Známky, známky, známky
S jazykem českým je potíž. Ono totiž nestačí jen napsat diktát na jedničku. On obsahuje celou škálu dovedností. Pravda, takový diktát, ten se dá dobře kontrolovat a dá se na něm ukázat, jak umíme pravopis. Ale to nám nestačí.
Nejdůležitější je nyní pro nás to, jak umíme číst. Výborní druháci už dokážou číst rychle, plynule, správně a s porozuměním. Porozumění, to znamená, že školák dokáže odpovídat na otázky určené k přečtenému textu, a také dokáže sám k textu otázky formulovat. A to není jednoduchá záležitost.
Tady se ukazují i další oblasti „češtiny“. Vím, co čtu? Umím zformulovat větu? Je moje věta správná? Dokážu vůbec všechno to, co jsem se naučil, používat?
Zjistit, zda tyto dovednosti školák ovládá, není jednoduchý úkol. Je to úkol vyžadující dostatek času, který můžeme vynásobit ještě počtem dětí ve třídě. Navíc situace z hodiny většinou odezní, aniž by po ní zůstala nějaká hmatatelná stopa, jakýsi důkaz o nabytých dovednostech. Zůstane jen známka. Známka, jejíž obsah nelze kontrolovat jako u známky z diktátu. Známka, která až po opakovaném prověření dovednosti přináší informaci o tom, zda školák udělal pokrok. A na pokrok je zase třeba si počkat. Proto také těchto známek není mnoho. O to víc jsou důležité. Přináší informace mnohem cennější než diktáty.
Tedy: Vážení rodiče, už rozumíte tomu, proč nemá smysl počítat průměr známek v žákovské knížce? On nám totiž informaci o tom, co bude mít potomek za známku na vysvědčení, stejně nepřinese.