Kapitola 21.
Kapitola 21
Boba bojoval s vlnami strachu. Podíval se na Jabbu. „Nemám žádné zbraně, ó Nejmocnější – “
„Odvažuješ se se mnou hádat?“ zahřměl Jabba. „Máš lepší start – na pár minut, když budeš mít štěstí. Pár vteřin, když ho mít nebudeš.“
Dal signál strážím. Ti popadli Durge. Odporoval, ale jen trochu; chtěl bojovat. Odtáhli ho k okraji jámy. Arachnidi výhružně pozvedli nohy. Jejich hladové tlamy se otevíraly a zavíraly.
„Dolů s ním,“ řekl Jabba.
Gammoreané s potěšeným zachrochtáním strčili Durge dolů. V poslední chvíli ještě upřel oči na Bobu.
„Brzy se uvidíme!“ vykřikl na něj. „A bude to naposledy!“
Lovec dopadl na zem v jámě už s tasenými zbraněmi a planoucíma očima.
Bojoví arachnidi k němu vyrazili. Z Durgeova blasteru vyšlehla koule ohně.
Ať je cokoli, zbabělec to není, pomyslel si Boba.
„Chceš se k němu připojit?“ ozval se mu u ucha hrozivý hlas Biba Fortuny.
„Ne, díky!“
Boba odstoupil od okraje jámy. Jabba se cpal červy. Polkl a podíval se na Bobu.
„Možná také potřebuješ vybrousit své reflexy?“
Boba se rychle uklonil. „Vrátím se – s Gilramosem Libkathem!“
„Nejen s Gilramosem,“ varoval ho gangster. „Chci, aby byli zničeni i jeho následovníci. Do posledního.“
Bobovi vyschlo v ústech. Pomyslel si na Ygabbu a ostatní děti. Vzpomněl si na děsivé oči v jejich dlaních. Na to, jak vyčerpaně vypadali. Jak hladově.
Jak zoufale a jak smutně.
„Zařídím to s nimi, ó Vznešený,“ řekl.
A to také udělám! pomyslel si. Ale Jabba nemusí vědět jak.
Otočil se a vyběhl z trůnního sálu.
„Co teď?“ bručel si pro sebe. Vím, kde Gilramos je, ale jak se tam dostanu?
Běžel, dokud se nedostal na konec dlouhé chodby. Udýchaně se zastavil a rozhlédl se.
Chodba se rozdvojovala. Jedna cesta byla jasně osvětlená. Vanul z ní chladný vzduch. V dálce byl vidět obslužný droid a u dveří čekající drovianský sluha.
Otočil se k druhé chodbě. Byla temná s hrubou podlahou.
Ale vonělo to z ní pěkně. Jako jídlo. Vonělo to jako v kuchyni.
„Gab’borah!“
„Sedmá kuchyně,“ říkal stařec. „To je moje normální místo.“
Boba se pustil temnou chodbou. Vůně kuchyně sílila. Po minutě dorazil k otevřeným dveřím a nakoukl dovnitř.
Byla to velká kuchyně. Vzduch byl nasycen párou. Na otevřených ohních bublaly obrovské kotle. Vydří selonianský kuchař v nich něco míchal. Podíval se na Bobu a zamračil se.
„Je to sedmá kuchyně?“ zeptal se Boba.
Selonian zavrtěl hlavou. Ponořil do hrnce velkou lžíci a vytáhl tlustou růžovou larvu.
„Tohle je první kuchyně,“ řekl. „Chceš ochutnat?“
„Uch, ne!“
Vyběhl zpět na chodbu. Za hlavním vchodem viděl pobíhající postavy a slyšel výkřiky.
„Durge už unikl,“ vydechl Boba. „Páni, je rychlý – ale já jsem rychlejší!“
Vrazil do dalších dveří. Podél zdí bylo spousta nádrží s vodou. Uvnitř se plazili zelení a modří korýši. Kolem nich plavali lambroští žraloci, další delikatesa.
„Kuchyně sedm?“ vyhrkl Boba na droida, který zrovna dával korýše do kotle vroucí vody.
„Támhle,“ ukázal droid dál.
Zpět na chodbu! Hluk z druhé strany byl hlasitější. Neztrácet čas rozhlížením se. Doběhl k dalším dveřím a pak ještě k jiným.
Ve třetí kuchyni byly sudy dušeného masa. Vonělo tak pěkně, že se Boba musel nutit jít dál.
Se čtvrtou kuchyní takový problém neměl. Ve skutečnosti to nebyla kuchyň, ale líheň bílých červů – byly jich miliony. Kroutili se v dlouhých otevřených jámách. Droidi je nabírali kbelíky a sypali na dopravní pás.
„Fuj!“ ulevil si Boba.
Na tohle tak hladový nikdy nebude!
V páté kuchyni byla jen zelenina a ovoce. Většina se hýbala.
Pro maso byla určena šestá kuchyně. Boba nakoukl dovnitř. Cariďanský kuchař na něj zamával nožem.
