Je tu opět léto a s ním i nové motodobrodružství. Na cestu se nás mělo vydat sedm lidí s pěti motorkami, ale jak už to bývá, vše nakonec dopadne jinak než naše představy. A tak nás zůstalo pět, ale i tato sestava byla v ohrožení. Pepa si týden před odjezdem vyhodil koleno, a Jirka měl angínu. Původně plánovaný odjezd v sobotu prvního se přesunul na neděli. Získali jsme tím víc času na pakování. Den odjezdu se blížil mílovými kroky, nadšením jsem nemohla ani dospat. Konečně je neděle 2.7.2006 čas vyrazit na expedici
„ELBRUS MOTO TOUR 2006„
Ráno po snídani Dan vytlačí motorku z garáže a na ní připevní hliníkové kufry, sámo-dómo výroby, zaplněné jídlem, oblečením a vším nezbytným pro cestování ve dvou. Topkejs je taky narvaný, sotva ho zavřeme a o tankvaku ani nemluvě. Vsadím se, že určitě polovina věcí, které vezeme je zbytečná, ale co kdyby jen….. Je čas oblíknout motorkové hadry, v deset hodin se pro nás mají zastavit kamarádi Zuzka a Pepa z Hlavence. Abychom mohli vyrazit na tu naší společnou motodovolenou. Za pár minut přišla esemeska od Pepy, že ještě chvilku se zdrží doma na záchodě. Znáte to, před tak dalekou cestou….. Po půl jedenácté z dálky slyšíme jejich BMW 1150, už jedóou! A jsou taky fest naložený. Vše je připraveno, zbývá jen se rozloučit a sednout na Veradero, které nás poveze vstříc dalším dobrodružstvím ukrajinskou a ruskou zemí. Plán je jasný, přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Moldávii, kde na hranicích musíme vyřídit víza, na Ukrajinský poloostrov Krym a odtud trajektem z Kerče do Ruska na Elbrus, nejvyšší horu Evropy. Celkem bychom po dobu tří týdnů měli na motorce procestovat přes 8000km. Tak nasadit helmy a jedeme! Zamáváme rodičům na pozdrav a už uháníme rychlostí stotřicet kilometrů za hodinu po D1 do Bratislavy. Naší první zastávkou ve 12.15hodin je 100km před Brnem na tankování, rovnou si oblékám ještě jedno triko a preventivně před usínáním nasadím MP3 přehrávač. Pokračujeme dál, z oblohy spadne pár kapek vody. Před slovenskými hranicemi opět tankujeme, je třičtvrtě na tři, dáváme si něco k jídlu a vymýšlíme plán, kde pro dnešní den přespíme, protože náš kamarád Jirka z Havlbrodu nemocný angínou dobírá antibiotika a k naší výpravě se přidá až zítra. Průjezd hranicemi i Bratislavou proběhl v klidu, jenže v Rusovcích jezdíme jak tydýti a hledáme ubytování. Sehnali jsme, nejdřív nám to přišlo drahé zaplatit 1260korun na jednu noc, ale po víc jak hodině hledání se vracíme (a platíme v € ). V půl sedmé jsme ubytovaní a společně si zajdeme na pivo. Sedíme a povídáme až do desíti hodin, pak si popřejeme dobrou noc a jdeme spát.
Pondělí 3.7.2006
Tedy já se vůbec nevyspala, už od šesti jsem vzhůru. Dan spokojeně chrní, když se probere trvá mu 45minut než vstane, jde se oholit a já pomalu balím. Koupíme v potravinách chleba a něco k pití, ještě namažeme řetěz na motorce. Snídani máme objednanou na půl devátou, pak opouštíme penzion, a míříme k slovensko-maďarskému přechodu Rajka, kde počkáme na Jirku a jeho BMW. Po patnácti minutách je naše motorodina kompletní. Směníme pár eur na forinty, abychom měli na benzín a pár minut před jedenáctou uháníme po dálnici na Budapešť. Asi
Úterý 4.7.2006
Moc dobře jsem se vyspala, vstáváme v sedm hodin, snídáme, spakujeme stan a okolo čtvrt na devět opouštíme kemp. Dnešním cílem je dojet do Rumunska k malovaným klášterům v horách, které byly zakládány v 15. a 16. století, a které se nacházejí v severozápadním cípu rumunské oblasti zvané Moldavsko. Jsou považovány za skutečné architektonické a umělecké klenoty, prosáklé dlouhou historií. Nejprve ale musíme projet maďarsko-rumunskými hranicemi v Petea, je deset hodin, vlastně tady si musíme posunout čas o jednu hodinu dopředu. Správný rumunský čas je tedy jedenáct hodin. Chtěli jsme za hranicemi vyměnit nějaké peníze, ale žebrající smradi romského původu nás donutily sednout zpět na motorky a směnárnu hledat ve městě Satu Mare. Banku jsme našli snadno, měníme tu s Danem 70€ a dostáváme 2 400 000 lej. Hledáme cestu č.19, domníváme se, že je to ta správná, vždyť ta cedule tam…. Jedeme štěrkovkou a ohromnýma dírama, no taková malá ofroud vložka. Místních domorodců se ptáme na cestu a mezitím co si Daník poklábosil rusky, Pepa naštvaně sundal plácačku ze zadního kola, protože na horší silnici mlátila do podsedlového rámu. Ve čtvrt na jednu tankujeme do nádrže Varadera
Středa 5.7.2006
Dnešní ráno nám začíná ve čtvrt na osm, vstaneme a spakujeme si svoje fidlátka, které navěsíme na motorky. Připraveni k odjezdu, na nás kdosi troubí, ohlédneme se k silnici. „Hele to je ten pán co nám doporučil toto spaní.“ Nabízí nám pomoc, ví, že se chceme podívat na malované kláštery a dovede nás k prvnímu, který je přímo tady ve vesnici. Klášter se jmenuje Moldovita, je menší, ale solidně opevněný. Byl založený v roce
Čtvrtek 6.7.2006
Vstáváme v půl sedmé a v sedm, už jsme všichni ve druhém patře u snídaně, tu si dopřáváme vydatnou, bude to jistě potřeba. V osm už balíme věci, platíme ubytování, ale to zdá se být nadlidský úkol pro osobu z recepce, proboha co zase řeší! Konečně po dlouhé době odcházíme k motorkám, ještě sjedeme do banky vyměnit prašule na benzín, ale to zdá se být zase problém, v jedné bance mají zavřeno, další nemá ještě ten správný kurzovní lístek a navíc Daník chce vyměnit rumunské fifníky. Zuzka s Jirkou se vracejí dřív a s Pepanem jedou napřed k první pumpě na výpadovce z města, tam na nás počkají. A mezitím si seženou samolepku na kufry. Daník se taky už vrací i s vyměněným obnosem peněz, přijíždíme k ostatním na pumpu, natankujeme nádrž Varadera asi
