JAK TO BYLO S GOTTWALDEM????
Zemřel "dělnický" prezident Klement Gottwald
Klement Gottwald
Klement Gottwald se narodil 23. listopadu 1896 jako nemanželský syn chudé zemědělské dělnice. Vyučil se truhlářem a od roku 1921 byl členem KSČ. Na 5. sjezdu KSČ v roce 1929 se postavil do čela stranických pučistů a vyhlásil bolševizaci KSČ. Jeho skupina se prosadila především díky dogmatickému přebírání tehdejších směrnic Komunistické internacionály.
V roce 1945 se Gottwald stal předsedou KSČ a tuto funkci vykonával až do své smrti. V květnu 1946 komunisté s téměř čtyřiceti procenty hlasů vyhráli volby a Klement Gottwald se stal premiérem.
V letech 1945-1947 se stylizoval do role rozvážného státníka a budovatele republiky. Po abdikaci Dr. Edvarda Beneše, který odmítl podepsat komunistickou ústavu 9. května, byl v červnu 1948 "zvolen" do funkce československého prezidenta. Po tomto roce nesl zodpovědnost za politický vývoj v zemi a s ním související roky nezákonností, policejní zvůle a politických procesů.
Od února 1948 se prohlubovalo Gottwaldovo vazalství na Moskvu. Začátkem 50. let byl již v podstatě pasivním vykonavatelem Stalinových direktiv. Na počátku padesátých let došlo k mnoha politicky vykonstruovaným procesům a bylo vyneseno přes 230 rozsudků smrti. Více než sto tisíc občanů bylo odsouzeno k doživotí či mnohaletému vězení.
Okolnosti smrti
11. března 1953 se první dělnický prezident vrátil leteckým speciálem z pohřbu Stalina. Stalinova smrt těžce nemocným československým prezidentem hluboce otřásla, navzdory doporučením svých lékařů však do Moskvy odcestoval. Po svém návratu si postěžoval předsedovi vlády Antonínu Zápotockému, že mu není příliš dobře. Myslel si, že má jen chřipku, ale skutečnost byla vážnější.
Ačkoliv to bylo přísně tajeno, byl závislý na alkoholu a trpěl syfilidou. Tyto problémy byly zřejmě příčinou aneurysmatu, tedy výdutě srdeční aorty, které vedly k příčině smrti:"Lékaři mu zakázali, aby se vystavoval prudkým změnám atmosférického tlaku. Z toho také vyplývalo, že neměl létat letadlem. On je neposlechl a jak do Moskvy, tak zpátky letěl letadlem. A zřejmě při té zpáteční cestě mu výduť na aortě praskla. Nebylo to zranění nebo změna, která by vyvolala okamžitou smrt, ale on několik dní umíral, až nakonec právě na toto onemocnění zemřel. A to ostatně potvrdili i lékaři, kteří se účastnili pitvy, kterou prováděli sovětští odborníci, ale naši lékaři u toho byli přítomni. Ti potvrdili, že nešlo ani o otravu ani o nic senzačního, ale prostě o normální smrt."
Gottwald zemřel 14. března 1953 ve věku nedožitých sedmapadesáti let.
Díky tomu, že se tak stalo krátce po návštěvě pohřbu Stalina, to vypadalo to, že je velkému sovětskému vůdci věrný i ve smrti.
"Gottwaldova smrt byla skutečně zvláštní, podivuhodná. Nelze se divit, že vyvolávala spekulace, protože to, že zemřel tak krátce po Stalinovi, tak krátce po návratu z Moskvy na jednu stranu vyvolávalo ironické komentáře v tom smyslu, že byl i v tomto věrným Stalinovým žákem, na druhou stranu vyvolávala určité nejistoty, zvláště když se údajně i Marta Gottwaldová několikrát nechala slyšet, že ho v Moskvě otrávili, že ho v Moskvě zabili,"
říká Jiří Pernes. Gottwaldův pohřeb se stal příležitostí k tryznám a kondolencím, organizovaně truchlily miliony lidí.
