Kapitola 8.
Kapitola 8
Boba zamrkal. Trvalo mu celou minutu, než mu došlo, co viděl.
Nebyla to skutečná postava, ale hologram. Virtuální zpráva.
Nebyl ve skutečném nebezpečí. Ať už byl Pán Libkath kdokoli, ve skutečnosti tady nebyl. On Bobu neviděl, ale Boba v něm poznal Neimoidiana. Ty už viděl na Geonosis.
Přesto byl pro ostatní Libkath děsivý. I Boba cítil podivný pocit, když se do těch širokých očí díval. Chvíli nedokázal nic říct. Místnost byla také tichá. Potom začaly všechny děti brebentit a povídat.
„Nemáme čas!“ vykřikla Ygabba. Vyskočila na nohy a vyrazila k zubatému otvoru, kde byl kdysi umístěný generátor. „Slyšeli jste Pána – máme práci!“
„Ale já mám hlad,“ zakňučel někdo.
„Já taky,“ ozval se další.
„I já!“ pípl jiný.
Ygabba se zastavila. Její tvář vypadala vyčerpaně a mnohem starší. „Já vím,“ řekla. „Já mám taky hlad. Před arénou budou stánky s jídlem.“
„Ale nemáme nic na výměnu,“ řekl malý tatooinský chlapec.
Ygabba se ušklíbla. „To nás nezastaví!“ Ostatní se zasmáli. Boba k ní přistoupil.
„Takže jste všichni zloději,“ řekl vyčítavě a popadl ji za ruku. „No, já ne. Chci svoje věci. Dej mi je a já odejdu.“
Ygabba si ho pozorně změřila od hlavy k patě.
„Co o nás víš?“ řekla nakonec. „Ty bys taky krad, kdybys měl hlad. Hodně z nás bylo odděleno od svých rodin. Další viděli, jak byli jejich rodiče zabitý.“
Dívala se Bobovi do očí. Ten pohledem neuhnul.
„Také jsem viděl, jak mého otce zabili,“ řekl tiše. „Vím jaké to je, být sám. Vím jaké to je, když nikomu nemůžeš věřit.“ Zavrtěl hlavou. „Ale v životě jsem nic neukradl. A teď s tím nehodlám začínat.“
Dívčin výraz změkl.
„Tvůj otec,“ řekla. „Ta helma – byla jeho?“
Boba přikývl.
„A kniha?“
„Ano,“ odpověděl.
Ygabba se zamyslela. Nakonec sáhla do kapsy.
„Tady,“ podala mu jeho knihu. „Promiň, že jsme jí vzali.“
Boba jí schoval v kapse. „A co moje helma?“
„Ne.“ Zadívala se za něj na ostatní děti. Čekali na ní, aby je vyvedla ven. „Co jsem ti řekla byla pravda. Tady je v bezpečí. V Mos Espě je mnoho zlodějů. Větších než jsme my. Děsivějších. Helmu ti vrátím později. Slibuju.“
„To mi nestačí. Potřebuju jí,“ řekl Boba. Nebyla to žádost, ale rozkaz. „Hned.“
Dívka na něj dlouho hleděla. Pak přikývla.
„Dobrá,“ řekla. Vlezla zpět na římsu a otevřela přihrádku. Za minutu se vrátila s helmou.
„Tady,“ řekla a podala mu jí.
Boba ji popadl, ale dívka jí nepustila.
„Měl bys mi za to bejt vděčnej,“ řekla a pustila ji.
„Vděčný?“ zeptal se Boba rozpáleně a přitiskl si helmu k hrudi. „Za to, že jsi mi ji ukradla?“
„Ne. Za to, že jsem tě naučila, abys na ní byl opatrnější.“
Dívka odešla a pokynula několika dětem, aby s ní šli pro jídlo. Boba jí pozoroval a pak jí následoval, helmu stále v rukách.
„Možná máš pravdu,“ řekl váhavě. „Ale stále se nechci stát zlodějem.“
Ygabba pokrčila rameny. „Vypadáš na to.“
Zatáhla za kus kovu, který sloužil jako dveře a vyšla na ulici plnou odpadků. „Dřív nebo později skončí lidi jako my tady u Libkatha. Jiný místo kam jít tu není.“
Boba za ní šel ven. „Kdo je ten Libkath?“ zeptal se.
„Vyhoštěnej Neimoidian,“ řekla dívka. „Aspoň myslím, že je vyhoštěnej. Nejsem si jistá. Ostatní děcka vlastně nezajímá, kdo je. Ale mě jo. Pořád. Dává nám úkryt a jídlo. Nic moc, ale lepší než nic. Chrání nás před huttskými gangstery. Na oplátku děláme vše, oč si řekne.“
„Viděla jsi ho někdy vlastně?“ ptal se Boba. „Myslím jako ve skutečnosti a ne jenom hologram.“
„Jo. Věř mi – hologram je lepší,“ pokrčila rameny.
