Kapitola 19.
Kapitola 19
„Teffe!“
Nemohl tomu uvěřit – Garr ho zradil! Jeho nejlepší přítel ječel a zburcoval Jedi!
Boba sklonil hlavu a rozběhl se napříč davem.
Přístaviště bylo bludiště úzkých uliček lemovaných obchody s kradeným zbožím, zbraněmi, zakázaným kořením a falešnými dokumenty; všechno na prodej komukoli s kredity.
Bylo to perfektní místo, kde zmizet.
Boba se ohlédl a spatřil za sebou běžet jednu úřednici. Ale bylo snadné ji setřást – několik náhlých kliček, zahnout do úzké uličky a Bobu pohltil chaotický dav rozličných bytostí, kde to šumělo stovkami jazyků.
Dokázal to! Zpomalil a přinutil se dýchat klidněji, aby nikdo nepoznal, že běžel. Byl neviditelný, protože nikdo se o desetiletého nezajímal.
Kromě dalšího desetiletého.
„Teffe!“ Bobu někdo chytil za rameno.
Boba se otočil, pozvedlé pěsti, v bojovém postoji, připraven se bránit všem Jediům světa nebo bezpečnostním droidům, klonovým vojákům, úředníkům nebo...
Byl to Garr.
„Zapomněl sis vak,“ řekl a podal mu dědictví po otci.
Boba byl ohromený. Byl tak zmatený, tak zpanikařený? Bylo to jistě porušení kodexu nájemného lovce: za každé situace zůstat klidný.
Boba sklonil pěsti k bokům. „Díky,“ řekl a vzal si od Garra svůj vak.
„Proč utíkáš?“ ptal se Garr. „Pošlou nás na pěkné místo, to se vsadím.“
Boba nic neříkal; nevěděl, kde začít.
„Glynn-Beti už z toho bude šílet. Radši bysme se měli vrátit než – “
„Garre!“ popadl ho Boba za ruku. „Pojď.“
„Kam? Proč?“
„Prostě pojď. Vysvětlím ti to!“
Centrální patra Oblačného města byly na okrajích otevřené větru a vzduchu. Boba, tahaje Garra za ruku, mířil k parku, který měl místo podlahy transpariocelovou bariéru oddělující je od proudících mraků. Odtud bylo snadné říct, proč mělo Oblačné město pověst jednoho z nejkrásnějších měst galaxie.
„Co se tady děje?“ zeptal se Garr, když se Boba usadil na lavičku a svého přítele vedle sebe. „Teffe, řekni!“
„Za prvé,“ řekl Boba, „se nejmenuju Teff.“
„Ne? A jak tedy?“
Boba se nechtěl vytasit s další lží, ale s pravdou ven také nechtěl. „Na tom teď nesejde. Musím ti říct něco důležitějšího.“
„Ty nejsi sirotek?“ hádal Garr.
„Jsem. Jenom nejsem ubohý sirotek, který chce, aby ho Jediové zachránili.“
„Ale proč ne? Když ti chtějí pomoct...“
„Říkal jsem ti, že mého otce zabili, ale neřekl jsem ti jak. Byl zabit Jedim. Viděl jsem to.“
Garr polkl. „Tvůj otec byl... špatný?“
„Špatný? Byl dobrý,“ zvyšoval Boba hlas.
„Ale Jediové jsou dobří,“ řekl Garr. „Jsou to strážci míru a...“
Boba začal chápat, jak je to beznadějné. Tohle Garr nikdy nepochopí.
„Bylo to nedorozumění,“ napadlo ho. „Ale i kvůli tomu s Jedii nemůžu zůstat.“
„Můžeš zůstat se mnou!“ řekl Garr. „Moji rodiče se pro mě brzy vrátí, vím to! Ujmou se tě! Mohli bychom být bratři. Nebo bratr a sestra. Nebo cokoli.“
Boba zavrtěl hlavou. „Jsi opravdu můj přítel, ale já si přítele nemůžu dovolit. Mám svou cestu, jen pro sebe. Musím jít jen svou cestou.“
„Ale...“ Garrovy velké hnědé oči se zalily slzami.