Už 17. března poslal tajemník ÚV KSČ Bruno Kohler přípis krajským stranickým tajemníkům: "
Vážení soudruzi, aby budoucím pokolením byla zachována tvář soudruha Gottwalda, bylo rozhodnuto balzamovat jeho tělo. Balzamované tělo bude v brzké době veřejně vystavené. Tuto zprávu vám sdělujeme proto, abychom uspokojili ty pracující, kteří nemohou nyní zhlédnout soudruha Gottwalda ani se zúčastnit jeho pohřbu."
Gottwaldovo nabalzamované tělo bylo vystaveno ve skleněné rakvi v Památníku osvobození na Žižkově. Přes každodenní péči a obrovské náklady však tělo napuštěné chemikáliemi po čase začalo měnit podobu. Nakonec bylo v roce 1962 zpopelněno a uloženo opět v žižkovském památníku. Po pádu komunismu byla Gottwaldova urna z památníku odstraněna a uložena na Olšanských hřbitovech.
V hodnocení všech našich dosavadních prezidentů se výše uvedený muž ocitá tradičně na chvostu tabulky. A není se čemu divit. První z tzv. „dělnických prezidentů“ si lepší místo rozhodně nezaslouží. A přitom by to mohl být oslnivý důkaz toho, jak daleko to může dotáhnout truhlář, původem nemanželské dítě zemědělské dělnice. Kdyby nám ovšem s vyslovením toho jména nenaskakovaly jako nepodmíněný reflex stovky umučených a popravených občanů z jeho éry.
.
Klement Gottwald byl nepochybně dobrým stratégem a zdatným politikem, ale svůj osobnostní kapitál věnoval k utvoření režimu, který nelze označit jinak - než jako režim zločinný a nezákonný. Tento článek ovšem nemá aspiraci líčit životopis komunistického pohlavára ani jeho politické aktivity nějak rozvádět, analyzovat a posléze závěry z bádání reprodukovat. Na to jsou jistě aprobované studie. My se zaměříme na poslední okamžiky Klementa Gottwalda na tomto světě, protože i sám Gottwald, ačkoliv to z uctívání jeho kultu nebylo vždy patrno, byl bytostí smrtelnou.
Již v roce 1944 ho při pobytu v Sovětském svazu postihl infarkt, navíc si v mladším věku přivodil syfilis, což před svým okolím úzkostlivě tajil. Později na Pražském hradě unikal před zodpovědností, kterou si nepochybně uvědomoval, tím, že pil. Kdybychom chtěli překročit rámec kultivované diskuze, řekli bychom, že se věnoval nadměrnému požívání alkoholu, což ještě zhoršovalo jeho už tak chatrný zdravotní stav a navodilo celkový rozpad osobnosti.
Březen 1953 je uvozen smrtí „největšího génia všech dob“, jak ho tehdejším politickým reprezentacím států lidově- demokratického bloku představovala sovětská propaganda, J. V. Stalina, mimochodem nejmasovějšího vraha 20. století. Účast na jeho pohřbu byla pro Gottwalda, který se považoval za jeho žáka a věrného stoupence, jasnou záležitostí - o které navzdory svému zdravotnímu stavu odmítl s lékaři diskutovat. Gottwald byl na tom velmi špatně, prakticky od ledna 1953, kdy se účastnil otevření Leninova muzea, se již neobjevoval na veřejnosti. Trpěl výdutí srdeční aorty a i přesto se rozhodl do Moskvy letět. Doprovázel ho jeho zeť, respektive ministr národní obrany - Alexej Čepička.
.
Večer před odletem odvysílal rozhlas projev Klementa Gottwalda, kterým vzdává hold svému učiteli. Pozorný posluchač poznal, že to již není ten Gottwald, kterého byl zvyklý poslouchat léta před tím. Mdlým a unaveným hlasem zde Stalinovo jméno a dílo usazuje „ na věky“ do dějin našich národů. Již v Moskvě mu není dobře, přes protesty československých lékařů se však rozhodne letět i nazpátek. To už aorta nevydrží.
.
Středa 11. března 1953
.