Pátek 7.7.2006
Opět vstáváme brzo, je šest hodin a my už balíme. V sedm odevzdáváme klíč od pokoje a odjíždíme, na konci města je cedulka s opravnou, zastavíme a ptáme se Pepy zda si nechce nechat opravit tu helmu. ( Včera se mu z ní totiž uvolnil a bůhvíkam zakutálel šroubek, za pomocí kterého mohl odklápět svou integrální helmu. ) Nebudeme stavět kvůli každé píčovině, tak zněla jeho odpověď. Naše Varadero potřebuje nakrmit benzínem zajíždíme k pumpě a tankujeme. Pepa odjel pryč do města, nejspíš si to rozmyslel a helmu si nechá opravit. Čekáme asi 10 minut, když se vrací s opravenou helmou září jak sluníčko. Myslím, že hned to zvedlo náladu celé motorodině. Kéž by to vydrželo po zbytek celé expedice. Sedáme na motorky a pádíme dál na jihovýchod, dnešním cílem je ukrajinský poloostrov Krym. Po nějaké době nás zastavují policajti, do háje vždyť nejedeme žádnou závratnou rychlostí. Zajíždíme ke krajnici. Dan, Jirka i Pepa postupně sedají do jejich žigula a za cosi platí. Se Zuzkou dostáváme vysvětlení, je to jakási ekologická policie a že si musíme zakoupit ekologickou známku. Ale od té doby to nikdo po nás nechtěl vidět, tak nevím co si o tom mám myslet. Policajty si na památku aspoň vyfotíme, ale moc se jim to nezamlouvá, prý jsme paparaci. Musím podotknout, že zatím nálada všech i Pepy je O.K. ( To ale netuším, že za okamžik to už nebude pravda. ) Při dalším tankování ve čtvrt na jedenáct snídáme a domlouváme si plán na následující čtyři dny dopředu, které chceme užít na Krymu. Máme natankováno, jsme najedení, domluvení, můžeme tedy vyrazit dál. V půl dvanácté bereme z peněženky další hřivny, tentokrát jako mýtné za vstup na Krym. Za chvilku tu zaplatíme i za vzduch, ne? Potkáváme tu čecháčky z Prahy, než to Dan vyřídí, chvilku tu s nimi pokecáme. Zuzka natáčí, super rovná silnice, široko daleko vidět, a asi proto Pepíno své BMW rozjede a uhání vpřed i s Jirkou. Za pár chvil nám zmizí z dohledu. Takový závody já jezdit nechci, jsem na dovolené, tisíce kilometrů. Chápu, že je potřeba motorku někdy popohnat, ne ale přitom tak riskovat. Dan je stejného názoru. Na tuto motorku si vlastně stále ještě zvyká, koupili jsme ji necelý měsíc před naší expedicí a navíc pneumatiky nechali přezout na špunty, které se prý výborně hodí pro tento druh cestování. Míjíme ceduli se směrem vedoucím přímo do Sevastopolu, zabrzdíme, Dan si není úplně jistý, zda naši sůputníci pokračovali rovně a nebo tady odbočili. Rozhodnu, že pojedeme rovně na Simferopol, určitě by tu na nás počkali. Před městem stojí dvě motorky, ale Danovi a Pepanovi ruply nervy a dost zostra se dohadují. Aspoň si to všechno vyříkají a doufám, bude klid. Pepovi se Zuzkou vadí, že po dálnici jedeme 120 – 140 kilometrovou rychlostí, tedy pomalu. A po okreskách někde i devadesátkou, až moc rychle. Jirka, ten se nevyjádřil. Domluvili jsme, baworáci si pojedou svým tempem a vždycky na nás někde počkají. Simferopolem, hlavním městem Krymu jsme projeli v pohodě a asi po hodince jízdy hledáme ubytování ve vesničce Kacha. Okolo páté se konečně ubytováváme za 100 hřiven na osobu na dva dny ve dvoupokoji, kde našimi sousedy jsou naši súputníci. Večer jdeme na procházku na pláž a do centra vesničky, tady si na tržíčku Zuzka, Pepa a Jirka kupují arbust. To je meloun a má
Sobota 8.7.2006
V sedm hodin, už jsme s Danem vzhůru, sousedi ještě spí. Koukáme do mapy, kam asi dnes vyrazíme. V místním obchodě koupíme chleba a jdeme se projít na pláž. Po návratu z pláže peru prádlo a snídáme v půl desáté. Klepeme na sousedy, domlouváme se na dnešním dni, ve čtvrt na jedenáct odjíždíme sami do Bachčisaraje, prohlédnout si Chánův palác, Jeskynní město Čufut-Kale a Uspenský monastýr. Ještě natankujeme, nejedeme stejnou cestou, ale směrem na Sevastopol a do Bachčisaraje přijedeme z jiné strany, viděli jsme tak další kus pěkné krajiny. Před městem na křižovatce stojí policejní auto a odklání dopravu. Jedeme k nim a ptáme se kudy na centrum, když tím směrem co potřebujeme jet nesmíme. Poradí nám a za chvilku parkujeme před palácem. Mešita s vysokými kupolemi patří k symbolům orientálního obrazu poloostrova. Do těchto míst krymští chánové kdysi umístili svůj dvůr a také zde drželi početný harém. Celý komplex je chráněnou historickou památkou s fungující mešitou Krymských Tatarů, která je pro veřejnost uzavřená. Na nádvoří se nachází také hřbitov chánů, na kterém odpočívá šestnáct někdejších vládců Krymu. Odtud přejíždíme k Uspenskému monastýru, je to malý a velice starobylý kostel postavený uvnitř jeskyně. Když vystoupáme po šikmých schodech a otevřených chodbách k vlastní kapli, před nosem nám zavřou. Kouknu na hodinky je jedna hodina asi mají polední přestávku, ale ve dvě zase prý bude otevřeno. Navíc se pořádně rozpršelo, tak počkáme. Byla to jen přeháňka je půl druhé a přestává pršet, měníme plán a nejprve půjdeme asi ke kilometr vzdálenému jeskynnímu městu Čufut-Kale. Tzv. „ Pevnost Židů “ je středověkou ruinou, rozkládá se na náhorní plošině a patří k nejnavštěvovanějším ze všech šesti jeskynních měst na Krymu. Krymský chanát zde v 15.století vybudoval své první hlavní město a když se metropolí stal Bachčisaraj, vydal chán prohlášení, že židé směji ve městě volně obchodovat jen přes den a ještě před soumrakem se musí