Kapitola 18.
20. 6. 2008
Osmnáct
„Musíš stát po mém boku a být připraven vyslovit ochranné zaklínadlo při první známce nepřítelovy
přítomnosti,“ řekl Fraigus. „Buď bdělý. Přijde bez varování.“
„Budu připraven.“
„A pokud mne dostane, zachraň se. Uteč odsud a najdi Tarryho. On už bude vědět, jak tu věc porazit.“
„Nemohu jen tak utéct, když vy budete v nebezpečí!“
„Někdo musí přežít, aby řekl ostatním, co se tu stalo, takže budou moci pokračovat v našem boji. Udělej,
co jsem ti řekl.“
Kern váhavě přikývl a zaujal místo vedle svého mistra. Fraigus si promnul oči, několikrát se nadechl a
rozpřáhl ruce. Okraj měsíce se právě objevil v okně věže, když začal deklamovat vyhledávací zaklínadlo.
Kern stál bez hnutí, ruce sevřené v pěsti, smysly napjaté, aby zachytily sebemenší náznak nebezpečí. Trhnul
sebou, když koutkem oka zachytil pohyb, ale byl to jen malý bílý ptáček, který vletěl oknem dovnitř a přistál
na stole, kde se usadil na opičí lebce, naklonil hlavu a prohlížel si je jiskrnýma černýma očima. Fraigus,
který si návštěvníka nevšiml, promluvil. Kern by rád ptáka odehnal, aby ho ochránil před ohrožením, ale
neodvažoval se hnout; nic nesmělo narušit Fraigovo soustředění.
Kern si náhle začal uvědomovat hluboký zvuk, rytmické dunění. Nedokázal přesné určit, kdy to začalo,
připadalo mu, jako by to zaznívalo už celé věky na nejzažším okraji jeho vnímání a pomalu to získávalo na
hlasitosti, až to překročilo práh slyšitelnosti. Jak zvuk sílil, naplnilo komnatu sinalé světlo, žlutozelený
přísvit, který jako by vyzařoval ze vzduchu samotného. Blikotal a tetelil se jako plameny, ale nevrhal stín a
nevydával žádné světlo. Přísvit sílil stejně jako dunivý zvuk, který teď rozechvíval vzduch v komnatě
pulzujícím rytmem. Zvuk byl podmanivý, hypnotický. Kern zjistil, že se mu zavírají oči, a musel se ze všech
sil soustředit s myslí upjatou na ochranné kouzlo. Fraigus mluvil dál, odříkával jednotlivá slova
vyhledávacího zaklínadla. Hlas měl hluboký a monotónní, ale na čele se mu perlil pot. Těžce a sípavě
oddechoval, jako člověk, který se potýká s těžkým břemenem.
Najednou, s jistotou hlubší než vědomi a instinktivní jako mrknutí oka, vycítil Kern nebezpečí. Sotva
dořekl poslední slovo ochranného kouzla, obklopila je stěna z plamenů svíjejících se a vzpínajících proti jeho
neviditelné stěně. Dunění se změnilo v dutý řev a bledá záře v oslepující jas samého srdce pekla. Ale Kern a
Fraigus byli za svým magickým štítem v bezpečí. Byl s nimi i pták, který teď seděl Kernovi na rameni.
Fraigus pokračoval, aniž by vynechal jedinou slabiku. Po tváři mu stékal pot a jeho dech se ještě zrychlil,
ale vytrval. V okolních plamenech se začaly nejasně objevovat obličeje. Pokroucené lidské tváře a odporné
masky démonů se svíjely před Kernovými zraky a jejich hlasy se přidaly k rytmickému dunění. Kern v tom
temném bubnování rozeznával hrozbu a kletby, škodolibý smích, popichování a svádivý šepot. Zavřel oči a
rukama si zakryl uši, soustředil se jen na ochranné kouzlo, ale světlo se mu rudě propalovalo skrz křečovitě
sevřená vička a hlasy pronikaly jeho dlaněmi. Rezignoval na chabou fyzickou obranu a plně soustředil svou
vůli. Nepřítel byl silný, jeho síla byla silou mnohých. Kern viděl chňapající čelisti a prsty plamenů, které se
na něj napřahovaly, cítil tlak na svůj magický štít. V obklíčení takového zla a odpornosti se jeho síla, odvaha
a vůle začaly vytrácet, jako když zrnka písku propadávají krčkem přesýpacích hodin. Ale proti něčemu
takovému obrnil svou mysl předem a jeho zaklínadlo odolávalo.