Klement Gottwald přilétá na ruzyňské letiště, kde je vítán A. Zápotockým, V. Širokým a dalšími představiteli tehdejšího režimu. Necítí se dobře, což má bagatelizovat slovy: „rychle tu chřipku ze mě vyžeňte“. Nemáme důkaz, že na smrt nemocný Gottwald toto skutečně řekl. Z Ruzyně odjel na Hrad. Lékaře ovšem k sobě nezavolal.
.
Čtvrtek 12. března 1953
.
Vnučky Klementa Gottwalda navštěvuje pediatr prof. Jaroslav Procházka, kterého při této příležitosti požádá Gottwaldova manželka Marta, aby se podíval i na hlavu státu. Záhy je vydána první zpráva o „onemocnění presidenta republiky soudruha Klementa Gottwalda“, která veřejnosti sděluje, že Gottwald onemocněl prudkým zánětem plic a pohrudnice. Teplota večer 37,7 st, puls 108 za minutu, krevní tlak 120/80 mm Hg.
O vážném stavu jsou během večera uvědomeni nejvyšší státní a straničtí představitelé.
.
Pátek 13. března 1953
.
16.00
Byla vydána druhá zpráva, která konstatovala zhoršení stavu, což je zaviněno náhlým poklesem krevního tlaku a celkovou oběhovou slabostí.
.
21.00
Druhá zpráva konstatovala, že v důsledku zhoršení zdravotního stavu bylo u lékařů vzbuzeno podezření na vnitřní krvácení. U Gottwalda byla proto provedena zkusmá punkce, při které byla skutečně zjištěna tekutá krev. Došlo k tomu, čeho se lékaři obávali – srdeční aorta praskla.
.
Sobota 14. března 1953
.
Bylo rozhodnuto provést odlehčující hrudní punkci a transfuzi krve. I tak však zůstával stav pacienta vážný. Tlak kolísal mezi 100 až 140 za minutu a byl slabý. Dýchání bylo ztíženo, počet dechů od 26 – 42 za minutu. Krevní tlak dosáhl maxima 130 a minima 80, ale po tomto přechodném vzestupu zůstával i nadále slabý.
.
6.00
Klement Gottwald usíná. Po krátkém a klidném spánku však dochází ke krizi.
.
8.15
Dochází k poruše ústředního nervstva a ztrátě vědomí. Oběh krevní i dýchání se udržují jen energickými lékařskými zásahy.
.
9.00 – 11.00
Dýchání a krevní oběh jsou uměle udržovány, stav kolapsu se prohlubuje. Vzrůstá cyanosa a bledost, dýchání vázne, tep nelze nahmatat, krevní tlak nelze změřit. Znovu prokázány poruchy ústředního nervstva.
.
11.00
Přesně v 11 hodin Klement Gottwald zemřel.
.
Byla zjištěna cévní skleróza s význačnými změnami na srdečnici (aortě). Trhlina ve stěně aorty způsobila výron krve do levé poloviny hrudníku a do mezihrudí. Zesilující krvácení vedlo k selhání srdečně cévní soustavy, což bylo příčina smrti.
.
Od smrti nezachránili Gottwalda ani sovětští lékaři, kteří byli účastni lékařského konzilia. Prasknutí aorty nepřispěla, respektive ji nepochybně vyvolala, změna atmosférického tlaku, ke které došlo při zpáteční cestě letadlem, kterým se Gottwald, který v letadle ležel, navracel zpět do vlasti z pohřbu J. V. Stalina.
.
Jedna z posledních fotografií živého Klementa Gottwalda. Pořízena po příletu z Moskvy (11. 3. 1953).
.
Za pár dnů již ležel Klement Gottwald v dubové rakvi ve smutečně vyzdobeném Španělském sále Pražského hradu.
.
Marné hrátky s nesmrtelností
Nově odhalené dokumenty ukazují, že pokus balzamovat Klementa Gottwalda
nevyšel
V roce 1962 se Klement Gottwald stal obyčejným smrtelníkem. Teprve devět
let poté, co dotlouklo jeho srdce, opustilo tělo prvního dělnického
prezidenta mauzoleum na pražském Vítkově, bylo spáleno a urna s popelem
předána pozůstalým. Malý československý pokus o nesmrtelnost skončil.
Nový ucelený pohled na balzamování Gottwaldova těla, podivnou anabázi
padesátých let, nabídla nejnovější studie, kterou zpracoval historik
Stanislav Červinka mladší, spolupracovník Úřadu pro dokumentaci a
vyšetřování zločinů komunismu. Historik využil archivních materiálů z
Ústředního výboru KSČ, které dosud nebyly publikovány. Výsledky byly
překvapivé. Původně utajované materiály prokázaly, že se balzamování
příliš nepovedlo, takže Gottwaldovy končetiny postupně uhnívaly. Ukázaly
však i to, že zájem veřejnosti (ať chtěný či nechtěný) vidět mrtvé tělo
nebyl vůbec zanedbatelný. Za šest let (1953-1958, což není celá doba
otevření mauzolea), jej vidělo celkem 1 156 742 návštěvníků. "Určitě bych
z této záležitosti nedělal věc senzační, i když ona vzbuzuje zvědavost, to
je pochopitelné. Z hlediska té bizarní konstrukce uchovat jeho tělo na
věčné časy to všechno skončilo fiaskem," říká Červinka.
Hlavně uspokojit pracující
Gottwald zemřel 14. března 1953 krátce poté, co se vrátil ze Stalinova
pohřbu. Vypadalo to, že je velkému sovětskému vůdci věrný i ve smrti,
jenže ve skutečnosti mu ublížila riskantní cesta letadlem do Moskvy a
zpátky. Jeho pohřeb byl příležitostí k tryznám a kondolencím, organizovaně
truchlily miliony lidí. Už 17. března poslal tajemník ÚV KSČ Bruno Kohler
přípis krajským stranickým tajemníkům: "Vážení soudruzi, aby budoucím
pokolením byla zachována tvář soudruha Gottwalda, bylo rozhodnuto
balzamovat jeho tělo. Balzamované tělo bude v brzké době veřejně
vystavené. Tuto zprávu vám sdělujeme proto, abychom uspokojili ty
pracující, kteří nemohou nyní zhlédnout soudruha Gottwalda ani se
zúčastnit jeho pohřbu."
Mauzoleum, to není jen tak
Vybudování Gottwaldova mauzolea ovšem nebylo ani levné, ani jednoduché.
Navzdory tomu, že budova na Vítkově byla vlastně postavena za první
republiky jako plánovaný památník Jana Žižky a československých legionářů,
po válce ji komunisté využili pro vybudovaní vlastní obdoby "Kremelské
zdi" a už v roce 1951 se v upravené budově památníku objevily první urny
zakládajících členů KSČ. Což byl jen skromný začátek. Péče a ochrana
Gottwaldova těla posléze dala trvalé zaměstnání téměř stovce lidí.
Mauzoleum dostalo po smrti dělnického prezidenta svého náčelníka,
zástupce, strážní jednotku, techniky, laborantky, elektrikáře, velitele
směn (kontrolovali zabezpečení a čistotu), uklízečky I. kategorie (směly
uklízet v hlavní části mauzolea) a uklízečky II. kategorie (uklízely v
ostatních prostorách). Celkem 98 stálých zaměstnanců placených
ministerstvem vnitra. Jenže to nebylo všechno. Pro potřeby sovětských
lékařů-specialistů, kteří měli dohlížet na balzamování, byla ve Staré
Boleslavi zřízena speciální vila. A v březnu 1954 muselo ministerstvo
financí na návrh usnesení politického sekretariátu ÚV KSČ zaplatit 400
gramů ryzího zlata, jímž byl pozlacen nápis nad vchodem: "Klement
Gottwald".
Proč balzamovat?
Balzamování těla komunistického vůdce nebylo osamoceným pokusem: v Moskvě
už dlouhé roky leželo nabalzamované tělo V. I. Lenina, lékaři pracovali na
balzamování Stalina a v bulharské Sofii bylo takto naloženo i s tělem
Georgi Dimitrova, který zemřel v roce 1949. Jenže ve střední Evropě to
přece jen byla výjimečná záležitost: žádný z okolních komunistických států
(Polsko, NDR, Maďarsko) se k něčemu podobnému neodhodlal. Historikové
zdůrazňují především vliv sovětských poradců, není však vyloučeno, že
příčiny byly i domácího původu. "Mohla za tím být i taková česká malost -
snaha před autoritou demonstrovat svou věrnost navenek (a uvnitř si třeba
myslet své). To by vysvětlovalo, proč třeba Poláci se do ničeho podobného
nepustili. Ta česká malost mohla být částí živné půdy pro mauzoleum i pro
tu obrovskou sochu Stalina, šlo o to, aby tyto projevy bylo vidět. Dalším
důvodem mohlo být uplatnění principu, podle kterého jsou nositelé idejí
důležitější než ideje samotné," říká psycholog Lubomír Kostroň z fakulty
sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity a upozorňuje, že v
poválečném přelomovém období navíc bylo potřeba nových rituálů. "Odpoutat
se od starého a vzniklé vakuum vyplnit něčím novým. Rituály posilují
víru," říká Kostroň. A kontakt se smrtí byl působivý už od dob starého
Egypta. Pečlivě vybráno bylo nakonec i místo na Vítkově, kde husité svedli
vítěznou bitvu. "Je to magické místo v Praze, které navíc jediné z tamních
dominant zůstalo vlastně neobsazené. To místo bylo známé z Jiráska, samo
se nabízelo. Nešlo zvolit lépe," říká psycholog.
Problémy s mrtvolou
Trable ovšem provázely balzamování Gottwaldova těla od samého počátku.
Stranickým představitelům se nejdříve nelíbilo nasvícení mrtvoly.
Charakteristické je, že všechny problémy řešili zásadně nejvyšší
představitelé strany a vlády. Žádost o sovětskou pomoc při dodání
dokumentace k novému osvětlení proto vyřizoval ministr zahraničí. Podobně
byly rozdělovány i další úkoly: ministr paliv měl zajistit opravu přívodu
elektřiny k novým světlům a ministr kultury (prostřednictvím
Československého státního filmu) zajistit vlastní osvětlení sarkofágu.
Stejně jako mrtvé tělo zaměstnávalo nejvyšší státní představitele,
zaměstnávalo i přední československé vědce o výzkumníky: například
vývojové středisko Tesly Holešovice vyrobilo podle sovětského vzoru nové
speciální žárovky na osvětlení sarkofágu a Výzkumný ústav
vzduchotechnických a chemických zařízení v Praze zkonstruoval průtokové
měřiče vzduchu pro laboratoř a smuteční síň. Po opravě světel to chvíli
vypadalo, že je vše v pořádku, až na drobné závady. Dokazuje to zápis o
provozu mauzolea, kterým se zabývalo politické byro ÚV KSČ: "Došlo ke
spálení elektromotorku, který zajišťoval systém pojízdného stolu pro tělo
v přilehlé laboratoři, a následkem elektrického zkratu shořela muchobijka,
rovněž v laboratoři. Obě tyto závady neohrozily bezpečnost těla s.
Klementa Gottwalda." Jenže spálení elektromotoru a elektrické muchobijky
nebylo úplně nevinnou událostí. Lékaři nevěděli, zda dým nenarušil pokožku
mrtvého těla, a tak okamžitě začali jednat: vyžádali si bleskový
telefonický hovor s profesorem Mardaševem, ředitelem mauzolea v Moskvě.
Ten neváhal: sedl do letadla a přiletěl do Prahy, aby na místě vyhodnotil
situaci. Konstatoval, že pokožka porušena nebyla a ani chemický rozbor
dýmu a ovzduší v mauzoleu nebudil obavy. Všechno se zdálo být v pořádku.
Mardašev nebyl ovšem v Praze naposled. Na rok 1957 bylo naplánováno
převlečení mrtvoly z vojenského stejnokroje do občanského oděvu. Odehrálo
se podle plánu 2. června 1957 za účasti sovětského profesora.
Tělo začalo hnít
Přestože se v pravidelných intervalech opakovalo doplňující balzamování,
rok 1959 přinesl tragické zjištění: "Kolektiv lékařů ... dospěl k závěru,
že vzdor skutečnosti, že je sovětská metoda balzamování nejlepší a péče o
balzamované tělo dokonalá, dochází uvnitř těla k pomalému rozkladu
některých tkání, důležitých pro zachování původního stavu a barvy
viditelných i neviditelných částí pokožky," píše historik Červinka. Lékaři
upozorňovali, že v sovětských laboratořích pracují na řešení těchto
problémů desítky lidí, a požádali o vyslání na studijní pobyt do SSSR.
Politické byro jim vyhovělo a současně rozhodlo, aby prezident vyznamenal
profesora Mardaševa a další sovětské odborníky vysokými československými
vyznamenáními. Mardašev tedy dostal Řád práce, jeho kolegové "jen"
vyznamenání Za vynikající práci. Byl to v podstatě omyl. Práce sovětských
odborníků vůbec nebyla vynikající, a pokud ano, rozkladu Gottwaldova těla
nezabránila. Postupně musely být obě nohy nahrazeny protézami a 20. března
1962 politické byro ÚV KSČ přijalo přísně tajné rozhodnutí o přemístění
ostatků prvního dělnického prezidenta. Ministr vnitra Lubomír Štrougal
odvolal čestnou stráž od bran mauzolea, budova byla převedena pod
ministerstvo školství a technické zařízení dostala Karlova univerzita.
Gottwaldovo tělo bylo zpopelněno a československý pokus o nesmrtelnost
skončil.
Co zavinilo neúspěch
"Balzamování je velmi složitá záležitost. Proto většina pokusů také končí
neúspěšně," říká přednosta patologického ústavu brněnské nemocnice U svaté
Anny Aleš Rejthar. Upozorňuje, že v Rusku se poznatky o konzervaci mrtvého
těla předávaly od nepaměti metodou učitel - žák. V tuzemsku taková tradice
nebyla. Nanejvýš pokusy zachovat tělo na tři čtyři týdny kvůli odložení
pohřbu. Základem pro konzervaci mrtvého těla je totiž rychlý postup: Hned
po úmrtí je třeba odstranit vnitřnosti a vypláchnout krev, která musí být
nahrazena speciálním roztokem, jenž prostoupí všechny tkáně. "Pokud se
začne později než za pět hodin od smrti, je to velmi obtížné. Proto je
otázkou, zda na začátku vůbec byly dány podmínky pro úspěšné balzamování,"
říká Rejthar. A navíc upozorňuje: "Po smrti se mění podoba člověka, a to
někdy tak, že ho ani vlastní příbuzní nepoznají. Pro zachování původního
vzhledu člověka je nejlepší vosková figurína."
Instrukce pro péči o Gottwaldovo tělo
Při péči o tělo s. Klementa Gottwalda je třeba mít na zřeteli především
tyto okolnosti:
1. mechanické poškození, které by mohlo být způsobeno neopatrnou
manipulací při ošetřování pokožky;
2. vysychání pokožky, které by mohlo vzniknout nesprávným udržováním
vlhkosti a teploty vzduchu;
3. chemické narušení barvivy a látkami, které mohou tvořit barevné
sloučeniny;
4. infekce, především plísňová;
5. poškození hmyzem;
6. hrubé mechanické poškození, vzniklé při eventuálních technických
poruchách zařízení;
7. poškození těla vysokou teplotou, vzniklou při eventuálním požáru.
(ze sovětských instrukcí pro lékaře, kteří o tělo pečovali)
NA VĚČNÉ ČASY. Klement Gottwald byl jediným komunistickým pohlavárem
střední Evropy, kterého jeho soudruzi nabalzamovali
FOTO: ČTK
Návštěvnost v mauzoleu od otevření do roku 1958
1953 55646
1954 361400
1955 233770
1956 147570
1957 187798
1958 170558
Kdo v mauzoleu pracoval
Příslušníci SNB 25
Příslušníci Vnitřní stráže 48
Civilní zaměstnanci 15
Celkem 98
Pramen: Zpráva o návštěvnosti mauzolea zpracovaná pro politbyro z 15. 9.
1958 (pozdější údaje o návštěvnosti zatím nejsou známa
[zpět]