Naku: Your Boss ^^

1. část
Už se vám někdy stalo, že jste se beznadějně zamilovali? Mě ano ... A o to bylo těžší, když to vše znenadání a nečekaně skončilo ... Takový čistý řez, řez tam, kde to nejvíc bolí, přímo do mého srdce.
Se Sebastianem jsme spolu chodili necelé dva roky, ale v žádném případě nešlo o takový ten stereotypní vztah, kdy jeden druhého bere za samozdřejmost. Naopak. Každým dnem, který jsme spolu stávili, mi přišlo, že naše pouto je silnější, naše láska vášnivější, ale při tom tak krásně křehká, něžná, svěží, tak přirozená. Byli jsme tu jeden pro druhého, vždy, v jakoukoliv hodinu, za každé situace. Milovala jsem společně strávené chvíle, kdy jsme se večer ptocházeli potemnělými uličkami, ruku v ruce, mlčenlivě, anebo když jsme si u něj vždy při bouřkách četli staré strašidelné knihy. Já jsem se pak vždy bála, ale on mě vždy ochranitelsky obejmul a strach byl pryč. Snad jen jednou jedinkrát jsme se hodně pohádali, týden jsme na sebe nepromluvili, ale pak se vše naštěstí vyjasnilo.
Vím, že to zní jako pohádka nebo telenovela pro staré tlusté rozvedené dámy či láskychtivé puberťačky, ale já jsem to tak cítila ... Jestliže je nějaký bůh, který řídí náš život, musel se inspirovat Hansem Christianem Andersonem. Taková malá pohádka se špatným koncem.
Nejsmutnější na tom je, že nevím, co se s námi vlastně stalo. Udělala jsem snad něco špatně? Tak proč?
Právě tuto otázku si kladu skoro pořád ... a ne a ne najít nějakou odpověď´. Snad právě proto jsem zasedla ke svému notebooku a začala toto celé líčit. Nechci se pochlubit jak krásné to bylo. Chci jen slyšet názory ostatních nezaujatých lidí ... protože moje domněnka je dosti ... řekněme dost nereálná ... Tak prosím poslouchejte.
Byl vcelku pěkný den, na Londýnské poměry vydařený. Slunce líně a skomíravě vykukovalo ze zašedlých mraků, které se jakoby posměšně smáli tomu všemu zhonu. Ulice velkoměsta se jen hemžily uspěchanými lidmi, kteří si lokty proráželi cestu z práce, ze škol a ti co se tu jen tak volně poflakovali, byli strháváni rozzuřeným davem. A někde uvnitř tohoto chumlu živé hmoty se pohybují dva mladí, pro svět nejspíše nevýznamní, ale pro sebe naprosto nepostradatelní lidé. Já a Sebastian. Seb měl na sobě jako obvykle dlouhé kalhoty z černé rifloviny, které naprosto ladily s jeho vlasy, a modrou košili pasující přesně k jeho hlubokým očím, které mě vždy tak dostávaly.
,, Moc ti to sluší, tahle košile je má oblíbená. ''
,, Já vím '' A daroval mi svůj úsměv, který byl sice krásný, ale ty jeho oči ... Oči byly zahleděny neznámo kam, kamsi daleko od reality a chvílemi nervozně těkaly sem a tam. Naše konverzace na dalších dvacet minut skončila. To ticho mezi námi mi odjakživa přišlo normální a protože ani jeden z nás nepatřil mezi upovídané povahy, dorozumívali jsme se beze slov. Ale poslední dobou jsme neměla nejmenší tušení, co se děje v jeho hlavě ta chvíle mlčení mi začala být protivná.
,, Řekni mi ... proč Joana zase šílí? Když jsem ti dnes volala, chovala se dost podrážděně, prý na tohle ani hladovka nestačí. Sebe? ''
,,Ehm, cože? ''
,,Ptala jsem se co Joana zase vyvádí? ''
,, No zase protestuje proti konzumní společnosti a všem možným příkazům dospělých. Poté co si včera obarvila vlasy na červeno, se rozhodla vyznávat podle táty pochybné metalové skupiny a jejím idolem je Marylin Manson. Prý je to slaďoušek k zulíbání. ''
Neubránila jsem se slabému uchechtnutí.
,, Jestli je Manson slaďouš, tak já sem nejkrásnější ženou světa. ''
,, Tak v tom případě je Manson nejsladší ze všch slaďoušů. '' Pošeptal mi do ucha a přidal krátký polibek na šíji.
,, Každopádně má ségra své nazory a mohla by toho v životě hodně dokázat. Jen se bojím dne, kdy si propíchá uši a další orgány a na hlavě budě mít metrovýho pankáče v křiklavě zelené barvě. '' ,, No, až to nastane, můžeš se tvářit, že ji neznáš, ale do té doby na ni můžeš být pyšný. Jen doufám, že nepůjdeš v jejích šlápějích. ''
,, Copak bych se ti s oholenou hlavou a buvolím kruhem v nose nelíbyl? ''Zatvářil se naoko dotknutě.
,, Řekněme, že na ulici bych s tebou vyšla jen v případě, že mou oblíbenou modrou košili bys vyměnil za pořádně velký pytel a na hlavě by se ti tyčila krabice mých milovaných cornflakes. ''
,, Ty jsi ale zlá ... '' Zase ten jakoby dotčený pohled.
,, Já to tak nemyslela. Víš, že tě miluju a nechci bez tebe být i kdyby jsi měl na hlavě vyholenýho pudlíka, protože život bez tebe by byl utrpením. ''
,, Taky tě miluju. '' Jeho pohled, který byl nabitý smutkem, se opět zatoulal někam do koruny stromů, pod kterým jsme teď těsně vedle sebe stáli. V tu chvíli můj mozek někde vzadu v nejzastrčenějších komůrkách už tušil, že znamená výčitku, bolest, utrpení. Lehce jsem se k němu přiklonila, abych ho políbila a znovu, snad už pomilionté zažila ten pocit tranzu a opojení, které se mi dostává jen když naše rty splynou. S ucuknutím z jeho strany jsem opradvu nepočítala. Podezíravím pohledem jsem se vpila do jeho očí a sebrala veškerou odvahu na objasnění jeho chování.
,, Sebe? ''
,, Ano Vann?''
,, Co se s tebou poslední dobou děje? Připadáš mi takový jiný. '' Jeho tvář okamžitě ztuhla, jakoby byla z mramoru.
,, Nevím, co tím myslíš. ''
,, Jsi poslední dobou takový smutný, roztržitý a... ''
,, Ale prosímtě. Vše je v pořádku, netuším co tě to popadlo. '' Otočil se ke mně zády. V této tmě prolité pouze svitem měsíxe, se moje obavy ještě zhoršily. Připadal mi tak ... jiný ...
,, Prosím, řekni mi co se děje. Vím, že něco není v pořádku. Ruky jsem pomalu obtočila kolem jeho ramen a zašeptala : ,, Prosím.... '' Na chvíli na mě upřel ten svůj starý známy pohled, který zbožňuji, ale pak jako lusknutím prstu jej znovu proměnil a nasadil kamenou masku.
,, Nemíním o něčem takovém mluvit a vůbec nachápu, proč si vsugerováváš nějaké svoje představy, ale se mnou se opravdu nic neděje. A ... už musím jít. Tohle se mi opravdu nechce poslouchat. '' A odešel. Solný sloup. Přesně tk jsem si připadala. Opuštěný solný sloup se slzami na krajíčku, který se nezmohl ani na slovo. Tak se Sebastian normálně nechová. Vždy když jsme byli večer venku, doprovázel mě až k domu. Prý, aby se mi nic nestalo. Se smíšenými pocity smutku, bolesti, odhodlání přijít všemu na kloub a strachu jsem vyrazila napříč potemělou alejí. Neměla jsem však strch z mé osamocené cesty domů, vždyťv kapse od bundy si hověl můj pepřový sprej, byl to strach z toho, že ztratím toho nejůžasnějšího kluka.
Začalo se ochlazovat. Měsíc, protože se asi už na dnešní svět nemohl dívat, zalezl za mraky, z kterých začali padat drobné a studené kapičky deště.
,, Uf, v klidu Vanneso ... musíš normálně uvažovat. Kázala jsem si ve vlastní hlavě.
,, Zítra mu zavoláš, dáte si sraz a vše se vyřeší. Tak. A je to. '' Byla jsem naivní. Teď už to vím.

2.část
Předmluva : Říká se špatný začátek, dobrý konec. Existuje snad něco takového v
převrácené rovině a je to mů osud?


Další den, hned co jsem se vzbudila, volám Sebovi.
,, Ehm, ahoj. To jsem já. ''
,, Ahoj '' Zase ten jeho strohý hlas.
,, Strašně mě mrzí, co e včera stalo, '' Ticho ... ,, Nešel bys odpoledne ven? Vše by jsme si vyjasnili. Opravdu mám pocit, že jsi poslední dobou takový smutný a mě to strašně užírá. ''
,, Ne. Už jednou jsem ti řekl, že neví co pořád máš a vážně se mi nechce nic na toto téma rozebírat. A nech mě být. Čau. '' A položil telefon. On mi normálně položil telefon! Znovu jsem se rozbrečela. Co jsem mu udělala? To už mě nemiluje? Má jinou? Ne. To mi nesedí. Musí se dít něco horšího. Celý den jsem seděla u telefonu a zkoušela se mu dovolat ... dvakrát, třikrát, pětkrát, desetkrát ... stále marně. To snad znamená konec? Konec toho všeho krásného? Nekontrolujíc sama sebe jsem se s pláčem zhroutila na postel. Bylo mi strašně. Ležela jsem tam tak několik hodin, brečela, snažila se Sebovi dovolat - zbytečně. Pak jsem úplně vyřízená upadla do spánku. A že nebyl zrovna klidný. Zlé noční můry střídaly jedna druhou. Napřed jsem se ocitla sama v lese, všude tma, nikde nikdo, potom jsem zase padala z útesu. Pak se ale stalo něco velice nečekaného. Z mého zlého snu mě cosi probudilo. Někdo klepal na okno.
,, Kkkdo to je? '' Ptala jsem se vyděšeně.
,, Neboj Venneso. To jsem já ... ''
,, Sebastiáne. Ach bože ... '' Neubránila jsem se a Seba prudce objala, div jsem ho nepovalila.
,, Co tu děláš? Já myslela ... ''
,, Vann, prosím tě, teď na nic nemysli. '' A propletl naše prsty.
,, Ach, jsi tak ledový. Co se tu děje? '' Odpovědí byl polibek. Tolik ho miluju, potřebuju.
,, Vann, prosím, nech teď mluvit pouze mě, nepokládej žádné otázky. Musím ti toho tolik říct a máme tak málo času. Podíval se z okna někam do hustých keřů před naším domem.
,, Ale ... ''
,, Pšššt, prosím ulehči mi to. '' Pokořeně jsem sklonila hlavu připravená poslouchat.
,, Promiňˇmi mé chování, poslední dobou jsem se projevil jako pěkný hulvát. Hlavně si nemysli, že to bylo kvůli tobě. Tebe miluju a vždy budu rozumíš? '' Uchopil mou tvář do dlaní.
,, Cítím to stejně Sebe . ''
,, Ne, to neříkej, není to správné. ''
,, Ale co to povídáš? ''
,, Pššššt ... '' Zašeptal potichu a svým studeným prstem mi setřel slzy z tváře.
,, Znáš mě ze všexh lidí nejlépe a také jsi poznala, že se se mnou něco děje. Měla jsi pravdu. Nemůžu ti říct, co se se mno stalo, ale jsem teď jiný než dřív a právě proto musím odejít. ''
,, Na jak dlouho? ''
,, Navždy. '' To slovo se rozvinulo po celém mém pokoji. Co myslí slovem navždy? Chce říct, že už se nikdy nesetkáme? Význam toho slova mě začal mučit. Měla jsem chuť propuknout v hysterický pláč, ale prokoukl mě.
,, Ne, teď ne. Ted' musíš být silná. '' A objal mě.
,, Oba musíme být silní. '' Dodal a jeho krásný hlas se zlomil. Pak se zhluboka nadechl.
,, Za chvíli budu muset odejít, ale chci abys věděla, že právě s tebou jsem prožil ty nejkrásnější chvíle. Ty dva roky, co se známe, se slovy popsat nedají. '' Zahleděl se mi do očí ...
,, Nikdy, nikdy na tebe nezapomenu. Budu tě vždy milovat a nevím, jak dokážu bez tebe žít. Ale něco mi slib. Až odejdu, nesmíš udělat žádnou hloupost ano? Život jde dál, slyšíš Vann? Slib mi to, že budeš št'astná i beze mně. No tak. ''
,,Aano, slibuji. ''
,,Děkuju. Nevím, jestli byl dobrý nápad sem v noci chodit. '' Odstoupil krok ode mě a opět se podíval kamsi z okna.
,, Ale nemohl jsem odejít bez rozloučení.''
,, Nechci se loučit ... '' Řekla jsem napůl poraženě, napůl prosebně.
,, Jiná možnost není Vann. Čas se nám krátí. Už musím odejít. '' Pak přistoupil ke mě a naposledy mě políbil.
,, Sbohem. '' Spustil se z okna a já v měsíčním světle naposledy spařila jeho trpící tvář.
Co bylo dál? Shroutila jsem se k posteli a slzy nepřestávaly téct, nic jsem nechápala. Byla jsem na dně.
Od toho dne uplynul rok, ale já stále nedokážu zapomenout. Vše mi ho připomíná, pořád na něj myslím. Asi už blázním, ale někdy vnoci, když mě vzbudí zlý sen, mám pocit, jakokdybych ho na okamžik zahlédla u mé postele.
Zkoušela jsem Sebastiana hledat, ale jejich dům shořel a po rodině Christopherových nezbyla jediná stopa. Při tom bych si tak přála naposledy ho spatřit ... obejmout ... políbit ...
Ale tu noc, kdy odešel, jsem viděla něco velice zvláštního. Jeho oči byly jiné ... byli krvavě rudé ...