Kapitola 6.
20. 6. 2008
Šest
Fraigus bydlel daleko. Údaje o jeho adrese byly jednoduché, ale poněkud skrovné: „Jdi na západ, dokud
nedojdeš na křižovatku s Velkou severní královskou cestou. Po ní jdi na sever, dokud krajina nezačne být
bahnitá a temná. Jdi pořád dál a nakonec dojdeš k Fraigovu domu.“
Kernova cesta měla trvat alespoň dvacet dní, a to ještě jen pokud se udrží hezké počasí, nespadne nějaký
most, pokud mezi místem, odkud vyrazí, a místem, kam míří, zrovna nezuří nějaký válečný konflikt, pokud
se na cestách nesetká s lupiči, s vesnicemi postiženými morem, se zuřivým drakem na lovecké výpravě nebo
s místním panovníkem verbujícím muže, které by pod svým praporem poslal proti některému sousedovi,
nebo se zakletím, jež je nastražené u cesty, aby nic netušící poutníka proměnilo v něco odporného a krajně
nepříjemného. Cestování bylo vždycky ošidné.
Na druhé straně, když už člověk nevyhnutelně musel cestovat, byl pro to podzim nejlepší čas. Cesty byly
suché a pevné, ale ne prašné a rozpálené, jako ještě před měsícem nebo přede dvěma. V tomto období cestuje
více lidí, což zaručovalo větší bezpečí a živější společnost. Žně už byly většinou skončeny, takže se dalo
snadněji sehnat jídlo a dobrého moštu a piva bylo všude hojnost. Na druhé straně pořád ještě dost práce
zbývalo a sedláci byli vždycky ochotní poskytnou pocestnému postel a jídlo výměnou za několik dní práce.
Kdyby došlo k nejhoršímu, člověk se mohl živit ořechy a padavkami a počasí bylo k poutníkům spícím pod
širým nebem ještě poměrně šetrné.
Kdyby měl na výběr, Kern by mnohem raději zůstal v Tarryho jeskyni. Jenže na výběr neměl. To ráno,
kdy se oba měli vydat na cestu, zapečetil Tarry její vchod zaklínadlem. Po jeskyni náhle nebylo ani památky;
zdálo se, jako by tam nikdy žádná nebyla. Pak on i Kern odešli společně, aby se rozloučili tam, kde se cesta
dělila, kousek před první vesničkou.
„Skutečně bych neměl jít raději s tebou, Tarry?“ zeptal se Kern toho rána už po jedenácté.
„Skutečně. Jsi pořád začátečník a práce, která mne čeká, není pro začátečníky. Bude to obtížný podnik
dokonce i pro mne, po všech těch letech života v pohodlí.“
„Pak by se ti moje pomoc mohla hodit.“
„Nemůžeš mi nijak pomoci. Já vím, že se snažíš, ale měl bych s tebou jen práci navíc.“
„Kdy se zase uvidíme, Tarry?“
„Až se vrátím domů, najdu nějaký způsob, jak ti dát vědět. Ale může to trvat dlouho, než se mi podaří
dokončit svou práci.“
„Ale vrátíš se domů, že?“
„Každopádně v to doufám. Pak se budeš moci vrátit i ty a ukážeš mi, co ses u Fraiga naučil.“
„Ukážu, Tarry.“
„Neudělej mi u Fraiga ostudu. A jestli se naučíš vše, co je třeba, aby ses mohl stát čarodějem, tohle si
zapamatuj: Já vím, že jsem se snažil zaplnit ti tu tvou línou hlavu mnoha věcmi, ale i kdybys všechno z toho
zapomněl, tohle určitě nezapomeň: Za prvé, nikdy nesmíš přečarovávat. Používej na svá zaklínadla tolik
magie, kolik jí vyžadují, ale nikdy ne více. Za druhé, nikdy neužívej komplikované zaklínadlo, když můžeš
použít jednoduché. Je to jen vytahování se a plýtvání magií. A za třetí, nikdy neužívej magii ve vzteku a
nikdy s ní nespěchej, pokud to není opravdu otázka života a smrti.“
„Nebudu, Tarry.“
Starý čaroděj objal Kerna kolem ramen. „A zůstaň sám sebou. Když potkáš na veřejnosti jiného čaroděje,
nedávej najevo, že jsi to poznal. Jestli se tě někdo zeptá, co děláš, řekni, že se učíš na tesaře, ranhojiče,
pekaře nebo kuchaře. Lhát nebudeš - z každého z těchto povolání umíš dost, aby ses mohl stát učedníkem.