vrátit do svého horského domova. Karaimští Židé převládali v Čufut-Kale po celé období trvání Krymského chanátu. Je to pěkný tělocvik, v motorkovým oblečení šplhat lesní cestou do kopce, funím, ale stojí to za to. Je odsud nádherný výhled na kaňon. Cestou zpět mi Dan koupí náramek a sobě tatarskou čepku. Potkáváme sůputníky, popřejeme pěkný výlet a chvátáme na prohlídku monastýrské kaple, mniši se tu zrovna modlí a tak nebudeme rušit. Očima narychlo přelétneme prostor, je tu plno lidí a málo místa. Vracíme se k motorce, místo placení za hlídání máme jít navštívit restauraci hned tady za rohem, a protože už nám pořádně kručí v břiše nabídky využíváme. Dáváme si moc dobré speciality, Plov - u nás něco jako rizoto a Manty jsou plněné pirohy. Na závěr ochutnáváme čaj z bylinek. Je to tu moc prima, obsluha přátelská, povídáme si s nimi chvilku, ptají se odkud jsme a dostáváme nějaké tipy co určitě musíme vidět. Platíme, moc děkujeme, rozloučíme se a odjíždíme. Směrem na Jaltu po klikatici leží Velký Kaňon, vodopád a hora Aj-Petri. Jedeme tedy omrknou terén, asi 20km před Jaltou zastavíme a jdeme k vodopádu, který je
Neděle 9.7.2006
V šest nám zvoní mobil, znamení, že další den na cestách nás vítá. Ještě chvilku poleháváme, pak Dan připraví snídani, budeme mít chleba s paštikou a já mezitím dopisuji deníček plný včerejších zážitků. Po snídani všechno spakujeme, navěsíme na motorku a okolo osmé jsme připraveni k odjezdu. Naši kamarádi ještě spí, ale včera jsme se dohodli, že se určitě zase někde potkáme během následujících dvou dnů. Dneska pojedeme omrknout až do 90.let minulého století „zapovězené město“ Sevastopol. Před tím sem nesměl nikdo s výjimkou vojáků černomořské flotily a jejich rodin. Dana zajímá návštěva černomořského námořního muzea, jdeme tedy dovnitř, prohlídka nám zabere odhaduji asi hodinu, ještě si vyfotím námořníky, kterých tu je požehnaně a už se přesouváme dál za město. Chci vidět nějaké řecké ruiny. Starodávné město Chersonés, to je ono! Dodnes tu stojí jako největší řecká ruina na Krymu, kdysi se jednalo o první město, které tu Řekové založili v roce 528 př.n.l.. Rozvaliny města jsou úžasnou expozicí, která zabírá rozsáhlý prostor. Fotíme si katedrálu sv. Vladimíra, kde si musím zahalit vlasy a obléknout zástěru, abychom mohli vejít dovnitř. Z kopce pak fotíme celé město, na útesech odpočíváme a píšeme kamarádům do Čech esemesky. Někteří nám odpovídají, jako Jirka Přibyl – Dane a Aničko, přeju další hezký dny vaší dovolené, pozdravujte všechny – Jirka Transalp. ( Jirka Transalp měl jet taky s námi, je to fajn člověk. ) Jo a taky napsal Viktor – Ahoj rodinko, nespadněte z útesu a až se vrátíte ozvěte se. Hezkou dovolenou přeje Viktor. ( Danův mistr z učňáku, taky fajn člověk. ) Děkujeme.
Obloha se začíná lehce mračit a tak zvedáme kotvy a upalujeme k motorce. Nasadíme helmy a přes Sevastopol uháníme do Balaklavy, kde je bývalá ponorková základna. Ptáme se jednoho řidiče zda máme správný směr, nabízí nám ať jedeme za ním, vyváží tam svou rodinu na výlet k moři. Tak jo, jedeme a za 15 minut už parkujeme na místě před základnou. Celý natěšený si chceme koupit bilety, ale co to, bilety nejsou. Jenom na objednávku. Paní v pokladně vysvětlujeme, jakou dálku jsem jedeme, ale je neoblomná. Na lodičce provází jiná společnost, pokoušíme se dostat aspoň tam. Přimluví se za nás jiná paní, které moc děkujeme a už si prohlížíme aspoň kousek základny a ještě ke všemu z vody. Po třiceti minutách se vracíme zpět, nedá nám to a u pokladny obzukujeme znovu. Kup mi aspoň ten leták, škemrám po Daníkovi. A ještě ten další, tamten v rohu. Asi se chovám jak malé dítě, ale na pokladní to zabírá a prodává nám dva lístky na 16.00 hodinu, jupííí. Čekáme až si nás přijde vyzvednout průvodce, hurá už můžeme vyrazit, prohlídka trvala asi 75minut je konec a my pádíme k motorce pokračujeme do Jalty, kde se možná potkáme se sůputníkama. Za Balaklavou krmíme Varana benzínem, pokračujeme v cestě, začíná pršet a tak se soukáme do pláštěnek, také chcem nakrmit, ale nic příhodného tu není. Musím uznat, že krymské pobřeží je opravdu krásné, jen ten déšť trochu kazí dojem. Zastavujeme v šašličně u vyhlídky, objednáme si pořádný čaj na zahřátí, dostávám chuť na šašlik a Dan ochutná Kebab a jejich výborný chléb. Než se nám vyřídí naše objednávka vysoukáme se z pláštěnek. Dan už ví, čeho se příště vyvarovat, mě naštěstí přinesou velkou porci šašliku z které se najíme oba. Ještě si vyfotíme útes a ve čtvrt na osm odjíždíme. Cestou fotíme krajinu, když Danovi zvoní mobil, to volá Zuzka, že jsou až v Aluště, tam už dnes nedojedeme. Rozhodujeme se hledat ubytování v Alupce, zajedeme do dvora, kde na lavičce před velkým domem sedí pán s culíkem ve slotrovské košili, fakt Nick Slother ve starším vydání. Ptáme se na možnost ubytování, odkud prý jsme. Povíme, že z Čech. Jo je možné se tu ubytovat, zní jeho odpověď. Pošle pro paní, která se o nás postará, platíme 20$ za oba. Slušná cena. Motorka si taky hoví pod stříškou v garáži. Chvilku si povídáme s lidmi, pak nám řeknou, že vlastně spíme v penzionátu pravoslavné církve a představují nám svého Popa. Ano je to pán s culíkem a slotrovské košili. Lidé tu všude jsou příjemní a ochotni nám pomoci. Z motorky si vezmeme jen pár věcí na převléknutí a hygienu. Jdeme se umýt a okolo jedenácté spát. Ještě napíšeme pár esemesek a nabijeme mobil. Daníkovi přeju pěknou dobrou noc. A dávám mu velikou pusu.
