Kapitola 10.
20. 6. 2008
Deset
Déšť v průběhu noci ustal. Obloha byla nyní jasná a od severu vál ostrý vítr. Až na nevyhnutelná blátivá
místa byla cesta suchá a pevná. Kernovi chladný vzduch ani trochu nevadil, protože plášť darovaný sirem
Torkinem byl opatřený podšívkou a byl teplý a pohodlný. Ráno mu připadalo docela osvěžující a na cestu
vyrazil svižným krokem.
Když zahnul za zákrut cesty, naskytl se mu kuriózní pohled. Asi tak tucet malých chlapců obklopovalo
hromadu špinavých hadrů ležící uprostřed cesty a častovali ji nadávkami, kameny a hroudami bláta. Kernovi
to přišlo jako poněkud podivná zábava, ale jelikož nebyl dostatečně obeznámen s místními obyčeji,
nepovažoval za vhodné vyjadřovat podiv. Když však došel blíže, ozvalo se z hromady hadrů žalostné
zasténání a vynořila se z ní kostnatá ruka, prosící o záchranu před trýzniteli.
Kern, rozhořčený takovým násilnictvím, začal okamžitě jednat. Kopanci, políčky a údery pěstí přinutil
mladé surovce dát se s ječením a pláčem na útěk. Pak obrátil svou pozornost k hromadě, ze které se s
mnohým sténáním a skučením pomalu a bolestivě zvedla letitá stařena.
„Jste v pořádku, matičko?“ otázal se Kern a nabídl staré ženě ruku, aby jí pomohl vstát.
„Tu matičku si nech od cesty, panáčku,“ odsekla babizna, ignorujíc úplné nabízenou pomoc. „Mluvíš jako
moji povedení synáčci. To bylo objímání a líbání, když odcházeli do světa hledat štěstí, a od té doby od
žádného z nich nepřišlo ani slovíčko. Kde jsou teď, když jsem je potřebovala? Ani dopis, ani jedinou minci
mi neposlali na přilepšenou, na jídlo a na pití. Spratci nevděční!“
„To je mi líto. Proč po vás ty děti házely kameny?“
„Takhle se tu ke starým bábám chovají. Kousek úcty v sobě nemají. Doufám, že je všechny sebere
Kňoural. To by těm malým banditům patřilo,“ běsnila stařena, zuřivě přežvykujíc marným vztekem.
„Kňoural?“
„Ano. Však víš, povídá se, že ho tu někde zahlédli.“
„Nikdy jsem o Kňouralovi neslyšel. Je nebezpečný?“
Nevěřícně se na něj podívala. „Nikdy jsi o něm neslyšel? Kňoural už přivodil zkázu mnoha důvěřivým
duším. Musím se ti odvděčit, že jsi mne zachránil před těmi malými netvory, a tak ti povím celý ten příběh,
takže budeš varován předem.“
„Mnohokrát děkuji,“ řekl Kern. Vzal babiznu za ruku a odvedl ji k blízké skále. Tam sňal svůj plášť a
udělal jí z něj polštářek, aby se mohla pohodlně posadit; sám usedl u jejích nohou a dychtivě poslouchal
příběh, který by se dal nazvat:
LEGENDA O KŇOURALOVI
Stejně jako většina ostatních panovníků (začala stařena), měl i král Rozeklaných hor tři syny; a jako
většina královských synů i oni se jeden od druhého velice lišili. Nejstarší, Ragnar, byl statečný, smělý a
velice silný, byl to proslulý válečník, muž, který nevěděl, co je strach. Prostřední syn, Reynard, byl zase
bystrý a chytrý, zběhlý v řešení různých problémů a hádanek, žonglér s myšlenkami a manipulátor se slovy.
A pak tam byl ještě Wolfgang, nejmladší bratr.
