Kapitola 3.
Kapitola 3
To odpoledne šel Boba do knihovny. Vždy se pak cítil lépe. No, ne vždy, ale většinou.
Vtiskl knihy, které vracel, do otvoru ve dveřích. Uvnitř zaplálo světlo a Whrr zavrčel a kliknul. „Bobo!“ řekl. „Jak se máš?“
„Nic moc,“ odpověděl Boba a vypověděl Whrrovi, co se stalo mořské myši.
„Nic moc,“ souhlasil Whrr, „ale alespoň si něco zkusil. Pro malé a slabé je život těžký, myslím.“
„Co myslíš tím ‚myslím‘?“ zeptal se Boba. „Ty to nevíš?“
„Vlastně ne,“ řekl Whrr. „Proto jsem také tady stranou.“ Jeho vrčení se stalo víc věcnější. „Další knihy? Už jsi s těmito skončil?“
„S většinou,“ řekl Boba. „Rád bych si přečetl něco o navigaci a hvězdném létání.“
„Čteš čím dál rychleji,“ řekl Whrr a prostrčil ven nové knihy. „To je dobré!“
„Proč je to dobré?“
„Můžeš přečíst víc knih!“
Boba se musel zasmát.
„Proč se směješ?“ zeptal se Whrr. Znělo to trochu uraženě.
„Můj otec říká, že když jsi pilot, všechno vypadá jako loď,“ řekl Boba.
„Takže?“
„Takže, Whrr, jestli na to koukáš podobně, všichni by četli knihy.“
„Tak? Nechápu, co je na tom legrační,“ řekl Whrr s nesouhlasným kliknutím.
„To nevadí, uvidíme se později!“ řekl Boba, popadl knihy a odběhl.
Čas na to, aby se zbavil další mořské myši.
Boba se vzbudil s rozhodnutím pokusit se provést to tentokrát správně. Dal úhoři celou svou snídani. Spolkl ji najednou.
V míse zbyly jen dvě mořské myši. Obě na něj prosebně hleděly svýma velkýma hnědýma očima.
„Zbavím se tě,“ řekl, když jednu vytáhl. „Ale nehodím tě úhoři. Doopravdy tě pustím.“
Zamkl byt a sjel turbovýtahem na ulici. Myš měl strčenou za košilí, aby si jí nikdo nevšiml.
Zdálo se, že se jí tam líbí. Když jí Boba vytáhl, spala.
Došel s ní na okraj Tipoca City a přitom jí držel na dešti. Chtěl vidět, jak se její tlapky mění v ploutve, ale změnily se jen napůl.
Asi na to potřebuje mořskou vodu, pomyslel si, když šel za zvukem vln.
Tipoca City bylo vybudováno na plovoucí plošině. Obrovské vlny do něj narážely dnem i nocí. Kamino se nazývalo ‚planeta bouří‘.
Boba se zachytil za zábradlí a nahnul se přes okraj plošiny. Koukal dolů a čekal, až se vlny trochu zklidní.
Konečně – zelená plocha klidnější vody. Pro malou mořskou myš vypadala perfektně!
„Jsi volný, kámo,“ řekl Boba a hodil malého tvora do vody. Myš vzhlédla, jako by se chtěla naposledy podívat na svého zachránce a ochránce Bobu, který ji zachránil z mísy...
S malým žbluňknutím dopadla do vody.
Pak Boba ve vodě zahlédl tmavý tvar a záblesk zubů.
A mořská myš zmizela.
Nezbyla po ní ani skvrna ve vodě.
Boba zbytek dne hrál holohry a zíral z okna do deště. Z knih byl unavený. Byl unavený z četby o šťastných rodinách s dětmi a přáteli. A domácími mazlíčky.
Už ho unavovalo být doma sám.
Chyběly mu Zaminy vtípky (i ty hloupé). Chyběly mu otcovy pravidla (i ty, které už slyšel milionkrát).
Dalšího rána vzal z mísy poslední mořskou myš. „Promiň, kámo,“ řekl a hodil ji do úhořovy nádrže. „Takhle to ve světě chodí.“
Pak si sedl, aby snědl vlastní snídani a čekal, až se jeho otec a Zam vrátí domů.