Pondělí 10.7.2006
Telefon nařízený jako budík zvoní v 6.30hodin, ale vstáváme o půl hodiny později. Spaní tu bylo fajn. Vyčistíme si zuby a protože na výlet pojedeme jen tady po okolí oblékáme si kalhoty a mikiny. Vezmeme helmy a odcházíme z pokoje, když v tom se spustí pořádný slejvák. Co teď? Snad to bude jen přeháňka. Čekáme pár minut a je po dešti, raději si ještě oblékneme pláštěnky a pádíme pro motorku a hurá na výlet do Jalty a pak na horu Aj-Petri. Cestou je hustá mlha, jedeme téměř krokem, auta před námi jsou vidět jen na dva metry. Za chvilku jsme v Jaltě před palácem Livadia, který dal postavit car Nikolaj II. jako své letní rodinné sídlo. Bílá renesanční budova byla dokončena v roce 1911, obklopuje ji jednoduchá, ale velice prostorná zahrada s výhledem na moře, kde Romonovci strávili jen čtyři léta. V únoru roku 1945 proběhla v největším sále paláce Jaltská konference, na níž se Stalin, Churchill a Roosevelt domlouvali nad osudem Německa a kde také přijali „Deklaraci o osvobození Evropy“. Prohlédneme si palác, zahrady, koupíme pár suvenýrů, pohledů a v restauraci před palácem si v půl jedenácté dáváme jídlo. Ochutnáváme soljanku, která je výborná, ještě posedíme při čaji a kafíčku, zaplatíme a jedeme na projížďku městem. Odsud pak k vodopádu Učan-Su a horu Aj-Petri. Cesta je samá serpentina, místy i o 180o a velice uzoučká. Jeden z cílu dosažen, nejvyšší vodopád Ukrajiny Učan-Su znamená v tatarštině „letící voda“ a tento název je skutečně výstižný, neboť voda tu padá z výšky
Úterý 11.7.2006
Dneska se nemusíme starat o snídani, máme ji domluvenou na sedmou hodinu a téměř nám jí přinesou do postele. Super. Po snídani jde Dan pro motorku a já balím našich pár švestek do kufrů, oblékáme se, rozloučíme v kuchyni a z města odjíždíme po osmé hodině. Na trase Alušta-Simferopol bereme benzín, tady někde má být Angarský průsmyk, který je výchozím bodem od něhož začíná turistická trasa na Čatyr-Dag a k Demerdži. Máme málo času, otáčíme motorku a jedeme k vodopádu Džur-Džur. Jako nejlepší cesta se nám zdá jižním pobřežím, který je úzký pás země mezi Černým mořem a rozeklaným hřebenem krymských hor. Horská krajina je okouzlující a skalní útesy na pobřeží přerušují mnohé miniaturní pláže. K vodopádu zažíváme malou ofroud cestu, ale naše Varadero si s takovým terénem lehce poradí. V deset hodin jsme na parkovišti, tady necháme motorku i helmy a lesní cestičkou míříme k vodopádu. Na výšku má pár metrů, ale široký je dost a vody z něho padá víc než z vodopádu Učan-Su. V jedenáct hodin se vracíme a ve stánku, kde nám nechali helmy, abychom je nemuseli vláčet s sebou, kupujeme pohled a domácí krymské víno. Poděkujeme za hlídání a odjíždíme k pobřeží Sudak na pláž, vychutnat si polední siestu a vykoupat se v moři. Už slyším to šplouchání moře. Jupííí, cachtáme se jak malé děti, sbíráme kameny pro kamarády do Čech, když už jich je dost a máme načerpáno trochu sil, Dan zavelí k odjezdu. Nechce se mi, ale ještě máme kus cesty před sebou. Frčíme tedy dál, zastavujeme v Koktebel na trhu, koupíme si ovoce, chleba a filmy do našeho Nikonu. Nádrž varadera plníme ve čtvrt na čtyři ve Feodosiji a potkáváme tu místního motorkáře na Africe, kluci kecají a kecají. No jo se mnou si Dan o motorkách moc nepokecá. Silnice do Kerče je rovná. Zapínám mobil abychom se mohli domluvit se sůputníky, kam máme přijet a po páté už s nimi sedíme na pláži a koupeme se tentokrát v Azovském moři. Probíráme naše zážitky u piva. Už je čas jít na večeři, kterou Zuzka domluvila na osmou hodinu. Rovnou platíme i ubytování. Sedíme na zápraží před pokoji a kecáme, Zuzka leží, protože připravené jídlo jí v kombinaci s tuňákem k obědu moc nesedlo. Dáváme si pro jistotu všichni jednu zdravotní štamprličku. Končíme naši večerní siestu a jdeme spát, zítra nás čeká trajekt do Ruska.