Wolfgang byl prostý mládenec příjemného zevnějšku. Byl naprosto oddaný svému otci a k Ragnarově
odvaze a Reynardově moudrosti vzhlížel se zbožnou úctou. Spousta lidí si nejspíš myslela, že Wolfgang není
obzvlášť bystrý, ale své mínění si moudře nechávali pro sebe. Bystrý nebystrý, jednou byl královský syn.
Jednoho dne si král svolal své tři syny a oznámil jim: „Je čas, abyste začali pomýšlet na ženění.“
„Ale otče, co bitvy, které musím vybojovat!“ namítl Ragnar.
„A plány, které musím spřádat!“ přidal se Reynard.
Wolfgang, který nedokázal nic vymyslet tak rychle jako jeho bratři, tam prostě jen stál a díval se na
vlastní boty.
„Nechci slyšet žádné námitky,“ řekl král. „Naším sousedem je král Zeleného a úrodného údolí. Má tři
dcery ve věku na vdávání a já nestojím o to, aby si je vzali nějací cizáci, kteří by beztak hned začali uvažovat
o rozšiřování hranic. Ragnare, ty půjdeš první. Požádej o ruku nejstarší z dcer a králi oznam, že tví dva bratři
dorazí co nejdříve.“
„Mohu cestou vybojovat nějaké bitvy?“ otázal se Ragnar.
„Dělej si, co chceš, za předpokladu, že tě to nezdrží. Pokud se ale pustíš po pevnině, budeš muset projít
Hrozivým hvozdem a myslím, že než se dostaneš na druhou stranu, určitě tam najdeš něco, s čím budeš moci
bojovat.“
„Co je hrozivého na Hrozivém hvozdu, otče?“
Král pokrčil rameny. „Nevím. Nikdo, kdo do něj vešel, ještě nevyšel, aby nám to pověděl.“
Ragnarův obličej se rozzářil. „Pak budu mít příležitost vykonat velký hrdinský čin.“
Příštího dne Ragnar vyrazil v doprovodu dvou lučištníků a dvou sluhů. Uplynuly dva měsíce, aniž od něj
dostali jakoukoliv zprávu. Pak si král zavolal Reynarda a Wolfganga.
„Právě jsem hovořil s kapitánem lodi, která připlula z království Zeleného a úrodného údolí. Váš bratr
tam vůbec nedorazil,“ oznámil jim.
„Určitě zabloudil v Hrozivém hvozdu. Znáš Ragnara, otče,“ řekl Reynard, při tom mrkl a šťouchl loktem
do Wolfganga, který přikývl, aniž přesně věděl proč. Ragnara samozřejmě znali všichni, ale nechápal, jakou
to má souvislost.
„No, jsem si jist, že ty nezabloudíš,“ odpověděl otec. „Vyrazíš zítra časně ráno. Požádej o ruku prostřední
dcery a pověz králi, že tví bratři dorazí co nejdříve, aby požádali o ruku zbylé dvě.“
Reynard odjel a s sebou si vzal jednoho lučištníka, jednoho sluhu a kompetentního průvodce. Uplynuly tři
měsíce a zase žádná zpráva. Pak si král zavolal Wolfganga.
„Právě jsem hovořil s vyslancem z království Zeleného a úrodného údolí. Jak se zdá, tamní král je krajně
rozladěný. Diví se, proč moji synové dosud neprojevili zájem o jeho dcery,“ řekl král, obličej brunátný
vztekem.
„Co je s Ragnarem a Reynardem, tati?“ zeptal se Wolfgang.
„To nikdo neví. Do království vůbec nedorazili.“
Wolfgang chvíli přemýšlel o otcových slovech a pak se otázal: „Znamená to, že teď je řada na mně?“
„Ano. Požádej o ruku nejmladší dcery a králi řekni, že se tví bratři dostaví tak rychle, jak jen to bude
možné, a požádají o ruku zbylé dvě. A buď opatrný. Snaž se, aby ses tam dostal, rozumíš? Už nemám víc
synů na posílání.“
„Ano, tati.“
„Vyrazíš zítra ráno. A půjdeš sám. Další lučištníky a sluhy už nemůžu postrádat.“
Babizna se odmlčela, aby si odkašlala, popotáhla a pak se vysmrkala do rukávu. Kern trpělivě čekal, až
bude pokračovat ve vyprávění příběhu. Když nepromluvila několik minut, vlídně se zeptal: „A co se stalo
pak?“
„Komu?“ otázala se.
