Výlety do hor měla Ajša naplánované už dávno před tím, než jsme si jí přivezli domů. Už jako mrňavé štěně s námi chodila na procházky na výlety. A protože jsem přesvědčená o tom, že v Čechách žádné pořádné hory nejsou (jenom kopečky), rozhodli jsme se jí vzít na výlet do Rakouska.
Ajšin první výlet do hor se uskutečnil 15.-17.6. 2007, pro začátek jsme vybrali jednoduchý víkendový přechod vápencového pohoří Sengsengebirge ze západu na východ.
V pátek večer jsme vyrazili z Prahy ve složení já (Efka), Ajša, Štolis (páníček) a kamarád Sťópa. Po několikahodinové cestě jsme zaparkovali v městečku Windischgarsten, odkud jsme brzy ráno odjeli místním vláčkem do nedalekého městečka Klaus an der Pyhrnbahn. Odtud jsme vyrazili nejdřív po lesních cestách, až jsme po kamenitých horských stezkách vystoupili na hřeben. Sengsengebirge jsou poměrně nízké pohoří - hřebenová stezka se klikatí ve výšce 1600-1900 metrů nad mořem, takže pro začátečníka, jako byla tehdy Ajša, tak akorát...
Sluníčko pálilo, a tak jsme na hřebeni viděli i dvě zmije. Kromě nich jsme z místní fauny spatřili i kamzíka a všudypřítomná kavčata žlutozobá. Těm ale po našich častých výpravách do hor už neřekneme jinak než „ptáci somráci“. Stačí na vrcholu vybalit z batohu tatranku nebo jinou svačinku a zaručeně se jich pár objeví. Většinou posedávají opodál a čekají na drobečky, ale jejich slušné způsoby berou rychle za své pokud se jich sejde (nebo sletí:o))) větší než malé množství. Jeden náš kamarád takhle přišel o rohlík s paštikou, když se snažil nafotit úžasné vzdušné kreace jednoho velkého hejna. Na naše drobečky trpělivě čekala Ajša, takže "ptáci somráci" zhodnotili své šance jako nepatrné a odletěli otravovat jiné turisty.
Po dobytí několika vrcholů se pozdě odpoledne spustil drobný deštík. Protože jsme zrovna došli k plechovému domečku, kde jsme chtěli přespat, tak nám vůbec nevadilo, že se během několika okamžiků silně rozpršelo. Uwe-Anderle-Biwak, jak se tahle plechová budka jmenuje, je volně přístupný, účelně zařízený a hlavně se nachází přímo na hřebeni zhruba v polovině celého přechodu.
Asi nejdůležitějším vybavením tohoto bivaku je důmyslné zařízení na zachycení a filtraci dešťové vody. Díky charakteru pohoří je zde voda celkem vzácností. I když tady prší úplně normálně, vápenec vodu propouští, krajina zůstává poměrně suchá a pokud narazíte na vodu, můžete to pokládat za velké štěstí (většinou se jedná pouze o tající sněhová políčka). K přespání slouží palandy s matracemi, takže jediné co je potřeba je vlastní spacák. Ajša nepotřebovala ani to…
Večer jsme si uvařili polívku, Ajša dostala plnou misku granulek a za stálého bubnování deště do plechové střechy jsme usnuli. Jako správný hlídací pes zabrala Ajša strategické místo na podlaze hned u dveří, aby mohla případného vetřelce bleskurychle roztrhat na kusy:o)))
Probudili jsme se do dalšího nádherného dne. Okolní hory umyté nočním deštěm se třpytily ve vycházejícím slunci a my jsme po rychlé snídani zabalili batohy a vyrazili dál.