Středa 12.7.2006
V půl sedmé mám budíček, vzbudila mě potřeba jít na velkou, doufám, že tam nikoho nevyruším. Mám radost, že tu jsem první, protože tu je jenom jeden záchod. Vracím se do postele a valí Dan, jenom hlesne, že už podruhé. Tak to mi tedy vrtá hlavou, asi ta večeře včera nám nesedla. Před záchodem se tvoří zástup, Pepa i Jirka potřebují také. Jedna zdravotní včera nezabrala, asi jsme si měli dát ještě. Vykouknu a zeptám se jich, jak je Zuzce. Nic moc, odpoví mi sama, zelená jak sedma. Balíme, Varaderu namažeme řetěz a Jirka doplní do svého BMW olej. Snažíme se do sebe dostat kousek jídla. Oblečení do motorkářského téměř připraveni k odjezdu se všichni ještě prostřídáme na záchodě. Po osmé hodině už vyrážíme do Kerče na trajekt, cestou se na deset minut zastavíme u rozvalin tureckého hradu Eni-Kale. Stojí na samém konci poloostrova nedaleko přístaviště trajektů. Pevnost navrhli Francouzi v roce 1703, aby Turkům pomohli získat převahu nad Rusy. Hrad je poměrně rozlehlý a je z něj pěkný výhled na rušný průliv. Turci si strategický význam Kerčského průlivu, spojujícího Azovské a Černé moře, plně uvědomovali a postavením pevnosti tak měli nad vodní cestou plnou kontrolu. Přesun k trajektu, než se ale budeme moci nalodit čekají nás formality jako na hranicích, neboť hranice mezi Ukrajinou a Ruskem prochází ve vodách Kerčského průlivu. Ještě památeční fotka u velké cedule Krymu, vyfotí nás jeden z celníků, který nám přišel říct, že si musíme pospíšit pokud chceme jet na trajekt, protože je toho dost k vyřizování. Ve čtvrt na deset nejdříve získáváme strachovku za 120hřiven, vyměníme peníze a kupujeme lístky na trajekt. Přesouváme se k celnici, ukrajinská strana je v pohodě, projíždíme dál tady jsou prohlídky důkladnější, jedni nám pasy vrátí, druzí si je zase půjčují. Zuzce a Pepikovi je odnesli. Jirka je taky zkontrolován. Pak znovu prohlíží nás dva, kolik sebou máme dohromady peněz a co vezeme, celník v maskáčích kontroluje číslo motoru a rámu motorky. Všechny doklady odnese do kanceláře. Co se děje, pomyslíme si. Za chvilku Dana volají k sobě do kanceláře. Po patnácti minutovém rozhovoru s nimi, přichází k nám. Tak co je za problém, ptáme se všici. Ptají se, kolik peněz dáme za hladký průběh? Vytřeštíme oči, že si takhle řekli o úplatek. Domlouváme, že dáme 20hřiven na osobu, to přece musí stačit. A stačilo, pouštějí nás na trajekt. Jupííí, uleví se nám v domnění, že vše máme za sebou. Ale dostáváme takovou tu registrační kartu na vyplnění. Začínáme tušit, že na druhé straně číhá další kontrola. V deset hodin sedm minut se vrata trajektu zavírají, naskočí motor lodě a vyplouváme. Po čtyřicetipěti minutách jízdy kotvíme na ruském břehu. Začíná chaos, lidi vybíhají z trajektu jen aby byly první. Jedeme tedy také, ukážeme všechny doklady, ale já a Zuzka musíme projít kontrolou pro pěší. Tady je šílená fronta, Zuzce není dobře, čekáme asi dvacet minut než na nás přijde řada, kluci jsou u jiného okýnka kus před námi a tak navzájem na sebe povykujeme. Už máme se Zuzkou doklady proklepnuté a v meziprostoru čekáme na kluky, z povzdálí sledujeme hrabání celníků v našich zavazadlech, objevili na dně našeho kufru nůž, prý na co to máme. Dan vysvětluje, že si s nožem krájíme chleba, celník jen zakroutil hlavou. Hned vedle je balíček s čajem, ten se jim také nepozdává. Jsou tam taky i léky, poleje mě pot, co se asi stane pokud to celník vyhrabe. Naštěstí o to zavadil jen pohledem a vysvětlení, že je to hygiena mu stačilo. Ale před taškou špinavého prádla se nezastavil. Jen si fetni a pořádně, aspoň dáš pokoj, kleju na dálku. Pepa ani Jirka toho také nebyli ušetřeni. Bědujeme společně se Zuzkou. Nakonec celník ukazuje, že můžeme společně postoupit do dalšího okýnka. Tady vyřizujeme další papíry a zásahem do našich peněženek se neradi loučíme s pár rublíky. Sotva někam strčíme nos, hned platíme. Za deset minut půl dvanácté konečně opouštíme celnici. Uháníme podél pobřeží vstříc dalšímu dobrodružství. Taky si musíme posunout o další hodinu čas na našich hodinkách. V půl čtvrté šilháme hlady a nádrže motorek taky pomalu vysychají, hledáme pumpu s občerstvením, to ale zdá se být problém. Jídlo si dáme v nějaké vesnici u stánku a o půl hodiny později tankujeme. Tady mají systém, nejdřív zaplaťa potom čerpej. Dan špatně odhadl obsah, který bychom mohli načerpat, ale
Čtvrtek 13.7.2006
Kemp ožívá v půl osmé, dopisuji deník, ve foťáku je založený čtrnáctý film. Potom jdu přerovnat kufry, ale Daník potřebuje kadit, musím toho nechat. Nasadí si helmu a odjede někam pryč do lesa. Z vedlejšího stanu zazní Pepova otázka: hele, kam jede? Zuzka mu naštvaně odpoví, kam asi, jede se vykadit. U nich ve stanu je hustá atmosféra, to kvůli včerejšku. Zuzka už má pomalu sbaleno, stačí jen zbourat stan a jsou připraveni na cestu. Já taky už balím i Jirka. Pepa vyleze ze stanu a zdraví Jirku slovy „Jiříčku Blažíčku, kamaráde můj nejlepší“, Jirka zamumlá „bejvalej“, takle mě tahat po nocích. Jejich debata je vážně legrační. Slyším rachotit motorku, Dan přijíždí, oblékneme se a můžeme vyrazit na cestu. Za pár minut bude deset, ještě vyměníme peníze, ale já potřebuju taky do lesíka. Dan běží vyměnit peníze a odjíždíme napřed, najít místečko i pro ostatní. Po pár minutách se opět setkáváme, někteří konají v blízkém lesíku své potřeby, jiní do sebe tlačí snídani. Když je vše potřebné vykonáno nasadíme helmy a po červené frčíme dál. Cestou se zastavíme v kamenných dolmenech. Tankujeme a protože je půl druhé, koukáme po dobré příjezdové cestě k moři abychom se mohli naposledy vykoupat před cestou do Kavkazských hor. Jednu takovou jsme našli, vede okolo teprve budujícího se hotelu, okolo malého letiště s helikoptérami, šup a jsme na pláži. Oblékneme si plavky a blbneme v moři, voda tu je krásně teplá. Daník spunktoval výlet na banánu tažený člunem, někdo