Naku: Your Boss ^^

„Lady Lauro,vítejte!“ Přivítal jí lehce obézní muž s pleší na hlavě. Na sobě měl černý oblek,který mu opravdu slušel.

„Sire Adame,“ odpověděla s úsměvem  a objala ho. Laura s Adamem byly dlouholetými přáteli. Skvěle se doplňovali a ve Společnosti si jich ostatní vážili. Žádnému z nich se neodvažovali odporovat,a už vůbec,když byly někde spolu.

Sir Adam jí od sebe trochu poodstrčil a hodnotivě se na ní zadíval.

Měla na sobě červené šaty ze sametu,které měli na levé straně rozparek do půlky stehna. Ramínka byla tak tenká,až se zdálo,že se při sebemenším trhnutí roztrhnou. Vršek šatů byl úplně rovný. Šaty pevně obepínali její dokonalou postavu. Svoje hnědé vlasy měla vyčesané nad šíji,takže odhalovala celý krk. Dlouhé diamantové náušnice se jí v uších jen leskli. Také honosný diamantový náhrdelník,jí přidával na ještě větší kráse. Zelné oči měla orámované jemnou červenou.

„Tak?“ otázala se ho. Svůdně se na ni podíval.

„Jsi nádherná,“ půvabně se na něj usmála,a vrazila mu jednu velkou pusu na tvář.

„Děkuji, tobě to taky sluší,“ Adam se symbolicky plácl přes hlavu.

„Obzvlášť s tou pleší.“ Pronesl zlostně,ale s úsměvem. Laura ho po ní něžně pohladila.

„Mě se líbí,“ usmál se.                          

„Omluvíš mě na chvilku? Musím si něco zařídit.“

„Ale jistě,“ políbil ji na tvář a ona jeho.

„Hezky se bav,“

„Neboj….budu,“ šibalsky na něj zamrkala. Adam se rezignovaně zasmál a odešel.

Laura ho měla moc ráda.Sice byl občas přísný a tvrdohlavý,ale přesto byl milý a jednoznačně úžasný člověk s velkým charisma. Dnes večer,ostatně jako každý pátek,pořádal u sebe v domě večírek. Pozváni byly všichni,jak známí,tak i ti neznámí.

Jak očekávala,potkala tu hraběnku Rendl,kterou moc nemusela.Byla sobecká,namyšlená a hrozně majetnická. Ne že by Laura majetnická nebyla,ale ne tak přehnaně jako ona. Potkala tu i svou nejlepší kamarádku Hraběnku Renu. Byly spolu už od dětství. Dokonce spolu vyrůstali na panství Reniny matky. Po smrti Lauřina otce,chtěla její matka zapomenout a jelikož byla Renina matka jejjí kamarádka,nabídla jí,že může i s Laurou bydlet u nich. Lauřina matka přijala a prodala panství,nějakému Lordovi z Avolisu.

Rena byla asi o půlku hlavy menší než Laura. Měla kratší blonďaté vlasy a byla modrooká.Typická blondýnka,která ovšem neměla jejich vlastnosti. Nekřičela,že si zlomila nehet, nebo nenadávala na sluhy. Drobná a roztomilá,ale v žádném případě namyšlená. Dnes večer jí to slušelo. Měla na sobě zelenkavé kratší šaty,střižené šikmo,s vázáním za krk.

Povídali si hodně dlouho,než se  k nim však připojila Rendl a oni se s omluvou rozprchli.

…………………………………………………………………………….

Stál v kuřáckém salónku s ostatními muži. Nespouštěl však oči z ženy v červených sametových šatech. Byla nádherná. Toužil se s ní seznámit. Velice ho zajímalo,kdo to je. Někdo do něj dloubl loktem. Otočil hlavu.

„Sire Adame,“

„Je nádherná,viďte.“ Přikývl. V tu chvíli Adama něco napadlo. Laura je přece svobodná. Zablísklo se mu v očích. „Pojďte za mnou.“ Poslušně ho následoval.

………………………………………………………………………………………….

„Lady Lauro.“ Laura se otočila. Poznala Adamův hlas. Vedle něho stál nějaký muž,který ji na první pohled zaujal. „Dovol,abych ti představil Hraběte Raphaela.“ Laura se usmála a podala mu ruku. „Hrabě Raphaeli,tohle je Lady Laura.“ I on podal ruku a stiskl tu Lauřinu. Její ruka byla jemná jako hedvábí.

„Těší mě,“ usmála se na Raphaela. Toho její úsměv téměř odzbrojil.

„Mě také,“ řekl pohotově.

„Lady Laura je moje dlouholetá přítelkyně.“ Sdělil Raphaelovi Adam.

„Opravdu? To mě nepřekvapuje. Kdo by nechtěl mít tak krásnou ženu za přítelkyni.“ Usmál se na ní.

„Ano,to vskutku ano.“ Dodal Adam. Pohlédl na Lauru a potom zpět na Raphaela. Viděl,že nejspíš dělá křena,a tak se rozhodl vypařit. „Pokud byste mě omluvili,“

„Jistě,“ uvolnila ho Laura. Adam jí políbil ruku a s pokývnutím hlavy na Raphaela odešel. Laura se pozorněji zadívala na Raphaela. Takže Hrabě,pomyslela si. Pozorně si ho prohlédla.

Měl kratší světle hnědé vlasy,kterému na obou stranách malinko padaly do obličeje. Jeho oříškové oči vypadali na první pohled jako velmi jedovaté,ale při bližším ohledání,byly sladce čokoládové a kousky oříšky. Laura oříškovou čokoládu přímo milovala. Opravdu dokonale vykrojené rty,přímo vábily,ale toho si hodlala nevšímat. Rovný nos mu dodával na troše přísnosti a respektu. Oblek mu dělal dokonalé tělo. Byl asi o půlku hlavy vyšší než Laura a jeho postava byla celkově...Dokonalá,pomyslela si. I když by ho radši viděla bez obleku,protože takhle nemohla posoudit jeho tělo.Na celém těle jí ale nejvíce zaujaly ty oříškové oči.

Všiml si,že si ho Laura prohlíží a mile se usmál. Vážně by stál za hřích.

„Tak,Hrabě Raphaely,čím se živíte?“

„Já jsem ropný magnát.“ Řekl naprosto s klidem. Laura lehce přimhouřila víčka.

„To je velmi dobré postavení.“ Usoudila.

„To ano,ale především také náročné.“

„To věřím.“ Lady Laura se napila ze sklenky,kterou si vzala od číšníka,který šel zrovna okolo. Raphael z ní nespustil oči. Slyšel tep jejího srdce. Viděl proudit krev v její krční tepně a vyschlo mu v ústech. Ne,zatnul pěsti. Aby se nějak zaměstnal a nesledoval neustále její obnažený krk,navázal konverzaci.