Ale neříkej, že jsi čaroděj. Nesnaž se vypadat nebo jednat jako čaroděj, vyjma případů, kdy skutečně děláš
magii. Dožiješ se tak vyššího věku.
„Ale já myslel, že lidé čaroděje ctí.“
„Ctí je velice, když zrovna potřebují jejich pomoc. Ale většinou se lidé čarodějů bojí. To není totéž.
Pokud chceš, aby si tě lidé vážili, dělej svou práci dobře a oni budou. A pamatuj si tohle: když jde o dobrou
věc, musíš své služby poskytnout zdarma, ale nesnaž se, aby takových případů bylo zbytečně mnoho. Když
pracuješ pro klienta, dohodni se s nim na odměně, než začneš čarovat, a nikdy nepřijmi méně, než na čem
jste se dohodli. To je zvlášť důležité, když jednáš s králi a jim podobnými. Často bývají rychlí ve slibech, ale
velice pomalí v jejich plnění a pak obvykle nastává čas na odstrašující příklad. Bude-li to nevyhnutelné,
neváhej, jinak bys mohl ohrozit reputaci celé profese.“
„Jak se dělá odstrašující přiklad?“
„Poniž ho. Přičaruj mu oslí uši nebo prasečí rypák. Den nebo dva s něčím takovým na každého šlechtice
obvykle patřičně zapůsobí.“
„Nikdy neohrozím naši profesi, Tarry. Budeš na mne moci být pyšný.“
Tarry se podíval stranou, jako by se mu slova chvály nepřenášela snadno a řekl: „Jsem na tebe pyšný už
teď, chlapče. Ale počkej ještě,“ dodal a sáhl si pod halenu.
„Žádné peníze nepotřebuji, Tarry. Umím ochranné kouzlo a mám všechno to zlato, co mi nechali Hob a
Mag, takže -“
„Já ti nedávám zlato.“ Tarry vytáhl měšec, otevřel ho a vysypal si z něj něco do ruky. „Nechci, abys
cestoval úplně bez přátel,“ řekl a nastavil otevřenou dlaň. Leželo na ní něco, co vypadalo jako svraštělá
červená perlička. „Spolkni to.“
„Co je to?“
„Něco užitečného. No tak, spolkni to.“
Kern si perličku strčil do úst, spolkl ji a zapil douškem vody. „Čím mi to bude užitečné, Tarry?“
„Budeš moci rozprávět s ptáky a se zvířaty.“
„A k tomu mi pomůže ta perlička?“
„Pokud vím, tohle žádná perlička nedokáže. To, co jsi spolkl, byla konzervovaná ledvina lasičky opatřená
zaklínadlem. Lasičky jsou velice chytrá zvířata. Dokážou... co se děje?“
Kernovi najednou bylo velice těžko od žaludku. Sevřel si ho jednou rukou, jako by čekal, že mu každou
chvíli vybuchne, zatímco druhou rukou si zakrýval ústa. Tarry se na něj káravě podíval a řekl: „Nebuď tak
háklivý. Dal jsem ti velice užitečný dar. Nikdy nemůžeš vědět, kdy se ti bude hodit. Ptáci a zvířata nejsou
zrovna brilantní v konverzaci, ale divil by ses, jak někdy dokážou pomoct.“
Kern polkl další doušek vody. Po několika hlubokých nadechnutích a vydechnutích se začal cítit méně
nejistě. „Promiň. Děkuji ti. Děkuji ti za všechno.“
Starý muž jen mávl rukou, rozpačitý nad takovým projevem vděčnosti. Naposledy se rozloučili a Kern
vyrazil na západ, zatímco Tarrendine mířil na východ. Po několika krocích se Kern ještě jednou obrátil.