„Musíme si říct sbohem,“ řekl Boba.
„Dobře!“ ozval se hlas, který byl tak povědomý jako děsivý. Už podruhé Boba na rameni ucítil něčí ruku. Akorát, že tahle byla studená se stiskem oceli.
„Boba Fett.“
Boba se kvůli sevření otočil pomalu. Spatřil sněhově bílou kůži, černé oči lemované černí, svalnatou, ale ženskou postavu v rudé kombinéze a oholenou hlavu ozdobenou na temeni jediným dlouhým pramenem jasně červených vlasů.
A planoucí zlostné oči.
„Aurra Sing!“ Byla to nájemná lovkyně, která ho chytila a ukradla mu loď. „Věděl jsem to! Viděl jsem Slave I, jak pronásleduje Candaserri.“
Boba se pokusil vykroutit, ale Aurra ho držela pevně. Pak ji Garr začal kopat. „Nech ho! Dej od něj ruce pryč!“
„Kdo je to?“ zeptala se Aurra a zvedla Garra za vlasy, takže mohl kopat leda ve vzduchu. „Mám to zabít nebo jenom hodit přes okraj?“
Natáhla se s Garrem přes zábradlí a podržela ho nad tím tisícem kilometrů prázdného vzduchu.
„Ani jedno!“ vykřikl Boba, který se konečně osvobodil. Dal si ruce v bok a vzdorně na Aurru Sing pohlédl. „Garr je můj přítel. To ty nejsi. Co mi chceš?“
„Chci ti dát nabídku, kterou nemůžeš odmítnout,“ řekla. Prudce Garrem škubla a posadila ho zpátky na lavičku.
„Uf!“ ulevil si Garr. „Co se děje? Kdo jsi? Kdo je Boba Fett?“
„Tvůj malý přítel je příliš šťouravý,“ řekla lovkyně Bobovi a na Garra se ani nepodívala. „Ty a já máme o čem jednat, tak mu řekni, aby vypadl.“
„Jdi,“ řekl Boba svému příteli. Snažil se udržel si chladný hlas. To byla jediná možnost, jak přimět Garra odejít. „Říkal jsem ti, že nemůžu mít přátele. Slyšels co říkala. Zmiz.“
Garr nechtěl. Přesvědčilo ho, až když Aurra sáhla po svém blasteru.
„Sbohem,“ rozloučil se Garr smutně.
Boba si dovolil se s ním upřímně rozloučit. V srdci cítil opravdovou bolest.
„Co je to za nabídku?“ otočil se Boba k Auřře, když Garr odešel. „Jediné co po tobě chci, je moje loď.“
„V tom případě se dohodneme,“ řekla Aurra. „O tom moje nabídka je – vrátit ti tvou loď.“
„Slave I.“ Bobovi se rozšířily oči nadějí a vzrušením. „Kde je?“
„Tady ne.“ Aurra přeletěla očima ostatní bytosti na terase. „Moc očí a uší. Je tu město jménem Tibannapolis. Není odtud daleko. Sejdeme se tam zítra v poledne.“
„A když tam nebudu?“
„Budeš, jestli chceš ještě Slave I vidět,“ odpověděla Aurra. Hodila Bobovi minci. „Tady – dobrá záruka nabídky To ti umožní najmout si oblačné vznášedlo, které budeš potřebovat na nalezení Tibannapolis. Hledej mě u staré rafinerie známé jako Revolský skok. Jestli se ukážeš s Jedii nebo úředníky, dohoda se ruší a ty už nikdy svou krásnou loď nespatříš. Teď se musím věnovat obchodu.“
Potom se švihnutím vlasů a bez jediného slova rozloučení odešla.