ale musí hlídat motorky a věci na břehu a tak se dobrovolně hlásím já. Také nabídnu své kameramanské schopnosti a naší motorodinu natočím na kameru. Ve čtyři hodiny jdou Zuzka, Pepa a Jirka na pozdní obídek a po jejich návratu jdeme já s Danem. Dáváme si pečené kuře a hranolky, žízeň zaháníme nealkoholickým pivem. Cestou sbírám kameny, jsou tu nejhezčí a krásně zbarvené. Naposledy se všichni smočíme, je šest hodin a proto musíme vyrazit na cestu dál do hor. V městečku Chadyžensk se v půl osmé místních ptáme na kemp, který máme zaznačený v mapě, ale oni jen kroutí hlavou, nic takového tu není. Jeden chlapík volá do sousedního města svému kamarádovi, ten slíbil, že nám pomůže s ubytováním. Tak jo, jedeme a na smluveném místě ve městě Apšeronsk skutečně čeká černé BMW X5, které nás po chvilce dovede k sanatoriu, kde můžeme přenocovat. Muž z auta je ředitel místní banky a nabídl nám společné posezení u večeře se svou přítelkyní a kamarádem. Z motorek vybalíme věci na převlečení a za pár minut už se vezeme Zuzka, Dan a já v bavoráku a Pepa s Jirkou v žigulu s bosem sekuriťáků do místní fajnové restaurace. Cestou žigulík před námi zastavuje u kiosku. Ribjata prý skazala kupiť pivó, povídá nám Sergej. Mi tři vzadu jen pokrčíme hlavami. V půl deváté usedáme ke stolu v restauraci. Máme si vybrat něco k jídlu, ale abych pravdu řekla, moc velký hlad nemám, spíš jen tak něco na chuť, jenže nápisům v jídelním lístku nerozumíme. Necháváme si poradit a Sergej s Katy vyberou pár specialit. Mezitím si povídáme a popíjíme pivo. První chod se nese na stůl je to studená polévka – okróška (kefír s okurkami, opravdu moc dobré a syté). Druhým chodem je poloviční porce hranolek s masovou směsí a zelenina. A pak následuje sambusik – lívanec či spíš piroh plněný sýrem. Všechno je to moc dobré, ale už při polévce nemůžu a funím. Povídáme si kde pracujeme a jak se vlastně všichni jmenujeme, jak cestujeme s motorkami a tak. Sergej s Katy mají taky motorku BMW 1100RT. Když dojde na Jirku a Sergej se ho zeptá na jméno on poví „Jiří, Jirý, u vás je to Jurij , no jako Gagarin“. Všichni vybuchujeme smíchy. Opravdu se výborně bavíme, pokoušíme se mluvit rusky, a co nezvládneme Dan se pokouší přeložit. Jako třeba to s tím drátěným programem pro králíky, který Jirka vyrábí. Už je pozdě, ve čtvrt na jedenáct chceme zaplatit, ale Sergej nás zarazí slovy, abychom toto posezení brali jako pozvání. Odjíždíme zpět k sanatoriu, tady se loučíme s přáteli, nejdřív se ale domluvíme, že zítra ráno se pro nás oba Sergejové zastaví, vezmou nás na snídani a potom vyvedou z města. Zamkneme motorky, ale před sanatoriem nám nějaký otrava vnucuje zařízení registrace pokud s ním půjdeme pít. Odmítáme, ale je velice neodbytný, podaří se nám ho po chvilce zbavit popřejeme si dobrou noc a jdeme spát. Dan cestou do našeho pokoje ještě zašel na záchod, ale když rozsvítil proběhl kolem šváb. Fuj, raději veškeré věci dám na protější postel a zajdeme k motorce pro spacáky, ve vlastním se přece spí nejlépe. Zapíšu naše dnešní zážitky do deníčku, je okolo jedné a zítra vstáváme brzo. Doufám, že usnu. S představou, že se tu prohánějí brouci, to půjde špatně. Tak dobrou noc, Daníku.
Pátek 14.7.2006
Vstáváme v půl osmé, oblékneme se a odnosíme naše věci k motorkám, kde na nás již čeká Sergej a Sergej s BMW 1100RT. Doprovodí nás nejdříve do města, v místní pekárně společně posnídáme, ale asi vypiji moc horký čaj a cestou k motorkám se mi spouští krev z nosu. Mám u sebe jen malý ubrousek, který je v momentě nacucaný krví. Prosím Dana aby mi odemkl kufr a podal balík vlhčených kapesníků, ale ten je zabrán do hovoru s domorodcem a odemykání mu trvá moc dlouho. Supím a lehce se mi motá hlava, vyhrabu kapesníky, cítím jak mi kdosi dává židli pod zadek, děkuji. Po pár minutách už je to v pořádku, ale krve z nosu mi teklo jak z vola. Nějaký člověk z krámku před kterým parkují naše motorky mě doprovodil dovnitř k umyvadlu abych se opláchla studenou vodou. Zmateně koukám okolo sebe, je to tu samý věnec a rakve, vždyť já jsem v pohřební službě. Lidi uvnitř koukají pobaveně na můj výraz, slušně poděkuji za vodu a běžím ven. Tam už kluci se Zuzkou netrpělivě čekají abychom se mohli na památku vyfotit s oběma Sergeji. Pro jistotu ještě mám v nose vatový tampón, toho si všimne místní ženština, chytne mě za ruku a něco mi povídá, jenže jí moc nerozumím, potom mi jednu ruku položí na čelo a tou druhou mě stále drží za ruku, pomodlí se a nakonec mi olízne čelo. Zuzka, naše vrchní kameramanka drží kameru v rukou a jen pronese „ ty brďo, a já to nenatočila. To mohl být záběr.“ Nasadíme si helmy a vyrážíme ven z města za doprovodu našich dvou kamarádů, za městem se rozloučíme, poděkujeme za jejich péči a uháníme směr Majkop a dál do Dombaje – cíl dnešního dne. Ve čtvrt na jedenáct stavíme a na střídačku se doběhneme vyvenčit, po dvaceti minutách pokračujeme dál. V jedenáct hodin, kousek před Labinskem potkáváme solidní pumpu a tak raději nakrmíme nádrže motorek benzínem. Pokračujeme krásnou přírodou přes Karačejsk do Dombaje. Dombaj je nejvýznamnějším turistickým centrem Západního Kavkazu. Místní klima je mimo jiné ovlivňováno blízkostí Černého moře, ke kterému je to odsud vzdušnou čarou asi
Sobota 15.7.2006