„Ano!“ Velký neohrabaně vypadající tvor se vzrušeně usmíval. „Konečně! Náš hlavní chod dorazil!“
„Špatná kuchyně!“ zaječel Boba rychle.
Zpět na chodbu. Z druhé strany se ozývaly výkřiky. Zaslechl Durgův hluboký hlas. Výstřel z blasteru.
Zaslechl kroky a zlostný jekot. Byli blízko.
Přímo před ním byly poslední dveře pokryté huttskými písmeny a čísly.
„Doufám, že to je konečně sedmá kuchyně,“ zamumlal Boba ponuře.
Otevřel dveře. Několik mužů a žen v tatooinském oblečení stálo okolo dlouhého stolu. Ten byl pokrytý podivnými věcmi. Vypadaly jako jasně zbarvené hračky. Nebo to byly zbraně? To Boba nedokázal říct.
Ale ať to bylo co chtělo, vonělo to dobře. Ne. Vonělo to výborně.
„Můžu ti pomoct?“ zeptala se jedna z žen.
Boba se zarazil. Chvíli jen dýchal vůni teplé čokolády, cukru a scry-mintu. Myslel si, že hlady omdlí.
„Mladý pane!“
Boba zamrkal. Před ním stál Gab’borah. Starý muž měl jasně zelenou kuchařskou zástěru a čepici. V jedné ruce držel velkou lžíci a v druhé třesoucí se oční stopku.
„Dokončuji dnešní dezerty,“ vysvětloval. Otočil se, přistoupil ke stolu a umístil stopku doprostřed jednoho z těch objektů. Nebyla to hračka ani zbraň. Byl to dort.
„Tak!“ řekl Gab’borah pyšně. Vrátil se k Bobovi. „Jsem rád, žes za mnou přišel!“
Z chodby zazněl výkřik. Boba se otřásl a rychle dveře zavřel a zamkl.
„Potřebuju vaši pomoc!“ vydechl. „Hned!“
Stařec na něj zíral. Pak přikývl.
„Pojď!“ pokynul stranou od ostatních. Pak se na Bobu znovu zadíval.
„Co se děje?“ zeptal se tiše.
Zpoza dveří se ozval další řev. Gab’borah pozvedl v pochopení obočí.
„Ach – už chápu! To je Durge. Jabba ho za tebou poslal.“
„Správně,“ odpověděl Boba. Zoufale se rozhlédl. „Potřebuju se odtud rychle dostat. Nejen z téhle místnosti. Musím se dostat z celé pevnosti.“
Gab’borah se zamračil. Společně se s Bobou podívali ke dveřím. Otřásly se. Během chvíle se Durge propálí dovnitř.
„Pojď za mnou,“ zašeptal stařec. Přešel s Bobou v závěsu místnost. „Tady – “
Otevřel dveře. Za nimi byl nějaký přístěnek a další dveře. Přístěnek byl plný haraburdí.
„Vím, že jsem to tady někde viděl,“ zamumlal.
Gab’borah se přehrabával ve starých věcech a něco hledal. Staré nádobí, hrnce a pánve, vyhozené části kamen, příbory...
A na stěně visící jetpack.
„Tady je!“ Gab’borah ho popadl a podal Bobovi. „Víš, sám jsem neustále myslel na útěk!“
Boba jetpack ohodnotil. Byl to starší model projektovaný pro dospělé. Podíval se na zásobník paliva.
„Je stále plný,“ řekl a vděčně se na Gab’boraha podíval a usmál se. „Díky – je to skvělé!“
„Potěšení na mé straně,“ řekl muž s lehkou úklonou.
Sledoval, jak si Boba nastavuje popruhy a nasazuje jetpack na záda. Z chodby se ozvala ohlušující rána.
„Mandalorianský zakrslíku!“ zahřměl hlas. Boba se ohlédl právě včas, aby viděl, jak Durge ničí dveře do kuchyně.
„Jdi!“ křičel Gab’borah, otevřel dveře uvnitř přístěnku a Bobu jimi prostrčil. „Rychle!“
„Hou,“ vykřikl Boba.
Za dveřmi byl prázdný prostor stovky metrů nad zemí. Kolem něj se nacházely veliké zdi Jabbovy pevnosti. Nahoře žhnuly dvě slunce, které vysílaly teplo jako jedovatý déšť.
Dole se jako plamenný přelud rozprostíralo Dunové moře.
„Z cesty, starče!“ vykřikl Durge.
„Leť!“ vykřikl Gab’borah, když ho mohutný lovec odstrčil stranou.
Boba se otočil. Další pobízení nepotřeboval. Pár metrů od něj stál vraždychtivý nájemný lovec a mířil na něj blasterem.
„Teď tě mám tam, kde jsem tě chtěl mít!“ ječel Durge. „Připraven zemřít?“
„Ještě ne!“ vykřikl Boba a stáhl si helmu přes obličej. Zažehl jetpack. Objevil se plamen a nohy mu ovanul závan tepla. Ale neměl čas, aby si to uvědomil. Neměl čas přemýšlet o ničem.
„Whooooo-íííííííííí!“ zaječel.
Zem se vzdalovala.
Letěl!