„A co vy? Čím se živí tak krásná žena jako jste vy?“ Laura se usmála.

„Já sponzoruji různá archeologická muzea. Občas jim přispívám na výpravy za novými objevy.“

„Zajímavá práce.“ Uznal Raphael.

„Velmi,“ usmála se Laura.

……………………………………………………………………………………………

Večírek ubíhal a Laura se s Raphaelem dokonale bavila. Nastal však čas jít domů Laura se rozloučila jak s Hrabětem Raphaelem,tak i se Sirem Adamem. Venku nasedla do limuzíny a odjela domů.

……………………………………………………………………………………………

Majordomus jí otevřel dveře,svlékl jí kabát a odešel s ním do kuchyně.

„Nějaké novinky,Tome?“ zeptala se majordoma,když došla do kuchyně. Opřela se o kuchyňský pult a začala z mističky zobat nakrájenou do kostiček oříškovou čokoládu.

„Nic nového. Až jen na to,že volala vaše matka.“ Laura přestala zobat. Matka? Co se asi zase stalo?,pomyslela si trpce. Její matka totiž volala,jen když se něco stalo,nebo něco potřebovala.

„Co chtěla? Zase se jí ulomil nehet?“ pronesla sarkasticky. Majordomus se zasmál.

„Ne. Prý vás přijede navštívit.“

„KDY?!“ Zděsila se.
„Pozítří.“ Laura se znechuceně usmála.

„Nechcete se,Tome,zítra vydat na naší zimní chatu?“ Tom se opět zasmál.

„To je dobrý nápad,ale myslím si,že nás vaše matka najde i na konci světa.“ Laura vzdychla.

„To máš pravdu.“ Naposledy si zobla z mističky. „No,půjdu spát. Dobrou noc Tome. Hezky se vyspěte.“

„Vy taky. Dobrou,lady.“ Laura mu s úsměvem zamávala a vydala se postranním schodištěm do své ložnice.

Zavřela za sebou dveře. Únava už jí doslova lezla na mozek. Přešla k velkému nočnímu stolku s velkým zrcadlem a sedla si před něj. Chvíli pozorovala svůj odraz a hledala na sobě nějakou změnu. Nic. Osvobodila své vlasy z drdolu a zavřela oči. Po chvilce se na sebe opět podívala. Změna. Oči měli jasně zelenou barvu. Usmála se. Všechno je v pořádku. Přešla do koupelny,kde už jí služky nachystali lázeň. Shodila ze sebe šaty a ponořila se do vařící vody s pěnou. Když už se uvelebila,ozval se nepříjemný zvuk. Telefon. Nasupeně se pro něj natáhla.

„Halo?U telefonu Lady Laura.“ zavrčela do telefonu.

„Dobrý večer,Lady Lauro,tady Hrabě Raphael. Odpusťte,že vás ruším v tuhle pozdní hodinu,ale stala se nehoda. Vyhořel mi celý dům a já nemám kam jít. Tedy mám,ale všechno je hrozně daleko. Takže bych vás chtěl poprosit,jestli bych u vás nemohl na nějaký čas bydlet,než najdu něco nového.“ Laura se málem utopila ve vaně,když jí poprosil o bydlení. Ale proč ne. Bude to zábava,pronesla její druhá polovička. Mlč!,okřikla ji ostře Laura. Ale Lauro. Nebuď tak sobecká. Chci si taky užít. Mlč,Alendro! Zmlka.

„Ale jistě,velice ráda vám poskytnu útočiště. Kdy se chcete nastěhovat?“

„Kdybych mohl,tak nejlépe hned.“

„Jistě. Máte moji adresu?“

„Ano.“ To Lauru trochu překvapilo,ale nic na to neřekla.

„Dobře. Budeme vás očekávat.“

„Děkuji. Nashle.“

„Nashle.“ Současně zavěsili. Tak tohle bude opravdu hodně zajímavé. Laura se rychle umyla a oblékla si župan. Seběhla po schodech a doufala,že Tom bude ještě v kuchyni. Uff. Tom tam stále ještě byl a četl si noviny. Na nose obroučkové brýle.

„Tome,“ zvolala na něj. Tom zvedl hlavu od novin a podíval se na Lauru,posunuvší si brýle na nose. „Připrav pokoj pro hosty.“

„My budeme mít hosty? Teď?“

„Ano. Hraběti Raphaelovi vyhořel dům a nemá kam jít. Tak jsem mu dovolila,že se může ubytovat tady. Prosím tě připrav mu pokoj a přivítej ho. Jsem hodně unavená a chtěla bych si jít lehnout.“

„Jistě.“

„Děkuji,“ Laura se zase vypařila do své ložnice. Sedla si naproti zrcadlu a podívala se na svůj odraz,který změnil vzhled a začal se sám pohybovat.

„Ale Lauro! Copak ho nechceš přivítat osobně?“

„Ale Alendro! To bych ho nevítala já,ale ty.“

„Stejně,už se nemůžu dočkat,až si budeme hrát.“ Dravě se usmála,zatímco se Laura zachmuřila.

„Tak to prrr. Za prvé,hraješ si jenom ty,mě to nikterak nebaví a za druhé,on není hračka. Zkus mu něco udělat,a přísahám,že ti nedaruju.“ Alendra se nevinně usmála. Její svítivě zelené oči potemněli.

„Neříkej,že tě to nebaví. To by jsi lhala. Když si hraju,cítím,že tě to do jisté míry těší a baví.“

„Do jisté míry ano,ale nejsem tím posedlá.“ Ukázala prstem na Alendru. „Takže se od něj drž dál a žádné vylomeniny,jasno?“ Alendra neochotně přikývla. Laura spokojeně kývla a lehla si do postele.

„Stejně si s ním jednou pohraju.“ Zašeptala a jedovatě se zasmála. Laura jen zavrtěla hlavou a po chvilce obě usnuli,jako když je do vody hodí.

………………………………………………………………………………………………

Zanedlouho před Lauřiným domem zastavilo auto. Tom mu šel zdvořile otevřít.

„Vítejte pane,“ pozdravil,když Raphael vylezl z auta.

„Děkuji,ehm.“

„Tom,majordomus Tom. K vašim službám pane.“

„Děkuji Tome.“ Tom ho zavedl do domu

„Váš pokoj je připravený. Lady se omlouvá,že vás nepřivítala osobně,ale byla po dnešním večeru obzvlášť unavená.“ Raphael kývl. „Zavedu vás do pokoje.“

„To byste byl hodný,“ mile se usmál. Tom přikývl a vedl ho do pokoje. Raphael si při cestě prohlížel její dům. Byl opravdu nádherný. Všechno,od podlah,po sebemenší detaili,byly přizpůsobeny dvěma barvám. Černé a červené. Tom si všiml jeho tázavému pohledu,proč je všechno ve dvou barvách.