Pak Fraigus zavrávoral a hlasy kolem se zvedly v triumfálním vytí. Rychle se vzpamatoval a pokračoval v
zaříkání, ale jeho hlas zněl slaběji a slova plynula pomalu. Hlasy zvenčí naopak sílily, světlo nabývalo na
jasu. Kern znásobil své síly, aby udržel ochranný štít na místě. Cítil se skutečně jako učeň, naprosto
neadekvátní smrtelně nebezpečnému úkolu, kterého se podjali a ve kterém neměli jinou naději na přežití než
vítězství, a to jim každým okamžikem unikalo pod rukama. Teď byl promočený potem od hlavy k patě a přes
všechnu svou koncentraci začal pociťovat sálavé teplo plamenů. Byl na pokraji zoufalství. Moc jejich
nepřítele byla na jeho obranu příliš velká. Nemohl už doufat, že se z toho dostane živý a neupečený.
Fraigovi se podlomila kolena a zhroutil se k zemi. Hlasy zazněly ohlušující silou a v plamenných tvářích
kolem se objevil vítězoslavný výraz. Kern stáhl štít těsněji v naději, že ho tím posílí, ale zároveň cítil, jak
jeho síly ochabují. Zoufale se pokoušel vymyslet nějakou lest, kterou by získal trochu času pro Fraiga, aby se
vzpamatoval, nebo pro sebe, aby našel nějaký způsob, jak je zachránit. Nic ho nenapadalo. Co by v této
situaci udělal Tarry?
Hrozby? Za těchto okolností by to bylo absurdní. Úplatek? Čím? Prosby? Zbytečné. Lest? Beznadějné.
Moc magie, síla zbraní, majestát zákona, váha vědění, to vše bledlo před tváří hrozného nepřítele. A pak si
Kern vzpomněl na legendu o Kňouralovi. Představa podlézání, hrbení se a plazení mu nebyla nijak příjemná,
ale situace byla zoufalá.
Pozvedl hlavu a zavolal: „Tak se podívej, co jsi udělal.“ Jeho hlas zněl rozmrzele a trucovitě zároveň.
„Rozbil jsi a úplně zničil ten hezký stůl, vidíš, všechno jsi spálil na popel, všechno, až na ten malý kousek v
okruhu našeho ochranného kouzla, a k čemu je to dobré, ptám se tě, když ze všeho zbude jenom popel, a
baron Pantorius má tak rád, když je všechno uklizené a čisté, a až uvidí tohle dopuštění, strašně se rozčílí. A
myslíš, že z toho bude obviňovat tebe? Ne, ne, ty se určitě pěkně vytratíš a on to všechno hodí na nás a
nejspíš bude očekávat, že to všechno uklidíme, když za to můžeme my, ale tak to dopadne vždycky, my jsme
ti, kdo tvrdě pracují a snaží se ze všech sil, a někdo jako ty si přijde a všechno rozfláká, a pak nás tu nechá se
spoustou smradlavého kouře, popela, ohořelého dřeva, a taky se podívej na ty krásné knihy, jsou celé sežehlé
a naše-“
„Přestaň kňourat!“ zahřímal hlas z plamenů, „nebo tě na místě sežehnu na popel!“
Zdálo se, že kňourání nebylo to pravé. Ještě, že tak, pomyslel si Kern. Už mu začínalo být špatně z
vlastního hlasu. Směšný, to bylo to pravé slovo, které ho vystihovalo. Celá ta záležitost byla směšná: on,
učedník se sotva základními vědomostmi čarodějnictví a naprosto bez praktických zkušeností, čelil něčemu,
co vládlo silám zla. Kdyby to nebylo tak smrtelně vážné, bylo by to k smíchu.
Bojoval však o čas, a proto se zeptal: „Kdo jsi a proč jsi na nás takhle zaútočil?“
Odpověď zazněla okamžitě, jako by ten, který za vším tím zlem stál, zrovna na takovou otázku čekal.