Ráno ve čtvrt na osm vstáváme, vedle už je taky živo. Vaříme v našem kuchyňském koutku snídani, balíme věci a naskládáme do kufrů motorek, které kluci vytlačí před domek na cestu. Ve čtvrt na deset odjíždíme od ubytování v Dombaji, ale ještě se zastavíme v Teberdinském zapovedniku, přírodní rezervaci, která je zkrášlena asi stovkou vysokohorských ples, byla založena v roce 1936. Flóra je neobyčejně bohatá a z živočichů tu je možno spatřit medvěda, vlka nebo kavkazského jelena. Projíždíme krajinou a čerpáme energii na cestu k Elbrusu, je čtvrt na dvanáct, když opouštíme toto nádherné místo. Ve vesnici Teberda zastavíme nakoupit chleba, něco k pití a malou svačinku. Prodavač si s námi povídá a ukazuje nám pár fotek z okolí. Pokračujeme dál do Karačejsku, kde nás zastihl prudký déšť, oblékáme si pláštěnky. Je asi čtvrt na tři, leje jak z konve a městem se valí voda, ještě ke všemu jsme tu špatně odbočili a jedeme jinudy než jsme původně chtěli. Pepa je nasraný, protože jsme si zajeli asi 30 kilásků, ale mohl jet přeci první a provést nás městem on. Měli jsme mapu ve které bylo uvedené město ještě nepřejmenované a proto ten zmatek. V malé vesničce se ptáme na cestu, tady zjišťujeme, že až tak blbě nejedeme, protože za touto vesnicí se snadno napojíme na silnici, po které pokračujeme dál. Za Čerkeskem je kruhový objezd, kde nás zastaví policajti a kontrolují nám doklady a motorky. Dotěrně se vyptávají odkud jedeme, kam a proč. Jenže ale netušíme, kolikrát za dnešní den, na tyto otázky budeme muset ještě odpovídat. Každý druhý policajt tu je nalitý. Od této chvíle nás stavějí nespočetně, téměř na každém rohu a chtějí peníze. Jednou nám kluci odjeli kus dopředu, policajti chtěli jet za nimi, že je dojedou na další policejní kontrole, kde každý musí zastavit a zůstat stát. Ale všimli si, že jede ještě jedna motorka a tak nás zastavili. Zrovna dost pršelo a Dana vtáhli do jejich oprýskaného žigula, tam ho masírovali asi dvacet minut. Já celou tu dobu čekala na dešti u motorky, špačkovala jak zbytečně moknu, je mi zima a taky se mi chce čůrat. Konečně se Danín vyhrabal z jejich auta, nejdříve nám chtěli vzít doklady a abychom zajeli zaplatit do města pokutu, pak chtěli úplatek no a když nic nezabralo nakonec jim stačilo si jenom pokecat. To už i naši sůputníci se vrátili zda se nám něco nestalo. Společně absolvujeme další policejní kontrolu, jsou úseky cesty, kde skoro neprší. Spíš nám přijde, že dešti ujedeme, ale ten nás na kontrolách vždy dožene. V půl páté přijíždíme do velkého města, kde v bance vyměníme nějaké dolary za ruble. Pokračujeme dál cestou jsou opět policejní kontroly. U velikého kruhového objezdu na nás jedna policejní kontrola ukazuje ať jedeme k ním, chvilku se vyptávají jako ostatní pak nás pouští. Ukazují kudy to můžeme projet na zpět, ale vyloupneme se zády dalších policajtů, kteří jsou nametený a vypadají jako by ten samopal chtěli použít. Dan vysvětluje proč jsme se tu tak vylouply a ujíždíme pryč. Fuj to jsem se zapotila. Tolik kontrol za jeden den, jsem nezažila u nás v Čechách za celý svůj život. V sedm hodin tankujeme benzín a po projetí vesnice asi
Neděle 16.7.2006
Probouzíme se okolo osmé hodiny a jdeme na návštěvu za sůputníky, abychom se domluvili v kolik vyrazíme pozdravit cíl naší cesty – majestátně vyhlížející Elbrus. Potřebujeme namazat řetěz u motorky a proto jdeme s Danem dřív, s řidičem českého autobusu si povídáme o nejlepší zpáteční cestě domů do Čech a okolo deváté se všichni scházíme u motorek, ještě se všichni společně vyfotíme s místním bosem, majitelem hotelu, kde jsme ubytovaný a pak můžeme konečně vyrazit na výlet. Na parkovišti pod Elbrusem necháváme motorky a jdeme koupit lístky na lanovku. Jenže fronta k lanovce je dlouhá, nejprve, že pojedeme všichni kromě Pepika, ale fronta se po několika minutách pohne jen o píď. Čekáme od jedenácti hodin, máme koupené lístky za 320 rublů pro 2 osoby, jen jedna cesta lanovkou. Jirka to po hodině čekání vzdává a Zuzka s ním. Škoda za chvilenku se fronta hnula o pořádný kus. Čekání nám zpříjemňují lidé s kterými si povídáme, hlavně jedna starší paní. Babička, které přijeli děti z Moskvy a vzali jí na výlet. Pročítám průvodce a paní se raduje, když latinkou dokáže přečíst text. To je česky?, zeptá se nás. Obdivuje naši výdrž, když zjistí, že jsme přijeli na motorkách z Čech. Dokonce si vzpomněla na Fučíka a vojáka Švejka. Ve třičtvrtě na jednu stojíme v přeplněné kabinkové lanovce a vyrážíme na horu Elbrus k první stanici Krugazor ve výšce 3050m, rozhlédneme se kolem, ale chvátáme koupit další lístky. Už na nás čeká druhá lanovka jedoucí do výšky 3500m ke stanici Mir. Brr, tady je pěkná zima, až se nám kouří od pusy, ale stojí to za to. Je tu nádherně, musíme to tu zdokumentovat, za celou cestu už jsem založila do foťáku 21 film, je to vůbec možné? Tedy já fotím jak fretka. Ještě tu mají sedačkovou lanovku pro dva, která jezdí do výšky 3800m, ale vrchol v tuto chvíli stejně není vidět. Už mi začíná být chladno a to mám teplé oblečení na motorku, když se dostatečně nabažíme výhledem okolo a nasbíráme pár šutráčků na památku sjíždíme zpět do osady Azau v údolí Baksan. Tady obcházíme místní tržiště zda nenarazíme na nějaký pěkný suvenýr, ale nic nás tu nezaujalo. Navíc hlady už skoro šilháme a tak si v restauraci „U Tří Sester“ dáváme obídek. Mňam, mňam, zapečená masová roláda se zeleninou a Danův beraní šašlik je výborné zakončení výletu. Zaplatíme 300rublů a odcházíme k zaparkovaným motorkám. Po našem odjezdu tu zůstává jen Jirkovo BMW, z toho soudíme, že si to rozmyslel a nakonec vyjel také lanovkou na Elbrus. Pohledem k hoře mu zamáváme a odjíždíme z osady Azau. Z hlavní silnice sjíždíme do osady Čeget, mají tu zaparkovanou motorku Zuzka s Pepikem. Stejně jako my, nakupují nějaké suvenýry a vyprávějí nám jak se Pepa, který nemá rád výšky z lanovky ruské výroby, nechal vyvést na horu Čeget a zpět. Asi to pro něj byl zážitek na celý život. Ve vesnici, kde jsme ubytovaný ještě sjedeme koupit pečivo a vodu, pak se vracíme na pokoj a chvilenku si odpočineme než se pustíme do pakování věcí k zítřejšímu odjezdu. Vše navěsíme na motorku a v pokoji si necháváme jen ty nejpotřebnější věci, abychom se zítra nezdržovali. Po domluvě a naplánování zítřejšího dne s našimi suputníky, jdeme s Danem na malou procházku a pak spát. Zachumlaná ve spacáku ještě dopisuji zážitky dnešního dne do deníčku a ve 22.30 usínám. Dobrou noc, Daníku!
