Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Dne 16. 12. 1992 přijala Česká národní rada Ústavu České republiky. V tisícileté historii české státnosti je to první ústava, jež byla přijata pro Českou republiku jako svrchovaný a samostatný stát v mezinárodním společenství. Ústava ČR byla publikována ve Sbírce zákonů ČR pod č. 1/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1993.
Ústava České republiky se ve své preambuli hlásí k zásadě občanské společnosti a ke kontinuitě se všemi dobrými tradicemi dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé. Ústava zakotvuje zásadu legitimizace státní moci lidem v čl. 2: "Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon."
Politický systém ČR je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Volby jsou demokratickým způsobem vytváření s tátních orgánů (čl. 5 Ústavy). Jejich prostřednictvím přenáší lid svou svrchovanost na zastupitelské sbory, legitimuje je k výkonu ústavně stanovených pravomocí. Moc zákonodárná v ČR náleží Parlamentu České republiky (čl. 15 Ústavy).
Pravomoci Parlamentu ČR z hlediska Poslanecké sněmovny
Vzhledem k tomu, že jiný ústavní orgán není vybaven právem přijímat
zákony, je Parlament jediným a výlučným zákonodárným orgánem ČR.
Parlament má v kompetenci i jiné pravomoci, jako např. dávat souhlas k
některým mezinárodním smlouvám (čl. 49), volit prezidenta republiky
(čl. 54 odst. 2). Poslanecká sněmovna může vyslovovat důvěru nebo
nedůvěru vládě ČR (čl. 68 odst. 3, čl. 72 odst. 1), v souladu se
zákonem o volbách do zastupitelstev v obcích a místním referendu
vyhlašuje volby do zastupitelstev v obcích apod.
Parlament ČR je dvoukomorový
Podle Ústavy ČR je Parlament tvořen dvěma komorami, a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem (čl. 15 odst. 2). Poslaneckou sněmovnou se stala dnem účinnosti Ústavy (1. 1. 1993) Česká národní rada. Senát je konstruován jako protiváha vůči Poslanecké sněmovně, jako prvek vytvářející předpoklady kvalitnějšího legislativního procesu a jako prvek kontinuity Parlamentu pro případ, že by byla Poslanecká sněmovna rozpuštěna.
Obě komory Parlamentu mají autonomní postavení. Vznikají na základě odlišného volebního systému. Poslanecká sněmovna podle zásad poměrného zastoupení, Senát na základě zásad většinového systému. Členové obou komor Parlamentu mají také různě dlouhé volební období. Poslanci čtyřleté (to je zároveň volebním obdobím Poslanecké sněmovny), senátoři šestileté, přičemž každé dva roky se volí třetina senátorů (volební období Senátu tak nekončí). Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, Senát 81 senátora.
Ústava zakotvuje neslučitelnost současného členství v obou komorách
Parlamentu a dále funkce poslance nebo senátora s funkcí prezidenta
republiky, soudce a dalšími funkcemi, které stanoví zákon. Mezi funkcí
poslance a člena vlády není inkompatibilita stanovena, pouze poslanec
(nebo i senátor), který je členem vlády, nemůže být předsedou či
místopředsedou Poslanecké sněmovny (nebo Senátu), ani členem
parlamentních výborů a vyšetřovacích či stálých komisí komory, jejímž
je členem. V současné době používá Poslanecká sněmovna jako svůj
jednací řád Zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.
Mandát a imunita člena Poslanecké sněmovny
Mandát poslance je konstruován jako tzv. "mandát volný", kde slovo
mandát (latinsky) znamená pověření, zmocnění, plnou moc. Jedná se o
zmocnění zastupovat volební obvod v Poslanecké sněmovně. Mandát
poslance vzniká jeho zvolením. Poslanci vykonávají svůj mandát osobně v
souladu se svým slibem (čl. 23 Ústavy).