„Lady Laura miluje černou a červenou. Proto tyhle dvě barvy.“

„Aha,“ odvětil Raphael. Nestačil se divit nad krásou domu. Dům byl opravdu do sebemenších detailů černo-červený. A byl tak nádherný. Všechny místnosti v celém době byly obřích rozměrů. Chodeb tam taky bylo nezpočet a tvořili docela dobré bludiště. V každé chodbě bylo několik honosných mramorových sloupů. Tenhle dům by se líbil i Drákulovi,napadlo ho mimomyšlenkovitě. Tom ho konečně dovedl do jeho pokoje. Když otevřel dveře,byl Raphael opět překvapen. Tenhle pokoj,byl na rozdíl od celého domu jen černý. Žádné stopy po červené barvě. Jen čistě černý. Uprostřed ohromné místnosti stála postel z černého dřeva a s černými sametovými nebesy. Saténové povlečení bylo krásně nadýchané. V pravém rohu místnosti,se tyčila ohromná knihovna s několika regály plných knih. U knihovny byly dvě sametová křesla,opět v černé barvě. Na zemi byl chlupatý černý koberec,s šedivými ornamenty. Záclony u okna,které bylo blízko za postelí,byly průhledně černé. Raphaelovi se to opravdu líbilo. Hodně se mu to líbilo.

„Kdyby mladý Hrabě něco potřeboval,najde mě přes chodbu.“ Tom se otočil a namířil si to zpět do kuchyně.

„Počkejte. Mám jednu otázku.“ Tom se na něj otočil. „Kde je tady prosím vás koupelna?“

„Chodbou doleva. Hned ty první dveře. Dobrou noc pane.“

„Děkuji.“ Raphael za sebou zavřel dveře. Černá. Krásná barva pro někoho jako já.

„Možná bych mohl vyrazit na lov.“ Pronesl do ticha pokoje. Potichu otevřel okno a vytratil se do čerstvé půlnoci.

…………………………………………………………………………………………………

Laura se vzbudila zase brzy. Posledních šest let se probouzela vždy ve stejnou dobu. Vůbec se jí nechtělo vstát,ale musela,protože měla někde v domě hosta. Protáhla se v červených přikrývkách. Její pokoj byl pro změnu celý v červené. Nahlas zívla a nechtěně se vyhrabala z postele. Za žmoulání očí přešla ke stolu se zrcadlem. Ani ji nikterak nepřekvapilo,že ve svém odrazu neuviděla své hnědé vlasy,nýbrž oranžové. Místo čokoládových očí zářivě zelené a výsměšné rty.

„Nemohla bys zmizet,Alendro? Ráda bych se upravila.“

„Mohu tě ujistit má drahá,že vypadáš naprosto překrásně.“ Laura se ušklíbla a Alendra se vypařila. Upravila se,oblékla si jednoduché černo-červeně pruhované šaty. Rozhodla se,že dnes nebude vlasy trápit a nechala je volně rozpuštěné. Když byla hotová,sešla postranním schodištěm rovnou do kuchyně,kde už stál Tom  a připravoval horkou čokoládu.

„Dobré ráno,Tome,“ Tom se na ni mile usmál.

„Dobré ráno,Lady.“ Laura ucítila tu překrásnou vůni a neodolala. Mlsně nakoukla Tomovi přes rameno a strčila do hrnce s horkou čokoládou prst. Tom to čekal a symbolicky ji plácl přes ruku.

„Počkejte si.“  Laura se nevinně usmála a strčila si prst od čokolády do pusy.

„Posaďte se,ještě to bude chvilinku trvat. Laura přikývla a sedla si za pult na barovou židličku a začala se cpát oříškovou čokoládou.

„Hrabě Raphael je už tady?“ zeptala se s plnou pusou.

„Ano. Ještě jsem ho ale neviděl. Nejspíš bude ještě spát.“ Laura přikývla. Za chvilku před ní postavil hrnek horké čokolády,která náááádherně voněla. Té se rozzářili očka. Nedočkavě chňapla po hrnku a neuvědomila si,že je stále vařící. Vyjekla bolestí a začala si foukat prsty. Tom to očekával,takže jí zcela pohotově podal namočený kapesník. Laura ho vděčně přijala a zabalila do něj prsty. Vydechla úlevou.

„V tomto jste pořád jako malá,“ zasmál se.

„Já vím,“ ušklíbla se na oplátku Laura. „Víš ale moc dobře,že čokoládu a všechno s ní spojené miluji.“ Řekla výmluvně.

„Zajisté.“ Laura se zatím pustila do foukání čokolády. Když už si byla jistá,že není tak vařící,odhodlala se znovu napít. Jenže nastal šok.

„Dcerunko!“ Laura úlekem převrhla hrnek s horkou čokoládu a Tom zase pustil sklenici do umyvadla. Laura zaklela nad rozlitou čokoládou a chtě nechtě se trhaně otočila. Za sebou spatřila ženu oblečenou v norku a s vlasy vyčesanými do drdolu.

„Matko,“ vyjekla.

„Cožpak mě ani neobejmeš?“ Lady Laura neochotně sevřela matku v náručí. Když jí matka konečně pustila,mohla se zhluboka nadechnout.

„Co tu děláš? Neměla jsi přijet až zítra?“ Matka si sundala norkový kabát a podala ho služce,která právě přišla.

„Chtěla jsem tě překvapit. Cožpak nemáš radost?“ Ani nečekala na odpověď a odešla do obývacího pokoje.

„To je opravdu velmi milé překvapení,“ pronesla směrem k Tomovi,který se neubránil lehkému úsměvu.

Náhle do kuchyně vešel Raphael.

„Dobré ráno,“ pozdravil.

„Dobré ráno,“ oplatila Laura a vzápětí ztuhla. Myšlenka,že matka sedí vedle v pokoji a Raphaela v kuchyni,jí nedělalo dobře. Věděla,že by si její matka hned myslela,že s ním Laura něco má.

„Raphaeli,musíte odtud okamžitě odejít. Schovat se do horních pater.“ Raphael nechápal,co tím myslí.

„Proč?“ Laura to chtěla vysvětlit,jenomže právě v tu chvíli se do kuchyně přiřítila její matka.

„A Lauro..“ nedořekla,protože v její blízkosti uviděla stát muže. Byl opravdu pěkný. „Neřekla jsi mi, že máš přítele.“ Laura se chtěla plácnout do čela,ale to by bylo nanejvýš neslušné.

„Matko,tohle není můj přítel.“

„Jen ho nezapírej. Vždyť je to nádherný muž.“ Laura se cítila nehorázně trapně.

„Mami. To není můj přítel.“ Matka se k ní naklonila.

„Být tak o pár let mladší.“ Zašeptala jí do ucha. „Bylo by slušné,kdybys nás představila.“ Laura vrhla omluvný pohled na Raphaela. Ten se jen mile usmál.