Cesta za ním byla prázdná.
Tu noc přespal venku a příštího dne si odpracoval nocleh a jídlo sekáním dříví pro sedláka. Putoval ještě
další dva dny a pak narazil na hospodu. Právě včas, protože nebe se záhy zatáhlo, a než mu donesli polévku,
rozpršelo se. Noc strávil na slamníku, na podlaze výčepu přeplněného chrápajícími spáči a hladovými
blechami, ale celodenní pochod ho vyčerpal, a tak spal jako zabitý.
Příštího dne se přidal ke skupince pocestných, kteří šli na trh. Když putoval sám, využíval samoty k
procvičování pouček a pravidel, ale už ho to unavovalo, a proto společnost vcelku nadšeně přivítal. Byli to
docela příjemní lidé - alespoň většina z nich - a jeho docela zajímalo, o čem se obyčejní lidé mezi sebou
baví, protože jich v životě poznal tak málo.
Mlynář a jeho žena, hřmotní a bujaří lidé burácivých hlasů a tváří podobných lesklým červeným
jablíčkům, se chovali, jako by nad vším přebrali dozor. Nadělali spoustu povyku, pokřikovali rozkazy na
každého, kdo se naskytl, a všichni je ignorovali až na jejich služku, utahanou dívku, která trávila většinu času
vzdycháním. Zbytek skupiny tvořili dva vesničané, otec a syn, synova žena, vdova, která jela navštívit svou
dceru, tkadlec, jenž pokyvoval na všechno, co slyšel, ale sám mluvil jen zřídka, tři studenti, kteří se bavili jen
mezi sebou navzájem a pouze v latině a zdálo se, že mají ohromnou legraci ze všeho, co ostatní řekli nebo
udělali, dobře oblečený starší muž a jeho sluha, jež se oba drželi trochu stranou, dva klempíři a stařičký
řezbář. Ke konci třetího dne v této společnosti se Kernova zvědavost prakticky úplně vytratila. Ti lidé byli
pořád svým způsobem příjemní a jejich společnost byla změnou proti osamělému putování, ale jejich
konverzační zdroje se vyčerpaly až příliš rychle. Mlynář a jeho žena se Kerna pořád na něco ptali, dávali mu
rady a pokoušeli se ho úkolovat. Když jim dal jasně najevo, že jim toho o sobě mnoho nepoví, o jejich
radách nemá valné mínění a nebude jim dělat sluhu, staly se hlavním námětem jejich hovoru stížnosti. Jako
by se domluvili, ostatní si začali stěžovat také.
Ženatí muži si stěžovali na svoje manželky a vdané ženy zase na svoje muže a jak muži tak ženy si
stěžovali na svoje děti, na svou práci a na nepohodlí na cestách. Svobodní mužové a ženy si stěžovali na ty
ženaté a vdané, ale mnohem více si stěžovali na to, že sami ženatí nebo vdané nejsou. Mladí si stěžovali na
staré a staří zase na mladé. Ti i ti si stěžovali na hospody, na jídlo a na postele, když je zrovna dostali, ale
stejně vehementně si stěžovali, že nikde blízko není žádná hospoda, teplé jídlo a postel, když se na noc
museli utábořit v lese. A všichni dohromady si stěžovali na počasí a daně.
Kern uvažoval, jestli tohle dělají obyčejní lidé pořád. Jemu život zase tak krušný nepřipadal, ale zdálo se,
že většina pocestných si v něm užije jen málo radostí. Nechápal to. Jemu svět připadal neuvěřitelně
fascinující a plný zajímavých věcí, lidí a zkušeností. Svým způsobem byl širý svět lepší než Tarryho jeskyně,
a přesto ho jen tak málo lidí dovedlo ocenit.