„Lidem v té legendě.“
„Aha, legenda. Ano. Legenda, kterou jsem ti vyprávěla. Ta legenda.“ Vážně přikývla, poškrábala si
bradavici na bradě a pak pokračovala: „A tak se půvabná princezna s dlouhými zlatými vlasy navzdory všem
varováním rozhodla, že vejde do zámku a sestoupí po zapovězeném schodišti. A když se na padacím mostě
objevil začarovaný medvěd -“
„Počkejte,“ přerušil ji Kern. „Co se stalo s Wolfgangem a s jeho bratry a s Kňouralem?“
„Cože? Jo tahle legenda! Ano, už si vzpomínám. Wolfgang, Wolfgang...“ A pustila se do vyprávění
příběhu nazvaného:
LEGENDA O KŇOURALOVI (pokračování)
Wolfgang tedy vyrazil sám, časně za úsvitu. Putoval svým vlastním tempem, ani ne moc rychle, ani ne
moc pomalu a po dvou dnech dorazil na okraj Hrozivého hvozdu. Příliš hrozivý mu nepřipadal, dokonce ani
v slábnoucím světle soumraku.
Příštího rána vstoupil do lesa. Byl to velice hezký les. Ptáčci tu prozpěvovali a štěbetali ve větvích,
květiny kvetly na mýtinách, potůček vesele bublal podél cesty a vzduch byl svěží a lahodný. Nemohl
pochopit, jak si takový příjemný les zasloužil takové hrozivé jméno.
V poledne se zastavil, aby si odpočinul a najedl se. Jak tak seděl na kameni a žvýkal svůj oběd sestávající
z chleba a sýra, na pěšině se objevil muž. Vyhlížel ošuntěle, zanedbaně, odraně a umolousaně. Obličej měl
špinavý, vlasy mastné a rozcuchané, boty rozedrané a výraz v obličeji žalostný. Při chůzi kulhal, oči upíral k
zemi a v častých intervalech sténal.
„Dobrý den přeji, cizinče!“ zavolal na něj Wolfgang. „Pojď a pojez se mnou kousek chleba se sýrem.“
„Nevím, jestli bych měl,“ odpověděl muž mrzutým, kňouravým hlasem. „Víš, černý chléb já jíst nesmím.
Bolí mne po něm žaludek. A bez ohledu na to, jakého je chléb druhu, nesmí být okoralý, protože to mi zase
nedělá dobře na zuby. Když se pokouším žvýkat okoralý chléb, vždycky mě pak hrozné rozbolí zuby.“
„Mám dobrý bílý chléb, teprve tři dny starý.“
Muž se na něj zachmuřeně podíval a řekl: „Bílý chléb by mohl být v pořádku. Na druhé straně zase tak
nezasytí jako černý chléb. A máš něco dobrého na namazání? Bílý chléb není příliš chutný, když není
namazaný máslem, marmeládou, medem nebo třeba pastičkou. A pastička zase není to pravé bez jemně
nasekané cibulky a trošky strouhaného sýru. Nemůžu jíst bílý chléb, pokud na něm není něco takového, co
by mu dodalo tu správnou chuť. To po mně nemůžeš chtít. Možná jsem jen ubohý nuzný nešťastník, ale také
mám rád dobré věci. Proč bych si je nemohl tu a tam dopřát? To přece není spravedlivé.“
„No dobře, tak tedy můj chléb nejez,“ odsekl Wolfgang.