„Drahá matko,toto je Hrabě Raphael. Raphaeli,tohle je moje matka.“ Hrabě jí políbil ruku.

„Madam.“ Matka se začervenala a koketně se zasmála. Laura obrátila oči v sloup.

„Drahá máti,co kdybys Raphaela a mě na chvilku omluvila. Jsem si jistá,že to Raphael i ty pochopí. Děkuji.“ Čapla Raphaela za ruku a táhla ho schodištěm do prvního patra. Když si byla jistá,že je nikdo nesleduje,začala se Raphaelovi omlouvat.

„Moc se vám omlouvám,Hrabě Raphaeli. Matka je na tyhle věci hrozná. Vidí u mě muže a hned si myslí,že je to můj přítel. Moc se vám omlouvám Raphaeli.“ Rapahael se musel jen usmát.

„To je v pořádku. Matka je holt matka.“

„To ano. Obzvlášť ta moje.“ Raphael přikývl.

„Lauro!“ ozval se zezdola matčin hlas. „Kde jsi?“ Laura chtě nechtě zakroutila hlavou. Pak se zadívala na Raphaela.

„Hrabě Raphaeli? Ráda bych vás o něco požádala“

„A co by to mělo být,Lady.“ Laura se zářivě usmála. Aha,v tom bude nějaký háček,usoudil Raphael.

„Byla bych ráda,kdybyste do odjezdu mé matky předstíral,že jste můj přítel. Vím,je to troufalé,ale matka by nám nedala pokoj. Věřte,že bych nikdy nebyla takhle troufalá,al…“ Raphael jí přiložil prst ke rtům.

„Rád to pro vás udělám Lauro. Jako splátku za „pronájem“.“ Usmála se.

„Děkuji Hrabě.“ Takže být její přítel?,uvažoval nad svým rozhodnutím. Aspoň bych někdy mohl mít naději,ochutnat její krev. Jeho oči se zablikly něčím neurčitým.

Laurou náhle projel divný,nepříjemný pocit. Je na něm něco divného Lauro. Měla by sis na něj dát pozor, Nepřijde mi jako obyčejný Hrabě., varovala ji Alendra. Snad se nebojíš,Alendro.,provokovala ji Laura. Ne,odvětila chladně. Jen bych si nerada hledala nové tělo... A novou mysl. Laura se v duchu usmála. Tak Alendra mě má ráda. C. Kdo by si to kdy pomyslel.,ušklíbla se. Jaká ironie.

Přesně ve chvíli,kdy Laura začala mluvit s Alendrou,projel Raphaelem neurčitý mrazivý pocit. Zatím to nechal plavat a přešel to.

„Nemáte za co Lady.“ Divný pocit ho pořád nechával na pozoru. „Myslím,že bychom si měli začít tykat. Přeci jen jsme pár.“ Podal jí ruku.

„S velkou radostí.“ Ruku přijala a pevně stiskla. Oběma projela rukou vlna tepla. „Myslím,Raphaeli,že bychom měli jít dolů za matkou,aby si nemyslela,co tu bůh ví neprovádíme za neřesti.“ Nevinně se usmála.

„Taky si myslím.“ Nabídl jí rámě a Laura ho s radostí přijala,ale už s menší radostí sestupovali do obýváku.

……………………………………………………………………………………………

„Co jste tam probůh dělali?“ Vychrlila na ni matka,hned jak se objevili ve dveřích. Laura  se zatvářila výmluvně.

„Museli jsme s Raphaelem něco vyřešit.“ Jemně ho pohladila po ruce. Kdyby tady nebyla její matka,neodpustil by si menší zavrnění. Matka si je podezíravě prohlížela.

„Dobře tedy.“ Odvětila nakonec. Raf cítil,jak Laura povolila svaly a uvolnila se. Podívala se na něj pohledem: „Prošli jsme jejím výslechem.“ Raf jen nenápadně přikývnul. „Snad si ke mně sednete. Nebo se bojíte,že vás ukousnu?“ prohodila matka směrem k Raphaelovi. Raf se jen neurčitě zatvářil a sedl si vedle matky. Laura si chtěla sednout vedle něho,ale matka jí zadržela.

„Lauro,miláčku,donesla bys nám nějakou vodu k pití?“ tenhle spíš rozkaz,než otázka,jí zaskočili a rozzuřili zároveň.

„Pokud vím,mám služebnictvo.“ Zavrčela.

„Lauro.“ Tón jejího hlasu nepřipouštěl žádné výmluvy. Laura se tedy otočila a odebrala se do kuchyně. Raf se za ní jen díval,zaskočen chováním její matky k ní. Na další zaskočené výlevy neměl čas,protože matka si ho hodlala asi pořádně vychutnat.

……………………………………………………………………………………………

Rozzlobeně se přiřítila do kuchyně,kde vztekle praštila pěstí o stůl. Byla to taková rána,že vyděsila Toma,sedícího na barové židli,a ten úlekem upustil noviny. Sklonil hlavu a přes brýle se na ní podíval. Celá se klepala. Vztekem. Tom věděl,co by následovalo,kdyby to tak nechal. Přišel k ní a pohladil jí po zádech. Laura zatnula pěsti.

„Už to dělá zase!“ Laura si myslela,že to bude v pořádku,ale ne. Už jí téměř odpustila to,co jí udělala,ale když jí poslala pro pití,a tím si přivlastnila Raphaela,stará zlost se znovu otevřela a ona měla chuť jí..

„Lady,nesmíte se tomu poddat. Víte,jaká Alendra je. Když se jí naskytne příležitost,udělá to nejhorší.“

„Já vím,ale.. nedokážu to jen tak přejít Tome,“ procedila skrz zaťaté zuby. Tom jí pohladil po zádech.

„Víte co?“ napadl ho nápad. „Vezměte si tohle,“ vtiskl jí do ruky něco gumového. „Kdykoli bude cítit vztek,začněte to žmoulat. Vztek by měl aspoň trochu povolit.“ Laura se na něj vděčně podívala.

„Jak to se mnou můžeš vydržet.“

„Jak? Máma vás rád.“ Pohladil ji po tváři a políbil na čelo. „Zařídím,aby vaše matka spala v hotelu.“ Zašeptal a odkráčel pryč. Ještě před tím ji ale natočil trochu vody do dvou sklenic. Laura je dala na tácek a odnesla do obýváku.

………………………………………………………………………………………………

Postavila před ně dvě sklenice s vodou a tácek vedle nich. Matka se na ně zadívala a s hněvem v očích se obořila na Lauru.