Boba si pomyslel, jak se do něj ty zlé zářící oči zabodávaly. „Vezmu tě za slovo. A co tohle?“
Ukázal na její ruku. Ygabba jí zvedla a rozevřela dlaň, takže uprostřed viděl oko bez víčka. „To je stopařský těleso,“ vysvětlila. „Vylepšená nanotechnologie a organickej materiál. Když nás Pán přijme, jeho lékařskej droid nám to implantuje do ruky.“
„A vidí všechno co děláte?“
„Ne. Oči sledují naši pozici. Když opustíme planetu, jsou naprogramovaný, aby nám do krevního oběhu vypustily jed.“
„To je odporné!“
„Já vím. Proto ho posloucháme. Proto děláme všechno, o co nás požádá. Jinou možnost nemáme.“
Boba zamyšleně naslouchal. „Opravdu jsi ho viděla? Nebo jenom v nějakém komunikátoru jako teď?“
„Och, vídáme ho, ano. Jeho a jeho bitevní droidy,“ řekla Ygabba ponuře. „Vždycky, když dokončíme úkol. Využívá nás na špinavou práci – krást zbraně nebo krystalové palivo nebo vodu. Někdy u nás schovává věci. Pak se vrací a sebere zboží. Odveze ho a prodá.“
Boba přikývl. „Je mi to jasné. Je to pašerák zbraní!“
Ygabba pokrčila rameny. „Asi jo. Všechno co vím je, že bere všechno co pro něj ukradnem. On dostane peníze a my zbytky. Když máme štěstí.“
„Pracuje sám?“
„Ne. Má vojáky. Žoldáky. A droidy.“
Vyšla uličkou. Vybírala si opatrně cestu mezi mrtvým plevelem a hromádkami spálených obvodů. Boba se držel po jejím boku. Ani teď si helmu nenasadil. Měl pocit, že by tím teď upoutal mnohem víc pozornosti.
Mandalorianský válečník následující tlupu otrhaných dětí?
Z té myšlenky se mírně usmál. Ale také mu z ní bylo smutno.
Kdybych byl skutečný válečník, osvobodil bych je, pomyslel si. Přivedl bych je zpátky svým rodinám a ujistil bych se, že za to Pán zaplatí!
Za ním se vlekly děti. Šťouchaly do sebe, smály se a tiše se spolu bavily.
Tu a tam se některé z nich zastavilo a hrabalo v hromadě odpadků. Když se Boba ohlédl, spatřil malého chlapce, jak zvedl něco dlouhého a kroutícího se a nacpal si to do úst.
Po tomhle se Boba díval upřeně vpřed.
„Můžu se zeptat, co na Tatooinu děláš?“ zeptala se Ygabba po chvíli.
Boba zaváhal. „Jsem tu, abych našel Jabbu Hutta,“ odpověděl nakonec.
„Jabbu?“ rozšířily se Ygabbě oči. „To tě čeká dlouhá cesta. Jeho palác je na okraji Západního Dunovýho moře. To je pár set kiláků odtud.“
Bob ucítil popíchnutí strachu. „Pak musím najít způsob, jak se přes Dunové moře dostat,“ řekl.
„Počkej.“ Ygabba se zastavila a položila mu ruku na rameno. „Nech mě přemýšlet.“
Obočí se jí svraštělo. Po chvilce vzrušeně přikývla. „Ano! Vsadím se, že mám pravdu!“
„Co?“ ptal se Boba. „Řekni!“
Vyrazila rychleji. „Tuhle noc se jedou závody kluzáků – ty sponzoruje Jabba,“ řekla. „A ten náklad zbraní, pro kterej jdeme – je pravděpodobně pro Jabbu taky. Platím ti oběd v KiLargově kantýně, jestli Jabba v aréně nebude.“
Se smíchem luskla prsty.
Boba se na ní pochybovačně zadíval. „Jsi si jistá? Jak to všechno víš?“
„Vědět je moje práce. Byl bys překvapenej, co lidi řeknou před někým našeho věku.“
Boba přikývl. Věděl, jak jsou dospělí hloupí a jak zapomínají, co všechno děti vlastně ví.
Ulička před nimi ústila do široké ulice. Na vzdálenější straně se objevila velká budova.
Aréna Citadela. Byla dost velká na to, že by mohla být horou, přestože Boba ještě nikdy neviděl takhle živou horu. Všude byly zástupy bytostí, vozidel, spídrů a swoopů, řičících banth a ozbrojených strážných, kteří na lidi pokřikovali, aby šli rychleji.
„Hlavní brána je támhle,“ řekla Ygabba. „A k severozápadní se jde tudy.“
Ukázala ke vzdálené straně arény. „Ale když chceš najít Jabbu Hutta, uděláš nejlíp, když půjdeš na druhou stranu k jihovýchodní bráně. Tudy chodí šlechta.“
„Boba se zamračil. „Šlechta?“
„Vždyť víš – zbohatlíci. Huttové mají svůj soukromej vchod. A soukromou lóži. Samozřejmě mě vůbec nenapadá, jak by ses mohl dostat dovnitř,“ dodala.
Boba se zamračil a pak se neočekávaně rozesmál. „Ani mě.“
Ygabba se usmála. Ostatní děti je předběhly, smály se a předháněly.
„Teď tě opustím,“ řekla dívka.
Pokynula dětem. Ty přikývly. Pak se rozdělily do skupin po dvou nebo po třech a rozběhly se zalidněnou ulicí. Během chvilky zmizely jako mravenci v mraveništi.
Zůstal jen Boba s Ygabbou.
„No,“ řekla Ygabba a natáhla špinavou ruku.
Boba zaváhal. Podíval se jí do dlaně, jestli i v ní má oko. Neměla. Zašklebil se a rukou jí potřásl.
„Hodně štěstí,“ řekla.
„Díky,“ odpověděl Boba. „Budu ho potřebovat.“
Ygabba se s úsměvem odvrátila a vyrazila přes ulici. V polovině cesty se zastavila.
„Hej – nikdy jsem se nezeptala,“ zavolala na něj. „Jak se jmenuješ?“
„Boba,“ odpověděl. „Boba Fett.“
„Boba Fett,“ opakovala dívka. Pak se zeširoka usmála. „To jméno nezapomenu!“
„Také doufám,“ řekl Boba. Nasadil si helmu na hlavu a sledoval, jak se Ygabba prodírá davem.