Jeho putování a úvahy byly krutě přerušeny třetího dne cesty se skupinou. Jak si tak vykračoval po
pěšině, někdo mu najednou přehodil přes hlavu odporně páchnoucí pytel. Vzápětí dostal ránu, až se mu v
hlavě rozezvonilo, a byl surově povalen na zem. Všude kolem slyšel křik a ječení, dusání běžících nohou a
nejrůznější zvuky rvačky. Někdo ho tvrdě kopl do žeber a někdo jiný mu ztěžka dopadl na záda. Paže mu
těsně nad lokty ovinul provaz, další smyčka mu stáhla zápěstí. Neurvalé ruce ho prohledaly, sebraly mu jeho
ranec a dýku a pak nalezly měšec se vším zlatem, které mu zanechali Hob a Mag.
Ihned si vzpomněl na svou magii; a prakticky ve stejném okamžiku si uvědomil, že neví, jaké zaklínadlo
použít, kam ho zaměřit nebo jak. Neměl tušení, kdo je vlastně přepadl nebo kolik jich bylo nebo kde se teď
nacházeli a jak byli ozbrojeni. Nevěděl, jestli jeho společníci uprchli nebo jestli byli zraněni či dokonce
zabiti. Nevěděl nic a nemohl nic dělat. Jeho knihy byly pryč, a i kdyby je ještě měl, s pytlem přes hlavu by z
nich stejně nemohl nic přečíst. Strávil celé roky studiem magie a teď, když ji potřeboval nejvíce, byl
bezmocný. Ve své pošetilé samolibosti nepomyslel dokonce ani na to nejjednodušší ochranné kouzlo.
Ležel obličejem dolů, rozzlobený nad svou vlastní hloupostí a bezmocností, a snažil se přemýšlet.
Soustředil se na Tarryho rady. Nikdy neužívej magii ve vzteku. Nejprve se uklidni. Přemýšlej, než začneš
jednat.
Řídit se tím nebylo lehké, ale věděl, že Tarry měl pravdu. Teď byl čas pro trpělivost. Čas pro magii teprve
přijde. Začal zhluboka dýchat, aby se uklidnil, vyčistil si mysl od vzteku a připravil si ji pro logické myšlení.
První, co si uvědomil, bylo, že není v akutním ohrožení života. Kdyby ho útočníci chtěli zabít, mohli to
udělat velice snadno. Proč to neudělali sice nevěděl, ale bylo to tak. Byl z něho zajatec, a tudíž měl šanci
uniknout.
„Zvedni se,“ zavrčel na něj vzteklý hlas a surové trhnutí provazu, kterým měl spoutané ruce, ho donutilo
vstát. „Jdi,“ přikázal mu stejný hlas a Kern váhavě vykročil, ale úder mezi lopatky ho popostrčil a zároveň
málem zase srazil k zemi.
Přes hrubou látku pytle pronikalo trochu světla, ale nic kolem sebe neviděl. Šel tak dlouho, že mu to
připadalo jako věčnost, často klopýtal a ještě častěji narážel do stromů. To jeho věznitele vždycky velice
rozveselilo a jemu to přivodilo spoustu modřin a zlosti. Slyšel, jak jeho společníci křičí a žebroní dušenými
hlasy o milost, ale jejich prosby neměly na věznitele žádný účinek, vyjma snad toho, že v nich vzbuzovaly
zuřivost. K zuřivosti přiváděly i Kerna, protože si chtěl udělat představu, s kolika lupiči má co do činění, a
všechen ten povyk mu to znemožňoval. Za nějaký čas ale jeho spoluzajatci upadli do odevzdaného mlčení až
na občasný výkřik bolesti, když někdo do něčeho narazil nebo spadl nebo obdržel ránu do žeber, protože se
pohyboval příliš pomalu nebo příliš rychle nebo špatným směrem, a pak byl schopen odhadnout, že je zajalo
asi šest mužů. Mohlo jich být i víc, ale byl si jist, že rozeznává nejméně šest různých hlasů. Když dospěl k
tomuto závěru, soustředil se dál na chůzi. Teď nemohl dělat nic. Jeho čas měl teprve přijít.
Za stálého pokřikování, bití, kopání a šťouchání je jejich věznitele sehnali dohromady do jakési ohrady.