„Co to má být?!“

„Voda,matinko. Přála sis přeci vodu,nebo ne?“ Raphael musel zakrýt pobavený úsměv. Tohle se ti povedlo Lau. Laura nekompromisně odtrhla matčinu ruku a sedla si vedle Raphaela. Matka se na ní nenávistně dívala. Laura se na ní jen mile usmála. V tom úsměvu,byla patrná nenávist.

…………………………………………………………………………………………………

„Jakže?!“ supěla matka. Tom jí právě oznámil,že bude bydlet v hotelu čtyři kilometry odtud.

„Ano. Slečna Laura si potřebuje odpočinout a chtějí mít s Raphaelem soukromí. To musíte respektovat paní.“

„Ale já jsem její matka! Mohu tu zůstat,jak dlouho budu chtít a kde budu chtít. A nikdo mi v tom nedokáže zabránit.“ Ukázala na něj prstem. „A vy! Jak se opovažujete mi říkat,co mám a co nemám dělat! Máte okamžitého padáka.“

„Tak to ne!“ Ozval se domem silný hlas. Matka s Tomem pohlédli na schody,na kterých stála Laura s Raphaelem za sebou. Laura pomalu,ladně přešla k matce a stoupla si bok po boku k Tomovi. Přivřela oči.

„Jak se opovažuješ dávat mému sluhovi padáka! Jak se opovažuješ křičet na celý dům,který ti ani nepatří!“

„Patří má milá!“

„Vážně? Že o tom ani nevím!“

„Jistě! Koupila sis ho za moje peníze!“

„Za tvoje peníze??!!“

„Ano! Kde bys teď byla,kdybych ti nedohodila toho archeologa! HM? Nikde! Takže tenhle dům patří mě a s ním i celé služebnictvo!“ Laura začínala být čím dál tím víc rozčílená. Tom se připravoval na nejhorší. Věděl,že když jí ovládne Alendra,matku zabije.

Raphael dál stál na schodech a pozoroval jejich hádku. Nikdy by do Laury neřekl,že bude takhle ostrá. Vzápětí cítil,jak houstne vzduch a opět ucítil ten nepříjemný pocit.

Zabij ji. Stačí jen jeden úder a zabiješ ji. To dokážeš Lauro. No tak. Zabij ji a všechno bude jako dřív. Zabij ji.

„Tvoje?! Tvoje není nic! To já jsem na to dala všechny svoje síly To díky mému úsilí mám to co mám a jsem co jsem! TY na tom nemáš sebemenší zásluhy! Tak mi tu netvrď,že díky tobě mám tohle všechno!“ Matka na ní zírala s nasupeným pohledem. Laura na ní hleděla s nenávistný pohledem. Svírala pěsti tak silně,až si dlouhými pěstovanými nehty prořízla kůži na dlaních.

„Vypadni,“ zašeptala. Matka se zarazila v půlce věty a nevěřícně se podívala Lauře do očí. Ty nyní byly zelené.

„Co jsi to řekla?“

„Vypadni!“ Zaječela Laura.

„Ty Mě budeš vyhazovat z mého domu? Jak se opovažuješ?! Ty děvko!“ PLESK. Laura uhodila prudkou ranou matku do obličeje. Té se hned zpustila krev z nosu. Laura zhluboka dýchala,a chystala se k další ráně,když v tom jí cestu zastoupil Tom.

„Paní..“ zašeptal a sevřel jí za ramena. Laura zavřela oči a opřela se hlavou o Tomovu hruď.

„Měla byste odejít.“ Poradil matce a jal se Lauru odvést do její ložnice,načež procházel okolo udiveného Raphaela,který nestíhal.

Bez dalšího slova,zmizel v horním patře,zanechajíc matku v hlavní síni.

„Jak se opovažují...“

„Měla byste opravdu odejít.“ Pronesl Raf už trošku podrážděně. To co se právě stalo se mu ani trochu nelíbilo. A to co se pak stalo s Laurou taky ne. Jeho pohled byl tak tvrdý,že se matka radši klidila z cesty a opustila dům.

Raphael se rozhodl Lauru navštívit,ale nevěděl,kde má pokoj. Na chodbě v prvním patře naštěstí potkal Toma,který se netvářil moc vesele.

„Jak je jí?“ zeptal se ho. Tom se zastavil.

„Teď odpočívá,myslím si že to bude dobré. Jen se potřebuje trošku prospat.“ Raphael přikývl. Na jazyku mu ale vytanula otázka.

„Co to mělo znamenat s její matkou?“ Tom na jeho otázku zakroutil hlavou.

„Promiňte pane,ale nerad říkám Lauřiny soukromé věci bez jejího svolení.“

„Jistě. To chápu. Mohl bych jí vidět?“

„Pokud nebude spát. Rovně chodbou a pak na konci doleva,hned ty prostřední dveře.“

„Děkuji.“ Tom se uklonil.

„Nemáte zač,Hrabě.“ Opět odešel do kuchyně. Raphael se vydal po chodbě podle majordomových instrukcí.

………………………………………………………………………………………………

Laura ležela v nadýchaným peřinách se zavřenýma očima. Pořád se snažila uklidnit.Jak já jí nenávidím!!,křičela. Klid má milá. Vidíš,já ti to říkala. Kdybys jí zabila a nechala to na mě,tak jsi mohla mít o problém míň. Ale ty ne. Drž hubu,Alendro! Vím že jsem udělala chybu,ale kdyby mi do cesty nevstoupil Tom,tak bych ti přenechala všechnu iniciativu. Jenže nenechala. Ten starý člověk nám dělá jen potíže. Co mu ukázat,kde je jeho místo. Skus se ho jenom dotknout a zničím celou tvojí existenci. Vím jak.  No promiň. Byl to jen nápad. Tak si nech své nápady pro sebe,Alendro!

Někdo zaťukal a přerušil tak jejich vášnivou debatu.

„Dále,“ křikla naštvaně. Do pokoje vešel Raphael. Tak teď si dej pozor,varovala Alendra. Laura na ni zavrčela. „Co si přeješ?“ Raphael přišel blíž a usadil se na okraj postele. Chvilku sledoval její čokoládové oči než promluvil.

„Jak je ti?“ Óó. Ten je ták milý. Lau,prosím. Nech mě sii s ním aspoň na malou chvilku hrát. Prosím,škemrala Alendra. Zmlkni!,okřikla ji zostra. Pak se zase zaměřila na Raphaela,který se tvářil,jako by ho přejel parní válec. Přimhouřila oči.

„Už je mi lépe. Děkuji. Děje se něco?“ Raphael zamrkal.

„Ne nic. Jsem rád,že je ti lépe.“ Chytila ho za ruku. Jemná.

„Chci se omluvit za tu scénu dole. Bylo to určitě velmi nevhodné a jistě trapné.  Opravdu mě to mrzí,Raphaeli.“ Chápavě se usmál.

„To nic. Nestalo se nic hrozného. Jen by mě zajímalo,co se mezi vámi odehrálo tak zlého,že se k sobě takhle chováte.“ Laura sklopila oči.

„To je na dlouho.“ Raf přikývl. Usoudil,že je načase jí nechat odpočinout,a tak se zvedl a chystal se k odchodu,když ho opět chytla za ruku.

„Děkuji.“ Raf se usmál. Něco ji napadlo. „Co kdybychom si zítra vyrazili na koních?“

„Proč ne? Aspoň se odreagujeme.“ Laura nadšeně přikývla.

„Dobrou noc.“ Popřál jí.

„Dobrou noc.“ Odešel z jejího pokoje.

Hm,takže projížďka,přemýšlel,mezitím co šel do svého pokoje.

Projížďka? A můžu jet s vámi?,ptala se rýpavě Al.

„Ne,“ odpověděla nahlas.

„Ty jsi hrozná,“ objevila se Alendra v zrcadle. „Zkazíš mi všechnu radost.“ Zabručela.

„Já vím,“ zašeptala s úsměvem na rtech. „Já vím...

……………………………………………………………………………………………

Přišel do svého pokoje a zamyšleně si sednul na postel. Proč mám v některých chvílích,když je u mě Laura,ten divný pocit?,protřel si očka. Byl unavený a ta hádka v něm vyvolala hlad. Zajímavé bylo,že ten nepříjemný pocit se při hádce daleko zvětšil a on myslel,že se mu rozskočí hlava. Zachoval však klid a tvářil se normálně,ale málem se neudržel. Mám hlad,usoudil. A když mám hlad,blbě se mi přemýšlí. Zvedl se a s pocitem hladu opustil pokoj,dům,pozemek.

………………………………………………………………………………………………

„Ty jsi ji nějak speciálně upravil?“ Laura zase seděla na barové stoličce,zase pila horkou čokoládu a zase se cpala kousíčky oříškové čokolády. Tentokrát jí přišla nějaká jiná. Tom seděl naproti ní a usmíval se jako naprosté neviňátko.

„Kdepak. Je pořád stejná.“ Šibalsky se mu blízklo v očích.

„Teda Tome...“ Laura se začala srdečně smát. Tom se na chvilku zachmuřil. Jakmile to viděla,přestala se smát a tázavě se na něj podívala.

„Musíte se lépe naučit ovládat Alendru. Kdyby se to opakovalo,mohla byste matku zabít.“ Laura odsunula hrnek s čokoládou a přestala jíst.

„Já ji umím ovládat,Tome. Jen jsem nevydržela to matčino jednání. Vadilo mi,jak se lepí a dotírá na Raphaela,když si myslela,že mi tím ublíží,protože Raf je můj partner.“

„A kdyby to byl váš partner,co byste udělala?“ V očích se jí objevilo nebezpečné odhodlání.

„Zabila bych jí.“ Přesně tohle čekal.

„Ale paní...“

„Ne,Tome,“ utnula ho. „Po druhé jí nedovolím,aby mě zesměšnila a dotírala na Raphaela.“

„Vy Hraběte milujete?“ Optal se přímo. Lauru to ani nepřekvapilo. Jen pokrčila rameny.

„Mám ho ráda,ale nevím jestli ho miluji. Moje city k němu jsou nejasné a nevyznám se v nich. Jen.. jen vím,že se ho ráda dotýkám. A proto nechci,aby mu matka jakým koliv způsobem ublížila.“ Přitáhla si hrníček s čokoládou a napila se. Do očí se jí zase vrátil nadšený(z čokolády) výraz.

„Taky z něj mám někdy nepříjemný pocit. Jakoby věděl o Alendře. Ale jen když spolu mluvíme.“

„Hm..“ víc nestihl říct,protože právě v tu chvíli přišel do kuchyně Raf. Stejně to bylo jedno,protože Raphael slyšel každé jejich slovo. Do sebemenšího detailu věděl,o čem si povídali.

„Dobré ráno,“ pozdravil je s milým úsměvem.

„Dobré.“

„Dáte si horkou čokoládu,pane?“

„Mohu ti ji jen doporučit. Je výborná.“ Raf se díval do jejích šťastných očí. O čem to mluvili? Jaká Alendra? Je to snad její sestra? A jak přišla na ty pocity?

„Jistě,s velkou radostí.“ Sedl si vedle Laury a čekal,až mu majordomus naservíruje horkou čokoládu.

„Už jste se díval na nějaký dům?“ zavedla Laura konverzaci.

„Ano. Už zítra si jdu jeden prohlédnout. Je v Severní ulici.“

„To je docela blízko.“ Usoudila.

„Ano,to je. A navíc je to výhodná pozice,pro cestování do práce a do zahraničí.“

„Když už jsme u práce,jak to že do ní nechodíte?“

„Vzal jsem si dovolenou,dokud si nenajdu bydlení a neuspořádám si to podle sebe.“

„Aha.“ Laura upila z hrnku. No vidíš Lau. Vzal si dovolenou. To bychom si mohli hrát,nemyslíš?,prosila Al. Vzdáš to někdy? Ne. Tak možná ano. Al zajásala. Pak si Laura něčeho všimla. Ve chvíli,kdy Alendra promluvila,zase s sebou trhnul a tentokrát zamrkal. Laura přimhouřila oči. Tady něco není v pořádku. Al,až ti řeknu,promluvíš. Je jedno co řekneš,ale teď vůbec nemluv. Čekej na signál. Cítila,že to Alendra pochopila a souhlasí.

„Tak,Raphaeli. Skoro nic o vás nevím. Máte nějakého sourozence?“ Co on je ksakru zač? Právě teď mi nepřijde jako normální Hrabě. Tady jde o něco víc. A o co,to musím zjistit. Mohl by být pro nás nebezpečný. Cítila,že Al opět souhlasí. Zkusíme ho nachytat.

Raf se na ní podíval. Taky něco cítil.

„Sourozence nem..“ Teď!... Třeba je to upír,promluvila Alendra. Právě v tu samou chvíli Raphael přestal mluvit,trhnul s sebou a opět zamrkal. Laura všechno pozorně sledovala a vzala na uváženou Alendřin nápad. Možná. Každopádně víme,že nějakým způsobem reaguje na tebe a naši komunikaci. To normální člověk ne. Tom nic necítí a přesto o tobě ví. Tudíž musí být něco víc. Znovu ho vyzkoušíme. Tentokrát na upírství.

„Nemám.“ Dořekl stěží. Co se to děje. To dělá ona? Alendra? Ale nidko jiný kromě nás tří tu není. Tak jak. Měl jsem ho dvakrát za sebou a pokaždé se na mě pozorně dívala. Jakoby čekala,jak zareaguji. Jestliže to ale dělá ona,tak jak. Kdo je? CO je?