Poslance nelze odvolat. Jeho mandát může (viz čl. 25 Ústavy) zaniknout pouze z důvodů: odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou, uplynutím volebního období, vzdáním se mandátu, ztrátou volitelnosti, rozpuštěním Poslanecké sněmovny, vznikem neslučitelnosti funkcí podle čl. 22 Ústavy a také úmrtím poslance. Při pochybnostech, zda mandát poslance zanikl, jsou dotčený poslanec nebo předseda Poslanecké sněmovny anebo skupina nejméně 20 poslanců oprávněni podat návrh Ústavnímu soudu, aby tuto skutečnost zjistil.
Poslanec požívá během výkonu své funkce imunitu (překážku v přestupkovém či trestním postihu). Ta je jednak absolutní (idemnita), kdy poslance nelze (nikdy a nijak) postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo senátora v Senátu nebo jejich o rgánech, a jednak je to vlastní imunita.
Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo v jejich orgánech nelze poslance trestně stíhat. Poslanec podléhá jen disciplinární pravomoci Poslanecké sněmovny.
Imunita je pojímána jako procesní překážka v trestním postihu poslance, což znamená, že jej nelze trestně stíhat bez souhlasu Poslanecké sněmovny. Odepře-li Poslanecká sněmovna souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno. Poslance lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi Poslanecké sněmovny. Nedá-li předseda Poslanecké sněmovny do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.
Za přestupky poslanec podléhá jen disciplinární pravomoci Poslanecké sněmovny, pokud zákon nestanoví jinak.
Poslanec má právo odepřít svědectí o skutečnostech, které se dozvěděl v
souvislosti s výkonem svého mandátu, a to i poté, kdy přestal být
poslancem.
Orgány Poslanecké sněmovny
Ústava určuje obligatorní a fakultativní orgány komor Parlamentu. Obligatorními orgány Poslanecké sněmovny jsou funkcionáři sněmovny (předseda a místopředsedové), výbory a komise. Jako fakultativní může Poslanecká sněmovna zřídit pro vyšetření věci veřejn ého zájmu vyšetřovací komisi, navrhne-li to nejméně pětina (tj. 40) poslanců.Zasedání komor jsou stálá. V rámci zasedání se konají schůze, které jsou v zásadě veřejné. Zasedání Poslanecké sněmovny po volbách svolává prezident republiky tak, aby bylo zahájeno nejpozději třicátý den po dni voleb. Neučiní-li tak prezident republiky, sejde se Poslanecká sněmovna třicátý den po dni voleb. Zasedání komory může být usnesením přerušeno, ne však na dobu delší než 120 dnů v roce celkem. V době přerušení zasedání může předseda Poslanecké sněmovny nebo Senátu svolat komoru ke schůzi před stanoveným termínem. Musí tak učinit vždy, požádá-li jej o to prezident republiky, vláda nebo nejméně pětina členů komory. Zasedání Poslanecké sněmovny končí uplynutím jejího volebního období nebo jejím rozpuštěním.
Komory Parlamentu ČR jednají zpravidla odděleně. Společnou schůzi obou komor (tedy celého Parlamentu) svolává předseda Poslanecké sněmovny a pro jednání takovéto společné schůze obou komor pak platí jednací řád Poslanecké sněmovny. Společná schůze je předepsána pouze pro volbu prezidenta republiky (čl. 54 odst. 2 Ústavy) a pro přijetí slibu zvoleného prezidenta (čl. 59 odst, 1 Ústavy).
Rozpuštění Poslanecké sněmovny
Rozpustit Poslaneckou sněmovnu může prezident republiky v taxativně vymezených případech: jestliže Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny; jestliže se Poslanecká sněmovna neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry; bylo-li zasedání Poslanecké sněmovny přerušeno po dobu delší než je přípustné; jestliže Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší tří měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v této době opakovaně svolána ke schůzi.Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit tři měsíce před skončením jejího volebního období.