Silný štulec srazil Kerna na zem a pak uslyšel, jak se s bouchnutím zavřely těžké dveře, vzápětí zajištěné
závorou. Všude kolem byla tma. Nějaký čas byli všichni zticha, pak se ozvalo sténání a bědování. Nikdo je
neokřikl, aby zmlkli, ani jim nezačal vyhrožovat, a tak Kern usoudil, že je jejich věznitele někam zavřeli a
sami se vzdálili. Okamžitě začal pracovat na svých poutech, ale nedařilo se mu to. Svázali ho dobře. Kroutil
se a zmítal se, až narazil na jednoho ze svých spoluvězňů.
„Pomoz mi osvobodit se,“ zašeptal.
„K čemu by to bylo? Stejně pro nás není naděje. Všechny nás zamordují. Podříznou nám krk, jednomu po
druhém,“ zakvílel muž, ve kterém Kern rozeznal mlynáře.
„Nezamordují nás, když se osvobodíme a utečeme. No tak, pomoz mi.“
„Když se budeme snažit uprchnout, zabijí nás o to dřív. Jsme ztraceni.“ To byla mlynářova žena.
Kern to vzdal a pokusil se převalit na druhou stranu, ale narazil do zdi. Začínal propadat zoufalství.
Neměl mnoho času a teď ho zbytečně mařil. Opřel se, zhluboka se nadechl a pokusil se přemýšlet.
Najednou na obličeji ucítil něco velice malého a velice lehkého. Pravděpodobně myš, pomyslel si. A
vtom si vzpomněl na Tarryho dárek.
Neměl ani ponětí, jak se používá, a Tarry mu žádné instrukce nedal, proto prostě řekl: „Na okamžik,
myško.“
Myslel ve slovech a mluvil ve slovech, ale to, co se při tom ozvalo, nebyla slova. Vydal ze sebe sérii
tichých zapísknutí. Podobné zapísknutí se ozvalo v odpověď, ale on mu rozuměl stejně zřetelně, jako by to
byla slova.
To říkáš mně? Kdo jsi? Proč jsi sem přišel?
„Potřebuji pomoc. Chci, abys mi ty a tví přátelé přehryzali pouta.“
Proč?
„Chci se dostat na svobodu.“
Co je to 'na svobodu' ? A kdo jsi ?
„Jmenuji se Kern. Zajali mne lupiči. Když mi přehryžeš pouta, budu moci uprchnout.“
Cítil, jak se myš pohybuje směrem k poutům na jeho zápěstí. Hned se ale zase vrátila a řekla: Tlusté
provazy. Příliš mnoho práce.
„Zavolej své přátele.“
Proč bychom ti měli pomáhat? Máme dost své vlastní práce.
„Z provazů získáte skvělý měkký materiál na hnízda. A postarám se, abyste dostali spoustu jídla.“
Myš hned neodpověděla. Pak, jako by si všechno pořádně promyslela a dospěla k rozhodnuti, řekla:
Skvělá měkká hnízda. Jídlo pro každého. Pomůžeme.
V příštím okamžiku Kern ucítil chlupatá myší tělíčka rejdící po jeho rukou a zápěstí. Provazy brzy
povolily a on pomalu a opatrné pohnul rukama, aby myšky nevystrašil „Děkuji vám,“ řekl a sundal si ze
zápěstí zbytky provazů. Dobrý materiál. Budou z něj skvělá hnízda, odpověděla myška.
„Teď osvobodím ostatní. Jakmile se začnou pohybovat, mohli by vám omylem ublížit. Raději se ukliďte
stranou. Provazy vám naskládám na hromadu.“
Nezapomeň na jídlo, řekla myš a odběhla.
Kern rozvázal muže, který seděl nejblíž, řezbáře, a společně se pak postarali o ostatní. Když všem sňali
pouta, Kern navršil provazy do kouta jako odměnu svým zachráncům a pak otevřel pytel se zrním, který stál
poblíž. Osvobození vězni se zatím zmateně rozhlíželi kolem.