„Já také ne,ů začala mluvit Laura,jakoby se nic nestalo. „Matka otce opustila dřív,než stačili zplodit dalšího potomka.“ Jakoby zamyšleně vzala mističku s čokoládou do ruky a začala si prohlížet její ornamenty. Teď si tě otestujeme. Jakoby se lekla,upustila mističku s čokoládou na zem.

Tom,který to všechno pozoroval,pochopil,že něco není v pořádku,se ani neobtěžoval sesbírat střepy ze země. Pochopil Lauřin záměr a jako myška se vypařil.

Laura si dřepla na zem a začala sbírat střepy.

„Promiň. To jsem nešika. Au!“ Sykla. Naschvál uchopila střep tak,aby se pořezala. Z rány na dlani se okamžitě vyvalila krev. Bedlivě přitom sledovala jeho reakci. Tak,chlapče. Schválně,jestli se chytneš.

………………………………………………………………………………………………

Raphael viděl krev a v očích se mu mihla touha. Byl zkušený,a tak to rychle zamaskoval překvapením. Avšak i ta malinká chvilička stačila Lauře na to,aby zjistila,že Alendra měla pravdu.

Raphael si k ní mezitím dřepnul s hadříkem v ruce,který ji přiložil na ránu,aby se na to nemusel neustále koukat. Sice byla nakrmený,ale její krev chtěl ochutnat už dávno. Náhle ucítil zase ten pocit. Cítil,jak Laura ztuhla. Podíval se jí do očí. Oba teď byly skoro stejně vysoký,protože klečeli naproti sobě nad rozbitou mističkou.

V očích měla neurčitý pohled. Nebezpečný. Teprve teď pochopil. Ona mě zkoušela! Zkoušela a já jsem neuspěl! Přišla na to!

Její oči náhle změnili barvu. Zelené. Pochopil. Vystrčil drápy a sekl po ní. Hbitě mu uskočila na druhou stranu kuchyně.

„Teď si trochu pohrajeme,Alendro.“

„Konečně.“ Raf viděl,jak se v odrazu na skleněné lednici objevil odraz, Lauře tak podobné ženy. Nebyla to však ona. Laura vytáhla z příborníku sekáček na maso. Při pohledu na něj,se Raphaelovi zatajil dech. Proto o kousek povystrčil drápy.

„Tak co Rafe. Bojíš se zaútočit na ženu? Nebo spíš na ženy?“

„Co jsi zač!“ Štěkl. Laura se rozesmála a rozpustila si vlasy. Při dopadu to znělo jako třpyt zlata.

„Jsem člověk.“

„Lžeš. Chci vědět co jsi doopravdy.“ Laura si potěžkala sekáček v ruce,jakoby hodnotila,zda jím může po Raphaelovi hodit. Ten pro jistotu posílil své smysli,čímž se mu trošinku objevili tesáčky.

„Otázkou je,co jsi ty. Upír? Jak evidentní. Tvé krásné zuby na to jen dokonale upozorňují.“

„Prokoukla si mě. Ano,jsem upír. Docela dlouho. Teď mi odpověz ty.“ Trochu smutně se na ní podíval. „Kdo jsi.“ Přeměna byla hotova. Už tam nestála Laura.

„Bohužel,Laura tu teď není,ale můžeš jí nechat vzkaz.“ Napřáhla ruku se sekáčkem.

„Ty jsi Alendra?“

„Ttrefa.“ Mrštila sekáčkem po Rafovi. Raf se rychle sklonil a sekáček se zabodl do stěny. Raf se za ním otočil. Kdyby neuhnul,dostal by to do obličeje. Otočil se zpátky,když v tom na něj Alendra skočila a povalila ho na zem. S tvrdým dopadem odrazil Alendru a vymrštil se na nohy. Ta na něj opět zaútočila,ale naznačila falešný výpad a pak ho uhodila do břicha. Raf s heknutím klesl na jedno koleno. Alendra se začala smát.

„Tohle je zábava! Nemyslíš,Lauro?“

„Nemyslím.“

„Ale..“ Alendra se znovu sehnula k Raphaelovi,když v tom jí Raf seknul do ruky a vzápětí do břicha. Alendra vykřikla,ale nehodlala se vzdát. Popadla Raphaela za ruku a sedla si na něj. Tím ho přišpendlila k podlaze. Krev z jejích ran stékala Rafovi na břicho. Její pach v něm probouzel hlad.

„Ty mrcho.“ Zavrčel když mu zubama prokousla kůži pod klíční kostí.

„Ale copak. Tahle hra se ti nelíbí?“ Raf se ďábelsky usmál. Jedním pohybem změnili pozici a Alendra teď ležela pod ním.

„A jak se ti to líbí teď. Stačí jen malinká nepozornost a průběh se hned otočí.“ V očích se mu zračil hlad. Alendra to poznala.

„Máš hlad? Náš malinký upírek má hladíček.“

„Zmlkni.“ Zasyčel. Měla ale pravdu. Nechtěl Lauře ublížit,ale Alendřina provokace a pach její krve ho mátl. Chtěl.. Zakroutil hlavou. Dobře. Přistoupíme na její hru.

………………………………………………………………………………………………

V domě vypadli pojistky. Nikde se nikdo nehnul. Ticho. Když tu náhle. Stín se mihl prvním patrem. Ostražitě,pomalu,tichými kroky se přiblížila k rohu zdi. Teď to zase byla Laura. Ovládla Alendru právě ve chvíli,kdy chtěl dojít moc daleko. Uzavřela ji daleko v sobě a použila na to silnou pečeť. Stejně v ní zůstal vztek a chtěl si hrát. A když ona něco chtěl,dostala to. Koukla se za roh. Nikdo. Tohle je hra na kočku a myš. Kdopak je asi ta myš. Zostřila smysli,které v ní z Alendry zůstali. Jelikož to byla geneticky upravená bojovnice,měla všechny smysli vyvinuté a její životní síla zvětšená.

Potichu přešla na konec chodby a nakoukla přes zábradlí. Vzduch prorazil ostrý hvizd. Rychle se sehnula a těsně nad hlavou jí proletěla hvězdice.

„Vypadá to,že jsi se dostal do pokoje se starověkými zbraněmi!“ křikla a přikrčila se u sloupu,který dělil zábradlí.

„Nebylo to ale jednoduché. Takové zabezpečení nemají ani ve světové bance!“ Další hvězdice. Tentokrát prorazila sloupek a zakousla se Lauře do ramene. Vykřikla a hvězdici vytrhla. Raphael ucítil nový příval krve. Ta hra se mu líbila,ale nerad jí ubližoval. Každý její výkřik ho zabolel v uších. Náhle i on vykřikl,neboť Laura mu hvězdici vrátila.

„Tak to vypadá,že žádná projížďka na koni nebude!“ Raf si hvězdici vytáhl z ruky.

„Ano!“ vykřikl kousavě.

Tuhle hru hráli už moc dlouho. Oba byly unavení,ale zároveň je to bavilo. Pak se ale stalo něco,co nikdo z nich nečekal. Laura uslyšela divný zvuk. Přinutilo jí to podívat se nahoru. Všimla si,že strop povoluje. A zrovna pod tím místem se schovával Raf. Ne!. Strop se uvolnil. Laura bleskurychle seskočila ze zábradlí a vrhla se Raphaelovi na pomoc. Ten jen zaregistroval jak padá strop a pak jak ho někdo odhodil pryč. Na někoho dopadl. Instinktivně zakryl jak sebe,tak i Lauru,protože kousky stropu létali všude. Když už dopadl i ten nejmenší kousek stropu,vyděšeně se podíval pod sebe. Laura měla zavřené oči a obličej celý od krve. Zatnul drápy. Ne. Zašlo to až příliš daleko. Opatrně jí vzal do náruče a odnesl jí do jejího pokoje.

…………………………………………………………………………………………………

Trvalo mu asi dvacet minut,než se přes to bludiště dostal do pokoje. Opatrně položil Lauru na postel. Byla smrtelně bledá. Chuť po krvi,začínala sílit. Čím dýl boj trval,tím víc ztratil krve,tím víc měl hlad a tím víc byl slabý. Pohladil Lauru po tváři. V tom se mu do ruky zakousli její nehty a ona ho odhodila na druhou stranu pokoje. Raphael se uhodil do hlavy,ale vstal.  Laura se ošklivě rozkašlala. Část jejího kašle obsahovala krev. Padla zpátky na postel a sýpavě dýchala. Dusila se. Nemohla popadnout dech. Raphael k ní přiskočil a pevně jí přišpendlil k posteli.

„Klid,“ šeptal. Laura se snažila uklidnit,ale jak nemohla popadnout dech,bylo to ještě horší. Raphaela něco napadlo. Chytil ji pod bradou a políbil. Polibkem mírnil její dušení a zklidňoval ji. Do pusy jí vdechnul nový příval vzduchu. Když ale ucítil její krev v ústech,neudržel se a dravě jí začal líbat.

Laura se mezitím uklidnila. Cítila na svých zubech jeho špičáky. Náhle se jí zachtělo ho milovat. Ruce mu vykroutila ze sevření a objala ho kolem krku. On z ní strhal oblečení,takže před ním ležela nahá. Ani si neuvědomil,že svými drápy jí vyryl na kůži krvavé šrámy. Jenže Laura si toho ani nijak nevšímala a taky začínala Raphaela svlékat. Jeho předehra byla velmi krátká. Nač předehru. Oba chtěli jen jedno. Milovat se. Konec konců,nebyly obyčejní,takže jejich sex byl o něco víc dravější. Aspoň z Raphaelovi strany. Oba byly navíc vzrušení tou hrou. Oby chtěli víc. Přestože se jejich sex stával čím dál tím dravější,jeho vniknutí do ní,bylo nadmíru něžné. V tu chvíli se snažil uklidnit,aby jí nezpůsobil bolest. Musel taky brát na vědomí,že oba mají na sobě hluboké krvavé rány,ze kterých by normální člověk mohl zemřít. Oni však nebyly normální. Ba naopak. Také rány mohli za jejich větší vzrušení. Jemně přirážel. Pro tuhle chvíli bylo milování tak něžné,že ani jeden z nich nesykl bolestí,když se dotkl některé otevřené rány. Laura byla v sedmém nebi. Uvědomila si,že Rafa přeci jen miluje. Kdy naposledy měla někoho v posteli a přežil. Nikdo. Teda až na Raphaela. Svíjela se pod jeho polibky. Pod studeným dotekem jeho vystouplých špičáků.

„Promiň,ale musím to udělat.“ Laura přesně věděla co chce dělat. Naklonila hlavu na stranu. Raphael se opatrně,za stálého přirážení,zakousnul do jejího hrdla. Laura se trochu prohnula bolestí,ale to se okamžitě změnilo v slast. Cítila,jak jí vysává krev. Jak se jí přemisťuje do jednoho bodu a pak je vysátá jeho ústy. Okolo ústa začala protékat krev,kterou nestačil svými ústy zachytit.

Krásná,sladká,naplňující. Přesně taková byla její krev. Nemohl se odtrhnout. Tohle je oba fakt vzrušovalo víc a víc. Přestal jí sát a políbil ji. Dal jí ochutnat vlastní krev.

Železná příchuť v jejích rtech jí vůbec nevadila,neboť se za chvilku oba prohnuli ve slastné křeči. To ale Raphaelovi nestačilo. Každou ránu ze které tekla Lauře krev,zlíbal a vylízal jako mísu s polevou. Když už toho měl dost,lehnul si vedle ní a přikryl ji. Její teplo mu dodávalo sílu. Tak jako její krev. Byl plný energie,a dal by si klidně druhé kolo,ale všiml,si,že je Laura vyčerpaná a má daleko víc ran,než on. Přitáhl si ji do náruče a políbil do vlasů.

„Budeme ti muset opravit dům.“

„To ano,“ zavrněla. Oba si usnuli v náručí s pocitem úplného uspokojení.

…………………………………………………………………………………………………

O čtyři měsíce později

Raphael seděl v křesle a četl si noviny. Po té události s Laurou zůstal,a pomohl jí opravit dům. Ona ho pak každou noc odměňovala slastnou odměnou. Náhle třískli dveře. Laura se vrátila,pomyslel si.

Laura vešla do salonku. Naklonila se nad Raphaea a věnovala mu dlouhý polibek. Pak si sedla do křesla před něj. Unaveně oddechla. Mezitím přišel Tom.

„Volala jste mě paní?“ Laura otevřela oči.

„Ano. Něco jsem vám chtěl říct.“ Oba muži nastražili uši. „Jistě víte,že jsem byla u doktora.“ Ve tváři zvážněla. V tu chvíli Raphael taky zvážněl a ztáhlo se mu hrdlo.

„Co ti řekl? Je ti něco?“ Ptal se starostlivě. Tom zůstal v naprostém klidu.

„Stalo se to,že měsíc od měsíce budu tlustší a tlustší.“ Raphael na ni dál koukal naprosto nechápavě. Laura vzdychla. Zvedla se a názorně ukázala,jak bude tloustnout. V tu chvíli Raphael vyskočil na nohy.

„Ty jsi těhotná??!!“ Laura se usmála.

„Správně. Budeš táta.“ Raphael se na ní vrhnul a plný štěstí jí objal.

„Tak já budu táta.“ Nevěřil.

„Blahopřeji paní.“

„Jak dlouho?“

„Čtyři měsíce.“

„Čtyři... měsíce?“ Laura mu očima naznačila. „Ach tak.“

„Tak abychom vybudovali dětský pokoj.“