„To ale zase budu mít hlad. Už teď mám obrovský hlad. Dobře živený mladík, jako jsi ty, vůbec neuvěří,
jak bývám hladový, a přitom mi stěží kdo něco nabídne, a i když ano, vždycky to bývá něco, co nemůžu jíst,
jako třeba okoralý černý chléb tvrdý jako šindel, nebo bílý, ale nenamazaný chléb, nebo tvrdý sýr nebo víno
tak hořké, až se mi z něj stahuje hrdlo a obrací se mi žaludek, a pak obyčejně není po ruce žádná voda, abych
tu pachuť spláchl, takže ji mám v ústech celý den a zkazí mi to i večeři, ale beztak málokdy něco k večeři
dostanu, takže v tom stejně není žádný rozdíl, až na to, že jsem pořád hladový a nikoho to nezajímá a nesnaží
se s tím něco udělat,“ lamentoval muž svým vysokým kňouravým hlasem. „A teď mě ke všemu ještě
rozbolela hlava ze všeho toho mluvení a k tomu ten hlad a horko a vůbec. Vůbec nevím, co si počnu.“
„Počni si, co chceš. Ale pověz mi, neviděl jsi dva prince, kteří procházeli tímto lesem?“ zeptal se
Wolfgang.
„Počkej, hmm, princové, princové... ano, potkal jsem prince, takový velký chlap to byl, strašně hlučný.
Vyděsil mne svým dunivým hlasem a prudkými způsoby, takže jsem pak nemohl spát několik dní, ale jeho to
ani za mák nezajímalo, to ne. Takoví se nikdy nezajímají. Šel tudy tak před pěti nebo šesti měsíci, s několika
sluhy. Ano, už si na něj vzpomínám, dal mi nějakou maličkost k jídlu, nějaké vařené maso, pokud se správně
pamatuji, ale bylo samá šlacha a kost a nebylo ani pořádně uvařené, takže mi z něj bylo špatně od žaludku, a
když viděl, že jsem nemocný, dal mi zlatou minci, ale já nemám žádné bezpečné místo, kam bych ji ukryl,
takže z ní mám vlastně víc starostí než užitku.
Tak to chodí s penězi, člověk je nešťastný, když je má, stejně jako když je nemá, tak na co vlastně jsou?
Nechápu, proč si lidi myslí, že ti můžou dát peníze a pak si klidně odjet a nezůstat s tebou, aby tě chránili
před lupiči nebo ti opatřili bezpečné místečko, kde by sis je mohl ukrýt. Jediné, co dovedou, je způsobit ti
starosti a bolení břicha a vůbec všechno zkazit.“
„Neviděl jsi pak ještě druhého prince?“
„Ano, byl tu ještě jeden, procházel tudy asi tak před třemi měsíci, ano, byly to tři měsíce, protože to bylo
zhruba v době, kdy jsem měl ty strašné bolesti v boku. Popsal jsem mu je a požádal jsem ho o pomoc, ale on
byl na cestě kamsi a nemohl mne nést s sebou, tak mi dal minci, stejně jako ten před ním, ale byla to jenom
stříbrná mince a moje bolest se po ní vůbec nezlepšila, jen jsem se pak cítil ještě hůře, protože tady v lese mi
zlato a stříbro není k ničemu, akorát když ho mám u sebe, musím se bát, že mě někdo okrade, a když si ho
někde schovám, zase mám strach, že zapomenu, kde to bylo, takže s tím mám jen trápení.“
Wolfgang muže vyslechl, pak nějakou dobu seděl mlčky a pokoušel se srovnat si, co mu muž mezi svými
stížnostmi vlastně pověděl. Nakonec řekl: „Takže jsi oba prince viděl.“
„Ano, viděl a v mém utrpení mi nijak neulehčilo, když jsem se musel dívat na ty dva silné mladíky
doprovázené sluhy a oblečené v krásných šatech, s lučištníky a s plnými měšci zlata a stříbra, překypujícími
odhodláním někam jít a něco podniknout, a vedle nich já, hladový a osamělý a rozedraný a ubohý a
politováníhodný a nemocný v těchto temných vlhkých lesích a nikdo se o mne nestará ani se mi nesnaží
pomoci ani nechce poslouchat můj příběh, když se mu snažím vysvětlit, jak jsem nešťastný, všichni mi
nanejvýš nabízejí jídlo, které nemůžu jíst nebo něco, z čeho je mi špatně, když to sním, a pak předstírají, že
je jim to líto a dají mi jednu nebo dvě mince, čímž mi jenom zkomplikují život, a to mne vždycky hrozné
rozruší. A teď, když jsem ti pověděl o těch dvou princích, nejspíš mi taky dáš nějaké peníze, takže budu ještě
nešťastnější, ještě ustaranější a ještě nervóznější, než jsem byl předtím, než jsem tě potkal, ale tak to bývá
vždycky: bez ohledu na to, co pro lidi udělám, nikdy nejsem náležitě odměněn, protože nikomu na mně
doopravdy nezáleží,“ kňoural muž.
