Kapitola 13.
20. 6. 2008
Třináct
Zatímco Kern okoušel radosti i strasti cestování, poznával svět s jeho početnými a rozličnými obyvateli a
chystal se na klášterní život čarodějnického učedníka, jeho starý mistr Tarrendine se zaobíral dlouhým a
těžkým bojem, který se jednoho dne měl stát i bojem Kernovým.
Když se ti dva rozdělili a Tarrendine zamířil do království Vysokých útesů, neměl jasnou představu, co
ho tam čeká. Poselství od Empaxiana říkalo jen, že se jeho zemí šíří zlo, které pomalu a tiše zaplavuje
každičký její kout, zprvu sotva povšimnutelné, ale velice rychle se rozrůstající. Neprojevuje se v jediné
pohromě, ale vkrádá se do každičkého aspektu života, a proto je těžké odhalit ho dříve, než je příliš pozdě.
Zkáza pronikla všude, poznamenala naprosto všechno. Úroda vzešla v nebývalé hojnosti a hned nato
seschla a zahynula. Zvířata se vrhala na sebe navzájem i na své pány. Poctiví kupci začali lhát a podvádět,
milenci se navzájem zrazovali, staří se chovali surově k mladým a mladí zase vztahovali v hněvu ruce na
staré. Rodiče zapírali své děti a děti proklínaly své rodiče i sebe navzájem. Mocní zneužívali svou moc a
slabí kuli pikle a hýčkali svou nenávist vůči těm nad nimi. Dokonce i sama příroda se připojila ke zkáze: sníh
napadal uprostřed léta až po kolena a v zimních měsících se střídaly dny nesnesitelného vedra s mrazivými.
Sucha byla bez varování střídána mohutnými průtržemi mračen a záplavy s sebou odnášely půdu, úrodu i
lidi. Nemoci se šířily od ubohých chatrčí až po královský hrad. Nikdo nebyl v bezpečí. Zdálo se, že se
všechny živly spojily proti dobrému králi Empaxianovi a jeho lidu.
Král věděl, že takové utrpení dlouho nevydrží. Jeho stálý čaroděj, zasmušilý muž jménem Otomori,
dokázal zjistit, že se za tím vším skrývá magie, ale na víc nestačil. Otomori poměrně s úspěchem řešil běžné
problémy království, ale jeho moc nepostačovala na zkázu, která je postihla nyní. Zkoušel jedno zaklínadlo
za druhým, a všechna selhala. V zoufalství naléhal na krále, aby pozval na pomoc většího čaroděje.
Empaxian se nakonec obrátil na svého starého přítele a mentora.
Tarrentine poznal okamžitě, že magie, která se za tím vším skrývala, byla mocnější, než kdo tušil; proto
se vydal do Empaxianova království v takovém spěchu. Ale ani on nebyl připraven na sílu a zuřivost svého
protivníka. Cestou do království Vysokých útesů byl potřikráte napaden věcmi, jež měly svůj původ v magii
celé věky neužívané, a za vítězství nad nimi zaplatil strašnou cenu. Po prvním útoku, který přišel v pravé
poledne za jasného dne a skoro ukončil jeho cestu i jeho život v jediném okamžiku, byl neustále ve střehu.
Druhé a třetí útočníky odeslal svými zaklínadly s vytím zpátky do hlubin, odkud vyšli, ale úsilí, které na
magii spotřeboval, ho naprosto vyčerpalo. Nějaký čas po svém příchodu na Empaxianův hrad nebyl schopen
nic víc než udržovat zlo na uzdě.
Otomori se Tarrendinovi dal plně k dispozici a vylíčil mu vše, co se dozvěděl. Byl to drobný muž,
upravený a tichý jako kočka, dost moudrý, aby znal svá omezení. Dokázal poznat mistra a okamžitě mu bylo
jasné, že si Tarrendine svou pověst zaslouží a že je schopen mnohem mocnější magie než on.
Jeho informace nebyly povzbudivé. Moc skrývající se za utrpením Empaxiana a jeho lidu si nepřála být
poznána a také ji zatím nikdo neodhalil. Dokonale zmatený byl zprvu i Tarrendine. Nevěděl o žádném
nepřátelství mezi Empaxianem a čarodějem, který by vládl takovou mocí, a nebyl si ani vědom, že by
takového nepřítele měl on sám. Odrážení útoků ho vyčerpalo; k tomu, aby zvítězil nad jejich původcem, by
potřeboval veškerou sílu své mysli i těla. Potřeboval čas: čas, aby plně obnovil své síly, čas, aby zjistil
identitu a záměry nepřítele a důvod, proč je tak mocný, čas, aby se připravil na konfrontaci, která byla
nevyhnutelná, a čas, aby svedl boj s vítězným koncem.
Na dlouhou dobu se ocitli ve slepé uličce. S Otomoriho pomocí se Tarrendinovi podařilo zapudit nepřítele
v některých částech království, ale v jiných byli zase poraženi. Soubojů bylo mnoho, ale končívaly buď
nejistým vítězstvím nebo prohrou. Postupně se proměnily v nekonečnou sérii potyček, které přinášely jen
malý zisk vítězi a malé ztráty poraženému.
Tarrendine zjistil, že všechno to zlo byla práce jediného nepřítele. Dalším zkoumáním nakonec odhalil
jeho identitu, a když poznal, že čelí někomu, koho dobře znal, muži, kterého kdysi miloval a ctil, zabolelo ho
u srdce. Zlo a příkoří spáchané na Empaxianovi a jeho lidu pocházelo od největšího z Tarrendinových mistrů
- čaroděje, jehož jméno mu tak záhadně vypadlo z paměti.
Nyní už chápal, proč si to jméno nepamatoval. Bylo vymazáno z lidských vzpomínek, jako by nikdy
neexistovalo.
Žádná magie ho nemohla vrátit, protože jeho starý mistr překročil zapovězený práh, vzdal se své lidskosti
a zasvětil se zcela zlu. Nyní byl napůl přízrak a napůl démon, temná nehmotná entita existující mimo
pořádek věcí znaných a poznatelných člověkem. Tolik Tarrentine zjistil, ale jaký důvod ho k této proměně
vedl, to pochopit nedokázal. Když byl jeho starý mistr ještě člověk, byly jeho znalosti hluboké a moc
obrovská. Učil moudře a konal jen dobro a vychoval mnoho vynikajících studentů. Ale něco se v něm
zvrhlo, něco, co rostlo neviděno a netušeno v jeho mysli, jej nakonec odvrátilo od světla a přinutilo ho
změnit se až do hloubi své podstaty. Teď, když zavrhl svědomí a lásku k všemu dobrému, když vládl silám
temnoty, mohl být smrtelně nebezpečný. Přesto však bylo možné mu čelit a přemoci ho, a jestliže to bylo
možné, musel se o to Tarrendine pokusit.
Nyní, když znal pravou povahu zla, mnohé věci se rázem staly jasné. Nejsmutnější ze všeho byla
skutečnost, že Empaxian, jeho lid a království pro něj patrně byly jen pěšáci na šachovnici. Tarrendine tušil,
že terčem je on sám, a všechno zlo spáchané na království Vysokých útesů byla jen vábnička, která ho měla
přilákat.
Když se Tarrendine rozhodl, že odejde na odpočinek, zakryl své stopy mocným kouzlem; pouze
Empaxian věděl, jak ho přivolat, a to jen ve skutečně vážném nebezpečí. Jeho starý mistr to věděl, a proto
začal sužovat Empaxianovo království a přinutil tak Tarrendina opustit svou skrýš a přispěchat na pomoc.
Zjevně měl v úmyslu zničit svého bývalého žáka, u něhož se bál, že ho vyučil příliš dobře; Tarrendine mohl
být schopen najít mistrovy slabiny a porazit ho.
Teď bylo na Tarrendinovi, aby se ujal iniciativy, byl to jeho boj a nikoho jiného. A když si uvědomil, jaké
síly jsou zde ve hře, litoval nevinné, kteří byli do boje zataženi. Byli stejně bezmocní jako hmyz na poli, kde
se střetly dvě armády.
Od tohoto okamžiku Tarrendine už neusiloval o pomoc jiných. Otomori už byl do celé věci vtažen, ale
mohl vycouvat, a nikdo nový už nesměl být do boje zatahován. Nerozhodl se tak kvůli své pýše, ale proto, že
nechtěl, aby jeho přátelé riskovali následky porážky. Chtěl, aby nadcházející střet byl spíše duelem než
válkou, soubojem mezi ním a jeho nepřítelem. Ačkoliv moc, která teď proti němu stála, byla větší, než jaké
kdy čelil, Tarrendine důvěřoval své vlastní moci a tomu, že je jeho věc správná.
Když si tohle všechno pro sebe vyřešil, oznámil své závěry Empaxianovi a Otomorimu. Král a čaroděj
přišli v noci do Tarrendinovy věže, aby se s ním poradili o morové nákaze, která se začala šířit z jedné z
příhraničních vesnic.
Empaxian klesl vyčerpané do židle a upřel na Tarrendina pohled dávno zbavený vší naděje. Utrpení a
strádání posledních let způsobilo, že zestárl. Ačkoliv mu ještě nebylo padesát, vypadal mnohem sešleji než
čaroděj. Vlasy měl prošedivělé, vousy sněhobílé, obličej hluboce zvrásněný, oči propadlé a tváře bledé a
pohublé.
„Jak dlouho to ještě bude pokračovat?“ zeptal se král unaveným hlasem.
„Myslím, že utrpení lidí skončí už brzy. Skutečný boj se jich netýká,“ odpověděl Tarrendine a vyjevil vše,
co se dozvěděl. Empaxian naslouchal s rostoucím úžasem. Když bylo všechno řečeno, dlouho seděl s hlavou
v dlaních. Nakonec si povzdechl a řekl: „Velký čaroděj spojený se silami temnoty. Je nějaká naděje, že
takové moci odoláme?“
„Můžeme jí odolat a porazit ji. Mohu to udělat, a musím.“
„Ale pokud neuspějeme...“ Otomori zachmuřeně potřásl hlavou. Chápal velikost rizika mnohem lépe, než
byl schopen král.
„Lidé krutě trpí,“ řekl Empaxian. „Zasloužili by si oddech. Ale jsi si opravdu jist, že ho dokážeš porazit?“
„Nejsem si jist skoro ničím. Než náš boj skončí, může se všechno ještě zhoršit. Ale vyhýbat se tomu
nemohu. Pokud tu věc neporazíme ihned, bude se po tvém království vzdouvat jako příboj. Rozšíří svou moc
ještě dále a každé vítězství ji jen posílí.“
„Neexistuje možnost uzavřít mír?“ otázal se Otomori.
„On požaduje absolutní vítězství, ne mír. Proto musíme bojovat. I kdybychom byli nakonec poraženi a
zničeni, naše porážka bude nepřítele stát čas a sílu a ostatním umožní, aby se na něj připravili.“
„A nemohl bys ty ostatní přivolat, aby ti pomohli teď? Určitě znáš mnoho čarodějů mocnějších, než jsem
já,“ navrhl Otomori.
Tarrendine zavrtěl hlavou. „Pokud se té věci postaví jediný čaroděj a uspěje, její pán už to podruhé
zkoušet nebude. Ale jestliže bych se spojil s jinými čaroději a porazil to, pošle proti nám příště celou legii,
aby tak síly vyrovnal. Střet magie by v takovém případě byl strašný. Mohl by zničit veškerý život, možná i
svět sám. Ne, boj musí být vybojován tady a teď, jeden proti jednomu.“
„Příliš riskuješ, Tarrendine.“
„Nemusíš se na tom podílet, Otomori. Pochopím, když s tím nebudeš chtít mít nic společného. Žiju už
dlouho a viděl jsem pořádný kus světa. Víra v dobro byla podkopána, už mne málem opustila docela. Pak
jsem ale dostal Empaxianovu prosbu o pomoc a konečně jsem našel něco, za co má smysl bojovat. Přijímám
to riziko rád.“
Empaxian vstal a položil čaroději ruku na rameno. „Cokoliv mohu udělat...“
„Povzbuď své lidi, aby vydrželi. Strašně trpěli, já vím, a mnozí z nich proto přešli na druhou stranu.
Musíš jim dodat odvahu. Nepropadat zoufalství a nedávat najevo strach.
Magie, kterou náš nepřítel užívá, je založena právě na strachu a beznaději.“
„Budou stateční. Jsou to dobří lidé.“
Empaxian odcházel s větší nadějí, než kolik si jí přinesl. Otomori při odchodu vrtěl hlavou, ale nevypadal
o nich zachmuřeněji než obvykle. Když za nimi Tarrendine zavřel dveře, otočil se a uviděl temnou postavu
stojící u krbu, siluetu proti plamenům, které jí tu a tam prosvítaly.
Tarrendine nedal najevo překvapení; do jisté míry přízrak očekával už dávno. „Vítej, můj starý učiteli.
Asi jsem tě měl navštívit, než se tohle stalo,“ řekl.
„Už nejsem tvůj starý učitel. Stal jsem se bytostí, kterou nemůžeš pochopit. Jsem Acheron.“
„Přišel ses vzdát a nabídnout nám náhradu za utrpení, které jsi způsobil?“
„Dobře víš, že tahle otázka byla zbytečná,“ odpověděl návštěvník tichým dutým hlasem připomínajícím
šepot, odrážející se od kamenných stěn dlouhé chodby. „Přišel jsem, abych ti nabídl příležitost připojit se ke
mně ve službě velké moci.“
„Od tebe jsem se naučil, že nemám sloužit zlu.“
„Co ty víš o dobru a zlu? Já sám jsem o tom až donedávna nic nevěděl. Lidé nazývají mého pána zlým,
ale lidská schopnost soudnosti má své meze. Ti červi myslí jen na sebe. Co u nich vyvolává úsměv, to je
dobré, co se jim nelíbí, nazývají zlem. Ta slova víc neznamenají.“
„Možná pro tebe. Pro mne znamenají mnoho.“
„Pak se z mého nejslibnějšího žáka vyklubal hlupák.“
„Pochybuji, že bys marnil čas návštěvou u hlupáka. No tak, posaď se a pověz mi, proč jsi změnil svůj
názor.“
Postava zůstala u krbu, poblíž plamenů. „Tomu nejsi schopen porozumět.“
„Možná to nejsi schopen vysvětlit. Možná už pociťuješ lítost a ta tě nutí chvástat se, vyhýbat se pravdě.“
„Jak málo víš. Mluvím o neomezené moci, o času bez hranic, o nekonečných znalostech. To všechno je
moje a může to být i tvoje.“
„Co říkáš, zní lákavě. Ale když se dívám na tvé dílo, vidím jen utrpení, zkázu a bolest. Na tom se podílet
nechci. Učil jsi mne takové magii se vyhýbat a bojovat proti ní, a to také budu.“
„Než jsem prohlédl, naučil jsem tě mnoho pošetilých věcí. Teď k tobě přicházím s pravdou. Ptal ses mne,
zda jsem přišel nabídnout náhradu. Tak tedy ano, Tarrendine. Chci ti vynahradit, že jsem tě špatně vedl a učil
tě plýtvat mocí ve službě chamtivým lidem, kteří si svou vlastní slabost obrnili tvou moudrostí a silou.
Nabízím ti moc bez omezení a bez překážek.“
„Taková moc je největší slabostí.“
„Neodmítej mě. Připoj se ke mně, Tarrendine, kvůli sobě, když už ne kvůli mně.“
Tarrendine odmítavě zavrtěl hlavou. „Tvrdil jsi, že mi přinášíš pravdu, a přitom lžeš. Jsi tady, protože se
bojíš, že znám způsob, jak tě zničit. Už jsem zkřížil tvé plány a teď -“
Náhle se kolem Tarrendina objevila stěna z plamenů a úplně ho obklopila. Čaroděj byl připraven.
Plameny hučely a svíjely se, ale k němu nedosáhly. Chvíli zuřivě žhnuly a pak zase vyhasly. Místnost byla
stejná jako dřív. „Chtěl jsi mne pobavit?“
„To byl jen vzorek toho, co dokážu. Maličký vzorek. Dávám ti příležitost se zachránit. Mohl ses ke mně
připojit a stát se tak velkým, jako jsem já. Teď jsi ztracen. Království a všechno v něm je ztraceno, a to jsem
teprve na začátku,“ hřímal Acheron.
Okamžik před tím, než přízrak zmizel, zahlédl Tarrendine jeho tvář. Dala se v ni poznat tvář jeho starého
mistra, ale nyní byla zbrázděná hluboce vrytými vráskami. Byly to vrásky utrpení, nikoliv triumfu. Zmizel s
dlouho zatajovaným nářkem zoufalství, ale jestli naříkal pro svého bývalého žáka nebo pro sebe, nebo snad
pro celé lidstvo, to Tarrendine nevěděl.
Od toho okamžiku neustal boj ani na chvíli. Empaxian a jeho lidé o tom nevěděli, protože se jednotlivé
bitvy odehrávaly pod prahem jejich vnímání. Zato Tarrendine s Otomorim odráželi útok za útokem, a mezi
tím připravovali vlastní protiútoky. Ta námaha si vzala na Otomorim daň a Tarrendine byl nucen nést stále
větší a větší část břemene sám. Hubnul a scházel díky bezpočtu bezesných nocí a ustavičné bdělosti, ale
vytrval a nakonec přišla chvíle, kdy cítil, že má vítězství na dosah.
Našel zaklínadlo, které dokázalo zvrátit Acheronovu magii zpět na jeho pána a zanechat je oba po celé
věky bezmocné. Byla to prastará magie, složitá a obtížná. Acheron se jí bude snažit čelit veškerou svou mocí
a vyžádá si obrovskou daň - možná i život - od toho, kdo ji vyvolá. Tarrendine věděl, že ho přinejlepším na
dlouhý čas zbaví moci a na celý zbytek života sil; ale nebyla naděje, že by Acherona porazil jinak, a proto
neváhal jí použít.
Než přistoupil k poslednímu zaklínadlu, řekl vše Otomorimu. Jeho pomoc nutně nepotřeboval a neviděl
důvod, proč by ho měl ohrozit. Mladší čaroděj byl překvapený, vzrušený a vyděšený zároveň.
„Slyšel jsem o zaklínadlu Bílého čaroděje, Tarrendine, ale nevěřil jsem, že skutečně existuje. A i kdybych
to věděl, nikdy bych se neodvážil ho použít. Říká se, že jeho moc je příliš velká, než aby ji dokázal
zvládnout člověk. A ty navíc ještě budeš muset současně čelit útokům. To tě zničí.“
„Myslím, že ne. Tak či tak, nemám na výběr.“
„Ale pokud budeš zničen a zaklínadlo selže, pak jsme ztraceni všichni! Sám Acherona nezadržím. Nikdo
ho nezadrží.“
„Zaklínadlo neselže.“
„Jak si můžeš být tak jistý? Nezapomínej, s čím máš co do činění.“
„Zatím bylo použito jen jedenkrát, v situaci podobné té naší, a uspělo. Nyní je čas použít ho znovu.
Udělám to sám, Otomori.“
„To není nutné. Řekni mi, co mám dělat.“
„Všechno, oč tě žádám - tedy pokud se ke mně skutečně chceš připojit - je, abys mi pomohl s ochranou,
zatímco budu zaklínat. Moje mysl se musí zcela soustředit na zaklínadlo.“
„Ochráním tě.“
„Dobře. Pak začneme ihned. Všechno je připraveno.“ Tarrendine se posadil ke stolu, na kterém ležela
otevřená kniha a různé potřebné pomůcky. Zapálil tři svíce, protřel si oči a pak začal pomalu recitovat.
Otomori mezitím oba zaštítil ochranným kouzlem a stál mlčky poblíž.
Zaklínadlo bylo dlouhé a noc byla skoro u konce, když Tarrentine dospěl k závěrečné části. Najednou se
místnost naplnila ohněm. Tentokrát to nebyla žádná iluze, ale hučící bílé plameny jako v nitru rozpálené
pece. Knihy na policích, lavice, stoly a všechno ostatní v místnosti vzplálo jako suché listí a bylo ohněm
stráveno v jediném okamžiku. Sám kámen ve zdech zčernal a popraskal. Plameny se ovíjely kolem
Otomoriho a Tarrendina jako hadi, živené magií příliš silnou, než aby si s ní Otomori poradil. Bez váhání
převedl všechnu svou moc, aby chránila Tarrendina, a okamžik nato se kolem něj oheň uzavřel a spálil ho na
popel.
Ochranné kouzlo na okamžik zakolísalo, ale vydrželo. Tarrendine věděl, že nemá mnoho času a že ho
Acheron brzy zničí stejně, jako zničil Otomoriho. Mohl jen doufat, že se mu podaří dokončit zaklínadlo dřív,
než ho plameny dostanou. Už cítil jejich teplo. Zatímco četl poslední věty, po obličeji mu stékal pot a lapal
po dechu. Jen obtížně formuloval slova v dávno mrtvém jazyku. Odolal útoku a stále pokračoval v zaklínání,
srdce mu bušilo námahou a hlava mu praskala. V uších mu zněl Acheronův hlas, ostrý a triumfální, jakoby
složený z tisíce různých odporných hlasů. Dorážely na jeho vědomí, blábolily, popichovaly, pošklebovaly se,
proklínaly i lichotily, ječely na něj obscénní nadávky a výhrůžky a šeptaly svůdné nabídky, slibovaly
odměny a útočily na jeho soustředění všemi možnými způsoby. Mezitím se plameny svíraly stále víc a
přidávaly se k hlasům svým hučením.
Tarrendine už nedokázal pokračovat. Zbývalo vyslovit už jen několik posledních vět a zaklínadlo Bílého
čaroděje by bylo dokončeno; ale jeho obrana se bortila. Zůstávala už jen jediná naděje. Sevřel svůj medailon
a vyřkl slova posledního zoufalého zaklínadla.
Plameny vytryskly na všechny strany. Jak se kolem něj zavřely jako všepohlcující moře, vyletěl z nich
bílý pták a zmizel v úzkém okně věže. Jeden z plamenných jazyků vyšlehl až k nebi, aby ho sežehl, ale
pozdě. Pták už byl pryč.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář