Chodský pes - od Malého Kosíře

EPILEPSIE U PSŮ

Vzhledem k tomu, že se v poslední době stále častěji vyskytuje u nejrůznějších plemen psů onemocnění epilepsií napsal pan Ing. Jan Findejs tento článek o epilepsii podložený údaji od pana Horáka / zkoušky na Horákových laboratorních psech dnešních Českých strakatých psů /, informacemi z Anglie a různých zpráv.

Jedná o odborný slovní článek o epilepsii u psů všech plemen.

Tato nemoc se může vyskytnout i u krysaříků, což se třeba už stalo, ale takovýto jedinec byl třeba utracen a nikdo to neřekl. To se stává i u jiných plemen, protože někteří chovatelé tuto skutečnost neradi zveřejní. V tomto směru se začínají lámat ledy u chovatelů českých strakatých psů, kde je vážně ohrožena existence a budoucnost plemene, pokud k sobě chovatelé nebudou otevření.

/Doposud jediný oficiálně zveřejněný případ epilepsie u krysaříka byl uveden v zpravodaji č. 1/1995, str. 33 – 34. Pozn. redakce /.

U mnoha plemen psů byly již zjištěny záchvaty epilepsie (padoucnice). Výskyt této těžké a těžko vyléčitelné choroby vyžaduje nutnost učinit vše, aby se této těžké chorobě v jejím výskytu zabránilo. Vezmu-li světové znalosti této choroby psů, jakož i výzkum a pokusy prováděné ve Fysiologickém ústavu ČSAV ze sedmdesátých let, mohu naprosto zodpovědně tuto chorobu rozvést jak z hlediska popisu záchvatu, tak i dědičnosti a jejího založení, což je pro další rozvoj chovu u všech plemen velmi důležité.

Epilepsií a jejími projevy ve formě záchvatů se zabývala velká řada zdravotnických výzkumů i zdravotních odborníků a z nich řada autorů, kteří uvádějí, že k epileptickým záchvatům u psů dochází ze tří důvodů.
1. Epilepsie dědičná, založená recesivně. Tato epilepsie, založená dědičně se může vyvinout i velmi úzkou příbuzenskou plemenitbou až do čtvrté generace s nepřirozeně vysokým Wrightovým koeficientem, což při tvorbě (regeneraci) chodského psa nepřicházelo v úvahu. V tomto případě při výskytu epilepsie jde výhradně o dědičnost předků.
2. Epilepsie, která se vyvine v důsledku nervové psinky.
3. Epilepsie, která se projeví v důsledku zranění mozku.

Epileptické záchvaty, jež jsou uvedeny pod body 2. a 3. nejsou dědičně založeny. Epileptické záchvaty je možno, dle výzkumu ve Fysiologickém ústavu ČSAV, dle pana Františka Horáka rozdělovat do 3 typů:
a) Malý záchvat (petit mal)
b) Velký záchvat (grand mal)
c) Status epilepticus.
(Toto hodnocení rozváděl na svých přednáškách i Doc. Ing. Rudolf Šiler, DrSC.)

Malý záchvat
V případě tohoto záchvatu se vyskytují křeče jen u určitých skupin svalů na hlavě, eventuálně na krku. V lehkých případech jsou pozorovány tzv. žvýkací pohyby s poměrně malou tvorbou slin. Zvíře se při těchto záchvatech může normálně pohybovat. Tento záchvat trvá obyčejně půl minuty, nanejvýše několik minut, při čemž nezanechává žádné stopy na chování zvířete, tedy sa. Dle údajů z Fysiologického ústavu ČSAV se tyto záchvaty vyskytly u všech psů, kteří později měli záchvaty velké, tedy byly předzvěstí těchto velkých záchvatů.

Velký záchvat
Velký záchvat je nejčastějším fenomenem záchvatu u psa. Tyto velké záchvaty začínají po krátké fázi částečných křečí (podobně jako u malého záchvatu), které se dále generalizují. Při tomto výskytu je možno pozorovat:
- počáteční fázi – trvá 7 – 10 sekund
- klinicko – tonické křeče – trvají asi 40 sekund
- pohyby končetin jako při běhu – při ležícím psu, trvají asi 45 sekund
- fázi rekonvalescence – návrat

Po úplném návratu normální motoriky činí zvíře pohyby do kruhu (tzv. manéžové pohyby). Doba trvání celého záchvatu činí asi 95 sekund. Směr manéžových pohybů (kroužení) v průběhu první fáze záchvatu a při ukončení záchvatu (v době rekonvalescence) tzn. vpravo nebo vlevo souhlasí.

Status epilepticus
Status epilepticus sestává z enormě prodlouženého záchvatu grand mal, nebo vzniká spojením za sebou následujících velkých záchvatů. Neustálé křeče vyčerpávají energetickou potenci psa natolik, že pes nakonec hyne z důvodu trvajících křečí dýchacích svalů. Pes přestane prostě dýchat.
Faktory, které vyprovokují u postižených psů epileptické záchvaty
Epileptické záchvaty u postižených psů mohou vznikat spontánně nebo za určitých podnětů z titulu prostředí. Tyto záchvaty byly hodnoceny podle doby projevu u postižených psů a podle jejich stáří. Dle těchto skutečností se projevovaly různě, např. při vážení psů, stříhání psů, při odběru krve a jiných okolností, na které postižený pes nebyl zvyklý, tj. při situacích, u nichž společným jmenovatelem bylo vzrušení psa. Při dalších pokusech s těmito postiženými zvířaty (tedy se zvířaty, která epileptické záchvaty měla) bylo zjištěno, že např. pouhé vypuštění zvířete do prázdné místnosti a ponechání jej samotného, u něho vyvolá záchvat. Latence (doba od vypuštění do vzniku záchvatu) byla 60 až 120 sekund. Tento způsob vybavování záchvatů byl dále používán jako standardní situace k odbornému studiu epileptických záchvatů u psů. U postižených psů je vzrušení příčinou vyvolávání záchvatů, tedy i předvádění na výstavě.

Při uvedených pokusech bylo zjištěno, že přítomnost např. ošetřovatelky, na kterou byli psi zvyklí, zabránila vzniku epileptického záchvatu při jejich předvedení do pokusné laboratoře, oproti jejich předvedení naprosto cizí osobou. Rovněž při přítomnosti druhého psa v laboratoři, který byl předvedenému psu známý, pokusné zvíře záchvat nedostalo, zvláště, když si s tímto partnerem hrálo. Epilepsií postižení psi měli velmi omezené záchvaty, když dostávali včas potravu v plném množství a na kterou byli zvyklí oproti potravě např. na 24 hodin vynechané a nechutné. Rovněž intenzivní činnost u takového epilepsií trpícího psa, působí jako zábrana záchvatu. Je však nutno poznamenat, že tito epileptičtí psi měli málo záchvatů ve svém obvyklém prostředí při ošetřování svými ošetřovateli a při denních procházkách, kde byli svým majitelem či ošetřovatelem vedeni vedle něho na vodítku.

Epileptické záchvaty u těchto psů byly pozorovány v letech 1966 až 1977,
tedy plných 11 let takto (při stejném počtu psů):

Z této tabulky lze usoudit, že záchvaty se vyskytují (byly vybaveny) ve všech měsících roku. Ujednotlivých psů dochází k tzv. periodám (údobím), kdy lze záchvaty vybavit. Tato časová údobí jsou oddělena kratšími nebo delšími přestávkami, bez záchvatů. Nikdy nebyly záchvaty pozorovány u štěňat před jejich předáním novému majiteli, což činí včasnou selekci štěňat nemožnou. Při pokusech na Horákově laboratorním psu (dnes – českém strakatém psu) bylo zjištěno, že převážně vznikají záchvaty u psů nejméně dva roky starých (u těchto psů byla epilepsie založena vyprovokovaným způsobem). Jen u psů, kteří byli potomky obou rodičů trpících záchvaty, vznikaly záchvaty epilepsie dříve, tj. ve stáří 6 až 7 měsíců, vyjímečně i dříve. Největší počet epileptických záchvatů byl vybaven u psů vyššího stáří.
U chovu Horákova laboratorního psa, který byl veden výhradně jen tou nejužší příbuzenskou plemenitbou, byl zjištěn epileptický záchvat teprve u jedinců ze 4. generace. Když v tomto případě rodiče epileptické záchvaty neměli, bylo u potomků zjištěno cca 25% jedinců, kteří záchvaty trpěli. Když ale oba rodiče již záchvaty měli, pak u jejich potomkůvznikly záchvaty již před prvním rokem stáří. Současně bylo ověřeno, že v prvém případě (rodiče bez záchvatů) měli potomci méně záchvatů než potomci, jejichž rodiče epileptickými záchvaty trpící.

Z uvedených údajů je možno vyvodit tyto závěry:
V chovatelství je nutno vždy ověřit, zda epileptické záchvaty neměli sourozenci ani předci. Pakliže zvířata pochází z vysoce úzké příbuzenské plemenitby, dle ověření od 37,5% výše Wrightova koeficientu, projevuje se zde častěji výskyt epileptických záchvatů. Z toho vyplývá, že při tvotbě nových plemen není problém použít příbuzenskou plemenitbu, což je důležité pro přenos a zakotvení stanovených znaků, ale je nutno ji zřeďovat, aby se koeficient nezvyšoval nad nežádoucí míru. Proto jsme při hodnocení příbuzenské plemenitby u chodského psa vedli snahu směřující ke koeficientu cca 12,5% Wrightova koeficientu. Koeficiet 6,25 (0,0625) má pro udržení znaků značný vliv, pakliže je chov správně geneticky řízen, přičemž se negativní vliv příbuzenské plemenitby v žádném případě neprojeví. Proto regenerace chodského psa, pakliže se zde objeví (jako je tomu u řady jiných plemen) záchvaty epilepsie, nepocházejí tyto záchvaty z postupů při tvorbě plemene, ale z přenosu dávných (dřívějších) předků, z nichž bylo plemeno tvořeno nebo vznikly z důvodů uvedených pod body 2. a 3. Záchvaty, uvedené pod body 2. a 3., vznikají až po delší době od onemocnění nebo zranění.

Z pokusů prováděných ve Fysiologickém ústavu ČSAV, jak rozvedl pan Horák, bylo možno učinit závěr v tom smyslu, že epilepsie má dědičně recesivní charakter a založení. Toto tvrzení potvrdil také pan Doc. Ing. Rudolf Šiler, DrSc, známý genetik populací, který mi na můj dotaz sdělil, že epilepsie je podmíněna jednoduše recesivně autozonální alelou „n“. Křížení heterozygotů Nn x Nn dalo více postižených potomků, než odpovídalo očekávání, kdežto v případě spojení heterozygota s recesivním homozygotem Nn x nn souhlasil skutečný výsledek s teoretickým propočtem. Diagnóza sledovaných psů v Anglii byla stanovena na základě elektroencephalogramu,běžně značených EEG.

Pro chovatele psů je samozřejmě velmi důležitá i otázka dědičnosti rezistence vůči chorobám. Zde se ovšem, odobně jako u ostatních druhů zvířat, výsledky velmi různí a chybějí i základní statisticko - genetické studie, které by pomohly odhalit meziplemenné rozdíly.

Závěrem je nutné zdůraznit, že ověření recesivního založení epileptických záchvatů, což znamená, že oba rodiče, kteří jsou založení heterozygotně, nemají celý život epileptické záchvaty, přenášejí na potomky tyto těžké neduhy, by samozřejmě měli být z dalšího chovu vyřazeni, stejně jako potomci, kteří mohou nést epilepsii heterozygotně a se stejně založeným heterozygotem ji dál přenášet.