Bylo jich osm: Kern, řezbář, mlynář, jeho žena a služka, starší z vesničanů, vdova a tkadlec. Ostatním se
očividně podařilo vyhnout zajetí nebo utekli. Nacházeli se v jakési kůlně, zvenčí zavřené na závoru. Závora
nebyla nijak pevná a zvlášť solidně postavená nebyla ani sama kůlna. Dostat se ven by nebyl problém, ale
neměli tušení, kde jsou nebo jak blízko se zdržují lupiči.
„Tma ještě nenastane celé hodiny. Budeme mít dost světla na útěk a noc můžeme strávit v lese,“ řekl
Kern.
„A co vlci?“ zeptala se mlynářova žena.
„A medvědi?“ přidal se mlynář.
Sotva ta zvířata zmínili, jejich služka začala tiše kňourat.
„Touhle roční dobou lidi nenapadají,“ namítl starší venkovan.
„Ale co když nás lupiči najdou a znovu nás zajmou? Strašně se rozzlobí. Mohli by nás i zabít.“
„Když tady zůstaneme, zabijí nás docela určitě,“ odpověděl tkadlec, načež se vdova hlasitě rozplakala.
„Možná už se vracejí, aby nás zabili!“ zaúpěla.
Vtom se odněkud zdáli ozval hlasitý výkřik následovaný drsným chechotem, pak další výkřik bolesti.
„Někoho vzali s sebou. Teď ho mučí. Totéž udělají i s námi ostatními a pak nás zabijí,“ konstatoval tkadlec.
„Raději bychom si měli pospíšit,“ připomenul Kern. Přistoupil ke dveřím a zapřel se do nich celou svou
vahou. Ozvalo se zapraskání a dveře se trochu prohnuly. „Pojďte sem!“ zavolal tiše. „Když se do nich
opřeme všichni, závora povolí. Pak budeme utíkat, jak nejrychleji budeme umět.“
„A co mé zlato? Vzali mi měšec, ve kterém jsem měl všechno svoje zlato,“ postěžoval si mlynář.
„Jestli chceš,“ odpověděl mu řezbář, „můžeš tady na ně počkat a požádat je, aby ti je vrátili. Já jsem pro,
abychom utekli.“
To byl obecný názor. Dokonce i mlynář souhlasil, byť váhavě. Všichni společně se opřeli o dveře a na
Kernův povel zatlačili. Při třetím pokusu závora povolila a dveře se otevřely dokořán. Kern je zachytil, než
mohly bouchnout o zeď, a všichni vyběhli ven.
Vydali se po úzké pěšině a cesta jim ve světle zapadajícího slunce rychle ubíhala. Kern se držel vzadu a
často se ohlížel, jestli je někdo nepronásleduje. Nezahlédl však nikoho.
Najednou se zastavil. Pochopil, že se musí vrátit. Zlato v jeho měšci nebylo jen obyčejné zlato, které se
dalo nahradit jiným, bylo to i jeho jediné dědictví po rodičích. Hob a Mag kvůli němu zemřeli a Tarry
postoupil velké riziko, aby mu je mohl vrátit, a Kern nesnesl pomyšlení, že by je teď zanechal v rukou
lupičů. A ti zloději neměli jen jeho zlato, pravděpodobně mu ukradli i Tarryho knihy. Magické knihy mohly
ve špatných rukou způsobit velké nepříjemnosti. Musel se vrátit. Neměl na výběr.
A pak tam byl ještě ten člověk, kterého lupiči mučili. Pokud se mu ještě dalo pomoci, musí se o to
pokusit.
Na chvíli se posadil, aby popadl dech a vymyslel nějaký plán. Byl sám proti šesti, možná i více než šesti,
a aby měl šanci na úspěch, musí použít magii. V duchu si probral Tarryho varování. Nikdy nejednej
unáhleně. Nikdy neužívej magii ve vzteku. Nikdy nesmíš přečarovávat.
Najednou uslyšel něčí kroky, popadl kámen a vyskočil na nohy, připraven se bránit.
Nebyl to však lupič, ale Tadeáš, sluha bohatě oděného muže. Při pohledu na Kerna ztuhl a pak se
sklopenou hlavou řekl: „Mají mého pána. Musím se pokusit ho osvobodit, ale nevím jak.“
„S námi zavřený nebyl. Ale slyšel jsem nějaké výkřiky...“
„To byl on. Lupiči museli nějak zjistit, že je soudce, a teď ho mučí.“
„Já se také vracím. Společně možná něco dokážeme.“
„Co můžeme dělat? Je jich příliš mnoho.“
Kern už ale vymyslel plán. „S tím si nedělej starosti. Použiju...“ Na poslední chvíli si vzpomněl, jak mu
Tarry kladl na srdce, aby nikomu neříkal, že je čaroděj, a zarazil se.
„Co použiješ?“
„Válečnou lest. Prostě důvtip. Přechytračíme je.“
Sluha se zatvářil pochybovačně. „Jak?“
„No... pravděpodobně oslavovali svoje vítězství a teď už budou úplně opilí. Připlížím se k jejich skrýši a
osvobodím tvého pána a potom utečeme. Ty můžeš čekat za dveřmi a praštit každého, kdo by nás
pronásledoval.“
„A ty myslíš, že se to podaří?“
„Máš snad lepší nápad?“
Tadeáš neměl. Našel si tlustou větev vhodnou do ruky a pokynul Kernovi, aby ho vedl.
Opatrně se vraceli po cestičce a při tom stále naslouchali, jestli se před nimi neozve nějaký podezřelý
zvuk. Brzy dorazili na okraj mýtiny, na které stála ponurá chatrč a polozbořená kůlna s dveřmi volně visícími
na pantech. Z komína chatrče vycházel kouř, ale žádnou jinou známku života nezahlédli. Kern se připlížil tak
blízko chatrči, jak jen to šlo bez rizika, že ho uvidí. Pak se zhluboka nadechl, v hlubokém soustředění přivřel
oči a zaklel všechny uvnitř uspávacím zaklínadlem. Nedokázal víc než půlhodinový spánek, ale to by mělo
stačit, řekl si, aby mohl i se svými společníky uprchnout.
Pomalu počítal do sta, aby zaklínadlu poskytl čas zapůsobit, pak se přikradl ke dveřím a nakoukl dovnitř.
U kulatého stolu tam sedělo pět lupičů a všichni tvrdě spali. Tři byli předklonem, hlavy položené na stole.
Další dva seděli zvrácení dozadu na lavici. Šestý lupič ležel na podlaze. Všichni vypadali na pohled hrozné a
páchli zrovna tak, jak vypadali. Kern se zastyděl, když si vzpomněl, že si v dětství také přál být lupičem. Byl
jsem to tehdy ale hlupák, pomyslel si.
Nyní však neměl čas dumat nad svou dětskou pošetilostí. Soudce ležel v rohu, ruce i nohy spoutané a spal
stejné hluboce, jako ostatní. Tohle byla komplikace, kterou Kern nepředvídal. Budou-li muset spícího muže
nést, zpomalí to jejich útěk, ale Kern ještě nebyl tak zručný, aby ho dokázal odeklít a neodeklít současně i
všechny lupiče.
Prohledával chatrč, dokud nenašel svou dýku, měšec a ranec. Ranec byl netknutý. Tarryho knihy byly v
bezpečí. Kern rychle pobral lupičům jejich dýky, sekery a kyje a pak šel ke dveřím a zavolal na soudcova
sluhu.
„Já jsem tady,“ odpověděl Tadeáš, který se nad ním tyčil s klackem v rukou. „Je můj pán v pořádku?“
„Je v bezvědomí, ale žije. Musíme ho odnést. Tady, vezmi ty zbraně a zahoď je, jak nejdále můžeš, do
lesa.“
Zatímco se sluha zbavoval zbraní, ze kterých si ponechal jen jediný nůž, Kern přeřezal soudci pouta a
odtáhl ho ven z chatrče. Pak napjal přes práh provaz, zhruba ve výši kotníků. To a několik dalších
podobných pastí po cestě by mělo jejich pronásledování zpomalit.
Pak popadl spolu se sluhou spícího soudce a utíkali pryč, jak nejrychleji uměli.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář