a není tak veliký jako předchozí. Je to prý pěkně štíhlý holub s křídly kratšími než ocas, která k tělu dobře přiléhají. Zobák mají delší a slabší než voláči velcí. Nohy jsou prý velmi dlouhé, opeřené, se supími pery. Tito holubi stojí zpříma tak, že hlava a nohy jsou v jedné kolmici. Málo se rozmnožují a jsou velmi slabí. Jsou plnobarevní černí, červení, žlutí, modří, isabeloví a bílí. Bělopruzí jsou zpravidla isabeloví, červení a modří zřídka. Černě bělopruhé brněnské voláče prý autor knihy vůbec neviděl.

            Na tabulce č. 12 tomuto pojednání odpovídající, nalézáme pravděpodobně zakrslého voláče modrého, izabelového bělopruhového, černého, bílého a voláče černého sedlatého. Poslední dva jsou hladkohlaví.

            Tvrdí-li Neumeister o těchto holandských voláčích, že jsou menší než předchozí voláči němečtí, pak se nemůže jednat o voláče holandské, kteří jsou rousní i se supími pery a jsou značně větší než voláči střední velikosti. Nemají také kolmý postoj. Jde tedy o voláče zakrslé, o kterých Prütz hovoří v obou svých již zmíněných publikacích.

            V roce 1880 vyšla v Mnichově kniha pod názvem „Derpraktische Taubenzüchter“ jako překlad anglické knihy od Lewise Wrighta. Je tam sice zmínka o voláčích zakrslých, ale jen anglických, které prý poprvé v Anglii vyšlechtil John Sebright, současný šlechtitel zakrslých slepiček.

            Bohumil Bauše napsal v pozdější době knihu „Drůbež“. Dílo vyšlo nákladem Al. Hynka v Praze. Rok vydání není však uveden. Bylo však vydáno později než dílo „Geflügelbuch“ z roku 1896. Pro zajímavost uvádím, že v této české knize je 12 barevných příloh různých plemen holubů, podle kterých můžeme sledovat jejich vývoj.

            Pojednání o brněnských, českých a pražských voláčích (na str. 231 a 232) Bauše prostě opsal z Friedrichovy knihy „Geflügelbuch“.

            Probíráme-li důkladně Baušeho stať o holubech po stránce obsahové včetně obrázku na deskách jeho knihy, přijdeme k poznání, že Bauše (v předmluvě k svému dílu to také přiznává), nejen opisoval, ale i vybíral obrázky z knihy „Geflügelbuch“, U Baušeho překvapuje, že cizím plemenům věnuje obsáhlá pojednání, kdežto naše domácí plemena popisuje jen velmi stručně. Nezmiňuje se o plemenech, která tehdy u nás jistě existovala, třebaže ne v tak dokonalých formách jako dnes a přejímá cizí názory, které vznášejí jen chaos při pátrání o původu a vývoji našich plemen holubů.

            Dnešní a jistě i budoucí holubářskou generaci bude zajímat, čím my zdůvodníme, jak tento náš zakrslý voláč přišel k názvu „brněnský“, když byl vyšlechtěn v Praze a jejím okolí. Vysvětlení je snadné a jasné. První podává sám Prüth, který jinak na věci nemohl míti zájmu. Do Německa přicházeli od nás i pražští rejdiči, kteří si udrželi i zde název „pražský“ a dali vlastně základ k vyšlechtění rejdičů štětínských. Našemu zakrslému voláči, poněvadž k nim přišel z Brna, dali název brněnský. Byli to holubáři německé národnosti, žijící tehdy v Brně, kteří byli ve stálém styku s holubáři v Německu. Pro tyto své známé nakupovali brněnské voláče v Praze a okolí a posílali je do Německa. Byl to brzy po první světové válce zemřelý Němec Geisenauer, který mně a zemřelému šéfredaktoru časopis Zvířena Antonínu Královi

Ze Smíchova, tuto skutečnost potvrdil. Pro německé chovatele nakupoval také brněnské voláče v Praze a okolí již zemřelý Isop z Velvar. Tímto „záslužným“ odčerpáváním byly chovy brněnských voláčů od nás značně zeslabeny.

            Název „voláč brněnský“ vžil se u milovníků tohoto krasavce natolik, že by nemělo smyslu, abychom se dnes zasazovali o jeho správný název „zakrslý voláč pražský“.