Pondělí 17.7.2006
Jelikož nás čeká zpáteční cesta domů, vstáváme okolo čtvrt na sedm, vydatně se nasnídáme a pobalíme zbytek našich věcí, okolo osmé hodiny opouštíme hotel v osadě pod Elbrusem. Mimochodem, před hotelem stálo policejní auto, ale v momentě, kdy nastal šrumec okolo motorek, auto zmizelo. Můžeme tedy čekat co nevidět kontrolu a tak jedeme ukázkově, rychlostí ještě nižší než ukazují cedule a skutečně, policajti si na nás počíhali kus za vesnicí. Kluci se po jednom střídají v jejich autě a podstupují dechovou zkoušku na alkohol, která spočívá v tom, že dýchnou na policajta. Žádný balonek a trubička jako u nás! A výsledek? Všichni jsme prý včera moc pili a proto klukům zabavují mezinárodní řidičáky, pokud jim nezaplatíme pokutu – úplatek. To však odmítáme, dohadujeme se s nimi asi 15minut. Pepa na ně spustí, že je taky policajt a před cestou autem či na motorce nikdy nepije alkohol. Zuzka se přidává, že špatná guma a rozbité čelní sklo na jejich autě není dobrou reputací ruské policie a u nás by to byl průser jako hrom. Policajti si to nakonec rozmysleli, ale vracejí jen dva řidičáky, Danův mají stále u sebe. A to se už ani já neudržím své emoce na uzdě a Daníkovi vyhádám řidičák zpět. Jsem na sebe hrdá. Naštvaně nasedneme na motorky a odjíždíme pryč, ale po hodině jízdy druhá kontrola, pak třetí a čtvrtá. No to je síla. Trochu se musíme z toho vzpamatovat a tak v 11.15 hodin stavíme u pumpy a Dan plní našeho varanka skoro 13litry benzínu za 234 rublů. Po krátké pauze jedeme dál, jenže ty kontroly jsou pomalu na každém kroku, v jednu hodinu po poledni podstoupíme už pátou kontrolu, ale tady je to opět hustý. Prý máme prošlou registraci a Dana opět ženou do kanceláře, kde mu napíšou pro nás všechny papír, že nesmíme následujících 5 let do Ruska. Opět chtějí peníze, ale mi odmítáme platit a děláme, že jim nerozumíme. Asi hodinu nás nechají vypejkat na sluníčku a pak nás pouští. Celá motorodina je naštvaná, nálada mezi posádkami taky hapruje. Pepan chce za každou cenu ještě dnes opustit Rusko. Ve tři hodiny znova tankujeme, tentokrát
Úterý 18.7.2006
Dneska ráno vstáváme až se vzbudíme, asi okolo půl deváté. Začíná pršet a Jirka je jako první spakovaný. Pomáhá i nám ostatním. Ještě jednou mu děkujeme, za to, jaký pěkný místečko včera po tmě našel. Během chvilky plácek opouštíme a v nejbližším městě nás opět zastaví policista, nejdřív cosi hudrá, ale pak nám ochotně poradí cestu. V deset hodin tankujeme do nádrže motorky necelých
Středa 19.7.2006
V půl sedmé nám zvoní mobilobudík, ale ještě do sedmi poleháváme. Střídáme se v koupelně a na záchod. Po snídani vyrážíme na cestu. Asi po
Čtvrtek 20.7.2006
Ráno opět zvoní mobil, je šest hodin, vstáváme a balíme náš bivak. V půl osmé po snídani vyjíždíme. Dnes bychom chtěli přejet do Polska a odsud na Slovensko. Jedeme zhruba
Pátek 21.7.2006
A je tu poslední den naší dovolené. S Danem vstáváme v půl sedmé, ostatní z motorodiny ještě spí. Domů do Čech pojedeme sami, Zuzka, Pepik a Jirka zůstávají a hodí si dnešek jako relax u vody v termálu. Jak jim závidíme! Daníku, já chci taky odpočívat, žadoním. Ale je mi to prd platný. Už jsme slíbili Martinovi, že pokud to trochu půjde, dovolenou si zkrátíme, abychom mohli přijít nafotit jejich zítřejší velký den. Martin se žení a já dělám dvorního fotografa. Tak tedy spakujeme fidlátka, rozloučíme se s našimi suputníky a odjíždíme z Vrbového domů do Čech. V Žilině trochu ztrácím náladu i směr, jsem totiž myšlenkami jinde. U pumpy koupíme do sbírky slovenskou mapu a rovnou se nasnídáme. Jupííí, už zase máme dobrý směr, opouštíme Žilinu a v půl dvanácté nás vítá naše rodná zemička. Poslední tankování na naší cestě platíme kartou, ukusujeme zbývající kilometry a těšíme se domů, ještě se zastavíme v Šestajovicích domluvit podrobnosti na zítřek a na Černém mostě. Do Zelenče dorazíme okolo páté hodiny. Jupííí, tak jsme tu, živy a zdrávy, máme za sebou pořádný kus cesty plný nevšedních zážitků a poznatků. Víme také čeho se pro příště vyvarovat. Báječný motocykl Varadero nás nezklamal, najel s námi 8000km a společně jsme navštívili sedm zemí. Dovolená sice končí, ale nám už v hlavách zraje plán pro další naše dobrodružství. Ptáte se, kam nás příště osud zavede?
Náhledy fotografií ze složky Kavkaz-Elbrus Tour 2006