Wolfgang vstal a podíval se zamyšleně na muže, který se před ním kroutil a vydával tiché kňouravé
zvuky. „Vím přesně, co potřebuješ, drahý příteli,“ řekl pak. Vzal muže za ramena, otočil ho a vší silou ho
nakopl do zadku.
Muž okamžitě vykřikl a padl Wolfgangovi k nohám coby oddaný otrok. „Pane, ty jsi přemohl mou moc.
Čekám na tvoje rozkazy,“ zvolal se stručností a vážností, která ostře kontrastovala s jeho předchozím
projevem.
„O čem to mluvíš?“ zeptal se Wolfgang.
„Jsem Kňoural, hrozba Hrozivého hvozdu, a jsem tady jako nástraha na všechny, kdo chtějí projít.
Vždycky je zahrnu svým bědováním, kňouráním, stěžováním a fňukáním, čím více mne poslouchají a soucítí
se mnou, tím jsem horší, až si pro sebe nakonec uzurpuji všechen jejich čas a pozornost. Brzy se začnou
hádat mezi sebou, stěžovat si na počasí a na jídlo, na cestu a na všechno ostatní, takže zapomenou, kam šli a
co tam chtěli dělat, až se tam dostanou, a jen se bezcílně potulují po lese a hašteří se.“
„Tak tohle teď dělají moji bratři?“
„Pokud ti dva princové byli tví bratři, pak ano. Odvedl jsem na nich skvělou práci.“
„Tak dobře, Kňourale, chci svoje bratry zpátky a takové, jací byli, než se s tebou setkali. A chci, abys nás
odvedl bezpečně a rychle do království Zeleného a úrodného údolí. Dej se do toho.“
Jelikož teď Kňoural podléhal Wolfgangově rozkazům, udělal, co mu bylo řečeno, a udělal to rychle a
správně. Tři bratři dorazili ke svému cíli o tři dny později a byli vřele přivítáni králem Zeleného a úrodného
údolí. Kňoural byl uvržen do žaláře a Hrozivý hvozd už nadále nebyl hrozivý.
Král byl rád, že ke svatbám nakonec přece jen dojde. Jeho dcery věděly, že si mohou stejně dobře vzít ty
tři jako strávit spoustu času bavením ostatních nápadníků, zvlášť když jim je jejich otec stejně už dávno
vybral, takže se za prince provdaly ještě toho léta.
Nějaký čas žili poměrně šťastně v hradě tak velkém a prostorném, že se navzájem skoro ani nepotkávali -
snad s výjimkou slavností - a přitom žili pod jednou střechou. Postupem času začal být Ragnar neklidný a
nakonec vytáhl do boje. Podařilo se mu zvítězit ve třech zvlášť tuhých bitvách a ztratil při tom jenom tři
prsty, ucho a několik set mužů. Reynard se soustředil na politiku a jeho pikle uvedly všechny sousedy do
stavu trvalé úzkosti, napětí a vzájemné nedůvěry. Byl tak úspěšný, že zakrátko každý v okruhu mnoha mil
podezíral všechny ostatní včetně svých nejbližších příbuzných. Wolfgang zůstal doma, vylepšoval svou část
hradu a hrál si s dětmi, neteřemi a synovci.