Ozval se hlasem přehlušujícím bubnování, hřmícím hlasem zlověstným jako lavina, která se řítí na
bezmocnou horskou vísku, a řekl slavnostně: „Jsem Acheron, největší z černokněžníků.“
Přestože se v tu chvíli zrovna nebavil, Kern měl co dělat, aby nad nabubřelou sebedůležitostí Acheronovy
odpovědi nepropukl v smích. Jestliže on byl směšný, tenhle nafoukaný chvastoun byl desetkrát směšnější.
Aby si pouhý černokněžník, jakkoliv zlý a zahleděný sám do sebe, dával jméno jedné z řek Hádů, to bylo,
jako když se děti předvádějí v šatech svých rodičů. Pomyšlení, že padne za oběť něčemu tak samolibému,
bylo skutečně nesnesitelné. Možná, že ho nepřítel smete, ale Kern zjišťoval, že respektovat ho v žádném
případě nedokáže.
„Acheron? Proč ne Flegeton, když máš tak rád oheň?“
„Neodvažuj se mne vyptávat. Tvou jedinou nadějí jsou prosby.“
Kern si rozhodně nemínil dělat naděje o úspěšnosti proseb u někoho takového. Pokud tady musel ukončit
svůj život - a pravděpodobnost této možnosti se stále zvyšovala - vzepřít se svému vrahovi bylo mnohem
uspokojivější způsob, jak to udělat. „No tak když ne Flegeton, co třeba Léthé? Ano, prosím, nazvi se Léthé, a
pak na tebe prostě zapomenu.“
„Spratku! Hloupé děcko! Ty usmrkanče jeden, jak si mne vůbec dovoluješ dráždit!“ zařval Acheron.
Kern soustředil všechny své síly, aby jeho hlas zněl klidně a vyrovnaně, a pak řekl: „Dráždění je jen
začátek. Já tě porazím.“
Jeho slova měla na Acherona zajímavý účinek. Ozval se výbuch démonického smíchu doprovázený
jinými, mnohem znepokojivějšími zvuky odrážejícími se od kamenných zdí - ale jinak nic. Nad tím vším se
ozval Acheronův hlas: „Tvůj mistr leží zlomený u mých nohou a ty se odvažuješ mluvit o tom, že mne
porazíš? Jsi blázen, chlapče!“
„Zlomený? Fraigus a zlomený?“ zopakoval Kern s předstíraným úžasem. „Ten ubožák prostě usnul
nudou. Všechno nechal na mně. Klidně by tu práci přenechal pětiletému děcku, ale zrovna žádné nebylo po
ruce.“
Acheron zařval vzteky a zavyl, a když zase dokázal artikulovat, vylíčil mu do všech podrobností strašný
osud, který je čekal. Je šílený zuřivostí, pomyslel si Kern. Pes, který štěká, nekouše.
„Já vím vše! Vlastním všechny dávné znalosti, patří mi vědomosti uplynulých věků!“
„To právě je možná tvůj problém, Acherone. Jsi staromódní. Všechna tvá magie je vyčichlá, dávno
překonaná a nudná. Měl bys jít víc s dobou. To ti ještě nikdo neřekl?“ zeptal se Kern.
Plameny znovu vyrazily proti neviditelné stěně a Kern ji stáhl ještě těsněji. V běsnícím pekle viděl
postavy, tváře s děsivými rysy a těla s příliš mnoha končetinami, končetiny s příliš mnoha klouby,
ohýbajícími se na špatných místech, pokřivené a odporné. Sálající žár ho připravoval o vědomí, ale zároveň
ucítil jiskřičku naděje. Ať už byl Acheron cokoliv nebo kdokoliv, byl marnivý a marnivost působila na jeho
sebeovládání, nedokázal pošťuchování ignorovat, ale okamžitě na ně reagoval vztekem a ukázkami hrůz.
To byla slabina, na které by se dalo pracovat. Už teď tím získal cenný čas. Mohla dokonce přispět k jeho
porážce, i když Kern zatím netušil jak. Za stávajícího stavu by byl naprosto spokojený, kdyby se mu podařilo
vyváznout se zdravou kůží.
Jako by Acheron dokázal číst jeho myšlenky, řekl: „Vyváznout nemůžeš a svou drzostí jsi přišel o
veškerou naději na milost. Nesežehnu tě jediným šlehnutím plamene, ale upeču tě pomalu, jako kaštan. Můj
pán je vládcem temného pekla, které spaluje bez světla a tepla, ale ty nejsi jeho moci hoden. Na takového
červa, jako jsi ty, úplně postačí pozemský oheň.“
Pomyšlení, že se stvůra jako je Acheron zaměstnává něčím tak domáckým, jako se pečení kaštanů,
připadlo Kernovi natolik zábavné, že znovu vybuchl smíchy. Tím vyvolal další armádu přízraků, zuřivého
vytí, šeptaných vyhrůžek a svíjejících se plamenů. Ale Acheron se k útoku stále neměl.
Kern lhostejně pokrčil rameny a řekl: „Tak do toho, když myslíš, že s tím něco svedeš. Ale proč to
všechno vlastně děláš? Co jsme ti já nebo Fraigus udělali? Co ti udělal baron, že na sebe přivolal tvůj hněv?“
„Nikdo z vás mne nezajímá. Jste pro mne nedůležití.“
„Ale no tak, Acherone. Vážně čekáš, že ti to uvěřím? Děláš, co můžeš, aby ses nám dostal na kůži. Proč
se nás tak bojíš?“
„Bát se? Já, Acheron, a bát se?“ zahřímal hlas a ohnivé plameny se divoce vzepjaly proti Kernovu štítu.
Vypadalo to, že Kern trefil do černého. Rozhodl se pokračovat stejným stylem. Teď už neměl co ztratit.
„Ano, bojíš se. Strašně se nás bojíš. Bojíš se, protože víš, co ti můžeme udělat, a proto blufuješ. Takové, jako
jsi ty, dobře známe. Spousta řečí a ohnivých efektů, ale skutek útek. Víme, jak na vás.“
Plameny vyšlehly až ke stropu a svíjely se kolem ochranného štítu jako šílené, démonické vytí se změnilo
v skučení vichřice. V ohnivé smršti se začaly objevovat přízraky ještě děsivější než doposud a ve viditelně
hojnějším počtu. Kern zahlédl ptáky s šupinatými chapadly, z nichž kapala krev a oheň, ryby s dravčími
zobáky a kozíma nohama, lidi s hlavami na břiše, kterým ruce visely z krků a místo nohou měli kolečka.
Byly tam i jiné obludy ještě odpornější na pohled, věci, které nebyly ani lidmi ani ptáky a ani zvířaty a
přitom vypadaly znepokojivě povědomě, obscénní znetvořené příšery, parodie na veškeré stvoření. Nad
jejich kvičením, hýkáním a řičením se nesl hromový hlas: „Tvoje utrpení bude strašné! Hněv Acheronův na
tebe dopadne nevídanou silou!“
A přes to všechno žádná z těch stvůr nepronikla ochranným kouzlem a teplo plamenů nijak nestoupalo.
Možná nedokáže běsnit a útočit najednou, pomyslel si Kern. Možná, že jsem narazil na hranice jeho moci.
Bílý pták na Kernově rameni zatřepetal křídly a stáhl se od žáru. V tu chvíli si Kern vybavil Tarryho
příběh o Ocotově masce a najednou pochopil i jeho poselství, které mu doposud zůstávalo utajeno. Už chápal
jeho lest: dokud skrýval svou moc, stejně jako Ocoto skrýval svou tvář, Acheron váhal s útokem, protože si
nebyl jist, jak mocný jeho protivník doopravdy je. Existovala jen jediná cesta. Rozrušit ho, zmást ho,
udržovat ho na pochybách. Dokud nebude vědět, na čem je, bude mluvit, a dokud bude mluvit, nebude
jednat.
Kern zívl, založil si ruce a vůbec si dával po všech stránkách záležet, aby vypadal co nejznuděněji. „Těch
nesmyslů s 'Acheronem' už bylo dost, nemyslíš? Nastal čas pravdy. Jak ses jmenoval, než ti přeskočilo?
Musel jsi mít asi pěkně ubohé jméno, když jsi dal přednost tomu říkat si Acheron a spolčil ses s někým tak
nechutným.“ Tiše se uchechtl a pokračoval: „No ne, Acheron,“ a útrpně potřásl hlavou.
„Věz, že jsem byl mistr mistrů, čaroděj čarodějů, učitel těch, které znáš!“
„No jistě. A jak ses jmenoval v těch starých zlatých časech? Blepta? Idiotikus? Bimbác? Žvástkec?“ Kern
se zasmál a zatleskal rukama. „Budu ti říkat Blepta. To bude ono. Řekni mi, Blepto, proč jsi -“
„Ty drzý spratku!“ zahřímal hlas. „Moje jméno bylo velké a hrozné, známé mezi všemi, kteří studovali
nejvyšší umění. Když jsem se stal sluhou svého nového pána, zmizelo z paměti lidí navždy, ale jestli tě
zajímá, zeptej se na ně Tarrendina, až se k němu připojíš v říši mrtvých. Kdysi býval mým žákem.“
Kern jen stěží utajil překvapení. Pak řekl hlasem plným předstíraného pochopení: „No, nedivím se ti, že
se nás bojíš, Blepto. Fraigus i já jsme Tarrendinovými žáky. Známe všechna tvá tajemství. Kdykoliv tě
můžeme poslat zpátky tam, kam patříš. Tak proto jsi s tím vším začal? Myslel jsi, že nás tu chytíš do pasti a
zbavíš se nás? Jenže to nefunguje. Ubohý starý Blepto. Tarry byl na tě příliš chytrý.“
Acheron znovu prokázal, že nemá smysl pro humor. Kern jen zamžikal nad pandemoniem, které ho v
příštím okamžiku obklopilo, a hlas nepřítele se s kletbami a hrozbami připojil k jejich vytí a běsnění, mísícím
se s hučením plamenů. Ze všech stran byl obklopen řevem a žárem, a ačkoliv si to netroufal dát najevo,
útroby mu svíral strach a zoufalství. Věděl, že ochranné kouzlo už dlouho neudrží.
Při tom všem si stěží všiml bílého ptáka na svém rameni. Najednou však v jeho čiřikání zaslechl hlas,
slabý, ale jasný, který mu do ucha šeptal slova. Bylo to jen několik slov, obtížné vyslovitelných slov v
prastarém jazyce, slov, která dokončovala zaklínadlo - a hlas zněl úplně jako Tarryho.
Kern nechápal, co se děje, ale tomu hlasu věřil a jazyk poznával. Byl to jeden z těch, které ho učil Tarry,
a naučil jej ho dobře: chraptivý nelidský jazyk, kterým nikdo nemluvil už celé věky, skrývající vědomosti,
jež už nikde jinde na zemi nebylo možné nalézt. S poznáním přišlo pochopení. Kern opakoval slova, přesně a
zřetelně vyslovoval každou slabiku a dokončoval tak zaklínadlo Bílého čaroděje, které započal před několika
měsíci Tarrendine v království Vysokých útesů.
Když vyslovil poslední slabiku, zaklínadlo se sevřelo kolem Acherona se zvukem zabouchnutí těžkých
ocelových dveří a spláchlo démony jako odlivová vlna. Pyšný Acheronův hlas se zlomil v ječivý křik
naplněný vědomím porážky. Plameny se stáhly, hlasy utichly, ve věžní komnatě najednou zavládlo ticho. V
jediném okamžiku byla všechna vřava a zloba ta tam.
Fraigus zasténal a zvedl se na kolena, pak se postavil. Bílý pták ležel na stole, nohy ve vzduchu, zobáček
otevřený, a nehýbal se. Kern se rozhlédl po komnatě, z jejíchž zčernalých sten ještě stoupal kouř. Mimo malý
okruh jeho ochranného zaklínadla to tam vypadalo jako v komíně.
„Žijeme,“ vydechl Fraigus nevěřícně.
„Vyhráli jsme. Je to za námi a my jsme ho porazili.“
„Jak?“
„To ten pták. Tarryho hlas od ptáka,“ odpověděl Kern. Pak se zasmál, udělal několik nejistých kroků a
zhroutil se na podlahu.
Probudil se v měkké a čisté posteli v tiché komnatě. Byl sám a cítil bolest. Celé tělo ho bolelo. Měl hlad a
žízeň. Hlava mu praskala. Měl pocit, jako by právě vyšplhal na vysokou horu, skutálel se po jejím svahu zase
dolů a tu pitomost opakoval tak dlouho, dokud necítil každičký sval a každičkou kost ve svém těle, pak byl
vlečen za paty po kamení a hozen na postel vyrobenou z neohoblovaných prken s ostrými hranami, kde ho v
pravidelných intervalech vypláceli holí.
Někdo vešel dovnitř a podal mu pohár a on z něj usrkl. Bylo to vynikající a on číši pomalu vyprázdnil.
Potom se cítil trochu lépe a okamžitě zase usnul. Jeho spánek byl nejprve zmatený a horečnatý, pak klidnější
a nakonec pokojný. Viděl v něm tváře, slyšel tichá slova a cítil doteky rukou. Připadal si jako malé dítě.
Poddal se jejich něze a jen zřídka procital, zatímco o něj pečovali. Když se probudil naposledy, necítil
žádnou bolest, jen vědomí, že dokončil těžký úkol. Propletl si prsty za hlavou, rozkošnicky se protáhl a
zadíval se na strop nad sebou.
Mysl měl naprosto čistou. Pamatoval si všechno, co se stalo ve věži, ale neměl ani ponětí, jak dávno se to
událo. Mohlo to být před hodinou nebo před několika roky.
Začal si po kouscích skládat, co se přihodilo v těch strašných okamžicích, než nepřítel definitivně zmizel.
Acheron - vážně směšné jméno - prohlašoval, že byl Tarryho mistr. A když mu Kern oznámil, že on a
Fraigus mohou využít právě toto spojení k jeho porážce, nepopřel to. Pak ten pták, ten tajemný pták,
promluvil Tarryho hlasem.
Tyto skutečnosti nějak musely souviset. Pokusil se rozpomenout na poslední dny s Tarrym, před tím, než
se rozloučili, snažil se vybavit si v mysli mistrova slova. Hovořil tenkrát o něčem, proti čemu musí bojovat,
o ohrožení Vysokých útesů, a řekl něco v tom směru, že ví, jak proti onomu zlu postupovat. Vypadalo to, že
Tarry i oni bojovali proti stejnému nepříteli. O Acheronovi se Tarry nezmiňoval... ale možná nevěděl, že si
jeho bývalý učitel změnil jméno. Když Pantorius poslal pro Fraiga, nikdo neměl ani tušení o souvislostech s
hrozbou, která postihla Vysoké útesy; ale ve světle toho, co se právě stalo, bylo těžké věřit, že žádné spojení
neexistovalo. Byla to hádanka, a ať Kern přemýšlel, jak chtěl, vyřešit ji nedokázal.
Otevřely se dveře a vešel Fraigus oblečený v nádherné nové šaty. Vypadal odpočatý a dobře živený. „Tak
ses konečně probudil!“ zvolal.
„Probudil a cítím se skvěle. Musel jsem spát dlouho.“
„Sám jsem se probudil teprve dnes ráno. Magie je vyčerpávající, mladíku.“
„To tedy je.“
„Byla to ale pořádná bitva! Vedl sis dobře.“
Kern se zasmál a zavrtěl hlavou. „Opakoval jsem jen slova, která mi do ucha našeptával pták. Myslím, že
toho ptáka poslal Tarrendine.“
„Ano, to jsi říkal, než jsi ztratil vědomí. Pověz mi všechno, co si pamatuješ,“ řekl Fraigus a přitáhl si židli
k lůžku svého žáka.
Kern mu vypověděl vše, nevynechal ani žádný ze svých dohadů. Fraigus naslouchal bez přerušování, jen
tu a tam přikývl, aby potvrdil svou pozornost.
„Možná máš pravdu. Tarry často hovořil o svém starém učiteli. Dobře jsem jeho jméno znal, a přesto se
na něj nedokážu rozpomenout. Zmizelo z mé hlavy, jako by nikdy neexistovalo,“ řekl Fraigus.