Na konec uvádím příklad rovnice, jak se epilepsie dědí od obou heterozygotních rodičů, u nichž se neprojeví, protože je u nich založena heterozygotně, takže je tam v páru genů jeden gen dominantní, který udržuje stabilitu bez projevení epilepsie. Tedy, na ukázku, jak to je při vyjádření přenosu epilepsie:

Každý z heterozygotních rodičů je v páru genů založen tedy takto:

Nn, kde N je dominantní na nepřenášení epilepsie a n, který je nosič epilepsie. Při tomto spáření dochází k tomuto výsledku:

Nn x Nn = NN + Nn + Nn + nn
25% 50% 25%
Tedy ¼ potomků je absolutně čistá a epilepsii nenese, ½ potomků nese obojí (viz. rovnice a přenáší obojí při stejném spojení jako je v rovnici) a ¼ přenáší výhradně epilepsii.

Při spojení NN x NN je celý vrh čistý.

Při spojení nn x nn tedy oba rodiče epilepsii mají, je celý vrh postižený epilepsií.

Při spojení NN x nn, tedy bez nešení epilepsie s epileptickým partnerem je celý vrh heterozygotní, tedy Nn – no a pak je jasné co vznikne při různém, uvedeném spojení. Při spojení NN (bez epilepsie) s Nn (nese obojí) vznikne 50% NN (bez nesení epilepsie) a 50% potomků bez projevení epilepsie, ale s přenášením obojího. Jak je patrno z uvedených údajů je nutnost sledovat tuto těžkou chorobu velmi důsledně a chránit další generace proti jejímu rozšiřování a činit všechna opatření pro její omezení a zastavení!

Ing. Jan Findejs

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

HERPES VIRUS

Výskyt herpes virových onemocnění v naší republice stoupá a konečně mu věnuje pozornost i mnoho kolegů pracujících na klinikách a v laboratořích. Jsou již dostupné i studie týkající se výskytu viru v populaci, systematizace příznaků a vliv vakcinace. Máje již pracoviště, která diagnostikují herpes virus z krve nebo pitevního materiálu.

Podle mého názoru již před 15ti lety způsoboval v naší republice herpes mnoho ranných odúmrtí plodů a zdánlivou neplodnost. Také úhyny štěňat několik dnů po narozeních na tzv. koliky byly podle mého herpes virového původu. Sama jsme prošla obdobím, kdy mých 8 fen nemělo 2 roky žádné štěně a důvodem nebyla jejich infekce staphylokokem , kterého měly také. Rovněž mi uhynulo několik plačících štěňat první dny po porodu. Kolegové se mi tehdy smáli, když jsem na herpes upozorňovala, chovatelé ho popírali ještě před pár lety.Ti, kteří nedávno tvrdili, že žádný herpes v chovu nemají, většinou lhali z neznalosti nebo tajili stav. Musím říci, že ten,kdo má 3 a více fen, se s herpetem jistě setká, i když ho může v počátku provázet štěstí. Marně jsem své nové klienty chovatele přemlouvala k prevenci proti herpesu. Ovšem u všech došlo do 2 let na má slova. Díky mým fenám mám velký náskok a zkušenosti s terapií. Velkou pomocí je také vakcína, která je na trhu krátkou dobu a je cenově velmi náročná.

Herpes se přenáší pohlavní cestou, takže na počátku je jeden z rodičů. Kde je ovšem počátek, se nedá určit, protože bychom museli hledat 15a více let zpět. Takže se chovatelé nemusí bát přiznat problém, protože s každým rokem roste promořenost prostředí a snižuje se imunitní odolnost zvířat. Bezpochyby jsme někde koupili štěně z nakaženého chovu, které všichni považovali za zdravé, pejska jsme nakryli a tím herpes přenesli dále a porodili jsme štěňátka zdánlivě zdravá,ale nakažená a ta jsme zase s čistým svědomím prodali. Nemůžeme tedy vinit konkrétně, pouze člověka jako živočišný druh, který svým způsobem života nebere ohled na zemi a přírodu a produkuje tolik chemie, kterou pak jíme a dýcháme, že naše těla už nezvládnou zcela potlačit virové infekce. Viry jsou také velmi inteligentní a protože jsou mnohem starší než my, urazili miliony let vývojem přizpůsobování se podmínkám. Zacházejí s naším tělem stejně jako my s planetou zemí, to znamená že tělo používají ke svému užitku bez ohledu na to, že ho mohou zničit, zabít a tím pádem uhynout i s ním. Léky na viry jsou tak agresivní, že kromě viru také likvidují tělo samo. Lidé raději bojují, používají sílu na vše a zabíjí a ničí, léky potlačují projevy nemoci, nemoc se ukrývá do těla, takže ji nevidíme a jsme spokojeni. Jako s odpadky zakopanými pod zem. Že pak nefunguje tělo ani půda, bývá pro nás stále překvapením.

Připustíme nakaženého jedince a pohlavní cestou nakazíme partnera. Pokud má fena sníženou imunitu, může se herpes pomnožit a zničit všechna štěňata. Zdánlivě tedy nezabřezla. Je mnoho důkazů, kdy v 21. dnu na sonu vidíme štěňata a za 14 dní tam nejsou. Fena je vstřebala. Nemusí jít nutně o herpes. Pokud nezahynou všechna, můžeme fena předčasně porodit slabá, neduživá nebo mrtvá štěňata, případně s deformitami nebo rozštěpy. Ani zde nemusí jít vždy o herpes. Silná fena udrží štěňata a porodí, možná méně, možná s nějakou vadou,ale máme štěňata. Za pár dní začnou plakat. Pláčí a pláčí a nepomůže masáž bříška, krmení, analgetika.. štěně uhyne nebo ho utratíme. Pitva ukáže hnisavý zánět, dokonce i rozklad plic! Může jít i o následek vdechnutí plodové vody nebo mléka. Na střevech mohou být drobné krváceniny, také v dalších orgánech. To už velmi směřuje k herpesu. Ti, co přežijí, začnou plakat za několik dní, tedy asi týdne po porodu. Všímavý chovatel uvidí oteklé oko ! Hnis se hromadí v zavřeném oku. Vzpomeňte si,jak jsme tyto případy léčili před 20ti lety !! jako bakteriální infekci. Oči se rozřezávaly, podávala se antibiotika. Tato štěňata většinou zachráníme. A většinou zachráníme i zrak a to i razantní chirurgicko metodou, raději však homeopatickou.

A poslední fáze. 2-3 měsíční štěně má kašel, rýmu, zánět spojivek. Ne tak invazivní, jako u psincového kašle, ale spíše pomalý nástup, pomalý vývoj a Dlouhá terapie. Většinou je vyléčíme, domníváme se,že jde o bakteriální infekci. Štěňata prodáme. A všechna zúčastněná štěňata jsou bezpříznakoví nosiči viru až do další březosti.

Dejte si to dohromady, co z příznaků vás už roky provází? Jednou tak, jindy jinak? Máte herpes?

Jak z toho. Ozdravení chovu trvá 2 roky a následuje trvalá prevence. Podle rasy a příznaků volím na pročištění od záteže prostředí Nux vomicu, plumbum metallicum, siliceu, thuyu. Na 2 měsíce. Na podporu imunity vybírám z Thymuline, Silicei, oscillococcina, mangana.

Sami bez konzultace s homeopatem můžete použít oscillo 20 kuliček 1x za 14 dní dlouhodobě a 2 měsíce 2x týdně thymuline 9-15ch.

Kolem krytí zintenzívním podání oscilla a jiných homeopatik dle rasy, po krytí nasazuji homeopatika zejména phosphorus na ochranu a vývoj vnitřních orgánů a Siliceu na zvýšení imunity. Až do porodu. Toto je základ, který upravuji nejrůznějšími způsoby se zohledněním jedince a chovu.

Rozhodně očkuji a to 10-14dní po krytí, což se mi osvědčilo nesrovnatelně lépe, než očkovat před krytím. Očkuji také 14dní před porodem.

Štěnata dostávají ihned po porodu homeopatika a dostávají je denně. Oscillo, siliceu, phosphorus, každý den něco. Ta, která mají zachvácené vnitřní orgány, nezachráním, ale díky pitvě mohu vylepšit ochranu vrhu a očistu chovu.

Jakmile začnou plakat, sleduji oči. Pokud podáte homeopatika první hodiny po nástupu pláče, je pes za 24hodin zdravý!! Na rozdíl od 3týdenní terapie antibiotiky nebo otvírání oka, dávám jen Argentin nitricum. Na hnisavé oční záněty novorozenců, phosphorus na podporu oka, nervové soistavy a vnitřních orgánů, případně calcareu fluoricu na ochranu rohovky, často mercurius auratus, který zahrnuje hnisání a problematiku oka. Štěně dostává rozpuštěná homeopatika kažkou půl hodinu, střídavě. Oscillo aspon 3x denně. Sourozenci dostanou prevenci oscillem a phosphorem vícekrát denně.

Pozdější zánět dýchacích cest řeším opět se základními léky na imunitu a specifickými léky podle příznaků. V tomto věku dávám i antibiotika, protože jde o nejnáročnější životní období štěněte a raději ho chráním před sekundární bakteriální infekcí.

Herpesu neutečeme, ale můžeme se mu postavit. Možná nám pomůže zamyslet se sami nad sebou, jak se vlastně člověk sám chová ke svému tělu, jak se chováme jako lidstvo k matce Zemi. Máme vůbec právo odsuzovat herpes virus a jiné viry, když oni také chtějí žít a chovají se stejně jako my.

Co když povodně a přírodní katastrofy jsou jako antivirotika? Co když Země likviduje část populace, aby populace nezlikvidovala ji?

Mám čím dál větší úctu ke každé formě života. Nechci nic zbytečně zabíjet, doufám, že moje úcta a respekt k ŽIVOTU se mi vrátí v podobě zdraví.

MVDr.S.Müllerová

CELOŽIVOTNÍ PRŮVODCI... HERPES VIRY

Slovo herpes pochází z řečtiny a označuje infekční onemocnění vyvolané viry - herpes viry. Infekční onemocnění vyvolaná herpes viry nejsou záležitostí jen posledních let nebo desetiletí, ale jsou známa již po několik staletí a patří mezi nejčastější virová onemocnění člověka vůbec. Před herpes viry není samozřejmě uchráněn ani svět zvířat. Psí herpes virus CHV (canine herpes virus je takzvaný alfa-herpes virus, který napadá převážně domestikované a volně žijící psovité šelmy. Herpes virus canis byl prokázán v nejrůznějších zemích na celém světě: v USA, v Německu, v Anglii, Francii, Nizozemí, v Norsku, ve Švýcarsku, v Austrálii i v Japonsku. Dospělá zvířata se infikují přímým kontaktem při krytí nebo vylučováním sekretu z nosu. Štěňata se při narození nakazí kontaktem se sliznicí pochvy nebo po narození stykem s nosními sekrety matky (nebo jiných infikovaných zvířat). Tento virus se může přenášet z matky na štěňata také prostřednictvím placenty (plodového lůžka). Průběh infekce závisí především na věku psa v okamžiku nákazy. U štěňat starších pěti týdnů a u dospělých zvířat probíhá onemocnění často zcela bez příznaků. Pokud se ale objeví příznaky onemocnění, jde o zánětlivé procesy sliznic penisu a předkožky nebo pochvy; objevit se mohou také příznaky podobající se nachlazeni. Tyto záněty většinou samy odezní. Poté zůstává infekce a to je pro herpes virus typické po celou dobu latentní (tzn. skrytá). Virus lze prokázat například v úsecích nervů nebo jiných orgánech, ale reaktivuje se a začne se rozmnožovat až ve stresových situacích, jako je říje, porod a podobně, kdy je obranyschopnost organismu přirozeně oslabena. Pak se znovu začnou tvořit protilátky. Organismus psa začne virus vylučovat a tím se mohou nakazit ostatní psi. Infikované psy - přenašeče viru - lze odhalit tím, že je vyšetříme na přítomnost protilátek proti psímu herpes viru. Psovi se odebere krev a z ní se získá sérum. V takzvaném neutralizačním testu se sérum vyšetří na přítomnost protilátek, které jsou zaměřeny proti herpes viru.

INFEKČNÍ ÚHYNY ŠTĚŇAT
Infekce herpes virem patří mezi hlavní příčiny úhynů štěňat následkem infekčních onemocněni. Pod tímto pojmem se skrývá celý komplex infekčních onemocnění, která jsou charakteristická tím, že u jedné feny nebo v jedné chovatelské stanici dochází ve zvýšené míře ke ztrátám na štěňatech během prvních dní po porodu. Štěňata se narodí zdravá a jsou dobře vyvinutá, ale pak začnou žalostně naříkat a kňučet a odmítají přijímat potravu; pozorujeme u nich také ztížené dýcháni. Průběh nemoci bývá velmi akutní; štěňata umírají často během několika málo hodin od prvních příznaků onemocněni. Čím dříve zvířata onemocní, tím nepříznivější je průběh celé choroby. U štěňat do věku dvou týdnů způsobuje tato infekce většinou onemocnění se smrtelným průběhem. Pravděpodobnost, že štěňata zemřou následkem uvedené infekce, začne od třetího týdne klesat. Infikované štěně se však stává, jak jsme již popisovali, hostitelem psího herpes viru po celý zbytek svého života. U starších vrhů přežívají většinou nejsilnější štěňata. V kotci, ve kterém se infekční úhyny štěňat již jednou vyskytly, k nim může docházet stále znovu; choroba většinou útočí ve vlnách. Virus se rozšiřuje v organismu v lymfatických uzlinách všech tělesných orgánů a v určitých částech střeva. Kromě toho se šíří podél nervových drah až do mozku. Příznaky onemocnění se projevují ve zhoršeném celkovém zdravotním stavu psa, nechutenstvím, zpomalením srdečního tepu, sníženou tělesnou teplotou, bolestmi břicha, zvracením a průjmem. K tomu se přidává podchlazení štěňat a trvalé naříkání. Někdy pozorujeme také křeče a pohyby končetin jako při veslování. V některých případech však štěňata uhynou zcela náhle a bez jakýchkoliv příznaků. Diferenciální diagnóza uhynulých mladých psů musí vyloučit psinku, infekční zánět jater a parvovirózu psa.

HERPES PROSTŘEDNICTVÍM PLACENTY
Pokud se herpes virus přenese na dosud nenarozená štěňata placentou, závisí průběh onemocnění rovněž na okamžiku nákazy. Jestliže se fena dostane do styku s herpes virem poprvé při krytí, může se virus poté, co se v organismu dostatečně rozmnožil, usídlit v děloze. Tím muže zabránit zahnízdění vajíček nebo může způsobit úhyn plodů. Jestliže dojde k první infekci feny ve druhé třetině březosti, může dojít k mumifikaci plodů, potratu nebo předčasnému porodu. Pokud se fenka infikuje až v poslední třetině březosti, štěňata se narodí normálně. Jestliže však fena nemá dostatek protilátek v kolostru (mlezivu), uhynou štěňata během několika málo dní. Je-li koncentrace protilátek v kolostru dostatečně vysoká, štěňata sice nejsou chráněna před nákazou, ale před vlastním onemocněním ano. Proto většinou přijde fenka s pozitivním nálezem viru CHV následkem infekce herpes virem jen o svůj první vrh, protože neustálou reaktivací latentní infekce stále dochází k opakovanému oživování protilátek (booster). Následující vrhy jsou proto lépe chráněny díky vyšší koncentraci protilátek u matky.

HERPES - JEDNOU PROVŽDY
Herpes viry jsou mimořádně nakažlivé. Jakmile se pes tímto virem infikuje, nikdy se ho už nezbaví, jedná se o celoživotní a trvalou infekci. Proto musíme počítat také s tím, že se toto infekční onemocnění stále rozšiřuje. Kromě herpes virů mohou infekce, jež vedou až k úhynu štěňat, vyvolávat také jiné druhy virů (například parvoviry), z bakterií pak E. coli nebo stafylokoky. Herpes virus je však v infekčních příčinách úhynů štěňat na prvním místě. Odhady stupně promořenosti populace psů hovoří o hodnotách od 6 do 22 procent. Podle výsledku průzkumů z Anglie a Francie se však zdá, že by tento virus mohl být podstatně více rozšířen, než se až dosud předpokládalo.

PROTIOPATŘENÍ PROTI CHV
...prakticky neexistují. Neexistuje ani účinné očkováni, ani účinná léčba. Stupeň promořenosti populace psů je pravděpodobně vysoký (viz výše); ke ztrátám na štěňatech dochází jen tehdy, když se matka infikuje poprvé až během březosti. Další březosti feny probíhají obvykle normálně; může se však snadno stát, že fenka při příštím cyklu nezačne hárat nebo nezabřezne. Proto se zdá, že nemá smysl vyřadit z chovu zvířata, u nichž byl virus prokázán. Měla by být pouze oddělena od psů. kteří virus dosud nepřenášejí, přinejmenším během březosti a v prvních dvou týdnech po porodu. Také štěňata, která přežila nákazu CHV, bychom měli držet stranou od negativních březích fen, které nejsou nakaženy virem CHV, a také od jejich novorozených štěňat, protože tato štěňata vylučují virus ještě po tři nebo čtyři týdny. Jediná možnost profylaxe spočívá v podávání takzvaných paraimunitních stimuačních prostředků k posílení imunity matky a štěňat během březosti a po narození. Tyto látky by měly stimulovat imunitní systém březí feny. Faktory, které přispívají k možnému rozšíření infekce, jsou mimo jiné chyby v péči o zvířata a způsobu jejich chovu a také ve zneužívání léků (například příliš časté a nekritické používání produktů obsahujících kortizon). Další příčinou problémů může být matka, pokud například začne vylučovat mléko příliš pozdě. Velký problém je hospitalismus, tedy vysoká hustota choroboplodných zárodků, která se vyskytuje především na místech, kde žije mnoho zvířat v omezeném prostoru - například v kotcích nebo útulcích pro psy. Proto je rozhodně třeba provádět v takových prostorách pravidelnou dezinfekciběžnými prostředky a dezinfikovat všechny prostory, ve kterých se zdržovali infikovaní psi, včetně všech předmětů v těchto prostorách.

HERPES, KAŠEL
Psí chřipka: pod pojmem psincový kašel chápeme komplex infekčních onemocnění dýchacího traktu psa. Tato onemocnění mohou být různého stupně závažnosti. Vyskytují se převážně za chladnějšího ročního období ve větších chovatelských zařízeních a prakticky je nelze ovlivnit antibiotiky. Na těchto hlavních infekcích se podílejí především následující druhy virů: reoviry. viry chřipky, viry lidské chřipky (u těchto virů jde: o chřipkové viry člověka! Proto se někdy namísto psincového kašle hovoří také o psí chřipce) a herpes viry. Proti psincovému kašli existuje oč­kování, ale v Evropě je v poslední době k dispozici jen očkovací látka proti virům parainfluenzy. Bohužel není k dispozici jako samostatná očkovací látka, ale vždy jen v kombinaci s očkováním proti psince, infekční žloutence a parvoviróze.
 

A. H.
Převzato z časopisu Svět psů 12/2004 a redakčně kráceno, obrázky doplnil V. Rod.