Král Zeleného a úrodného údolí zemřel a panování přešlo na jeho tři dcery a jejich manžely. Asi tak rok
šlo všechno více méně jako dřív a pak jednoho dne dorazila zpráva, že všichni sousední králové a princové
pochoduji proti království, protože se cítí poníženi, uraženi a pokořeni svatbami, ohroženi Ragnarovými
válečnými výpady a nervózní z Reynardova intrikaření. O Wolfgangovi se nezmiňovali. Tři bratři se setkali
v poradní síni, aby se dohodli na dalším postupu.
„Trvalo jim to opravdu dlouho, než si uvědomili, že jejich city byly zraněny,“ poznamenal Wolfgang.
Reynard se zasmál. „Ničí city nebyly zraněny, bratříčku. To je jen záminka, aby mohli napadnout a
rozdělit si naše království. City s tím nemají nic společného. Je to politika. Všechno je politika.“
„City nebo politika, fakt je, že nás chtějí napadnout,“ připomenul Wolfgang. „Doufám, že nám táta pošle
vojsko. Jestli ne, tak jsme v průšvihu.“
„Rozdrtím je v jediné rozhodné bitvě, jen co shromáždím svá vojska,“ prohlásil Ragnar.
„Nemyslím, že by na to čekali,“ namítl Wolfgang.
„Pak je musím přelstít a přechytračit,“ řekl Reynard a už si mnul ruce v radostném očekávání.
„Nemyslím, že na to budeš mít čas. Jejich vojska už překročila hranice,“ upozornil ho Wolfgang.
„V tom případě seberu z královské pokladny všechno, co unesu, a prchám. A vám dvěma doporučuji
totéž,“ prohlásil Reynard, vstal a opustil poradní síň.
Reynard s Ragnarem vzali své ženy, děti a movitý majetek a odjeli za úsvitu následujícího dne. Wolfgang
a jeho žena Pughilda vyšli na podsebití hradu, aby jim zamávali na rozloučenou. Zatímco mávali, dorazil
udýchaný posel se zprávou, že Wolfgangův královský otec teď razí novou politiku nevměšování se ve
vnějších záležitostech, a tudíž jim žádnou vojenskou pomoc nepošle.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Pughilda. „Čekat, až nás zabijí přímo v postelích?“
„Mám lepší nápad,“ řekl Wolfgang.
Šel do žaláře, kde byl uvězněný Kňoural. „Mám pro tebe práci,“ řekl mu. „Když ji vykonáš dobře, budeš
zase svobodný.“
„Tvé přání je pro mne rozkazem, pane,“ odpověděl Kňoural.
„Umíš ještě kňourat?“
„Když mi to můj pán přikáže...“
„Tak ti to přikazuji. Chci, abys vyrazil k našim hranicím, setkal se s vojsky, která nás napadla, a dělal to,
co jsi vždycky dělal lidem. Až se dají na ústup, budeš volný.“
Kňoural na okamžik zavřel oči, jako by se hluboce soustředil, a pak řekl: „Když mi to nařizuješ, myslím,
že budu muset udělat, co je v mých silách. Půjdu tam docela sám a postavím se jim do cesty, takže mi patrně
budou nadávat, vyhrožovat mi a bít mne, a možná až s tím skončí, přinutí mne, abych snědl něco ošklivého,
z čeho určitě onemocním, nebo to bude tak tuhé a tvrdé, že mne z toho rozbolí čelisti, a pravděpodobně tam
bude celou dobu zima a bude pršet, takže budu promočený na kost a budu jektat zuby zimou, ale na tom
nezáleží, stejně tam půjdu a -“ začal kňourat.
