Pohádkovou
krajinu si nosíme každý ukrytou někde hluboko v sobě a někdy se nám vynořuje ve
snech. Ta moje krajina je bílá zimní pláň. Zasněžená krajina se modře leskne
pod fialovým měsícem, který občas zakryje plující obloha. Lesknoucí se perly na
zemi není radno sbírat, protože je tam rozsily studené hvězdy, které tančí
kolem měsíce.
Nikde
nevede žádná cesta ani silnice. Chybí tu poutače na coca-colu a volební kampaň.
Jenom někde na obzoru se pod poryvy větru ztrácejí koleje, které tu zůstaly po
starém, rozdrkotaném vozíčku, táhnoucím dvěma starými, unavenými koníky. Na
vozíčku se choulí podivná kompanie lidí, zabalených v kožíšcích a zmrzle
mlčících. Jenom jeden z těch potulných kejklířů má v ruce loutnu, hraje
zvláštní melodii a zpívá o touze a lásce. Tóny písně mizí za obzorem… Ale to je
jenom zdání. Ledový vítr se tu melodii naučil a nese ji po široširých bílých
pláních a jednotlivé tóny cinkají o ledové splazy na pahorcích a o lesknoucí se
perly rozseté hvězdami.
A za
chvilku se tu objeví lesní víly, které utekly z lesů, protože potřebují prostor
pro tanec. V bílých řízách zatančí v rytmu doznívající melodie, a jak se
objevily, tak se i ztratí. A ztratí se i ty koleje po vozíku a otisky koňských
kopyt. Zůstane modrá krajina, modré nebe a zářící měsíc s perlami na zemi… A
každou chvilku začne svítat…