KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Dějiny, to jsou především lidé. To, jak historické události 20. století zasáhly do života konkrétního člověka, přímo plasticky vystupuje z vlastního životopisu jednoho pracovitého a skromného dělníka a komunisty z Maloskalska v severních Čechách Josefa Hajského (1895-1963).

Můj stručný životopis, jak sám pisatel nazval své sedmistránkové dílo, byl psán zřejmě pro účely žádosti o zvýšení penze. Není opatřen datem, ale odhaduje se, že vznikl na přelomu 50. a 60. let minulého století. Překvapující je úhledný rukopis, i když ruka, jež svírala pero, byla jistojistě plná mozolů. Josef Hajský otevřeně popisuje mnohá příkoří, přesto upřímně věří v pokrok a mír, ve vizi sociálně spravedlivé společnosti.

Oněch sedm listů našla vlastně náhodou paní Jaroslava Václavíková z Jablonce nad Nisou a její syn Jaroslav Hajský, pokračovatel rodu Hajských v linii po pradědovi Josefovi. Čtení je to natolik zajímavé a zejména pro mladší ročníky »oči otevírající«, že listinná památka nezůstala ukryta mezi cennostmi jedné rodiny, nýbrž ji v přepisu nabízíme všem našim čtenářům. (mh)

Od čtrnácti zapřažen v práci

Pocházím z dělnické rodiny. Narodil jsem se 9. února 1895 v Podmoklicích u Semil. Jako nejstarší musel jsem již od dětských let pomáhat rodičům, ještě při škole starati se o rodinu, a proto také hned druhý den po čtrnácti letech nastoupil jsem v přádelně u fir. Schmidt v Jizerodolí. Protože jsem toužil být volnější, koncem května začal jsem se u fir. Karel Andrejsek učit zedníkem a na podzim, jak to bývalo, vrátil jsem se do továrny, kde byly výdělky malé, přestože to bylo po velké pojizerské stávce textiláků, kterou jsem také prodělal a již tenkrát jako mladistvý byl jsem četníky střežen, když jsem s ostatními dělníky chodil na stávkové hlídky.

 

S touhou po lepším výdělku odejel jsem do Kratzavy (nyní Chrastava), kde jsem pracoval krátký čas u fir. (název nečitelný) a spol., a pak jsem odejel do Saské Kamenice (nyní Karl-Marx-Stadt) v Německu. Na stálé prosby matčiny, abych se vrátil domů, abych jim pomohl živit rodinu, obstaral jsem jim práci a byt a dne 12. května 1911 odvezl jsem si celou naši rodinu do Chemnice, kde se nám tehdy žilo lépe, neb životní podmínky i výdělky byly o mnoho lepší nežli doma v Čechách.

Rodiče byli spokojeni s prací i výdělkem tak, že i já měl dvakrát větší výdělek, a tak jsem si mohl koupit šaty a prádlo, které jsem také potřeboval, a v naději, že se budeme míti lépe, přišla pro nás krutá rána. Otec onemocněl a do tří dnů na zápal plic zemřel. Tak jsem zůstal s matkou, která byla týden po porodu, a šesti sourozenci osamocen. Nezbývalo, než pracovat a starat se o matku, bratry a sestry.

Nenáviděl vojnu

Tři roky jsem se tak staral, když tu byla válka a já jsem musel na vojnu. Byl jsem odveden na rakouském konsulátě a 15. dubna 1915 jsem narukoval do Jičína. Přitom jsem obstaral matce vše potřebné, aby po mně jako živiteli rodiny dostala podporu, avšak koncem května 1915 dostal jsem konsulátem potvrzenou zprávu, že matka zemřela, a já, místo abych dostal dovolenou matce na pohřeb, musel jsem jeti na ruskou frontu, a děti, bratři a sestry, zůstali u příbuzných, kteří na ně dostávali za mě podporu na výživu. Okraden o domov, jsem jako voják nenáviděl vojnu a kdeco jsem mohl poškodit, poškodil jsem, a nakonec jsem skoro třináct měsíců desentýroval.

V lednu 1919 jsem se opět jako už československý občan přihlásil ku své vojenské povinnosti, doufaje v naši samostatnost a spravedlivější řád, avšak dost dlouho jsem spoléhal, že po válce nejni vše rázem zlomit přes koleno. Avšak když nám vojákům vzali politická a volební práva, otevřely se mně oči, a já viděl a cítil, že reakce se zase dostává pomalu a jistě k moci, a proto jsem již neměl k ničemu důvěru, a hned, jak jsem byl 20. září 1920 propuštěn z vojny, odejel jsem do Chemnice, kde jsem sebral pár chudičkých zbytků po rodičích a svých a dvě nejmladší sestry, a 4. prosince 1920 jsem přijel do Bobova, obec Sněhov, kde jim moje nastávající žena nahrazovala matku, aby mohly řádně chodit do školy na Malé Skále.

A tak jsme začínali společný rodinný život před Vánocemi 1920 bez topení, brambor a práce. Na týden před Vánocemi se mně podařilo dostat práci na opravě jezu a žena brousila korále, já pak jsem dělal na stavbě firmy J. Menčík v Lišným, a pak jsem zůstal osm roků dělat v jeho přádelně, a tak jsme - když už jsem měl o sestry postaráno - střádali a v roce 1927 jsme si postavili rodinný domek, na který jsem si musel značnou část peněz vypůjčit u kampeličky ve Sněhově.

A tu se už začala projevovat nezaměstnanost, a já pro moje sociální názory jsem byl již v práci omezován a vždy mezi prvními z práce propuštěn. Obzvlášť, když jsem již veřejně zastupoval stranu KSČ v obecním zastupitelstvu ve Sněhově, pak teprve pro mě práce nebyla, a když, tak jen na krátký čas.

Ještě to štěstí jsem měl, že již jako mladistvý poznal jsem sílu odborové dělnické organisace. Tak jako odborově organisovaný u textilního svazu soc. dem. se sídlem v Brně dostával jsem podporu dle Gentského systému a při tom jsem se naučil při ženě brousit skleněné korále. Když byla krize ve sklářství, měli jsme již založenou odborovou organisaci se sídlem v Praze, Rudé odbory, a já byl jeden z prvních zakladatelů odborové sklářské skupiny u nás v Mukařově, takže jsem mohl s rodinou skromně žít až do roku 1940. Syn, který se nám narodil za dva roky po svatbě, už se učil řezníkem.

Věznění

Dvanáctého února 1941 byl jsem zatčen pro ilegální komunistickou činnost, odvezen ještě s několika soudruhy do Vrchlabí, kde po gestapáckém výslechu a mučení byl jsem odvezen do vězení s ostatními do Tanvaldu a odtud přes Pankrác do M... (špatně čitelné), odkud asi po pěti měsících začala cesta přes Vídeň, Břeclav, Šumperk, Brno, Mírov do Litoměřic k soudu, kde jsem dostal tři roky a dva měsíce káznice. Měli jsme štěstí, že jsme měli po soudě před heydrichiádou, jinak bychom byli někteří o hlavu kratší.

Z Litoměřic nás jel transport přes Cheb, Drážďany, Plavno, Chemnitz, Golnov a ještě několik kriminálů do káznice Untermásfeld. Po řádné čtvrtletní výpovědi a odpykání trestu v káznici nastoupil jsem cestu přes Mainingen, Cheb, Ústí nad Labem na Pankrác, kde mně byl dán nový zatykač s poznámkou »návrat nežádoucí«, a po 14 dnech odvezen do Terezína a asi za měsíc transportem do Buchenwaldu. Celkem jsem prošel 21 kriminálů a koncentrační tábor.

Z Buchenwaldu jsme vyšli 10. dubna 1945 na pochod smrti, když 13. dubna kolem dvanácté hodiny jsme byli již dostiženi Američany a asi v sedmnáct hodin již osvobozeni, avšak domů jsme byli odvezeni našimi nákladními auty a autobusy do Prahy a z Prahy po lékařských prohlídkách jsem přišel 26. května 1945 v noci.

Aby nebylo zatrpklých...

Po krátkém oddechu a zotavení jsem začal na ujednání s okresním tajemníkem soudruhem Šírem v Železném Brodě na okresním úřadě, expozitura Železný Brod, jako první místopředseda za KSČ a po roce jsem začal pracovat jak dělník v národním podniku Markovský a spol. v Jablonci nad Nisou, kde jsem pracoval do roku 1951, a pak po roce nemocenského stavu předán do invalidity, neb po všech těch strastech a bojích za kus chleba jsem dnes vyřízen s důchodem 564 Kčs měsíčně. Žena, přestože pracovala od mládí - a jak to v domácí práci bylo, nemá tolik nemocenské, aby měla nárok na důchod - dostává jako žena důchodce po 65 letech 100 Kčs, takže náš měsíční příjem, přestože jsme oba nemocní, je 664 Kčs.

Nereptáme a nejsme tak nároční, neb jsme si vědomi, že kapitalistická společnost by nám nedala ani tolik, neb mám mnoho zkušeností z bojů za dělnická práva. Spravedlnost ani dosud nejni tak spravedlivá, jak by měla být, a proto ještě dnes páni, kteří rozhodují o spravedlnosti, si myslí, že jsou neomylní nebo nadlidi. Budou jednou také vyřízení, a já přesto věřím, že bude mír uhájen, že komunistická společnost se zbaví těchto nadlidí a vymezí je na místo, kam patří. Aby nebylo lidí, bojujících za spravedlnost, ke stáří zatrpklých, neb co vidím dosud na vlastní oči a slyším na vlastní uši, mně nikdo nevyvrátí. Funkcionář, který se nebojí říci pravdu, není širokých loktů nebo kariérista, který dnes využívá výhod strany, ale poukáže, jak bylo třeba přinášet oběti, se stává nepohodlným a nejraději by se ho zbavili.

Nečekám žádným odměn, ani zvláštního uznání, neb vše, co jsem dělal pro lepší budoucnost lidstva, byla moje stranická povinnost, neb strana a celá komunistická společnost nás učí, že pravda je jen jedna, za kterou se musí bojovat, a uhájit mír, abychom došli k cíli, to je komunismu - beztřídní společnosti lidstva, ve které si budeme všichni rovni. Já však lituji, že moje zdraví nedovoluje přispívat větší mírou k uskutečnění tak krásné myšlenky a ideje velikého učitele a vůdce komunistické strany Lenina.

Tento stručný životopis vám podávám a promiňte mi, že je na těchto sedmi stranách pravdivě popsán, neb kdybych se měl o svém životě, který byl plný starostí, strádání i dobrodružství, rozepsati, byla by toho kniha. Já doufám, že vám pro vaši potřebu postačí.

Zůstávám s naším dělnickým pozdravem »Práci čest, ať žije Mír«!

Josef HAJSKÝ, důchodce, Bobov 28, Malá Skála
FOTO - archiv J. VÁCLAVÍKOVÉ
(Mezititulky redakce)