„Sklapni,“ řekl Wolfgang.
„Jen jsem se ladil, můj pane,“ odvětil Kňoural.
Wolfgang ho propustil a on vyrazil vstříc nepřátelům. Než nastal večer, veškeré spojené síly
nepřátelských armád se rozpadly do tlup nevrlých a mrzutých zběhů potulujících se po kraji, stěžujících si na
každou nepatrnou maličkost a bědujících nad malichernostmi. Jako vojáci a vlastně i jako cokoliv jiného byli
naprosto nepoužitelní.
Druzí dva bratři se nikdy nevrátili. Wolfgang a Pughilda vládli v království Zeleného a úrodného údolí a
vládli tam poměrně dobře. Když Wolfgangův otec zemřel na mrtvici, spojili obě království do jednoho a
pojmenovali ho 'Arnold' po svém nejstarším synovi.
„Mám rád šťastné konce,“ řekl Kern. „V legendách a pověstech jich nikdy není dost.“
„A ve skutečném životě si jich člověk taky moc neužije. Ne když má takové syny jako já,“ řekla babice.
„Co se stalo s Kňouralem?“
Stařena se ostražitě rozhlédla a ztlumila hlas do chraptivého šepotu. „Ach, to je to, co by se každý rád
dozvěděl. Jakmile byl zase svobodný, okamžitě se vydal na cesty. V těchto dnech je prý mimořádně aktivní.
Zaslechla jsem, že byl viděn někde v našich lesích. Pokud ses s ním ještě nesetkal, můžeš si být jistý, že
budeš mít příležitost brzy. A díky mne teď už víš, jak si s ním poradit.“
„Oceňuji tvou laskavost,“ řekl Kern. „Ta legenda nebyla jen zábavná, ale má i praktické využití.“
„A také ponaučení.“
„A jaké je to ponaučení? 'Pozor na Kňourala'?“
„Samozřejmě, že ne. Ponaučení zní: Piš domů své staré matce alespoň jednou týdně a pokaždé přilož
něco peněz.“
Když se stařena takto odvděčila svému dobrodinci výstražným příběhem a ponaučením, měla už málo
chuti dál si povídat. Kern ji dal minci, kterou šťastně přijala, vzal si svůj plášť a hůl a vydal se na další cestu.
Neputoval ještě ani hodinu, když uviděl někoho na cestě před sebou. Jak se k němu ten muž přibližoval,
Kern s hrůzou zjišťoval, že ho poznává. Vyhlížel ošuntěle, zanedbaně, odraně a umolousaně. Obličej měl
špinavý, vlasy mastné a rozcuchané, boty rozedrané a výraz v obličeji žalostný. Při chůzi kulhal, oči upíral k
zemi a v častých intervalech sténal.
Sotva se přiblížil na vhodnou vzdálenost, spustil vysokým, kňouravým hlasem: „Nečekám, že to pro tebe
něco znamená, ale mám hlad, a kdybych dostal nějaké drobné, mohl bych si koupit kůrku chleba a možná i -
“ Muž se zarazil umlčen v půli věty Kernovým rázným gestem.
„Už ani slovo,“ zvolal Kern. Obešel překvapeného muže a pořádně ho nakopl do zadku. „Tak, Kňourale.
To by mělo tvé zakletí zlomit. Samozřejmě, že bych ti mohl dát nějaké drobné, ale nemám zájem strávit
zbytek života potloukáním se po lesích, kňouráním a bědováním.“
Muž na něj vytřeštil oči, pak se otočil a s ječením: „Pomoc, blázen! Šílenec!“ se rozběhl pryč. Nezastavil
se ani když za ním Kern křičel omluvy a nabízel mu štědrou almužnu.
„No, vypadal jako Kňoural,“ bručel si Kern a pokračoval ve své cestě.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář