Kapitola 6.
Kapitola 6
„Co – co to je?“ zakoktal Boba.
„Pánovy oči,“ odvětila dívka, které říkali Ygabba.
„Pán?“
Bez dalšího slova se dívka otočila a odešla do tmy. Boba se za ní zmateně a nervózně díval. Chlapec vedle něj lítostivě zakvílel. Boba se na něj zahanbeně zadíval – úplně na něj zapomněl.
„Ygabbo!“ křičel chlapec. Dívka šla dál bez jediného pohledu zpět. „Ygabbo, počkej prosím!“
Boba pocítil vinu. Soustředil se na ty oči bez víček. Jeho stisk na chlapcově zápěstí trochu povolil.
Ale to stačilo. S pronikavým smíchem se chlapec osvobodil. Vytrhl se Bobovi a radostně se rozběhl za ostatníma. Boba zavrčel a rozběhl se za ním.
Trvalo mu jen pár minut, než je dohnal. Temná místnost se zúžila do jediného tunelovitého průchodu. Stěny byly z nějakého slabého průhledného materiálu. Trhlinami prosakoval písek. Viděl ostatní kousek před sebou. Nespěchali. Slyšel smích a útržky hovoru.
„... bude teď Pán spokojený?“
„To je mi jedno, hlavně, když mám dá jídlo!“
„Pssst, vy všichni!“
Boba viděl, jak se před nimi tunel rozšiřuje do kruhového prostoru. Šlo odtud tmavě oranžové světlo. Jak tam ostatní vcházeli, podobali se stínům loutek proti ohni. Jako poslední vešel Boba. Díval se po zlodějské dívce.
„Vítej, cizinče,“ přivítal ho hlas.
Vzhlédl. Támhle byla, seděla na vysoké kovové římse. Další oko na její ruce si ho prohlíželo a nohama kývala sem a tam. Helma jí ležela na klíně.
„Neboj se,“ řekla. „Neublíží ti. Myslím ty oči.“
Boba se otočil a ohromeně se rozhlédl.
Byl ve vnitřních prostorách lodi. A ne ledajaké vesmírné lodi, ale uvnitř theedského křižníku – poznal to podle nákresů, které studoval doma na Kaminu.
„Jak – jak se to sem dostalo?“ zeptal se.
„Stejně jako se ta mandalorianská helma dostala tobě do rukou,“ řekla dívka a zasmála se. „Někdo to ukrad.“
Zvedla helmu a dlouho se na ní dívala. Pak se otočila a vložila jí do nějaké skladovací přihrádky. Vyťukala bezpečnostní kód a přihrádka se zavřela. Postavila se a pohlédla do Bobova úzkostlivého obličeje.
„Neboj se,“ řekla. Seskočila z římsy a přistoupila k němu. „Tam je v bezpečí,“ dodala. „Věř mi.“
„Věřit ti?“ odsekl Boba. „Ty – “
Dívka mu pokynula, aby byl zticha. Střelil pohledem po její ruce, na tu černou zřítelnici jakoby vykreslenou nejtmavším inkoustem. Pozvedla obočí a tiše ukázala do široké místnosti kolem nich.
Boba zavřel ústa a rozhlédl se.
Teď už viděl, že to nebyl celý křižník. Jen vnitřek. Velké zubaté trhliny ukazovaly, kde byly odstraněny křídla a generátory. Jediné co zůstalo byla dlouhá a vysoká místnost. Ze stropu visely holé dráty a spálené kusy kovu. V podlaze byly díry. Tmavě oranžové světlo pocházelo z osvětlovacích koulích, které byly všude rozvěšené jako velká hmyzí vejce. Všude ležely kousky zničených obvodů, rozlámané dlaždice a zbytky něčeho, co vypadalo jako zbraně – elektromagnetické pulzní pušky, kryty protonových torpéd, fázery.
A všude byly děti. Tucty dětí. Seděly na kovové římse, která místnost obtáčela a divoce a hladově se dívaly dolů. Ještě nikdy neviděl tak hubené bytosti, dokonce ani Kaminoany. Byly všech různých ras a barev, jaké mohl galaxie nabídnout – děti z Alderaanu, Kalarby, Tatooinu; zelenoocí Kuaťané, mladé dathomirské čarodějnice, jiní vypadající jako Seloniané.
Jediné, co měly společné bylo, že všechny vypadaly vyhladověle. A vystrašeně. A každé z nich mělo na ruce oko.