            Výslednicí všeho pátrání o původu a vývoji brněnského voláče je především to, co nekompromisně hájíme celá desítiletí a o čem není pochyby v celém chovatelském světě:

            Brněnský voláč je dílem českých lidí a nikoho jiného! Nám proto jedině přísluší udávat směrnice jeho šlechtění i stanoviti jeho vzorník! Těm, kteří by mně snad vytýkali, že při pojednání o původu brněnského voláče neuvádím nebo nerespektuji i jiné spisy, mohu říci jen tolik, že při tak důležité dokumentaci mohou přicházet v úvahu jen taková díla, která svého času byla uznávána za vrcholná a jakostí svého obsahu stala se šlechtitelskou směrnicí ovlivňující snad celý chovatelský svět. Dílka nebo články, jejichž obsah opisoval jeden autor od druhého s méně šťastnými nebo i záměrnými doplňky, nemohou přirozeně přicházeti v úvahu.

            Zkušenostmi našich chovatelů máme podloženo, že zejména v dřívějších dobách vyskytující se brněnští voláči s menšími nebo i většími rousky jsou důkazem, že k jejich vyšlechtění bylo použito některého voláče rousného a že se tak dělo převážně jen ve snaze zlepšit kresbu pruhů.

            Dnes již naprosto ustálený typ a požadavek brněnského voláče s hladkýma nohama dokazuje, že stejně tak jako jiná plemena holubů, musel i brněnský voláč prodělávat určitá období svého vývoje a že i atavismus zde má své slovo a následky. O těžko zdolatelné práci našich předků svědčí, že ještě dnes se objeví několik pírek na středním prstu u holubů po celé generace zcela hladkonohých.

            Jestliže si naši šlechtitelé řekli a již tehdy opravdu dokázali, že líbivější, elegantnější a krásnější je holub hladkonohý s pěknými pruhy, pak dnešní brněnský voláč je skvělou výslednicí tohoto starého šlechtitelského směru. Podařilo se jim slučeti v jedno ustálené plemeno různé směry původního křížení, dopěstovali jednak mnohdy úporně se dědící rousky, přenesli na hladkonohé bílé pruhy i vysokou a štíhlou postavu těch holubů, kteří se dříve vyskytovali s rousky. To je naše české šlechtitelské umění, jemuž se právem obdivuje celý chovatelský svět. Tím také přirozeně jednou provždy padá jakýkoliv pokus nebo oprávnění, aby kdokoliv přicházel s rozlišováním voláče pražského a brněnského jen proto, aby tím chtěl dokázat, že brněnský voláč byl vyšlechtěn na Moravě a speciálně v Brně. Tento fakt také skvěle obhájil zemřelý Antonín Král ve své „Zvířeně“, ročník 1929, č. 9 na straně 122-124.

            V cizí odborné literatuře vyskytly se také úvahy, zda k vyšlechtění brněnského voláče nebylo u nás použito voláčů francouzských. Od roku 1900, pokud sám se pamatuji, nebyl u nás francouzský voláč chován a vystavován, tím méně, podle vypravování starších holubářů, importován. O tom, že jinde bylo použito ke křížení s brněnskými voláči voláčů francouzských, svědčí obrázky v odborné literatuře v kresbě těchto holubů. V takové kresbě se u nás brněnští voláči nikdy nevyskytovali. Nikde také nebyla brněnským voláčům zachována taková čistota původní krve a nikde nebylo dbáno jejich typických znaků jako u nás.

            Teprve v poslední době bylo i u nás použito křížení brněnských voláčů bílých se zakrslými voláči anglickými. Chovatele anglických voláčů provedli toto křížení jen proto, aby u nich docílili lepší stabilitu nohou. Z takového křížení vzešli voláči vyšších postav než voláči brněnští s nohama hladkýma nebo opeřenýma, ale v lepším jejich postavení. Naši chovatele brněnských voláčů vystihli, že některé bude možno použít i k osvěžení krve brněnských voláčů bílých. Nutno však míti především na zřeteli, že náš brněnský voláč nemá tak úzce stavěné nohy jako voláč anglický, že postavení jejich je poněkud širší a že jen při takové větší stabilitě nohou může brněnský voláč našlapovat na prsty. Je-li v rozměrech jednotlivých částí těla správný vzájemný poměr jako např. délka nohou s délkou krku, pak kříženec s voláčem anglickým bývá i celkově větší.