„Správně! Tarrymu se to stalo také!“ zvolal Kern. „Úplně jsem na to zapomněl. Dokážete si na něco o
něm vzpomenout, na cokoliv?“
„Velice málo. Byl to pyšný muž. Tarry vždycky říkal, že byl jeden z největších, ale ne největší. Vždycky
měl o sobě větší mínění než ti kolem něj, a zdálo se mu, že je nedoceňován. Byl ochoten zaplatit jakoukoliv
cenu, aby ukojil svou pýchu.“
„Někdo takový... to mi nedává smysl.“
Fraigus pokrčil rameny. „Spousta věcí na tomto světě nedává smysl, mladíku. Ale stalo se to a nám
nezbylo než si s tím poradit. Měli bychom být vděční, že se nám to podařilo a že jsme naživu.“
„Já osobně jsem velice vděčný,“ řekl Kern. „Jak dlouho jsem spal?“
„Devět dní.“
Kern vytřeštil oči. Fraigus se jeho úžasu usmál a řekl: „Povídal jsem ti, mladíku: magie dovede vyčerpat.
Nebylo lehké čelit takové moci.“
„Tarry jednou zaklel několik lupičů a pak byl mnoho dní vyčerpaný. Úplně jsem na to zapomněl,“
podotkl Kern.
Po nějaký čas nikdo z nich nepromluvil. Nakonec si Fraigus odkašlal, podíval se z okna, nervózně se
zavrtěl a řekl:
„Mám pro tebe zprávu. Je od dámy jménem Quella. Znáš ji?“
To jméno znělo v Kernových uších zvláštně. Připadalo mu, jako by náleželo dávné minulosti, k životu
někoho mnohem mladšího, chlapce, kterým on už nebyl. Pořád si dokázal představit její půvab a slyšet
hudbu v jejím hlase, ale jeho pocity se teď diametrálně lišily od těch, které si pamatoval. Konfrontace s
Acheronem a jeho střet s magií ho poznamenaly. Quella toho hodně nabízela, ale chtěla něco na oplátku, co
jí už nemohl dát.
„Vzpomínám si na ni. Setkal jsem se s ní tady v hradě.“
„Posílá ti svůj pozdrav a doufá, že se ti daří dobře. Říká, že jsi velice statečný mladý muž, a až se provdá
za sira Blaffina Tří rukavic, mohla by ti zajistit místo v jeho službách.“
„Kdo je sir Blaffin?“
„Nějaký zeman z jihu. Baron souhlasil s jejich spojením o minulých Vánocích.“
„Takže Quella byla celou tu dobu zasnoubená?“
„Ano, mladíku. Už rok. Blaffin se právě vrátil z dlouhé cesty. Chce se s tou dívkou oženit co nejdříve.“
Fraigus se ke Kernovi naklonil a řekl důvěrným tónem. „Slyšel jsem, že ráda flirtovala.“
Kern přikývl. Ke svému překvapení pocítil úlevu. „To ano,“ řekl.
Fraigus se na něj podezíravě podíval: „Jak to víš?“
„My... hráli jsme spolu takovou hru. Byla to jen hra, i když občas... No, přeju jí hodně štěstí.“
Zase seděli dlouho beze slov, když tu Fraigus propukl v smích - což u něj vůbec nebylo obvyklé. „Ubohý
Pantorius. Je rád, že se zbavil všech těch záplav a horeček, ale krajně ho znepokojuje stav čarodějnické
komnaty. Je zčernalá jako dno starého kotle a velice neuklizena.“
Kern se připojil k jeho smíchu, ale najednou se zarazil. „Předpokládám, že všechny knihy a zařízení
shořelo.“
„Na popel. Sežehnuté byly i kameny ve zdech.“
To bylo jen dobře, pomyslel si Kern. Teď, když knihy byly pryč a komnata v troskách, baron nebude
spěchat se sháněním nového čaroděje. Byl příliš domýšlivý, když si myslel, že by tu funkci dokázal zastat.
Jeho úmysl byl sice dobrý, ale bude se muset ještě hodně učit, než bude pro takovou zodpovědnost
připravený. Jinak by mohl svou horlivostí natropit více škod než užitku.
Fraigus vstal. „Až se budeš cítit dost silný, obleč se a sbal si věci. Rozloučíme se s baronem a zítra za
úsvitu vyrazíme domů.“
Teď, když se jeho panství zbavilo nepřítele, byl baron Pantorius zcela zaneprázdněn uváděním věcí do
normálu. Lidé pobíhali ve všech směrech a košťata, smetáky a kartáče na podlahu byly ještě více v
permanenci. Fraiga a Kerna baron přijal časně zrána následujícího dne. Štědře je odměnil a pak strávil skoro
hodinu líčením svých plánů úklidu hradu a pozemků. Vysvětlování tu a tam přerušoval břitkými povely
každému, kdo se ocitl v doslechu. Funkce stálého čaroděje zmíněna nebyla.
Hrad Pantorius opustili před polednem a na noc se utábořili na mýtině u křižovatky. Ráno, když seděli u
ohně a dojídali snídani, Fraigus řekl: „Je čas, abys začal přemýšlet, kam teď půjdeš, mladíku.“
Kern se na něj udiveně podíval. „Jdeme přece domů, ne?“
„Přemýšlel jsem o tom. Už není třeba, abys u mne dál zůstával. Více se toho naučíš sám.“
„Opravdu?“ zeptal se Kern užasle.
„Tarry věřil, že máš talent od přírody, a teď už vím, že se nemýlil. Máš jen zanedbatelnou praxi, a přesto
ses zlé moci té stvůry postavil s větším úspěchem než já.“
„S cizí pomocí.“
„To ano - s Tarryho pomocí.“
„To on poslal toho ptáka?“
Fraigus se zamračil a poškrábal se na bradě. „Nejsem si jistý, mladíku, ale věřím, že ten pták byl Tarry
osobně. Přiletěl, aby ti předal poslední slova zaklínadla Bílého čaroděje. Patrně ho použil proti Acheronovi,
ale nemohl ho dokončit.“
„Ale proč se proměnil v ptáka?“
„Byl to způsob, jak uniknout, když všechno ostatní selhalo. Je to mocné zaklínadlo a odeklít se nedá.“
Kern si vzpomněl na poslední slova, jež k němu Tarry pronesl: Ptáci a zvířata nejsou zrovna brilantní v
konverzaci, ale divil by ses, jak někdy dokážou pomoct. Mohl už tenkrát vědět, že to jednoho dne takto
dopadne?
„Kde je Tarry teď?“
Fraigus neurčitě mávl rukou. „Ať už je kdekoliv, určitě je rád. Jeho práce je hotová. Ty jsi dokončil
zaklínadlo.“
„Neudělal jsem nic, než že jsem opakoval něčí slova. To ze mne přece ještě čaroděje nedělá.“
„Přestaň se se mnou přít, ty tvrdohlavý osle!“ zvolal Fraigus a zbrunátněl v obličeji. „Měl jsi dost
rozumu, abys odhalil Acheronovu slabost a získal tak čas pro záchranu nás obou. Chápal jsi dost, abys
poslouchal Tarryho a uvěřil tomu, co jsi slyšel. Věděl jsi, jak použít jeho slova a kdy. To z tebe dělá dobrého
čaroděje.“ Fraigus zaváhal, zatvářil se rozpačitě a pak zamumlal: „Je čas, aby ses vrátil do Tarryho jeskyně.“
„Ale vždyť jsem u tebe byl jen krátce! Stát se čarodějem trvá více než století, Fraige, sám jsi mi to řekl!“
„Je to dlouhá cesta, to je pravda. Někteří na ní potřebují mistry a učitele, ale jiní jsou brzy s to učit se bez
jejich pomoci. Když mi o tobě Tarry posílal vzkaz, říkal, že možná budeš hotov dřív než ostatní, protože jsi
měl dobrý začátek.
Měl pravdu, mladíku. Vrať se do Tarryho jeskyně. Všechno, co potřebuješ, už tam na tebe bude čekat.“
„Skutečně věříte, že jsem připraven?“
„Dokázal jsi mi, že jsi. A musel o tom být přesvědčen i Tarry, jinak by ti tak nedůvěřoval s tím
zaklínadlem.“
Kern seděl a díval se do ohně. To byla nečekaná novina. Nebylo to nevítané, ale bylo to něco, co
vyžaduje čas, aby si na to člověk zvykl.
Fraigus vstal a otřepal si prach. „Tak jednou do roka mne navštiv a já zkontroluju, jak postupuješ. Jinou
pomoc už nepotřebuješ.“
Víc si neřekli. Kern uhasil oheň. Vzali si svoje vaky a s posledním zamáváním na rozloučenou se každý z
nich vydal jiným směrem: Fraigus na západ do Velké temnoty a Kern na východ, k Tarryho jeskyni.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář